Květen 2006

Nomuře pomohl Klaus

Jaroslav Spurný, Marek Pokorný

ODS to zavinila, a chce demisi těch, co za nic nemohou. Česko prohrálo u londýnského arbitrážního soudu jeden ze sporů s japonským bankovním domem Nomura. Tuzemské vlády nedokázaly prý v devadesátých letech ochránit jeho investice do Investiční a Poštovní banky a Nomura za to požaduje náhradu čtyřicet miliard korun. Kolik skutečně zaplatíme, rozhodne arbirážní soud během několika měsíců. Pravděpodobně mnohem méně, ze známých čísel to vypadá, že Nomura na investici do IPB vydělala, a to způsobem, který vedl k řadě trestních oznámení na šéfy IPB i zástupce Nomury. Prohraná pře je jedním ze zastavení na cestě neuvěřitelné historie privatizace banky, jejího tunelování a následného krachu. Historie, která dokumentuje největší polistopadovou loupež – bankovní socialismus devadesátých let – a roli politiků v její podpoře.

Charouz na pravoboku

Zjednodušeně řečeno, londýnský arbitrážní soud nám svým verdiktem vzkázal: Česká republika pomohla zdejším státním bankám při jejich privatizaci tím, že je dohromady řádově desetimiliardovými investicemi zbavila předchozích dluhů, ale IPB z této štědrosti vynechala, čímž poškodila její konkurenceschopnost. To je pravda. Na druhou stranu stát během své osmileté spolupráce s Nomurou šel japonským bankéřům neuvěřitelně na ruku, přitom každý poučený laik z dostupných faktů tušil, že Nomuře vůbec nejde o IPB a její prosperitu, ale získání Plzeňských pivovarů, které měla banka ve svém vlastnickém portfoliu. Jen zásluhou dlouholeté vládní shovívavosti se mohlo stát, že IPB zkrachovala až v roce 2000 a ne o roky dříve, protože samotné dluhy banky i výška nevymahatelných pohledávek u jejích dlužníků přesahovaly sto miliard korun.

Londýnský arbitrážní soud tehdejší vyhlášení nucené správy a nesolventnost banky ani v nejmenším nezpochybnil. Tím dal zřejmě české vládě naději, že uspěje u dalšího, tentokrát curyšského arbitrážního soudu, kde stát žaluje Nomuru o náhradu škod způsobených v bance špatným hospodařením japonských investorů. Údajná výše škod dosahuje astronomických dvou set šedesáti miliard korun. A ty jdou z politického hlediska na vrub především Klausovým vládám, které daly bankám volnou ruku k nekontrolovatelným a rizikovým úvěrům, poskytovaným státními či polostátními bankami stovkám tunelářů.

V této štědrosti neměla IPB konkurenci. Díl viny leží i na úřednické vládě Josefa Tošovského, která převedla menšinový podíl státu v IPB na Nomuru, i když její experti (a hlavně sám Tošovský, bývalý guvernér České národní banky) viděli, že Nomura do banky neinvestovala do té doby viditelně žádné peníze. Museli zrovna tak vědět, že z IPB prchají drobní střadatelé a že po desítkách miliard narůstá výše nevymahatelných půjček. IPB dlužili a nevrátili peníze tuneláři typu Antonína Charouze, Zdeňka Zemka, Chemapolu či Lubomíra Soudka, jen oni dali na nevrácených půjčkách dohromady skoro patnáct miliard korun. Možnou shovívavost politiků k hospodaření banky může vysvětlit informace, že mezi dlužníky banky patřila s šedesáti miliony sociální demokracie, ODS si u ní půjčila o pět milionů méně a banka třeba sponzorovala čtvrtmilionem korun vydání Klausovy knihy.

Pád pokračuje

Jméno Nomury se v souvislosti s Plzeňskými pivovary objevilo v roce 1992. Její představitelé kritizovali záměr české vlády prodat pivovary holandské společnosti Interbeer. Prý je nesmyslné je prodávat přímo, jak uvažovala tehdy česká vláda, v soutěži za ně může dostat víc peněz, tvrdila Nomura. A o pár měsíců později podepsala s pivovary smlouvu a stala se poradcem pro privatizaci. K té nakonec nedošlo, ministr privatizace Tomáš Ježek rozhodl, že pivovary zůstanou rodinným stříbrem. Tedy podnikem, který by se neměl prodat do zahraničí. Část podniku Plzeňské pivovary byla privatizována v kuponové privatizaci a kontrolu nad pivovary získala IPB. Po šesti letech podezřelých obchodů s akciemi získala nad pivovary kontrolu – bez vložení vlastních peněz – Nomura. Po letech, kdy si připravovala půdu rozšiřováním svého vlivu v IPB.

Do této třetí největší české banky začali v první polovině devadesátých let vstupovat soukromí majitelé. V IPB získali tehdy významný menšinový podíl nepřehlednými transakcemi (třeba kupováním akcií IPB za půjčky z IPB) lidé jako Antonín Charouz nebo třeba společnost Chemapol a s největší pravděpodobností přes nastrčenou firmu Nutshell i Nomura. Klubko vlastníků nemá smysl podrobně rozmotávat, popis transakcí a majetkových vztahů by zabral příliš mnoho místa. V roce 1994 – za naprosté a dodnes nevysvětlené nečinnosti Klausovy vlády – zvýšili soukromí majitelé základní jmění. Stát se zvýšení nezúčastnil a ztratil ve firmě většinu i kontrolu.

Nutno dodat, že kontrola státu byla do té doby k ničemu. Výše nevracených a vysoce podezřele a bez záruk poskytnutých půjček, za které si dlužníci pořizovali privatizované podniky, ale i podíl v bance, vyrostla tehdy (podle pozdější zprávy ČNB) na desítky miliard korun. Novinářům ani ekonomickým expertům se nikdy nepodařilo klubko majitelů a zároveň tunelářů IPB rozmotat, ale řada indicií v druhé půli devadesátých let naznačovala, že Nomura získává v bance čím dál větší vliv. Kolik ji to stálo, nikdy nezveřejnila, ale do chodu samotné banky neinvestovala vůbec nic.

Bylo tedy vlastně logické, že po ztrátě vlivu v IPB se Klausova vláda rozhodla prodat Nomuře zbývající třetinový státní podíl. Otázka byla – za kolik. Bylo jasné, že Nomura, budoucí majitel banky, bude mít na krku nevymahatelné dluhy vůči IPB za desítky miliard korun. V očekávání, že dá Nomura banku do pořádku slíbenou dvanáctimiliardovou finanční injekcí, prodal stát podíl v IPB za necelé tři miliardy korun. Byla to rozumná cena, banka měla v portfoliu příliš mnoho rizikových úvěrů a nevypadalo to s ní dobře. Bylo lepší nechat investovat Nomuru miliardy přímo do záchrany banky. Smlouvu ale už podepisovala Tošovského vláda. Jenže Nomura nedala peníze do banky ani poté, respektive investovala do IPB miliardy, které si pro tu potřebu vytáhla – z IPB. Dokonce ani nezměnila vedení banky: hlavní postavou finančního domu zůstal Libor Procházka, údajný architekt všech předchozích neprůhledných transakcí. Pád banky pokračoval dál, počet nevracených úvěrů narůstal.

Hlas ODS na poušti

V roce 2000 převzal tehdejší ředitel IPB Jan Klacek závěrečnou zprávu bankovního dohledu ČNB. Bylo to zdrcující čtení. Bankovní dohled prověřil dluhy skoro dvou set nejspornějších klientů banky (dohromady půjčky za šedesát miliard). Zjistil, že více než polovina z nich půjčky od banky nevrací. Zpráva konstatovala, že se v bance porušují všemožné limity, které mají banky kvůli rozložení rizika. Příklad: neprůhledné firmy sdružené pod jednou společností z Kajmanských ostrovů dostaly od IPB půjčku přes dvacet miliard korun, čtyřikrát víc, než dovolovaly bankovní předpisy. Jistota návratnosti byla minimální.

Zpráva bankovního dohledu byla poslední špatnou zprávou o prodělávajícím bankovním domě, vláda vyhlásila nad IPB nucenou správu, vyvedla z ní do České konsolidační agentury nevymahatelné pohledávky (odhadem za sto miliard korun) a pak ji za formální korunu prodala ČSOB (skutečná cena, kterou zaplatí ČSOB měla být určena později, dodnes, i zásluhou arbitráže nebyla stanovena).

Na konci roku 2000 ohlásila Nomura, že dává české vládě šest měsíců na to, aby ji odškodnila za ztráty způsobené neochráněnými investicemi do IPB; ztrátu Nomura vyčíslila tehdy na třicet miliard korun. Vláda odmítla a to byl počátek arbitrážního sporu, ve kterém vynesl soud minulý pátek (17. 03. 2006 – pozn. red. CS-magazínu) už známý verdikt.

Výsledek sporu trochu odporuje logice. Stát má platit za to, že neoddlužil IPB, jako to udělal při prodeji ostatních polostátních bank. Jenže oddlužovala až Zemanova vláda, a to z jediného důvodu, i další banky měly na triku rizikové úvěry za desítky miliard korun a v tom stavu o ně neměli investoři zájem. IPB byla v tu dobu už soukromá. Pointa? Bankovní socialismus devadesátých let nás stál stovky miliard korun, nemluvě o vzniku narušeného a korupčního podnikatelského prostředí, ve kterém vítězili tuneláři. Finanční náhrada pro Nomuru, ať bude jakkoli vysoká, bude jen další minusovou položkou v seznamu dluhů způsobených vládami v devadesátých letech. Je tedy s podivem, že představitelé ODS po vyhlášení verdiktu arbitrážního soudu volají po odvolání tří ministrů současné vlády, která za nic nemůže.

S Procházkou pro pivo

To, že hlavním důvodem zájmu Nomury byly akcie pivovarů a že vše bylo předem domluveno s managementem IPB zastoupeným předsedou představenstva Jiřím Tesařem a faktickým vládcem a stratégem banky Liborem Procházkou, ukázal hned druhý den po získání banky japonským investorem. Nomura odkoupila od IPB akcie pivovarů Prazdroj a Radegast za devět miliard korun. Peníze ale nikdy nezaplatila a sama později pivovary prodala za zhruba 24 miliard jihoafrickému pivovaru Bass. K formálnímu zaplacení za pivovary Nomura použila kličku, která jako by už předvídala krach IPB. Ve smlouvách totiž bylo, že může kupní cenu uhradit akciemi IPB – a když poté IPB opravdu zkrachovala, tak jako úhradu použila Nomura ony bezcenné akcie banky. Pak stačí jednoduché počty. Třímiliardovou investici na nákup banky si Nomura několikanásobně vzala zpět.

Proces

Krachem IPB se začala zabývat i policie, ale zatím se žalostným výsledkem: před soud se dostala až loni v listopadu první obžaloba zabývající se hlavní příčinou jejího krachu – podvodného navyšování základního jmění banky z jejích vlastních peněz. Na soudní lavici usedne sedm lidí včetně Procházky a českého zástupce Nomury Eduarda Onderky. Rozsudek ale jen tak nebude. Soudkyně vzkázala, že spis musí nejdříve detailně nastudovat a proces začne nejdříve v druhé polovině roku. V nejznámějším případě podezřelého vyvedení plzeňského Prazdroje dosud nebylo ukončeno vyšetřování, i když policie slibovala už v roce 2002, že případ uzavře nejpozději do konce roku.

(Respekt, www.respekt.cz)