Květen 2006

Kdo by měl za co platit

Ota Ulč

Televizní stanice History Channel vysílala (28. 3. 2006) poučný dokumentární záznam o životě v Severní Koreji, včetně návštěvy mauzolea, s povinným brečením přítomných. Úkon dirigovala krásná uvaděčka, mistryně ve hlasitém lkaní. Víc slz si ale zasloužil dojem z výpovědí několika přeběhlíků, včetně bývalého velitele jednoho z mnohých koncentračních táborů. Popisoval různé procedury, včetně likvidace údajných třídních nepřátel, s použitím bakteriologických zbraní. Nahnáni spolu se svými dětmi do zaskleného, hermeticky uzavřeného prostoru, do něhož z bezpečné vzdálenosti odborníci nahlíželi a hodnotili agonie umírání – v průměru plus minus dvacet minut. Otázka: „Jak jste reagoval?“ „Nijak. Byli to nepřátelé lidu, tak strana poručila.“ Na otázku, že přece mezi obětmi byly i děti, exkomandant vysvětlil, že šlo o trestání kolektivní – jeden provinilec a likvidace postihne celou rodinu, případně i další příbuzenstvo či pouhé sousedy. Tři roky vykonával bez hlesu roli likvidátora, než začal poněkud pochybovat, váhat. Což nám prezentoval před kamerou bez omluv, sebemenších výčitek svědomí.

Následovalo interview se zřejmě inteligentní ženou, která popisovala důsledky příkazu distribuovat jakési listí padesáti uvězněným ženám, které musely spolykat. Popisovala jejich zvracení, krvácení, umírání. Smrt všech padesáti. Snažím se postřehnout náznak, záchvěv soucitu, aspoň pozdní lítosti ve tváři svědkyně. Nic takového. Dá se vůbec uvěřit takovým úděsnostem? Vystoupil svědek, kdosi se zbytkem svědomí a velkou porcí štěstí, jemuž se podařilo upláchnout s přesvědčivými důkazy – dokumentací průběhu experimentální likvidace cestou tohoto pilného programu biological warfare. Černé na bílém, s podpisy a razítky z této současné doby.

Před víc než půl stoletím skončila korejská válka. V ní se podařilo zabránit expanzi komunismu, což Američany stálo třicet tisíc životů. Tehdy nezasáhnout, daleko lépe vyzbrojení komunisté by byli jižní polovinu rozdělené země hravě převálcovali. Hladomor a tyranie mohly úspěšně zasáhnout celý poloostrov. Nebylo by tam pak došlo k úspěšnému hospodářskému rozkvětu – žádný ten Samsung či Hyundai, v této době investující v jakési České republice na opačném konci světa. Sever teď vlastní nukleární zbraně a jsou oprávněné obavy, že buď je sám použije nebo prodá zájemcům v řadách teroristů. S obtížemi by se hledal nebezpečnější stát na této planetě.

Mluvčí nynější jihokorejské vlády zdůrazňují politiku, usilující nikoliv o změnu jaderně vyzbrojeného režimu, o odstranění Kima II., groteskního poloboha, ale o pouhé vylepšení, zlidštění, redukci koncentráků. Nedávné průzkumy veřejného mínění v prosperující jihokorejské republice (Financial Times, 24. 2. 2006) znovu potvrzují krušnou zkušenost, že žádný dobrý čin nemá zůstat nepotrestán. Čím mladší voliči, tím víc jsou protiameričtí. Téměř polovina respondentů vyjádřila podporu Kima II. v případě konfliktu s USA. Dvě třetiny daly přednost neutralitě a pouhých 11% by sympatizovalo s úsilím jejich někdejších zachránců.

Však i Evropa si nepočíná rozdílně. Po dvou světových válkách, na jejichž výsledku se Amerika podílela nemalou měrou, přemnozí obyvatelé tolik kulturního kontinentu ji pokládají za největší nebezpečí ohrožující světový mír, Bush je zkázonosnější než Usáma. Inu, břemeno zbylé supervelmoci, posledního policajta a hasiče světa, ve vyloženě no-win situation. Když zasáhne, jako například v Bosně, kde Evropa nebyla schopna ani ochotna konflikt ve svém sousedství vyřešit, bylo to americké vměšování. Když se Washington nemíní angažovat (Somálsko, Rwanda, Haiti), je to důkaz neméně imperialistického arogantního sobectví.

De Gaulle zdůrazňoval, že velmoci má záležet na respektu a nikoli lásce ostatních. Žel, USA, aspoň donedávna, dychtily být milovány a tak si zaručovaly opak a svou snadnou vydíratelnost. USA darovaly chudým státům víc peněz a na své území přijaly víc chudých přistěhovalců, než snad všechny ostatní státy dohromady. Leč na věrohodnosti získává tvrzení, že výše zahraniční pomoci, USA poskytované většině států světa, bývá přímo úměrná intenzitě jejich protiamerického postoje. Měřeno metrem hlasování v OSN, štědrost se skutečně nevyplácí. Tři čtvrtiny všech obdarovaných velkou většinou hlasují proti USA: Jordánsko (71%), Saúdská Arábie (73%), Pákistán (75%), Egypt, pravidelný příjemce víc než dvou miliard dolarů ročně (80%). Ještě vyššího protiamerického procenta (81%) dosahuje demokratická, pravidelně štědře obdarovávaná Indie. Turecko, tento NATO spojenec inkasující ročně přes miliardu dolarů, se rovněž vyznamenává ve svých antiamerických postojích. A chudák Washington aby se smiřoval s tristní zkušeností, že na své straně mívá podporu jen čtyř hlasů – Izraele a tří ministátečků v Pacifiku (Palau, Mikronésie, Marshallovy ostrovy).

Pramálo oblíbená supervelmoc má ale tu zdaleka největší platební povinnost za provoz OSN, v němž je tak rekordně nepopulární. Hradí 22 procent všeho rozpočtu, v porovnání se 6 procenty, připadajícími na Velkou Británii a Francii. Zbylí dva permanentní členové Rady bezpečnosti jsou na tom ještě lépe: Čína, s největším počtem obyvatel na světě, přispívá do rozpočtu OSN pouhými 2,1 procenty a Rusko, stát rozlohou ze všech největší, platí ještě méně – 1,1%. Návrh Japonska požadovat minimálně tříprocentní platební podíl od permanentních členů RB (mezi něž se Japonsko nedostalo, zejména zásluhou opozice ze strany Číny) se setkal s rozhořčeným protestem oněch dosud tolik zvýhodňovaných plátců. Ti se naopak snaží zvýšit onu hranici 22 procent, jež se jich netýká, na aspoň 30 procent. Ruský velvyslanec Andrej Denisov se ale dal slyšet, že Moskva by souhlasila se zvýšením příspěvku – pokud by ovšem byl dobrovolný (Financial Times, 25. 3. 2006).

Před Vánoci 2004 zkázonosná tsunami zasáhla několik států. Americká mateřská letadlová loď U.S.S. Lincoln a další plavidla přispěchala na pomoc přeživším. V březnu 2006 tisíc amerických vojáků bylo posledními, kteří pomáhali při odstraňování následků zemětřesení v pákistánské části Kašmíru, katastrofy, na níž, s výjimkou postižených, se již ne každý pamatuje. Pak tu máme Dárfúr, oblast s utrpením apokalyptického rozsahu. V režii vlády Súdánu, člena OSN, značně se angažujícího ve Výboru pro lidská práva, kaceřujícího zejména USA a Izrael pro jejich porušování. Africká Unie poslala do Dárfúru vojáky ze svých 53 členských států (zejména z Nigérie, Senegalu a Rwandy), s žalostnými výsledky – masakry toliko filmovat a nikoliv jim zabraňovat. A reakce OSN? Vlivný časopis U.S. News & World Report informoval (20. 2. 2006) o iniciativě generálního sekretáře: „Kofi Annan prohlásil, že tento týden požádá prezidenta Bushe o zaslání amerických vojenských jednotek a vybavení, zastavit krveprolití.“

Leckdo aby na takový nápad zareagoval židovským slovem chucpe - požadavek, drzost přece nehorázná, takto žadonit u univerzálně proklínaných imperialistů, kvůli jejich angažování v Iráku, Afghánistánu a teď i s nukleárním Íránem na obzoru. Nikde jsem se nedočetl, že by se byl generální sekretář obrátil s takovým požadavkem třeba k Číňanům, nebo k Indům, jichž je rovněž víc než miliarda. Co třeba jiní permanentní členové Rady bezpečnosti nebo hospodářsky mohutní Japonci a Němci? Proč škemrat jen u těch tolik nenáviděných Američanů? Nelze se pak příliš divit, že mezi americkými patrioty na půvabu získává představa izolacionismu, jakkoliv málo praktického, s nutkáním obrátit se zády ke světu a ten v mnohých očích zdiskreditovaný podnik OSN, kdysi nejlepší naději lidstva, vyhnat z New Yorku, například do Zimbabwe.