Květen 2006

České poklady v ohrožení

Marek Švehla, Jaroslav Pašmik

Praha, Brno, Kutná Hora, Český Krumlov a další historická města s tolik ceněnou atmosférou dávných časů jsou ve vážném ohrožení. Investoři tlačí na zmírnění ochrany památek a nový ministr kultury jim hodlá vyhovět. Je tu ale ještě druhý úhel pohledu: česká a moravská města stojí naopak na prahu potřebného rozvoje, kterému se hrstka staromilců snaží bránit. Rozvoje, který přece tahle města nerozboří, jen trochu změní, zboří pár starých domů a postaví nové, moderní.

Platí možnost a, nebo b? Na tom se laická i odborná veřejnost těžko shodne, politici se ale shodnout musí. Musí říct, jak bude Česko v ochraně památek dál postupovat. Nejde o maličkost: podle lidí z oboru totiž zdejší města čelí stále silnějšímu nájezdu investorů, jejichž zájmem je levná a rychlá výstavba v atraktivních lokalitách historických center, kterými se jezdí kochat celý svět. Na druhou stranu investoři přinášejí peníze, práci a hodnoty, které obyvatelé měst potřebují. A otázka zní: Jak to udělat, abychom neznechutili jedny ani druhé?

Peníze versus peníze

Je tedy lepší konzervovat česká města, jak jsou? Nebo raději povolit uzdu novému rozvoji? I naši předci takový střet různých zájmů znali a nutno dodat, že jej řešili bez „zbytečné“ nostalgie. I když se ozývaly hlasy proti, bez problémů bourali celé staré čtvrti (v Praze to byla známá asanace Josefova) a stavěli čtvrti nové. Šlo o pozemky, nové bydlení, investice. I bez starého Josefova ale působí Praha na davy turistů jako zjevení dávných věků. Přízní osudu, díky níž se Česku téměř vyhnuly světové války a komunisti neměli na rozsáhlou přestavbu měst peníze, působí česká města ve srovnání s polskými či německými jako uskladněné konzervy starých časů. Sice špatně uskladněné, ještě lze ale pořád podstatnou část obsahu zachránit. A přitom nejde jen o cenné jednotlivosti, ale takový luxus, jako je třeba neporušené panorama.

Čelit síle peněz je dnes o poznání snazší než sto let nazpět, nejde už o plošné bourání celých městských částí, ale spíš nenápadné stírání patiny starých časů. Bourání jednotlivých domů nebo jejich částí. Vytváření disneylandu v podobě pouhých fasád, za nimiž se celý vnitřek domu zboří a postaví znova. Nejčastěji má ale likvidace památek podobu „neviditelného“ bourání vnitřních zdí, otloukání omítek i s dávno vybledlými freskami, výměny starých krovů za nové. Nebo také likvidace něčeho, co se nedá změřit nebo přesně vyčíslit – atmosféry starých ulic tím, že se do nich postaví novostavba, která nerespektuje vzhled, materiál, výšku okolních staveb.

I kdybychom zapomněli na nostalgii a posuzovali celý problém čistě přes peníze, působí to dilema nejasně: na jedné straně peníze v podobě nových investic, na straně druhé peníze dovezené turisty právě proto, že nad novými investory stál přísný zákon a nepodplatitelný úředník, který říká, co se smí a co ne.

Slyšeli jste? Odešel!

Zcela racionální úvaha rozumných hospodářů musí vést k jedinému závěru: centra řady českých měst jsou skutečně velkým bohatstvím, které je nutné chránit. Tahle ochrana má samozřejmě řadu kritiků, a v mnoha směrech oprávněných.

Památkáři sice mají k dispozici přísný zákon a pravomoci, jejich fungování ale vyvolává značné rozpaky. Nejlepším příkladem je právě Praha, kde je památek zdaleka nejvíc. Správu nad památkami zajišťují dva úřady: památkový ústav, který vydává odborné posudky, a památkový úřad, kde se rozhoduje. Pokud by vše fungovalo transparentně, dvojkolejnost by nevadila. Chtělo by to ale ochotu magistrátu nechat se kontrolovat občany a veškeré posudky a následná rozhodnutí uveřejňovat v internetu. Pražská radnice má však pověst korupcí prolezlého úřadu a rozhodování o památkách do toho jen zapadá. Hlavní slovo má člověk jménem Jiří Musálek, který postavil obrovský půdní byt přesně tak, jak to nemá vypadat. Všichni o tom díky fotkám v novinách vědí, vládnoucí ODS ale Musálka z nějakých důvodů kryje. Přitom Musálek je živoucím výsměchem všem pravidlům, jak se má důvěryhodný státní úředník chovat. Z platu úředníka ani běžného soudního znalce, kterým Musálek je, ještě nikdy nikdo nezbohatl, Musálek si ale žije na vysoké noze. Bydlí v bytě dvacetimilionové hodnoty, do práce jezdí v luxusním autě, každý rok si po Praze kupuje další nemovitosti. Navíc je jeho úřad pověstný podezřelými rozhodnutími: na jedné straně nepovolí umístit na střechách staré průmyslové čtvrti sluneční kolektory, které se po dožití dají lehce sundat, na straně druhé povolí stavbu mrakodrapu, který ohrožuje místo Prahy na seznamu světového dědictví UNESCO. Někomu v historickém centru moderní dům nebo přestavbu starého povolí, jinému ne.

Znakem památkové péče v jeho podání je neprůhlednost, nelogičnost, a především nedůslednost, která vede k pomalé likvidaci nezpochybnitelných skvostů. Není potom divu, že spousta lidí považuje takovou památkovou ochranu za nesmyslnou. Jiní, zvláště investoři, si naopak na tuhle nesmyslnost zvykli, a dokonce si ji pochvalují. Zvlášť když vědí, kam správně nasypat deset procent z ceny projektu. Alespoň v Praze se nyní jako jediná skutečně jistá cesta ke stavebnímu povolení jeví cesta korupce. A kdo tenhle kartel poruší, už si tady prý nic nepostaví. Funguje to skutečně skvěle, vždyť kdo kdy taky slyšel, že by nějaký investor odešel z našeho hlavního města s nepořízenou kvůli památkové ochraně?

Vymáhám, tudíž připlatím

Jsou tu ale i další postupy, u nichž si dnešní pojetí památkové péče říká o změnu. Často zbytečná buzerace úředníků kvůli kdejaké klice a kličce na okna, kterou musí majitelé domů obstarat, a neochota státu či města se na nákladech významněji podílet, přestože z nich samy těží. Nedávno vypukl v Praze skandál kolem stavby italského investora, který na stěnách gotického domu otloukl fresky. Problémem podobných případů je ale i chování státu: cennosti totiž musí každý investor opravit či restaurovat za své, stát nebo město mu až na výjimky moc nepřiplatí. Přitom nejde o budovu samotnou. Pečlivá obnova starých domů pomáhá i městu jako celku udržet zájem turistů, finanční spoluúčast by tedy byla na místě. Selská logika říká: pokud něco vymáhám, měl bych na to i připlatit.

Autoritu ochrany památek sráží i velikost území, na němž se vyžaduje. V případě Prahy nejde jen o historické centrum s domy z dvacátých let minulého století a staršími. Jde o celé území města v jeho předválečných hranicích. Často se přitom jedná o místa, kde žádné historické nebo architektonicky cenné domy nestojí, a není tedy co chránit. V ochranných pásmech by se měla pravidla uvolnit změnou devatenáct let starého památkového zákona. Ten se ještě tepal za minulého režimu, kterému pojem vlastník a jeho legitimní zájmy nic neříkal. O změnu zákona v tomto smyslu prosí dokonce i samotní památkáři. Kdo má totiž uhlídat takové množství staveb! Památkáři jsou pak zahlceni nesmysly a nemají čas věnovat se péči o skutečně cenné dědictví. Když je navíc na každou hloupost potřeba povolení úřadu a úředník nemusí nic moc vysvětlovat a ani za své rozhodnutí přímo neodpovídá, jen má moc celý stavební proces zdržovat, je to přímo ráj pro korupci.

Cesta k záchraně českých skvostů tedy vede skrz důslednost památkového odboru, transparentnost jeho rozhodování a odhodlání městských politiků nezaplevelovat historické čtvrti monstry ze skla a oceli. Nejde ale o závod v tom, jak velké území nařídíme do památkové ochrany zahrnout a co všechno necháme úředníky typu Musálka utajovat.

Ukáži vám koupelnu

Česká památková péče je ale přesně taková, jaká by neměla být: na jedné straně je nedůsledná a neprůhledná, na straně druhé malicherná. Řady jejích kritiků sílí a servítky si už nikdo moc nebere. Minulý týden (od 13. 03. 2006 – pozn. red. CS-magazínu) prošel parlamentem ve stínu registrovaného partnerství nový stavební zákon, který ubírá na významu odborným památkářům a klade větší důraz na stavební úřady. Praha podala začátkem roku do sněmovny návrh změnit stávající památkový zákon. Magistrát si kromě zkrácení termínů na památkové expertizy přeje snížit ochranu vnitřních úprav domů v městských rezervacích. Radní sice tvrdí, že jde pouze o to, aby si lidé mohli „svobodněji upravovat doma koupelny“, ale vzhledem k tomu, že v samotné pražské památkové rezervaci už jejich přičiněním moc obyvatel nezbývá, je jasné, že se tím snaží uvolnit ruce nadrženým investorům. Důležité bude, jak se zachová ministr kultury a Národní památkový ústav. A tady jsou zatím zprávy spíš dobré. Jandák ani nový šéf památkového ústavu Tomáš Hájek návrh pražské radnice nepodpoří. Jestli to ale bude stačit k jeho zastavení a záchraně tisíců ohrožených domů, to zatím nikdo neví.

(Respekt, www.respekt.cz)