Květen 2006

Ambice dělají Olmerta

Zbyněk Petráček

Chce vytyčit definitivní hranice Izraele, a sice jednostranně, po vojensku. Zároveň je na cestě vytvořit definitivně civilní vládu této země a stanout v jejím čele. Na první pohled rozpor, ale má svoji logiku. Když počátkem ledna vystřídal Ehud Olmert jako volební lídr favorizované Kadimy ochromeného Ariela Šarona, nebyla to jen osobnostní a generační výměna. Šaron byl totiž posledním premiérem, který svou životní dráhu vojáka završil v čele exekutivy. To, co bývalo pravidlem, které naposledy (1996-99) přerušil Benjamin Netanjahu, nyní skončilo. Civilista Olmert má za sebou pouze základní vojenskou službu, nicméně bude rozhodovat o strategických záležitostech takového významu, jako je stažení ze Západního břehu Jordánu. A jako budoucí ministr obrany je v rámci koaličních rozhovorů zvažován lídr labouristů, další civilista Amir Perec. Co od dosud nevýrazného Olmerta, jehož kariéra se odvíjela ryze stranicky, čekat? Zatím sledujeme jen náznaky. Ve volbách Kadima zvítězila, ale získala menší podporu, než původně průzkumy předvídaly (24?% namísto očekávaných až 36?%). Karty tedy nerozdává sám Olmert, ale celé seskupení levého středu. Stažení ze Západního břehu zůstane stěžejním bodem vládního programu, ale v jakém rozsahu a z jakých areálů se uskuteční, teprve uvidíme.

Dovedu si to spočítat

Vojáckou odhodlanost ukázal Olmert již v polovině března. Tehdy coby úřadující premiér přikázal vojensky dobýt a obsadit věznici v palestinském Jerichu. V ní podle dohody z roku 2002 pobývali v Ramalláhu chycení a odsouzení vrazi někdejšího izraelského ministra turistiky Rechavama Ze’eviho, ale čerstvý vítěz palestinských voleb Hamas se nechal slyšet, že je brzy osvobodí. Vojenský zákrok, který si vyžádal životy dvou palestinských dozorců a jednoho izraelského vojáka, mohl být považován za porušení mezinárodního práva, ale přispěl k udržení spravedlnosti – dotyčné vězně, odsouzené za zločin na izraelském území, dopravil před izraelské vyšetřovatele a justici. Navíc oproti většině akcí typu targeted killing („cíleného zabíjení“ teroristů) prováděných z vrtulníků a stíhaček neutrpěli ztráty civilisté. Přesto byl Olmertovi vytýkán volební kalkul.

„Olmertův Osirak“ zněl novinový titulek. Připomněl izraelský nálet na jaderný reaktor Saddáma Husajna z roku 1981. I tehdy bylo krátce před volbami, i tehdy útok nařídil premiér a i tehdy volby vyhrál. Dnes – tváří v tvář jaderné hrozbě z Íránu a jiných zemí – toto „porušení mezinárodního práva“ Menachemu Beginovi už nikdo nevyčítá. Podobně si za nějaký čas nikdo ani nevzpomene na Olmertovo porušení téhož v Jerichu. Nejde o historii, jde o to, že právě v Beginově éře najdeme kořeny Olmertovy kariéry, jeho cílevědomosti, ambicí, oportunismu i politického čachrářství – tak různorodě vyznívá jeho hodnocení podle magazínu The Jerusalem Report. Olmert působí jako prototyp šedivého úředníka. Realita je ale mnohem pestřejší, dalo by se říci, že černá i bílá zároveň. Dokládá to už skutečnost, že manželka i děti politika, donedávna pokládaného za představitele pravého křídla pravicového Likudu, volí levicově liberální Merec (na okraj – brzy možná vládního partnera Kadimy) a jeden z jeho synů odmítl vojenskou službu z důvodů svědomí.

Starám se jen o sebe

Olmertovu životní dráhu určovaly od počátku ambice. Prý už jako chlapec snil o tom, že bude předsedou vlády, a s oblibou si hrával na Davida Ben Guriona, legendárního zakladatele a prvního premiéra Státu Izrael. Pochází z celkem chudé, leč výrazně pravicové rodiny, otec (narozený v Rusku) i matka (narozená na Ukrajině) byli členy Beginova Irgunu, militantní pravicové skupiny bojující proti britské mandátní správě a neblaze proslulé atentátem z roku 1946 na jeruzalémský hotel King David, který zanechal přes 90 mrtvých. Tuto organizaci považovali Britové za teroristickou a jen o málo lépe na ni nahlížel tehdejší hlavní proud sionismu ražený Evropou, rovnostářstvím a socialismem. Rodina to tedy ve svém sociálním okolí, přirozeně levicovém, neměla snadné. K Olmertovým nejranějším zkušenostem patřil život v zemědělské osadě, která se však v noci měnila na výcvikové středisko – pro jedny partyzánů, pro druhé teroristů.

Po válce za nezávislost se rodiny inklinující k Irgunu sestěhovaly do městečka Nahlat Žabotinsky, ale stále držely při sobě a ani jejich děti si nehrály s místními. Podle ministra výstavby Ze’eva Boima, tehdejšího souseda Olmertů, i ony věděly, že musí být lepší než rodáci, aby se prosadily. Již tehdy se tam prý používal výraz „olmertismus“ jako označení pro nelítostné ambice směřující k úspěchu. Olmertovi bratři vynikali ve škole, matka je nutila do hry na klavír, ale pouze Ehud prý prokazoval talent. Ve svých 15 letech byl instruktorem v klubu pravicové mládeže Betar (od té doby též celoživotním fanouškem stejnojmenného fotbalového klubu). I jeho tehdejší kolega Moše Amirav, zprvu pravičák a posléze mírový aktivista, si ho pamatuje jako extrémně ambiciózního: „Je nebojácný a stará se jen o Ehuda Olmerta. Právě z těchto vlastností vznikají velcí lídři.“ Krátce poté vstupuje Olmert do politiky. Na kongresu pravicového Herutu v roce 1966 vyzve předsedu Menachema Begina, aby po šesti neúspěšných volbách v řadě odstoupil. Dvacetiletý studentský aktivista si dovolil něco, nač nepomysleli ani letití matadoři pravice. Jenže když ti na něj za opovážlivost vyjeli, sám Begin je teatrálně, leč velkomyslně zastavil. Svým gestem se ovšem mladý aktivista zviditelnil zasloužilejším rivalům Menachema Begina a začala se před ním rýsovat cesta do vyšších pater stranické politiky.

V Izraeli to běžné nebylo, neboť do vysoké politiky mířili generálové. Situaci ilustruje rok 1973. Ariel Šaron ve svých 45 letech odchází jako generál do výslužby, jak velí zvyklost, a zakládá Likud coby blok dosavadních pravicových stran. Ehud Barak, v období 1999-2001 Šaronův levicový předchůdce v úřadě premiéra, jako mladý důstojník převlečený za ženu unáší z Bejrútu teroristu, aniž by ublížil jeho partnerce vedle na lůžku – což je dodnes uváděno jako protiklad neúspěchů targeted killing. A Olmert – bez vojenských zkušeností – je na kandidátce Likudu zvolen do parlamentu jako nejmladší poslanec. Cestu vzhůru si razil coby stranický funkcionář, což tehdy byla novinka.

Když počkám, tak se dočkám

Další novinku Olmert přinesl už v rámci svého prvního mandátu. Tehdy jako vůbec první předestřel v izraelské politice téma korupce. Začal ji odkrývat ve sportu, přičemž tím zavařil „svému“ týmu Betar Jeruzalém. Před sestupem ho zachránil pouze fakt, že celá liga byla v ročníku 1974–75 kvůli skandálu s domluvenými výsledky zmrazena. To už se ale blížily volby na jaře 1977 po téměř třiceti letech vlády levice. Novinář Moše Negbi na adresu Olmerta a boje proti korupci říká: „Přinejmenším zčásti se postaral o to, že se z ní stalo ústřední téma voleb, které pomohlo svrhnout labouristy.“ Pro tehdejší Izrael byla náhlá změna establishmentu šokem. Begin, ještě před třiceti lety stíhaný britským zatykačem, sestavuje vládu! Jenže šokům nebyl konec. Již na podzim přijíždí do Jeruzaléma egyptský prezident Anvar Sadat a napřesrok se uzavírá mírová smlouva, jíž se Izrael zříká okupovaného Sinaje. Ehud Olmert ovšem v parlamentu hlasuje proti smlouvě, neboť ji považuje za přílišný ústupek. Časem se pak sám zaplétá do nařčení z korupce. Ta se týkala zdrojů peněz k jeho domu za 450 tisíc dolarů, bankovní půjčky, kterou po krachu ústavu nemusel vracet, a fiktivních sponzorů Likudu v kampani v roce 1988. Obviněn ale nikdy nebyl.

Politicky Olmert vždy zůstával v pozadí, za nějakou celebritou. V 80. a 90. letech to byl premiér Jicchak Šamir. Ten ho, jak dnes říká bývalý šéf Šamirovy kanceláře, „považoval za velmi talentovaného, ale zkorumpovaného bezuzdnými ambicemi“. Leč právě v okamžiku, kdy ho Šamir pověřil klíčovou rolí v zahraniční politice, a to při jednání na mezinárodní konferenci o Blízkém východě v říjnu 1991 Madridu, se v Likudu objevila vnitřní opozice – Šaron a vycházející hvězda Netanjahu, který stranu po volební porážce v roce 1992 převzal coby její předseda. Když Olmert viděl, že vlak do vrcholné politiky mu ujíždí, vybojoval alespoň mandát starosty Jeruzaléma. Jeho hvězdná chvíle však přišla o dekádu později, když Šaron jako premiér dospěl k přesvědčení o nevyhnutelnosti vzniku palestinského státu a definitivní hranice pro Izrael. Jak tento názor prosadit mezi svými i za cenu stranického rozkolu? Ambice funkcionáře Olmerta přišly k užitku. Především jeho zásluhou získala Kadima loni v listopadu do vínku třetinu poslaneckého klubu Likudu. Šaronova mrtvice pak jen Olmertovi uvolnila cestu vytyčenou již od dětské hry na Ben Guriona.

Ehud Olmert se narodil 30. září 1945 v městečku Binjamina, na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě vystudoval psychologii, filozofii a právo;

1973 – nejmladším poslancem Knesetu (za Likud);

1988–90 – ministrem bez portfeje;

1990–92 – ministrem zdravotnictví;

1993–2003 – starostou Jeruzaléma;

2003–05 – vicepremiérem;

2006 – zatím úřadujícím premiérem.

(Respekt, www.respekt.cz)