Květen 2006

Závěrečná zpráva komise ÚV KSČ o výsledku prověrky politických procesů z údobí let 1949-1953

Jaroslav Sedláček

V říjnu 1949 přijeli poradci Lichačev a Makarov, kteří otevřeně vyslovili podiv, že v ČSR nebyla dosud odhalena imperialistická agentura ve straně a naznačovali, že za tím vězí neschopnost čs. bezpečnosti. Zajímali se hlavně o vyšetřování a sami se zúčastnili výslechů ve věznici v Mladé Boleslavi (Klinger, Vondráček, Dr. Pavlík, generál Bártík, Dr. Kopecký a další - osoby, uváděné v Rajkově procesu v Budapešti). Na základě získaných poznatků předně doporučovali, aby byl vybudován centrální vyšetřovací aparát a zaveden pořádek do zatýkání. Do té doby byla totiž taková praxe, že zatýkali a vyšetřovali i jednotliví operativní pracovníci, často bez souhlasu vyšších náčelníků a ministra a pod záminkou utajení takové případy nebyly kontrolovány. Postupné zavádění pořádku do zatýkání, o němž směl rozhodnout jen vyšší náčelník, byla zásluha sovětských poradců. (Dopis s. Bechyně Barákovi z 10. 10. 1956). Dále doporučili, aby se kategoricky zakázalo používání fyzického násilí. Řekli, že tohoto prostředku je možno použít jen výjimečně se souhlasem ministra nebo jeho náměstka. Doporučili některé tzv. nové vyšetřovací metody, které, jak se později ukázalo, nebyly správné a které byly odsouzeny v souvislosti s případy porušování socialistické zákonnosti v SSSR.

Tak na doporučení Lichačeva a Makarova byla stanovena ve vyšetřování pracovní doba od 8 - 16 a od 20 do 24 hodin a zavedeny s tím související nepřetržité, dlouhé, vyčerpávající, často i noční výslechy, někdy i vedle rozkazu, aby obvinění při výslechu stáli, byli pravidelně v krátkých intervalech buzeni a podobně (např. JUDr. Štěpán Plaček byl nucen stát na nohou tak dlouho, až nohy silně otekly a otoky praskaly, takže bylo nutné lékařské ošetření). Učili, že hlavní úsilí má být zaměřeno na to, aby se obviněný doznal a přiznání opakoval u soudu s tím, že doznání obviněného je hlavní, rozhodující důkaz v kontrarevoluční trestné činnosti. Zároveň doporučovali, že se nemají zapisovat věci ve prospěch obviněného, jeho obhajoba. To si má obviněný nechat až k soudu (protokol s Doubkem a Kohoutkem). Konečně zaváděli nový systém psaní protokolů. Podstata byla v tom, že protokol nebyl sepisován ihned při výslechu, ale v nepřítomnosti vyšetřovaného na základě poznámek k výslechu. Dodatečně sepsaný protokol byl pak před ložen vyšším náčelníkům, kteří jej opravovali, ve většině případů zostřovali formulace k usvědčení a vypouštěli naopak věci, které mohly svědčit ve prospěch obviněného. Takto po opravení přepsaný protokol pak dostal vyšetřovací pracovník, aby u obviněného dosáhl jeho podepsání.

Dne 4. 12. 1950 došlo k výslechu Šlinga ministrem Kopřivou za účasti Švába, nového vedoucího sovětského poradce Bojarského a B. Doubka [Bohumil Doubek - v StB velitel vyšetřovací skupiny VI A, jež měla za úkol odhalovat a vyšetřovat nepřátele ve straně]. V té době vedle R. Slánského také Taussigová [Jarmila Taussigová-Potůčková - jedna z vedoucích představitelů Komise stranické kontroly; odpovědná za politickou a kádrovou činnost] přímo prosazovala svoji vedoucí roli nad bezpečností a ovlivňovala průběh vyšetřování. Byla ve styku s Kopřivou i Bojarským. Začala uplatňovat názor, že hlavou spiknutí není Šling, ale že vedoucí osobu je třeba hledat mezi členy předsednictva strany. Dále upozorňovala Bojarského na B. Gemindera, kterého činila zodpovědným za špatný kádrový profil parašutistů z Moskvy (dopisy Bacílkovi z března 1951, Gottwaldovi a Zápotockému z 1. 12. 1951). V listopadu roku 1950 doporučovala, aby v MNO byla provedena prověrka. Bojarskému doporučovala, aby od vyšetřování O. Šlinga byl isolován K. Šváb, bratr Švermové. V lednu 1951 byl Šling vyslýchán Bojarským, aby přiznal, že chtěl odstranit presidenta republiky, což Šling přiznal. (Dopis Košťála Barákovi z 20. 9. 1956, dopis Brůhy Barákovi z 21. 9. 1956)

Koncem ledna a počátkem února 1951 byla zatčena řada bezpečnostních a stranických pracovníků. Iniciativa k tomu vzešla ze strany KSK [Komise stranické kontroly], zejména J. Taussigové, která měla na bezpečnostní práci značný vliv a která v této době, kdy K. Šváb jako bratr M. Švermové byl postupně isolován, přebírala jeho funkci - zástupce sekretariátu ÚV KSČ, který dozírá na bezpečnostní práci. KSK systematicky shromažďovala závadové poznatky o vedoucích bezpečnostních orgánů, interbrigadistech a jiných stranických, administrativních a hospodářských pracovníků. K tomu účelu vybudovala svoji vlastní agenturu, jejíž hlášení zapisovala do zvláštních "kont". Tak do konce roku 1950 měla "konspirující" materiály na Švába, Závodského, Miléna, Picha-Tůmu, Šmolku, Pokorného, Brože, Dostálka, Černého, Zelenku, Valeše, Pavla, Šindeláře, Wehleho, Clementise, Londona, Fischla, Franka, Švermovou, Noska, Poláka, Spurného a další. (Materiály KSK s označením "vnitro", Zpráva o výslechu Taussigové z 11. 2. 1953 a 15. 11. 1955) Pokud jde o bezpečnostní pracovníky, poslala Taussigová 15. 11. 1950 Slánskému a Kopřivovi dopis, v němž upozorňuje, že na odpovědných místech bezpečnosti jsou interbrigadisté, což je po zkušenostech z Rajkova procesu nebezpečné. Navrhovala prověrku a okamžité odvolání těchto osob z funkcí. Na základě tohoto dopisu se uskutečnila v kanceláři MNB schůzka Kopřivy, Taussigové a Bojarského. Na ní se rozhodlo, že bezpečnostní pracovníci uvedení Taussigovou budou postupně isolováni od důležitější práce. Do bezpečnosti byli vysláni pracovníci KSK B. Klícha [pracovník KSK] a J. Hora [v roce 1951 velitel StB]. Byla ustanovena vyhodnocovací komise pod vedením Klíchy. Na doporučení Taussigové v ní byli major Janoušek (Švábem propuštěný) a JUDr. Mudra (Švábem dán do TNP), dále A. Samec a A. Keppert. Na návrh Klíchy bylo zatčeno asi 30 pracovníků bezpečnosti. Zatčení bylo provedeno tak, že byla odhalena široká protistátní organizace a oni budou posláni na jednotlivá místa v republice k řízení státně bezpečnostní akce. Bylo jim nařízeno, aby si připravili osobní věci na cestu. Když pak seděli v kanceláři Závodského [Osvald Závodský; v letech 1950 - 1951 velitel StB], byli postupně voláni ke Kopřivovi na "instruktáž" a odtud byli odváženi do vazby. (Dopis Prchala Barákovi z 11.7.1956) Akce se osobně účastnil a technicky ji řídil A. Prchal.

Dne 20. 7. 1951 napsal Stalin Gottwaldovi dopis, ve kterém oznamuje odvolání Bojarského, protože nemá dost vážný poměr k této práci. Čepička, který se místo churavého Gottwalda zúčastnil 23. 7. 1951 schůze politického byra ÚV VKS(b), kterou řídil Stalin, informoval sovětské představitele o výpovědích Löbla, Švába, Londona a Svobody. Mluvil také o výpovědi Reicina a Stalin se podivil, že je Borajský nezaslal. (Dopis Čepičky Novotnému z 5. 5. 1956)

Do Prahy přijel Mikojan vyslaný Stalinem. Na schůzce s Gottwaldem 22. 11. 1951 vyřídil Stalinův návrh na zatčení Slánského. Gottwald váhal a nebyl ochoten návrh realizovat. Mikojan jednání přerušil a odjel z Hradu, aby se telefonicky spojil se Stalinem. Později se vrátil a v dalším setkání, kterého se zúčastnil i Čepička, Gottwald souhlasil. 23. 11. 1951 proběhla další schůzka za účasti Gottwalda, Zápotockého, Kopřivy a nového vedoucího sovětského poradce Alexeje [Jde o Alexeje Besčasnova - v žádném oficiálním dokumentu z té doby není vedoucí sovětský poradce jmenován příjmením. U Bojarského se zapisovalo pouze křestní jméno Vladimir, u Besčasnova pak Alexej]. V noci ze 23. na 24. 11. 1951 pak byli zatčeni Slánský, Geminder a Taussigová.

Vyšetřování skupiny kolem Slánského se stalo v té době nejdůležitějším úkolem. Denní vyslýchání, výslechy za přítomnosti sovětských poradců pod vedením zástupce vedoucího sovětského poradce Jessikova [správně - Boris Jesikov, dočasný vedoucí sovětských poradců v bezpečnosti v mezidobí mezi odvoláním Bojarského a příchodem Besčasnova], později vedoucího poradce Alexeje [Besčasnova]. Koncem ledna 1952 byl odvolán ministr Kopřiva a na jeho místo byl jmenován K. Bacílek. Po projetí vlaku strojvůdce Konvalinky do západního Německa totiž Stalin doporučil Gottwaldovi odvolání Kopřivy, protože nedokázal zabránit odjezdu vlaku. V říjnu 1952 bylo vyšetřování skupiny Slánského v podstatě ukončeno. Byli vybráni prokurátoři pro proces: Urválek, Aleš, Koleja a Antl a schváleni politickým sekretariátem ÚV KSČ. Urválek sám několikrát s Alexejem hovořil. První dvě verze žaloby navrhoval Doubek, nebyly však přijaty. Proto začali poradci na žalobě pracovat sami. (Dopis Bechyněho Barákovi z 10. 10. 1956 a dopis Bacílka Gottwaldovi z 15. 11. 1952).

Snad to ukazuje dostatečně průkazně, jak určující roli ve vývoji země sovětští poradci hráli. bez jejich souhlasu se nemohlo uskutečnit skutečně vůbec nic, jejich názor byl určující, měl větší sílu, než názor jakéhokoliv komunistického představitele ČSR.

(ÚV KSČ - Fond KOM 1955-57, sv. 3)