Květen 2006

Zvolili jsme revoluci

Zbyněk Petráček

Většina Izraelců hlasovala pro vznik dvou států. Do roku 2010 má mít Izrael stálé hranice. V praxi to bude znamenat odsun asi osmdesáti tisíc osadníků z teritorií, tedy desetkrát tolik než loni z Gazy. Takový bude úkol vlády, kterou sestaví vítěz úterních voleb. Stojí si za tím lídr strany Kadima (Vpřed) Ehud Olmert, a činil tak už v kampani. A politické strany, které se s tím ztotožňují, získaly 58 % hlasů, zatímco jasní oponenti jen 18 %. Navzdory poměrné bagatelizaci v evropském i českém tisku je to největší změna v izraelské politice za dlouhá léta. Největší od roku 1977? Tehdy poprvé vyhrála pravice se svou tvrdou politikou, ale už za rok uzavřela mír s Egyptem. Největší od roku 1992? Tehdy převzala otěže levice a výsledkem byl mírový proces z Osla, autonomie pro Palestince, ale posléze i teror, krach jednání s nimi a následná druhá intifáda. Jisté je, že vůbec poprvé bude mít Izrael zvolenou vládu středu a reprezentaci, která neříká, co nechce, čemu neustoupí či že bude jen obecně jednat, ale naopak už ve svém programu tvrdí, co chce, čeho hodlá dosáhnout a co konkrétně udělá – byť to bude bez ohledu na názor Palestinců a bez jednání s nimi. Šedesát let po svém ustavení tak má Izrael získat jeden ze základních atributů každého státu – pevnou hranici – a Palestinci vlastní stát.

Jako Šaron, ale s mandátem

To vše není novinka. Ariel Šaron, zakladatel Kadimy, vyrukoval s myšlenkou jednostranného vyhlášení hranic už koncem roku 2003. Touto cestou chtěl vyklouznout z palestinského povstání v době, kdy „neměl partnera k jednání“, jak říkával. Jenže značná část Izraelců to tehdy vnímala jako podraz na voliče. Vždyť přece starý jestřáb Šaron vyhrál volby jako lídr Likudu a s tím, že nebude ustupovat teroru ani jednat pod palbou. Šaronovi to však odpustili – člověku, který většinu života strávil v boji na obranu státu, kterého znali z proslulých fotografií v uniformě a s ovázanou hlavou z kilometrovníku 101 před Káhirou v roce 1973 nebo stojícího vedle tankové kolony mířící do Libanonu v roce 1982. Díky tomu Šaron tvrdohlavě prosadil svou ideu jednostrannosti i po smrti „nepartnera“ Jásira Arafáta, prosadil i stažení z Gazy, aniž by k němu proběhlo referendum. Potvrzení oprávněnosti této myšlenky, skutečné satisfakce po triumfu Hamasu v palestinských volbách letos v lednu, se po záchvatu mrtvice už při vědomí nedočkal. Ehud Olmert, vnímaný spíše jako nevýrazný úředník, je osobně ve zcela jiné situaci a právě to vypovídá vyznění voleb.

Olmert převzal velení v bitvě už ze značné části vybojované. Hlavně proto byla podle místních analytiků volební účast na izraelské poměry velmi slabá (63 %). Ale poprvé v historii země vyložil karty jasně na stůl. Během tohoto volebního období vznikne hranice na Západním břehu Jordánu, tedy mezi Izraelem a Palestinou. (To, co je na některých evropských mapách stále zakreslováno jako oficiální hranice a na izraelských jako „zelená čára“, je ve skutečnosti jen demarkační linie dohodnutá při mírových jednáních na ostrově Rhodos v roce 1949.) Její průběh ještě není narýsován, ale bude se do značné míry držet protiteroristické bariéry, která vzniká už skoro čtyři roky. Primát Ehuda Olmerta a těchto voleb nespočívá v myšlence oddělení dvou států ani v ideji jednostrannosti, nýbrž v tom, že získal posvěcení mandátem. Ať už to bude v realitě vypadat jakkoli, nikdo nebude moci říkat, že jde o podraz na voličích.

V tomto smyslu volby shrnul Uri Savir, šéf Peresova střediska pro mír: „Navzdory apatii voličů představují výsledky ideologickou revoluci. A ona apatie vlastně naznačuje změnu a dospívání národních postojů.“ Ačkoli územní ústupky předpokládané v Olmertově plánu jsou mnohem větší, než s jakými počítal mírový proces z Osla, idea bude mít v parlamentu mnohem větší podporu, než o jakou se mohl v první polovině 90. let opírat premiér Jicchak Rabin. Podle Savira to ukazuje, že po desítkách let debat mezi stoupenci Velkého Izraele a stažení z obsazených území voliči jasně podpořili druhý tábor. Podobně newyorský list Forward, kdysi nejvýznamnější světový list tištěný v jidiš, dnes přežívající v angličtině, napsal, že izraelští voliči odstartovali revoluci, ale – na rozdíl od revoluce sametové, oranžové či růžové – proto, aby se zbavili svých vlastních démonů.

Střízlivěji se na to dívá Bradley Burston, blogger deníku Ha’arec: „Fňukali jsme, že volební kampaň byla příliš klidná, nudná. Jistě, postrádala trochu adrenalinu a testosteronu, jež provázely předchozí volby. Ale lidé spolu mluvili. Běžela tu debata, skutečná debata o detailech stálé hranice, jakou by Izrael chtěl mít. A veřejnost probírala minimální mzdy, sociální zabezpečení i důchody.“

S arabským trumfem v rukávu

Ano, důchody, přesněji řečeno důchodci – právě jim se podařilo volbami slušně zamíchat a jejich sedm mandátů může rozhodnout o vládní koalici. Po vítězné, leč nestrhující Kadimě (29 křesel z celkových 120) následují labouristé (20), Likud a náboženský Šas (po 12), strana ruských přistěhovalců Israel Bejtenu (11) a pak už malé strany pod 10 mandátů. Koaliční možnosti jsou však široké. Olmert může sestavit těsnou sekulární většinu levého středu (Kadima, labouristé, důchodci a levicově-liberální Merec), nebo silnější sestavu s „Rusy“, respektive s Šasem. Co se týče jejich podpory palestinského státu, moc se pro ni nevyslovují, ale zároveň nepatří k nezlomným odpůrcům stažení z většiny Západního břehu, jako je Likud Benjamina Netanjahua či Národní unie považovaná za trochu fašistickou. Šas lze přirovnat k našim lidovcům, představují tedy stranu, která může vstoupit – a také tak činila – do jakékoli koalice. Z hlediska rozpočtu je to prašť jako uhoď. Úlitbu, kterou by budoucí premiér musel ukonejšit stranu důchodců, by žádal i Šas na síť svých sociálních služeb, v jádru ne zcela nepodobnou té, s jakou začínal u Palestinců Hamas.

Na rozdíl od českých poměrů a stojedničkových křehkých koalic má však Olmert jednu výhodu. Do výše uvedených cifer nebylo zahrnuto 9 mandátů arabských stran, které – navzdory předvolební rétorice – stažení z teritorií podpoří vždy. Takže budoucí hranice je reálná, ať už vládu složí kdokoli.

(Respekt, www.respekt.cz)