Květen 2006

Soudci v politické kravatě

Jaroslav Spurný

Pokud justice ztratí nezávislost, je s námi zle. Právo a zákony komplikují politikům život a omezují jejich moc. Tak to ve svobodné společnosti chodí. Česká politická reprezentace má ale problém se s tím smířit. Její příslušníci často vyjadřují neskrývané překvapení, že jim právo ztěžuje vládu, a snaží se ho ohýbat, přizpůsobovat svým potřebám, chovají se k němu jako k nástroji moci. Vzhledem k malé demokratické tradici je chování zdejších elit pochopitelné, což ale neznamená, že bychom je měli tolerovat. Jeho dopady jsou totiž zničující. Dobře je ilustruje případ odvolané-neodvolané předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové a hlasovací fraška kolem parlamentního schvalování trestního zákoníku.

I ty, soudče?

Pokus politiků odvolat Brožovou je aktuální i dva měsíce od své rozehrávky. Poměrně krátká doba stačila přivést jednu z klíčových institucí tohoto státu na pokraj rozvratu. Politiky to, zdá se, nezneklidňuje, ale mělo by.

Koncem ledna podal ministr spravedlnosti Pavel Němec návrh na odvolání Ivy Brožové. Prý nedokáže zajistit jednotu rozhodování nižších soudů, které podle ministra v podobných případech vynášejí i zcela rozdílné verdikty. Návrh schválila vláda, podepsal premiér Jiří Paroubek a prezident Václav Klaus Brožovou hned druhý den odvolal. Brožová se ale začala bránit, soudce může být podle ní odvolán, pouze pokud vážně porušuje své povinnosti. Podala žalobu na Klause, Paroubka i celou vládu ke správnímu soudu a také stížnost k Ústavnímu soudu. Ten rozhodl, že Brožová zůstane ve funkci do doby, než padne verdikt ohledně její stížnosti.

Možná má ministr Němec pravdu a Brožová není dobrou šéfkou Nejvyššího soudu. Mimochodem, verdikty této instituce nejsou příliš respektovány. „Podáme dovolání k Nejvyššímu soudu, protože musíme, tam to nějak přetrpíme, a pak se obrátíme na Ústavní soud, ten rozhoduje spravedlivěji,“ říkají advokáti. Fakt, že soudy jsou nezávislé na státu, totiž automaticky neznamená, že jsou všechny opravdu dobré. Desítky tisíc lidí mají zkušenosti se soudními průtahy i s nepochopitelnými rozsudky. Je otázka, jak tyto neduhy léčit. Určitě ale ne způsobem, který nám nabízí vláda a prezident. Tedy tím, že politici budou odvolávat soudce, s jejichž prací nejsou spokojeni, a nahrazovat je „lepšími“. Žádný politik nemůže mocensky posuzovat soudce, nemá k tomu pražádné kompetence. Není možné, aby se soud na jakékoli úrovni dostal pod kuratelu politiků. Co to znamená, prokázal jasně komunismus, ale i v případě svobodné společnosti znamená omezení soudních pravomocí nebo i malá podřízenost soudu výkonné moci neomezené pole vládnutí pro politiky.

Kam vede tato léčba, ukazuje dnešní stav Nejvyššího soudu. Ústavní soud sice prozatímně posvětil šéfovské pravomoci Brožové, ale polovina soudců respektuje spíše politiky a Brožovou jako předsedkyni neuznává. Předtím jsme sice od nich stížnost na šéfku neslyšeli, ale s politickým krytím za zády odhodili strach. Ve vzpouře je podněcuje i ministr Němec, který adresuje dopisy určené šéfovi soudu nikoli Brožové, ale jejímu zástupci. Jako by ti odpůrci říkali – jsme připraveni sloužit politické moci. Přitom by jim respekt k vlastnímu povolání, jeho prestiži a významu pro demokracii měl radit, aby v klidu vyčkali, jak rozhodne nejvyšší soudní autorita, Ústavní soud. Nikdo jiný o osudu jejich šéfky rozhodnout nesmí. Mimochodem, post nejvyšší soudkyně není tím, ze kterého se ve světě odvolává. Soudci z něj odcházejí sami, s vědomím, že završili svou práci, nebo na ještě významnější místo. Proto je tak důležitý výběr kandidáta. A proto jej do funkce jmenuje prezident. Je to post, který reprezentuje čistotu, význam a nenapadnutelnost soudní instituce, úřadu, který je jedním z hlavních strážců demokracie. Je špatné, že zde tuto pravdu stále ještě řada politiků nerespektuje. Ale ještě horší je, že ji nerespektují ani někteří soudci.

Je zle, kolego

Ještě hůř než Brožová, které se zastal alespoň Ústavní soud, dopadl trestní zákoník. Tedy soubor paragrafů, který určuje, co je trestným činem, jak závažným a jak za něj trestat. Kvůli tomu, jak s ním naložili poslanci a senátoři, se nikdo odvolat k Ústavnímu soudu nemůže. Trestní právo je u nás stále postaveno na zákoníku z doby komunismu. Ani desítky novel, kterými prošel od listopadu 1989, mu výrazně nepomohly. Jeho filozofie byla postavena na tom, že nejhorším zločincem je ten, kdo okrádá stát. Ani dopisování nových a nových paragrafů jej nemohlo změnit, nemohlo z něj udělat účinný nástroj proti modernímu zločinu, spojenému s velmi sofistikovanými podvody, bleskovými počítačovými převody peněz, přes hranice organizovaným zločinem, jako je třeba obchod s lidmi. Návrh nového zákoníku to dokázal. Experti na něm pracovali prakticky patnáct let a jeho trapné neschválení v parlamentu dobu moderního zákona zase o pár let oddálilo. A paradoxně oddálilo i účinný boj proti tunelářům, přestože hlavní záminkou zamítnutí bylo tvrzení, že z něj vypadl zvláštní „protitunelářský“ zákon. Zjednodušeně řečeno, tuneláře by šlo stíhat i podle několika dalších paragrafů (v západní Evropě žádný protitunelářský zákon neexistuje), ale nový zákoník hlavně nabízel velmi praktické možnosti, jak tunelářům zabavit majetek, jak znemožnit posílání peněz na zahraniční konta, případně jak je dostat nazpět.

Důležitější než fakt, že poslanci zákoník zamítli, je způsob, jakým to udělali. Dokazuje, že se zástupci lidu raději řídí různými žebříčky popularity, volebními preferencemi, tím, jak vypadali při televizních debatách, než odpovědností zákonodárců zjednodušovat život těm, které zastupují. Poslanci nejprve bez jakékoli diskuse a výhrad schválili stručný návrh Marka Bendy na likvidaci paragrafu, a pak i celý zákoník. Když ale dílo kvůli bendovskému škrtu nepřijal Senát, dolní komora se zalekla veřejné kritiky – „hysterie a vášní“, jak říkají na svou omluvu někteří z jejích členů – a prakticky ze dne na den změnila většinový názor. Především sociální demokraté následovali svého šéfa Jiřího Paroubka, který měl strach, že vypuštění paragrafu přinese straně úbytek volebních hlasů. O obratu Unie svobody už nemá cenu ztrácet slovo.

Bylo by jistě zábavné sledovat vytřeštěné tváře našich politiků, kdyby je dnes někdo vzal za slovo a v rámci léčby ŕ la Nejvyšší soud navrhl většinu z nich pro neschopnost ihned odvolat a vyměnit za někoho lepšího. Chvilka veselí a satisfakce ale samozřejmě nestojí za škody, které by taková – jakkoli potřebná – defenestrace napáchala na zdejší demokracii. Proto na rozdíl od odvolávačů Brožové dejme svým tužbám a představám o správné reprezentaci průchod až podle pravidel – ve volbách.

(Respekt, www.respekt.cz)