Květen 2006

Drby jako protiváha anonymity

Ota Ulč

Evidentní je jejich přitažlivost: člověk je přece tvor zvídavý. Někteří experti to vysvětlují modernizací, urbanizací, pohlcením do anonymních měst, v nichž se pak postrádá někdejší intimita z vesnic, kde každý znal každého.

Britové aspoň mají královskou rodinu, na jejíž počínání se lze s gustem soustředit. Zejména teď v poslední generaci poskytovala vrchovaté porce lechtivých skandálů a jednu velkou tragédii. Američané, bez pompy monarchie, jíž se kdysi nikterak šetrně zbavili, mají svou náhražku v Hollywoodu, s posedlostí se soustřeďují na počínání známých osob, kdo že momentálně s kým a tak dále. Značné publicitě se též těší celebrity sportovní a mediální.

V demokraciích se zasloužené pozornosti dostává politickým předákům, s rozumováním, kdo jak si z nich zdárně či nezdárně počíná. Za komunismu jsme to – aspoň v mých kruzích – měli jednoduché: nenáviděli jsme je všechny, bez rozlišování. Oslavovali jsme při příležitosti jejich vzájemného věšení (Slánského spiklenecké centrum zejména). Značnější byl náš zájem o počínání v uměleckém světě, co se asi odehrávalo v zákulisí – nejen že ultrabolševici jako Přemysl Kočí tyranizovali operní a jako Josef Větrovec činoherní kádry. Co údajná rivalita Beno Blachuta a Ivo Žídka? Jak si momentálně počíná a s režimem vychází Jan Werich, má on vůbec nějaké kontakty s tím Voskovcem? Jak důkladná vlastně bývala rivalita Richarda Wagnera a Giuseppe Verdiho, dvou titánů operního světa devatenáctého století? Vincent van Gogh a Paul Gauguin – kamarádi, konkurenti, nekompatibilní nátury s vulkanickým temperamentem? Pablo Picasso a Henri Matisse – knihy vznikly, ba i film, o jejich vztahu.

Média už od nepaměti zveličovala všemožné konflikty, však senzace se lépe prodávají. Maria Callas a Renata Tebaldi: jejich rivalita byla autentická, ale kolik pravdy asi bylo na jedovatém vztahu Luciana Pavarottiho a Placida Dominga? Tito údajní soci pak spolu vystoupili, ruku v ruce, na fenomenálně úspěšném koncertu tří králů (spolu s nimi José Carreras) v Římě a výkon si několikrát na různých adresách zopakovali.

Nejvíc mě ale zajímají konflikty v literárním světě, mezi psavci, mistry pera, jak tam že vyvřela ta která animozita s vyřizováním účtů. Český čtenář ještě může mít v paměti J. D. Salingera, autora slavného románu The Catcher in the Rye (Kdo chytá v žitě). Začátkem padesátých let zanevřel na svět a z Manhattanu se odstěhoval do místa jménem Cornish ve státu New Hampshire (které se též stalo dost dlouhodobým domovem pramálo přístupného exulanta Alexandra Solženicyna). Tam na vzdáleném venkově Salinger vedl existenci podivína, poustevníka se sklonem k mystice. Své dva nové románové rukopisy uzamkl do trezoru obřího rozsahu. Tohle a ještě víc jsme se dozvěděli z knihy At Home in the World (Doma ve světě). Napsala ji jeho někdejší milenka Joyce Maynardová. Když jí bylo osmnáct a začínala se studiemi na univerzitě Yale, podařilo se jí uveřejnit cosi autobiografického v The New York Times Magazine, prestižním zdroji s milionovým nákladem. Poustevník Salinger začal o mladičkou, nezdravě hubenou studentku a exhibicionistku usilovat. Do té doby od něho nečetla ani řádku. Nicméně neodolala jeho lákání a odstěhovala se k tehdy šestapadesátiletému, dvakrát ženatému otci dcery v jejím stejném věku. V jejích pamětech se lze dozvídat podrobnosti, po nichž ne každý čtenář by zrovna dychtil (například o vaginálních křečích deflorované zbožňovatelky). Pramálo ohleduplný Mistr si potrpěl na homeopatickou medicínu a svéráznou dietu, včetně zmrzlého hrachu pravidelně k snídani. Selanka se netěšila věčnému trvání. Během oddychového pobytu na Floridě, Salinger milenku vypudil.

Vyřizování účtů se může vyskytovat v různých podobách – v románech i memoárech, mnohdy neméně fiktivních. Sokové nemusí tasit stejné zbraně. V případu rozvedeného, hodně rozkaceného manželství, známá herečka Claire Bloomová volila formu pamětí, kdežto neméně známý talentovaný spisovatel Philip Roth se jí revanšoval beletristicky. Jejich manželství, které se rozjelo na plné obrátky s megatonáží publicity, skončilo karambolem v hodně ošklivém rozvodu. A teď tedy máme paměti Leaving a Doll’s House (titul snad přeložitelný jako Odchod z pokojíku pro panenky). Roth je nám prezentován jako sobec, surovec, bez citu a jakéhokoliv pochopení pro autorčinu dceru z dřívějšího manželství. Roth, který se kdysi hodně zajímal o osud disidentů v někdejší ČSSR a když Milan Kundera odešel do emigrace, hodně mu pomohl prosadit se na anglosaském knižním trhu, na memoáry bývalé manželky reagoval románem I Married a Communist. Děj této jeho 23. knihy je posazen do ranných padesátých let, doby řádícího senátora McCarthyho. Z Claire Bloomové se stane Eve Frame, jedna z nejpopulárnšjších hereček, autorka jedovatých memoárů a matka permanentně naježené dcery Sylphidy, korpulentní harfenistky, kterou přivedla do manželství a která se stala hlavní příčinou jeho zániku. Takto umění imitovalo život. „Je-li záměrem pomsta, může být výsledkem umění?“ vznesla otázku recenzentka v The New York Times a v tomto případě dala zápornou odpověď.

Značnou pozornost vyvolala kniha Sir Vidia’s Shadow (Stín Sira Vidii) o rozbitém dlouholetém přátelství dvou mužů, významných literátů. Autorem je Paul Theroux a jeho tématem je V. S. Naipaul, proslulý spisovatel indického původu. Narodil se na karibském ostrově Trinidadu, jako osmnáctiletý emigroval do Anglie, byl přijat na studia v Oxfordu a už jako dvaadvacetiletý se začal úspěšně živit literaturou. Precizní znalec jak jazyka, tak mnoha vzdálených končin, kam klade svůj děj, nezdráhá se kritizovat, ba i vyjádřit své opovržení nad způsobem vládnutí a života v řadě zemí, jimž se ohleduplně říká rozvojové. Vzdor tomuto politicky nekorektnímu postoji, k mému obrovskému překvapení se mu podařilo v roce 2001 získat Nobelovu cenu.

O řadu let mladší Theroux rovněž žije v Anglii, ale původem je Američan. V šedesátých letech, ve snaze vyhnout se válce ve Vietnamu, šel raději do Afriky v roli učitele. Ambiciózní mladík se na univerzitě v Ugandě seznámil s tehdy již známým a posléze slavným Naipaulem, jenž se stal jeho mentorem. Theroux o něm napsal oslavnou knihu a Naipaul ho na oplátku uvedl do londýnské literární společnosti. Jakkoliv se jejich vyjadřovací styl značně liší – úsporný perfekcionista Naipaul versus chrlič textů Theroux – oba spojoval zájem o exotické končiny světa.

A teď tyto explozivní paměti. Blahovolný mentor je přetvářen v sobectvím oslepeného kruťase, hladově bažícího po dalších cenách, uznáních, medailích. Domáhajícího se chodit jen do nejdražších restaurací, kde učet vždy přistrčil Therouxovi k zaplacení. Ind tmavé pleti s povýšeností nejbritštějšího gentlemana, který neváhá přirovnávat mentální schopnosti neevropských národů k nižší živočišné čeledi. Dosud jsem nezjistil, zda Naipaul se bude literárně revanšovat s nemenší vehemencí.

K návratu do opuštěné náruče též nemíří Mia Farrowová a Woody Allen. Utkali se už párkrát u soudu a varianty jejich notných disharmonií lze spatřit i na filmovém plátně. Česká čtenářská obec měla příležitost se podrobně seznamovat a mnohé si domýšlet zásluhou tvůrčí činnosti Lenky Procházkové a Ludvíka Vaculíka. Vycházejí v České republice literární díla s dešifrovatelným podtextem, s dodatečným vyřizováním účtů, pokud možno i mezi někdejšími politickými antagonisty? Jsem osoba zvědavá, tuze by mě něco takového zajímalo a vděčen budu za poskytnutou informaci. Pozoruji, že česká veřejnost se zajímá o zákulisí svých politických předáků, doprovázených pramálo lichotkami. To ovšem stvrzuje důvěru v rostoucí, i když ne ještě pevným zdravím kypící stav současné demokracie.