Květen 2006

Dubai, americké přístavy a Clintonovic rodinka

Ota Ulč

Dostalo se nám informace, že americké imigrační úřady vyhověly žádosti mohamedánských teroristů o vystavení studentského víza – rok či jak dlouho poté, co se jim podařilo s letadly se strefit do mrakodrapů v New Yorku a do Pentagonu, načež pak odspěchali do Alláhova ráje, do zaslouženého objetí očekávajících sedmdesáti a dvou panen. Při té příležitosti jsem si připomněl Trockému přisuzované rčení, že blbost je sice lidské právo, ale že soudruh Stalin ho zneužívá. (A víme, jak pak to s prostořekým dopadlo.)

Touž prvotní reakci vyvolala zpráva, že Washington se rozhodl svěřit naše přístavy do péče Arabů. Kdo se tady tentokrát zbláznil? Už delší dobu hořekujeme o zranitelnosti našich přístavů, ideálního místa teroristů, kam propašovat bombu s atomovou, biologickou či chemickou náloží a tak se zasloužit o smrt mnoha tisíců životů..

Sice lodě, směřující do USA, musí předem elektronicky dodat seznam dováženého zboží a onen manifest studuje speciální centrum ve Virginii a na podezřelé jí dodávky upozorní celní správu. Prozatím 42 přístavů v zahraničí, odkud do země dorazí 80 procent všech kontejnerů, se zavázalo kontrolovat obsah dodávek. Jenže ve skutečnosti to vypadá tak, že víc než jedna třetina kontejnerů je pominuta, aniž by se cokoliv zjišťovalo. Přitom zkušební, v Hongkongu uskutečněný tzv. pilot program potvrdil, že lze docílit ověření obsahu každého kontejneru (jednak scanning, jednak radiation detection), aniž dojde ke zpomalení přístavního provozu.

Na americké straně stav bezpečnosti rovněž není příliš radostný. Pobřežní služba (Coast Guard) sice může podrobit inspekci každé plavidlo, blížící se ke břehu, a celníci (U.S. Customs) mohou na souši prozkoumat obsah každého kontejneru, jenže tak se děje pouze v pěti procentech případů. A pouhých 37 procent kontejnerů je podrobeno radiační zkoušce. Média tvrdí, že v mnoha přístavech ona overrall security is dismal. Strážní služba je mizerně placená a podle toho její výkon vypadá, že tisíce šoférů projedou jen s mávnutím řidičského průkazu a někdy u kontrolní brány vůbec nikdo není.

Po původním zmatení a popuzení jsem se začal orientovat: Dubai, ropou nasáklá končina, jedna ze sedmi částí, tvořících stát United Arab Emirates, je rovněž adresou indické a ruské mafie, íránských obchodníků-pašeráků zbraní, je bankovním centrem, umožňujícím transakce mnoha směry, v minulosti též k prospěchu mezinárodních teroristů. A mezi devatenácti sebevražednými pachateli masakru 11. září 2001, dva pocházeli právě z těchto emirátů. Jak tedy mohla vládní komise ve Washingtonu (Committee on Foreign Investment in the United States) dát souhlas k takovému kšeftu, nota bene s proradnými Araby? Svěřit jim provoz ve vlastních přístavech?

Jenže třetina všech amerických přístavů už funguje pod správou cizinců. Provoz na pacifickém pobřeží zčásti obstarávají Singapurci, přístav Long Beach v Kalifornii dokonce Číňané ze země komunistické. Je tím zrazena, podemleta suverenita USA? Ovšemže není. Cizí firma, pověřená provozem přístavu, nemá vůbec nic společného s jeho bezpečností. Ta je výlučně v kompetenci americké pobřežní a celní služby. Práci s jeřáby v docích při manipulaci s kontejnery obstarávají američtí dělníci - longshoremen, odboráři, o jejichž patriotismu, na rozdíl od podstatné části intelektuálních elit, nemůže být pochyby.

Dubai, součást těchto Spojených arabských emirátů, je značnou výjimkou v arabském světě už od svého prvopočátku. Podílela na válce v roce 1991 při vyhnání Saddáma Husajna z Kuvajtu, poslala své jednotky k poválečné obnově Afghánistánu a v současné době dává k dispozici své prostrory k výcviku irácké policie. S al-Kajdou se nebratříčkuje, v roce 2002 se zmocnila jejího předního představitele, který se v jemenském přístavu podílel na útoku na americkou loď USS Cole, a vydala ho Američanům, bez ohledu na hrozby velikánské pomsty ze strany teroristů. Pentagon charakterizuje vztah USA s UAE jako výtečný. Generál Tommy Franks, který velel americkým vojskům při pobytí Bagdádu, nešetřil chválou UAE pro poskytnutou prvotřídní zpravodajskou výpomoc. Vybaveni jazykovou znalostí a orientací v tamějším arabském světě zůstávají perfektním zdrojem jinak nedosažitelných informací. Dubai též poskytuje přístup americkým letadlovým lodím do svého přístavu. Nemít tyto možnosti včetně údržby by nejbližší báze k použití byl ostrov Guam v Pacifiku, na opačném konci světa.

Ale co ty dva státní příslušníci UAE, podílející se na zkáze 11. září? S použitím kritéria odpovědnosti státu za své občany bychom museli s přísností posoudit i Velkou Británii (její občan Richard Reid, který se snažil zničit letadlo explozí nálože ve vlastní botě), Německo (poněvadž v Hamburku se plánoval útok 11. 9.) a též na vlastní domácí půdě (s al-Kajdou spolupracující Američané Johny Walker Lindh a Jose Padilla).

Provoz oněch šesti přístavů na atlantském pobřeží obstarávala britská společnost, která uzavřela prodejní smlouvu se společností Dubai Ports World, těšící se oprávněné pověsti kompetentního partnera, jehož cílem je solidní servis, vlastní profit a nikoliv teroristická, nihilistická destrukce. Tato DWP společnost se úspěšně angažuje v provozu přístavů v Německu, Austrálii, Jižní Koreji , dokonce i v Číně. A teď se snaží rozšířit působení do osmnácti dalších zemí, z nichž ani jedna neprojevuje izolacionistickou posedlost jako je ta americká. V dnešní době globalizace, lokace ředitelství takové společnosti je irelevantní. Téměř všichni odborníci souhlasí, že v tomto případě jde o zcela oprávněnou,vzájemně prospěšnou transakci.

Jenže na domácí politické půdě se spustil obrovský pokřik, druh xenofobní hysterie, jakou jsme tu nezažili už několik desetiletí. Nejen na extrémní levici a rovněž i na pravici se vynořili hodně hlasití demagogové. Započalo to zejména – ale ne výlučně – v řadách Bushových nepřátel, ochotných ho proklínat za každý krok, i kdyby vymyslel zázračnou léčbu všech rakovinných nádorů. Předákům Demokratické strany se naskytla výtečná příležitost, jak z dosavadní výhody Republikánů – jejich pověsti lepšího strážce národní bezpečnosti – udělat jejich Achillovu patu. V této průhledné smršti nacionalistického rozhořčení, kritikům najednou přestalo vadit jimi dřív zdůrazňované a zatracované tzv. racial profiling, politicky tolik korektní praxe nesoustřeďovat se na statisticky pravděpodobné pachatele (např. mladé černochy v chudinských černošských čtvrtích), ale věnovat tutéž váhu případného podezření středostavovským babičkám. To teď ale zapomenuto, Arab jako Arab.

V tomto úsilí značně vynikla Hillary Clintonová, senátorka a zájemkyně o obnovené nájemnictví v Bílém domě v roce 2008. Začala vřeštet o výprodeji, ztrátě kontroly našich přístavů, ztrátě naši národní suverenity. Senátoři John McCain a Chuck Hagel, její případní konkurenti v příštím prezidentském utkání, včas rozpoznali tento nesmysl a od hysterické demagogie se distancovali. David Brooks, komentátor The New York Times, se o Hillary vyjádřil (12. 3. 2005) jako o perfektním příkladu egotistické “já-já-já“ generace, že i její blízcí přátelé si nejsou jisti, zda ona v něco doopravdy věří.

Teď následuje tato náramná ironická pointa: zatímco manželka Hillary takto horlí, manžel Bill Clinton se o emirátu Dubai vyjadřuje značně příznivě. Má k tomu dobré důvody. V roce 2002 si tam za svých několik přednášek vydělal téměř půl milionu dolarů, a tamější vláda mu navíc darovala milion dolarů na výstavbu jeho prezidentské knihovny.

„Projevujeme svou neschopnost potírat naše nepřátele, ale zato jsme nemilosrdně zdatní ve zrazování svých přátel,“ poznamenal již zmíněný komentátor Brooks. Odmítli jsme podpořit, ba ani azyl nedali, šáhu Rézovi Páhlavímu. Sice to nebyl perfektní demokrat, ale přece jenom značně pokrokovější osvícenec, než jeho přemožitelé ajatolláhové. Přes palubu házíme Tchaj-wan, demokratickou zemi, která za posledních 110 let jen pouhé čtyři roky byla součástí velké Číny, s níž již být nechce. Průzkum veřejného mínění ostrovanů potvrdil, že naprostá většina – 90 procent - se považuje za Tchajwance. Nicméně Washington nadále tvrdošíjně podporuje princip jen jedné jediné Číny a sjednocení za každou cenu. V případě Dubaje, tyto arabské emiráty udělaly všechno, co jsme od nich chtěli – nemít nic společného s al-Kajdou, podporovat americkou vojenskou moc, modernizovat vlastní výchovný systém.

Většině politiků to ale nestačí. Kongres vřel popleteným patriotickým hněvem, blížil se střet s Bushem, hrozícím vetem. K takové krizi nedošlo jen proto, že ona Dubai Ports World společnost od záměru spravovat šest amerických přístavů na atlantském pobřeží raději ustoupila. Takže Amerika probendila potřebnou zahraniční investici. Střelit se do vlastní nohy, jak se tady říká, to umíme.