Květen 2006

Evropský terorismus odchází

Markéta Pilátová, Josef Kašpar, Jarka Stuchlíková

Za necelých čtyřicet let své aktivní éry zabili přes osm set lidí a stali se noční můrou Španělska. Takový vzkaz nese logo tvořené písmeny ETA. Novější zkušenost však říká, že srovnatelnou bilanci, dvě stě mrtvých, zvládnou teroristé jiného kalibru doslova za pár minut. Takový vzkaz nese vzpomínka na 11. březen 2004 a vybuchlé předměstské vlaky v Madridu. Obava z organizace Baskicko a svoboda zkrátka bledne před sítí strachu, kterou obemkla svět al-Káida. Jak tedy vnímat „stálé příměří“, které ETA vyhlásila předminulý týden? To zatím nikdo nedokáže odhadnout.

Španělský premiér Rodriguez Zapatero nabádá k opatrnosti a je si jist, že případné odzbrojení ETA bude trvat ne měsíce, ale roky. Skepse je podle všeho na místě – vždyť zakuklenci s černými barety na hlavách vyhlašovali různé formy příměří nejméně desetkrát, naposledy v roce 1998, tehdy se zbraní vzdali na 439 dní. Atmosféra ve Španělsku se po 11. březnu skutečně změnila. Terorismus už nikdo nebagatelizuje ani se ho nepokouší omlouvat jakkoli bohulibými cíli. Když už to však odpískává sama ETA, základní otázka se nabízí sama: Co jí vlastně vzalo půdu pod nohama? Krok ETA z 22. března totiž představuje jakousi třešničku na dortu v zápasu s domácím evropským terorismem. Přišel léta poté, co německé, italské a jiné organizace byly potřeny a zneškodněny, a půl roku poté, co neblaze proslulá IRA po dohodě dokonce předala sklady svých zbraní.

40 milionů rukojmích

Přelomovým okamžikem, kdy se mínění španělské veřejnosti jednoznačně otočilo proti ETA, se stala v roce 1997 smrt zcela nevýznamného úředníka malé baskické radnice ve městečku Ermua. Člen tehdy vládnoucí Lidové strany se vůbec ničím vůči ETA neprovinil, jen tím, že představoval státní moc. ETA ho unesla a dala vládě 48 hodin na to, aby přemístila všechny vězněné teroristy do věznic v Baskicku. Když nedosáhla svého, muže zanechala v lese se dvěma kulkami v týle. Náhle si každý ve Španělsku uvědomil, že na řadě může být kdokoli a kdykoli. Nejen tedy turisté na katalánském pobřeží, politikové či policisté. Vzedmula se vlna protestních milionových demonstrací a Španělsko zachvátila celonárodní averze vůči ETA, kterou nejlépe vystihovaly velké transparenty s heslem: „Zbývá ti 40 milionů rukojmích.“

Na scéně už také zářila justiční hvězda soudce Baltasara Garzóna. Ten zastupuje soudní orgán, tzv. Audiencia Nacional, do jehož pravomocí spadají všechny případy porušování práv španělských občanů nebo institucí. Dodnes bojuje proti teroristům jak islamistického ražení, tak z domácí líhně. Jeho zatykače na členy ETA, ale též příslušníky polovojenské vládní jednotky GAL, kteří vedli proti ETA „špinavou válku“, a především zásluha o delegalizaci dvou hlásných trub ETA – politické strany Herri Batasuna a listu Egi – přinesly své ovoce. Zákaz Batasuny se podařilo prosadit pomocí tvrdého postoje bývalého lidoveckého premiéra Josého Maríi Aznara, jenž pouze zázrakem unikl bombě nastražené ETA v roce 1995, a nového zákona o politických stranách, který vznikal po útocích na New York 11. září. Tento zákaz postihl ETA především finančně. Konta Batasuny byla zmrazena a v souhře s francouzskými specialisty byli zatýkáni další teroristé. Francouzská strana začala se Španělskem spolupracovat až v 80. letech, neboť do té doby považovala čerstvě demokratickou zemi za nedůvěryhodnou a její policii za slabou. Během 90. let však Francie vyhostila desítky teroristů, kteří byli nuceni prchat do Latinské Ameriky či Alžírska, a policejní složky obou států začaly plně komunikovat. Po 11. březnu 2004 se protiteroristické akce vystupňovaly a během dvou let Zapaterovy socialistické vlády byly zatčeny a odsouzeny desítky lidí podezřelých z kontaktů s ETA či šéfy jejích ozbrojených komand.

Uvidíme před soudem

Zmíněné kroky, a navíc sjednocený odmítavý postoj občanů vůči terorismu jako takovému i anachronické podobě ETA v dnešní realitě Evropské unie nejspíše oslabily organizaci natolik, že navrhla příměří. Tři zakuklenci na videozáznamu promítaném posléze ve veřejnoprávní baskické televizi EITB přednesli prohlášení a oznámili, že ETA chce trvalé příměří, jež by dalo impuls k demokratickému procesu v Baskicku. Dodali také, že překonání konfliktu tady a teď je možné a že všichni Baskové mají právo na svou budoucnost. Zároveň apelovali na vlády Španělska a Francie, aby rozvíjely všechna politická řešení. Jenže požadavky jsou stejně maximalistické jako v roce 1998, při posledním klidu zbraní. Jediná kosmetická změna je v názvu příměří, nadále však jde o tzv. jedinou a svrchovanou strukturu samostatného Baskicka, jež by zahrnovalo tři baskické provincie, Navarru a dvě provincie ve Francii. Minulý týden se sešli dva největší političtí rivalové Španělska – vůdce lidovecké opozice Mariano Rajoy a premiér Rodrigo Zapatero. Jejich nevraživost je pověstná. Neviděli se už sedm měsíců, ale na postupu proti terorismu a na krocích vůči ETA se dohodnout chtějí. Zapatero je pověstný svými vyjednavačskými dovednostmi, které prokázal například při nedávném projednávání tzv. Katalánského statutu. Prohloubení autonomie Katalánska by v budoucnu mělo spočívat ve vlastním hospodaření s daněmi, existenci vlastního Nejvyššího soudu a oficiálním uznání Katalánců jako národa v rámci Španělska. Pokud se mu časem podaří přimět ETA k odzbrojení, bude to nejen jeho osobní triumf, ale především vítězství faktu, že jde-li o terorismus, táhnou teď ve Španělsku všichni za jeden provaz.

Za první test čerstvého příměří poslouží Arnaldo Otegi, vůdce zakázané Batasuny. Fernando Grande-Marlaska, další soudce Audiencia Nacional, ho obvinil z podněcování k ozbrojenému násilí. Výslech byl nejdříve odvolán kvůli bronchitidě obviněného, nicméně poté byl Otegi odsouzen k podmínečnému propuštění na kauci 250 000 eur a zatím zůstává ve věznici Soto del Real, dokud požadovanou částku nesloží. Prokázala se tím sice nezávislost španělské justice, ale možná vznikla i první puklina na tenkém ledu příměří. I pro Čechy je tohle klání nervů zajímavé – už proto, že první velká dodávka zbraní pro ETA přišla v roce 1968 z Československa.

Rudé brigády: rozložit je zevnitř

Patrně neexistuje Ital starší 40 let, který by si s pobouřením nevzpomněl na úvodní stránku německého týdeníku Der Spiegel, jíž vévodila fotografie revolveru položená na talíři plném špaget. Z obou se kouřilo. Bylo to v roce 1978, nedlouho po únosu předsedy Křesťanskodemokratické strany Alda Mora, při němž Rudé brigády postřílely jeho čtyřčlennou ochranku. Po měsíci brigády státu výsměšně oznámily, že si pro mrtvé tělo politika může zajet do Via Caetani, krátké uličky v historickém centru Říma, přesně na půli cesty mezi sídly křesťanských demokratů a komunistů, tehdy rozhodujících politických sil v zemi. Zdálo se, že Rudé brigády jsou všemocné – ministr vnitra Francesco Cossiga rezignoval a považoval smrt Mora za osobní neúspěch. Terorismus v oné době nebyl pouze levicový – extrémní pravice například zavinila smrt desítek lidí při atentátech na nádraží v Boloni v roce 1980 či na rychlík Mnichov–Neapol v roce 1977.

Koncem roku 1983 byly italské věznice plné teroristů a rozhlasové i televizní zprávy přestaly referovat o každodenních atentátech na nejrůznější terče. Symbolem tohoto úspěchu se stal generál karabiniérů Carlo Alberto Della Chiesa, později zavražděný mafií v Palermu. Ale důvodem úspěchu nebyla pouze jeho energická akce, nýbrž dvě základní fakta. Teroristé především ztratili zázemí ve společnosti a ocitli se v izolaci. V první polovině 70. let se zrodily různé rozvratné buňky jako téměř logický vývoj politických hnutí, která odmítala „demokratickou a parlamentní cestu k socialismu“, na kterou se dala Italská komunistická strana. A poměrně malé jádro teroristů se mohlo i logisticky opírat o dosti rozsáhlou vrstvu osob sympatizujících s tvrdým bojem proti sociálním nerovnostem a kapitalistickému státu. Pravicovému terorismu zase pomáhaly skupiny nostalgiků po období fašismu. O tuto podporu teroristé přišli, zvláště když začali útočit na kohokoli, kdo se snažil dosáhnout smíru v zemi – stříleli i na odboráře, novináře či univerzitní profesory. A v tom okamžiku generál Della Chiesa přesvědčil italské politiky, že nejjistějším způsobem, jak zlikvidovat teroristy, je rozložit je zevnitř.

Byl schválen zákon, který zatčenému teroristovi, jenž začal spolupracovat s justicí a informoval ji o svých činech a spolupachatelích, umožňoval získat novou identitu pro sebe i rodinu a někdy též možnost pobytu v zahraničí. Karabiniérům se také podařilo infiltrovat do rozvratných skupin několik agentů. V roce 1982 byli zatčeni první členové Rudých brigád a o několik měsíců později i představitelé pravicového terorismu. Začali vypovídat a během osmnácti měsíců se 600 teroristů ocitlo za mřížemi a bylo odsouzeno k nejrůznějším trestům. Většina z nich se dnes po dlouholetých trestech opět nachází na svobodě a zavrhuje svou minulost, o níž však napsala dlouhé a dosti upřímné memoáry.

IRA: když došlo nadšení i lidé

O Irské republikánské armádě (IRA), operující v Severním Irsku od roku 1969, se dá říci, že ji přivedla k jednacímu stolu celková únava. Zjistila, že zbraněmi boj vyhrát nemůže, pomalu se vytrácela podpora obyvatel a také „dobrovolníků“ – mladých hochů, ochotných na rozkaz střílet, klást bomby a procházet vojenským výcvikem – byl vážný nedostatek. Vedení IRA se proto rozhodlo pro politickou cestu se stranou Sinn Féin. V Irsku se tomu říkalo v jedné ruce kalašnikov, v druhé volební urna.

Vyjednávání mezi Londýnem a Dublinem vedlo 10. dubna 1998 k podpisu tzv. Velkopáteční smlouvy. Republikáni v ní slevili z rychlého sjednocení ostrova, britská strana naopak slíbila sjednocení podporovat, bude-li si to v referendu přát většina severoirského obyvatelstva. Zároveň se dohodla řada programů irsko-britské spolupráce, a především ustavení autonomního parlamentu v Belfastu. Jenže dosáhnout příměří je jedna věc, ale všednodenní spolupráce mezi odvěkými nepřáteli je něco docela jiného, i když touha po míru je nezpochybnitelná. Míru oné touhy ukázala už skutečnost, že většina obyvatel vůbec přistoupila na podmínku stanovenou republikány pro Velkopáteční smlouvu – a sice na propuštění všech vězňů, kteří byli odsouzeni za teroristické útoky. Přesto spolupráce jako taková nefungovala, v únoru 2000 byl parlament v Belfastu uzavřen a provincii opět začal řídit Londýn.

O dva roky později v komunálních volbách dostali nejvíce hlasů ti nejtvrdší radikálové, umírněné strany byly vyšachovány ze hry. Protestanti žádali odzbrojení IRA, vždyť nové boje mohly propuknout kdykoli. IRA se k tomu nemá a Sinn Féin alibisticky tvrdí, že na ni nemá žádný vliv. V cestě k soužití stojí stálé hádky, protestantům se zdá, že britská i irská vláda jdou příliš na ruku katolíkům, katolíci naopak tvrdí, že je toho ještě málo, že mají u protestantů historický dluh. Tudíž tak oslavovaný mírový proces pořád kulhá na obě nohy, autonomní vláda nevládne, politici se barikádují a útočí na sebe ze zálohy. Jediná výhoda je v tom, že k sektářskému vraždění už nedochází, i když spoustu úmrtí mají stále na svědomí čistky uvnitř teroristických organizací obou zbarvení.

Definitivní zlom ale nastává po 7. červenci 2005, po útoku islamistických teroristů na Londýn, který zanechal 56 mrtvých. Šest týdnů poté IRA oznámila, že se vzdává násilí a že na podzim zneškodní velkou část svého arzenálu. Toto je třeba připsat k dobru vyjednávání Sinn Féin. Strana si totiž nutně potřebovala zlepšit pověst po velké bankovní loupeži v prosinci 2004, která byla připsána na vrub IRA, a po zavraždění nevinného Roberta McCartneye vlastními straníky. Washington mezitím oficiálně označil IRA za teroristickou organizaci, červený koberec tam tudíž o svátku sv. Patrika na Gerryho Adamse rozhodně nečeká, a po 11. září 2001 se vytratila i podpora finanční. Jedno tedy mají IRA a ETA společné. K tomu, že vyrazily na cestu příměří, přispěla hlavně al-Káida.

(Respekt, www.respekt.cz)