Květen 2006

Teplo a mráz z Moskvy

Petr Robejšek

Kdo vyhrál ukrajinské volby? Janukovyč, Juščenko, Tymošenková, nebo přece jenom Vladimir Putin? Ukrajina dováží sedmdesát pět procent spotřeby zemního plynu přímo z Ruska, nebo aspoň pod ruskou kontrolou. A tak Moskvě nedalo moc práce zavlažit příbytky Ukrajinců tak, že vlastně nezvolili nikoho. Volební výsledek umožňuje jakoukoliv koalici a znemožňuje nutnou modernizační politiku.

Vypadá to, že si pro začátek trochu zavládne Julija Tymošenková. Připadne jí tak pochybné potěšení sdělit obyvatelstvu zvýšení cen energie. Do konce března totiž Ukrajina platí Rusku 95 dolarů za 1 000 kubických metrů plynu. Už tahle cena dusí ukrajinské hospodářství, ale je to pořád ještě velká láce oproti plánovaným 230 dolarům do konce roku. Běloruský prezident Lukašenko se naproti tomu vyhřívá v ruské blahosklonnosti. Plyn ho stojí jenom 49 dolarů. Bývalí vazalové Sovětského svazu si dnes mohou podle ceny, kterou platí za ruskou energii, odvodit svou oblíbenost v Moskvě. Energie dělá politiku, jak věděl už Lenin.

Rusko si zase chce hrát na velmoc? Tak trochu, ale je to přece jenom složitější. Nárůst světové spotřeby energie, nenasytná Čína a Indie a nepřehledná situace v arabských státech ženou cenu ropy a plynu nahoru. Díky tomu Rusko (světová jednička v těžbě plynu a číslo dvě u ropy) prosperuje, a tudíž zaostává. Protimluv? Nikoliv.

Velké peníze ve státní pokladně nenutí ruskou vládu ke skutečným hospodářským reformám. Příliv deviz (za drahou energii) zvyšuje hodnotu rublu, díky čemuž mohou Rusové levně dovážet kdeco. Bohatne stát, banky a těžaři, stagnují ostatní branže ruského průmyslu; jejich výrobky jsou oproti dovezenému zboží příliš drahé. Učeně se tomu říká „holandská nemoc“ - jde prostě o zaostávání zemí, které žijí především z jednostranných exportů.

Rusko je zaostalé a musí se snažit udržet si stabilitu země a celistvost území. K dispozici má pouze surovinovou zbraň. A tak energie dělá politiku - kupříkladu vůči Číně. Obě země spojuje upřímné staleté nepřátelství. Rusům neuniklo bující čínské hospodářství a plíživé počínšťování Sibiře. Proto odmítli stavbu ropovodu ze Sibiře do Číny, navrženou Pekingem. Pipeline povede mimo čínské území, do ruského přístavu Nachodka; pak možná i do Číny, ale docela jistě do Japonska. Podle toho, jak Moskva otáčí přívodními kohoutky, může buď urychlit, nebo zbrzdit hospodářský rozvoj svého věčného rivala.

Zásobování energií za únosné ceny představuje pravděpodobně nejdůležitější hospodářskou výzvu 21. století; rozhoduje totiž o hospodářském rozvoji, a tím i o politické stabilitě každé země. Nejvlivnější země EU proto přede dvěma týdny odmítly plány Evropské komise vytvořit a z Bruselu kontrolovat celoevropský energetický trh. Je zřejmé, že členské země chtějí samy ovlivňovat ceny, za které budou firmy a domácnosti nakupovat energii. Nejdůsledněji se o to snaží francouzská vláda. Ze dvou největších domácích energokoncernů země právě uplácala takzvaného národního šampiona.

Mnohé evropské státy se poohlížejí po dodávkách energie z Ruska. Německo je už teď z poloviny závislé na ruském plynu a tato tendence stoupá. Polsko pobouřila nedávná rusko-německá dohoda o plynovodu Vyborg-Greifswald. Plánovala se trasa přes polské území, teď si Rusko s Německem raději vybraly dno Baltského moře. Závislost na dodávkách energie zřejmě velice „usnadňuje“ politickou shodu - a dodavatel energie ani nemusí zvyšovat cenu. Stačí snížit prodávané množství, změnit transportní trasu, nebo dodávat na jiné trhy. Také Ukrajina se právě teď učí, že energie dělá politiku. Ekonomický tlak přehlušuje její touhu po nezávislosti na Moskvě.

(MFDNES)