Květen 2006

Mecenáši nevymřeli

Jaroslav Pašmik

Po krušných letech se českému výtvarnému umění blýská na lepší časy. V Brně mezi butiky a sexshopy vyrostla největší soukromá galerie v naší zemi, Prahu na podzim čeká otevření významného centra současného umění. V obou případech jde o soukromé projekty nové kultivované generace zdejších podnikatelů. A inspirativní je ještě jedna věc: spolu s podnikateli se tady zjevil donedávna neznámý sběratel, který si během dvaceti let pořídil díla nesmírné hodnoty za vcelku běžný plat.

Opravdová vášeň

Když se boural velký tovární komplex Vaňkovna v centru Brna a nový investor chtěl na jeho místě stavět rozsáhlé nákupní centrum, řekli obyvatelé moravské metropole jasně, že část se má zachovat jako prostor pro současné umění. Magistrát i investor souhlasili. Hned vedle největšího nákupního areálu na Moravě se uvnitř pečlivě rekonstruované tovární haly usídlila Wannieck Gallery. Veřejnosti se otevřela poslední březnový den. Jen málokdo do té doby ovšem tušil, jak ohromující sbírku skrývá.

„Počkejte chvíli, jdu vám naproti,“ říká do mobilu umělecký ředitel galerie Richard Adam. Mezi sto třiceti butiky jsme se totiž ztratili. Abychom došli k Wannieck Gallery, pojmenované po zakladateli bývalé fabriky z konce 19. století, musíme od obchodů kousek dál. Před obrovskými prosklenými dveřmi svého ráje nás vítá nenápadný třiapadesátník Adam. Nikdo by nehádal, že má před sebou nejvýznamnějšího českého sběratele současného umění. Po chvíli strávené v galerii však není pochyb. Na více než třech tisících metrech čtverečních najdeme asi sto padesát děl od našich nejvýznamnějších malířů střední a mladé generace, jako jsou Jan Merta, Jiří David, Petr Nikl, Michal Pěchouček, Jiří Černický, Jiří Kovanda nebo Petr Písařík. Člověk má dojem, že dosud vůbec nevěděl, jak skvělé malíře tady máme. Teprve v obrovském prostoru a spřízněné kombinaci díla vynikají.

„Současné umění sbírám asi dvacet let. Většinu obrazů jsem pořídil z normálního platu,“ začíná vysvětlovat sběratel, zatímco procházíme výstavou. Adam pochází ze staré rodiny brněnských lékařů a právníků. Umění sbíral už jeho prapraděd, známý mladočech Eduard Grégr. Otec se prý soustředil spíš na perské koberce, ale sběratelská vášeň z rodiny nezmizela. Adam vystudoval práva a po nějaké době se přestěhoval do Prahy, kde postupně pronikal do místní umělecké scény. „Chodil jsem se s nimi opíjet. Občas mi dali obraz za flašku slivovice,“ vzpomíná sběratel na divoké začátky. Mimo to „oblézal“ klauzury na uměleckých školách a všechny klíčové výstavy. Nakonec si utvořil velmi široký záběr a začal se v současné malířské scéně bezpečně orientovat.

„Richard bydlí v malé pražské garsonce. Pokoj měl až donedávna narvaný obrazy a cédéčky,“ nastiňuje mecenášovo zázemí malíř Jan Merta. „Plátna byla naskládaná na sobě do výšky asi dvou metrů, další měl po stěnách v předsíni,“ dodává umělec, kterého prý sběratel svou intervencí nejednou zachránil z tíživé finanční situace (třeba když před Vánoci nebylo na dárky). Adamova vášeň šla až tak daleko, že byl schopen vyměnit za obrazy i devadesát procent svého platu. „Jedl raději rohlíky bez másla a splácel,“ vzpomíná malíř Milan Salák.

Gigantův nos

Adam pronikal k umělcům pomalu, ale jistě. Kromě zavedených jmen sledoval zvláště mladé malíře na akademiích, kde nakupoval obrazy za pakatel na různých studentských aukcích. Pokud byla cena vyšší, smlouval a většinou přešel na splátkový kalendář. Vybudoval si mezi umělci takovou pověst, že mu nakonec sami volali a nabízeli své práce. Zvláště poté, co začal koncem 90. let pracovat u jedné švýcarské pojišťovny a příjem se mu zečtyřnásobil. „To jsem se stal skutečným mecenášem,“ směje se Adam. Malíři se shodují, že tento sběratel má naprosto výjimečnou intuici a neváhá riskovat. Požívá u nich navíc zvláštní důvěry, protože obrazy nekupuje na kšeft, ale z čistého sběratelského zápalu. Adamův neomylný nos na kvalitu potvrzují i konkurenční znalci. „Tenhle obraz jsem viděl vystavený nedávno v nějaké garáži nebo kde, a on už ho má ve sbírce?“ diví se nad výpravným katalogem Wannieck Gallery šéf sbírek současného umění Národní galerie Tomáš Vlček. „Impozantní! Neuvěřitelné! Je to gigant mezi sběrateli! Tohle jsme přece měli vystavené na bienále,“ kroutí hlavou nad další stránkou.

Adamova sbírka by zůstala veřejnosti skryta v jeho garsonce, kdyby se sběratel před dvěma lety nesetkal s pětatřicetiletým brněnským podnikatelem Miroslavem Lekešem, mimo jiné vydavatelem časopisu o umění Art&Antique. Společně připravili projekt galerie, který pak zvítězil ve výběrovém řízení na obsazení tovární haly u nákupního centra. Lekeš platí nemalý nájem městu (s energiemi je to přes dvě stě tisíc měsíčně), Adam vložil svou sbírku. „Jak galerii uživíme? Dopoledne budou v tamní konferenční místnosti různá komerční setkání, třeba lékařů, kteří se budou o pauze procházet inspirativní galerií,“ maluje si budoucnost Lekeš. Kromě toho chce galerie vydělávat také na různých službách Brňanům. Pátky jsou například vyčleněné školákům. „Dostanou pastelky a speciální omalovánky s prázdnými liniemi některých obrazů,“ říká Adam. Kromě těchto aktivit si s Lekešem plánují také spanilé jízdy do blízké Vídně a Bratislavy, kde hodlají nakupovat místní mladé umění.

Co čeká Prahu

Není pochyb o tom, že pražští podnikatelé i galerie včetně té Národní zaspali. Druhá sbírka, jako je ta Adamova, u nás není a hned tak nebude. Moravská metropole v ní získala něco jedinečného. Za chvíli se na tuto výstavu budou sjíždět lidé ze široka daleka. „Určitě sem vezmeme svoje známé,“ potvrzuje zájem mladý manželský pár z brněnské periferie (on student historie, ona policistka), který patřil k prvním návštěvníkům expozice.

I v hlavním městě to ale kvasí. Oproti Brnu má Praha bývalých industriálních zón daleko víc a vypadá to, že skoro každá z nich bude mít za chvíli svou vlastní „Vaňkovku“, i když zatím bez zásadní sbírky. Minulý rok se rozběhla akce Karlín Studios v bývalém areálu ČKD. Dnes tam mají umělci několik galerií a osmnáct ateliérů. Zanedlouho by se měla probudit reinkarnovaná Meet Factory Davida Černého na Smíchově s obdobnou náplní jako Karlín Studios. A skutečně velká věc se chystá v bývalé tovární čtvrti Holešovice. „Stavíme centrum současného umění, architektury a designu jménem Dox,“ říká ve své pražské kanceláři česko-australský podnikatel Leoš Válka. Sympatický čtyřicátník ve vestě a černých džínech vydělal peníze u protinožců jako šéf firmy opravující mrakodrapy. V Česku podniká zhruba deset let také ve stavebnictví. Osobně umění nesbírá, ale pozorně ho sleduje jako zdroj skvělých nápadů. „Nechci vytvářet vlastní sbírky, ale naopak pozvat do Prahy velké sbírky ze zahraničí, abychom tady poznali světový kontext,“ vysvětluje podnikatel. Jeho budova by měla mít obdobně velké výstavní plochy jako nová brněnská galerie, ale daleko více ploch komerčních. Válkovo heslo, které zní „kultura a ekonomika jsou propojené a vzájemně se podporují“, připomíná filozofii velkých soukromých muzeí a galerií v Americe. Pokud se Dox obejde bez městských a státních dotací, a přitom přiláká do Prahy například část Flickovy nebo Saatchiho sbírky, máme se na co těšit. Otevřít chce už v říjnu.

(Respekt, www.respekt.cz)