Květen 2006

Najít úkol v Bagdádu

Zbyněk Petráček

Tři roky po invazi zabředl Irák do násilí a Amerika do nejistoty. Přitom odporu vůči intervencím se chytají i takové režimy, jaký vládne v Súdánu.

„Není-li tohle občanská válka, pak jen Bůh ví, co občanská válka je,“ prohlásil šéf první vlády posaddámovského Iráku, proamerický Ajád Aláví. Charakterizoval tak situaci, kdy denně umírá nejméně padesát lidí a jednotlivé skupiny si vytvářejí své areály. „Nesouhlasím,“ odpověděl George Bush. „Všichni uznáváme, že tam panuje sektářské násilí, ale občanská válka tam neprobíhá.“ Svět reflektuje třetí výročí invaze do Iráku, především její neúspěchy a oběti, ale v obecné debatě jako bychom se přenesli o čtrnáct let nazpět, byť s trochu jinými znaménky.

V březnu 1992 běžel spor o to, zda v Bosně začíná občanská válka, nebo jde o srbskou agresi. Nebyl to spor akademický. Je-li to válka občanská, izolujme ji a vyhlasme embargo proti všem stranám konfliktu, zněl tehdy většinový názor. Intervence Západu tak přišla až po třech letech a desítkách tisíc obětí. Podobně dnes v Iráku, byť tři roky po intervenci Západu. Rozbíhá se tam občanská válka, nebo jde o souběh protiokupační rebelie a teroristů al-Káidy? Ani tento spor není akademický. Je-li to občanská válka, nepřehledný konflikt šíitů, sunnitů a Kurdů, boj vášní etnicity, tribalismu a věrouky, nic s tím nenaděláme a bude nejlépe Irák co nejrychleji opustit. Tak zní názor, který získává na síle nejenom v Evropě, ale podle průzkumů i v samotných Spojených státech. Pokud se prosadí v praxi, byla by to – navzdory všem chybám spojenců – zelená pro další násilí v Iráku, který by zůstal v chaosu sám sobě napospas. Byl by to podraz například i vůči Fúrům v Súdánu. Právě v této zemi totiž podle vyslance OSN sílí názor, že jakákoli intervence v genocidou postiženém Dárfúru by skončila tak, jak vidíme nyní na Eufratu a Tigridu.

Takhle úspěch nevypadá

Jisté je, že bilance Iráku „tři roky poté“ neodpovídá optimismu, s jakým 20. března 2003 startovaly americké stíhací bombardéry. A už vůbec neodpovídá prohlášení George Bushe po pádu Bagdádu o šest týdnů později, že válka de facto skončila. Vždyť právě 20. března 2006, kdy Bush v Clevelandu velebil úspěch irácké mise, bylo v Bagdádu pumou zabito sedm policistů a objeveno deset těl zastřelených civilistů. Co se týče celkového počtu obětí, americká armáda napočítala 2 313 svých mrtvých (z toho 1 811 v boji). Irácké odhady vlastních ztrát kolísají mezi 33 a 37 tisíci zabitých (Iraq Body Count Project, nezávislá skupina monitorující údaje z médií), ale ve světovém tisku se objevují údaje sahající ke 100 tisícům. Takhle nevypadá ani vítězství, ani úspěch.

Velký problém, kterého si všímají novináři a analytici, představuje situace, kdy kompetentní osobnosti v USA říkají především to, co v Iráku nechtějí a za žádnou cenu neudělají, než aby říkaly to, co konkrétního hodlají podniknout. Bush tvrdí, že neustoupí, a zásadně nenaznačuje, kdy stáhne své vojáky. Dokonce se nechal slyšet, že o tom rozhodnou až příští administrativy USA a Iráku. Jeho ministr obrany Donald Rumsfeld to v článku pro Washington Post vyjádřil emocionálně: „Kdybychom odešli z Iráku teď, zachovali bychom se tak, jako kdybychom po druhé světové válce předali Německo nacistům.“

Více světla vnášejí do věci vojenští analytici. Ti, které cituje New York Times, zpochybňují Bushův argument o úspěchu v iráckém městě Tal Afár, které se na podzim podařilo po více než roce vymanit z rukou teroristů. Ano, ofenziva byla úspěšná, ale vyžádala si nasazení 5 000 elitních vojáků na jedno dvousettisícové město, dodávají. Jen těžko by ji tedy šlo zopakovat, natož rozšířit natolik, aby pocit bezpečí pocítila významná část Iráčanů.

Analytická skupina Debka zase rozebírá slova, jež 17. března pronesl generál Peter Chiarelli, „dvojka“ US Army v Bagdádu. Ten – na rozdíl od politiků – sdělil letošní cíl: koncem léta má irácká armáda kontrolovat již 75 % území státu. To znamená, že k 25 %, která jí už spojenci předali, má během půl roku přibýt polovina území – Chiarelliho slovy „nikoli nezbytně těch, kde je rebelie nejsilnější“. Analytici Debky z toho vyvozují dva závěry: spojenci stále ještě nedůvěřují iráckým ozbrojeným složkám natolik, aby jim předali odpovědnost za rizikové areály, a rebelové či al-Káida mají víceméně pod kontrolou asi 25% území státu.

Z řečeného plyne, že občanskou válku lze odvrátit technicky, vojensky, navozením alespoň určitého pocitu bezpečí. Je to důležité už proto, aby se Irák nestal sloganem pro budoucí pasivitu, chaos a krveprolití. V pondělí hovořil před Radou bezpečnosti zvláštní vyslanec OSN pro Súdán Jan Pronk. Násilí v Dárfúru pokračuje, přítomné jednotky Africké unie dostanou na podzim mandát OSN, ale v Súdánu roste před 50. výročím nezávislosti sebevědomí a odpor vůči možné „rekolonizaci“, jak sami nazývají možné narušení státní suverenity. „Lidé v Súdánu se opravdu bojí, že se tam zopakuje irácký scénář,“ tvrdí Pronk.

(Respekt, www.respekt.cz)