Květen 2006

Lapit štěstí, mušku jenom zlatou

Ota Ulč

Knihkupectví jsou tu nakupena zbožím, nezřídka bestsellery, s tituly jako Infinite Happiness, Absolute Happiness, Everlasting Happiness, Compulsory Happiness či Happiness Is Your Destiny. V nakladatelství Atlantic Monthly Press právě vyšlo obsáhlé dílo Happiness: A History autora Darina M. McMahona. HAPPINESS – slovo tak zásadní, fundamentální, definované jako „a state of well-being and contentment; joy; pleasurable satisfaction“ ale v anglicko-českém slovníku je nenalézám – ani v 16. přepracovaném vydání z roku 1959 autora Jindřicha Procházky, ani v 10. přepracovaném vydání z roku 1998 autora Ivana Poldaufa a kolektivu. Za adjektivem happy, přeloženém jako „šťastný, zdařilý, vhodný“, slovo tak doslova podstatné nemáme. Že bychom ho nepotřebovali jako třeba Eskymákům by „krokodýl“ překážel svou zbytečností? Domorodci, pokud přežívají na poušti Atacama (severní Chile, jižní Peru), nepostrádají slovo pro déšť – úkaz pro ně nepředstavitelný, dosud tam nikdy nezapršelo.

Před pár lety jsem měl tu smůlu, že jsem přijal pozvání svézt se zpět do Prahy. Spěchající publicista za volantem nezvládl u Štěchovic zatáčku, vyletěli jsme do svahu, vůz důkladně pošramocen. Posádka rovněž. Několik měsíců poté jsem se doma v Americe věnoval rehabilitační fyzioterapii. Docházel jsem na místo s obdobně postiženou klientelou, která po příchodu na obligátní pozdrav automaticky reagovala slovy „I am fine, just fine.“ Podivoval se našinec, který slova bral příliš doslovně. Stejně tomu s tím nejběžnějším, zcela bezobsažným, cizince matoucím pozdravem How are you. Takto začíná každý telefonní rozhovor nevítaných iniciátorů pokusů něco mi prodat, vymámit peníze. “Proč to chcete vědět?“ zareaguji, čímž je zmatu a pouze se dozvím, že „se to jen tak říká.“ Občas si na tomto zmatení pochutnávám slovy „Děkuji za optání. Dnes je mi hůře než včera a lépe, než bude zítra.“

Čech to má jednodušší. Na takové „Jak se máte?“ odpoví standardním „Stojí to za hovno.“ Načež z něho třeba vyleze, že si právě pořídil nový byt, auto, novou manželku či milenku, v zaměstnání povýšil, a čím víc vydělává, tím míň pracuje. Svůj život nicméně posuzuje takto fekálně.

Co tedy je onen kýžený, matkou češtinou pomíjený, nepostižitelný fenomén onoho happiness? Řekové v klasickém dávnověku to proplétali se štěstím, příznivým osudem, šťastnou náhodou, což ale mělo tu nevýhodu, že ledacos se mohlo najednou zvrtnout a na kolena srazit i toho nejmocnějšího. Proto bylo důležité, aby člověk nebažil po takové metě za každou cenu, ale aby žil mravně, čestně. Křesťanství ovšem potlačilo onen důležitý aspekt šťastného zásahu osudu, se zdůrazňováním dosažitelnosti blažené posmrtné existence. Již zmíněný autor McMahon tvrdí, že moderní idea tohoto kýženého stavu happpines je vynález doby osvícenství. V roce 1776 zakladatelé nezávislé Ameriky přece prohlásili, že snažení dojít k takovému cíli je neodcizitelným právem člověka, stejně jako právo na život a svobodu (the pursuit of happiness as an unalienable right).

Vládce v himálajském království Bhútánu informoval svůj národ, že přechod ze středověku do nynější moderní doby se nebude měřit vulgární materiální produktivitou (HDP), ale „národním štěstím“ (GNH, Gross National Happiness). V jednom z dřívějších textů jsem vznesl otázku, jak měřit, vážit, kolik započítat kritérií, od blahovůle státu, svobody, tolerance, po množství věznic, vězňů či nočních můr a žaludečních vředů těch nezavřených.

Evropská unie se otázkou subjektivních pocitů pohody a nepohody zabývá už desetiletí. V roce 2000 vyšla kniha s titulem Subjective Well-Being Across Cultures. Její autoři Ronald Inglehart a Hans Dieter Klingeman spolu s týmem dalších expertů analyzovali celkem 65 zemí. The New York Times uvádějí (19. 9. 1999) některé podrobnosti. Že například výše příjmu hraje důležitější roli v začátcích ekonomického vývoje, než tomu je v pozdějších, již úspěšných fázích. Překvapivější zjištění se týkala evropského kontinentu, na jehož zachmuřelém severu je víc spokojenosti a pohody než na slunném jihu. Onen subjektivní pocit well-being je nejsilnější ve skandinávských zemích (Dánsko, Norsko, Švédsko, Finsko, Island) spolu s Holandskem, Švýcarskem a Irskem, zemí se zřetelně nižší životní úrovní. Méně pohody převládá v Německu, Francii a Itálii. Tuto jen „mírnou, průměrnou spokojenost“ (moderately content) sdíleli Američané a Kanaďané. Ponurý stav mysli charakterizuje slunné Portugalsko, kde jsou úzkost, bolest, utrpení a tragédie pojímány jako integrální záležitost celoživotní zkušenosti. Melancholie sice dovede kořenit duši, může být impulsem ke značným výkonům v literatuře, v hudbě, ale národu se tím příliš štěstí nedodá. Antonio Monteiro, reprezentant Portugalska u OSN, vysvětlil, že národní hudba fado též znamená úděl, osud (z latinského fatum, předpokládám), že nejčastěji používaným slovem v portugalštině je saudade – vyjádření pocitu, že v životě cosi chybí, ale člověk si na takový pocit jaksi zvykne a naučí se s ním koexistovat.

Tohle již ale nemusí být ty nejčerstvější poznatky. Doba se rapidně mění a to nikoliv k lepšímu, harmoničtějšímu, že ano: teď v 21. století máme mezinárodní terorismus, islámský dopad na evropském kontinentě, socioekonomická pozdvižení zejména ve Francii, plus hrozby dalších mezinárodních konfliktů či dokonce válečných střetnutí. Britský The Economist uvádí (11. 2. 2006) výsledky hodnocení oněch subjektivních pocitů well-being na základě výsledků World Values Survey. Na stupnici 0 – 4, nejlepší výsledek docílilo Švýcarsko (4), následované USA (3,5). Velká Británie dosáhla necelé 3, Španělsko, Itálie a Japonsko 2, Polsko s Tureckem necelé 1. Česká republika zde uvedena nebyla. V případě Německa zjištěna byla trvající vzdálenost mezi Němci na Západě a bývalými Dederony.

Nejen chlebem či kaviárem živ je člověk. Jak asi může potěšit hora zlata chorého starce nad hrobem? Jak měřit štěstí, uspokojení ze života a z jeho smyslu, kde vzít ten správný metr? Jako kantor, trávící v učebně šest hodin týdně, jsem porovnával svou quality of life s kariérou českého kamaráda, značně víc si vydělávajícího soukromého podnikatele s pracovním týdnem šedesátihodinovým. Velesnadno jsme se dohodli, kdo z nás dvou si žije kvalitněji. Nyní jako americký penzista pobírám víc peněz než kdy dřív. Kvůli tomu přece nebudu jásat, ale natolik praktický snad jsem, abych si uvědomil, že je výhodou finanční starosti nemít.

Kupa peněz nemůže zaručit pohodu ani jedinci, ani celému národu, o čemž dobře vědí v republičce Nauru, ministátu, jehož pět tisíc občanů donedávna mělo a snad ještě má nejvyšší příjem na hlavu kdekoliv na světě. Je to zásluhou fosfátu, který dolují gastarbajtři. Domorodci tak mají zajištěno celoživotní pohodlí, bez placení jakýchkoliv daní. Nejvyšší příjem však neznamená nejvyšší životní uspokojení. Lid vlastní luxusní limuzíny na obtížně sjízdné silnici. Má luxusní videa, sterea, ale nepravidelnou dodávku elektrického proudu. Veškerá potrava včetně vody pochází z dovozu a výsledkem je smrt z bohatství. Domorodci už dávno skončili se zemědělstvím, tradiční způsob obživy – čerstvé ryby a zelenina – nahradily dovezené konzervy a pivo, záplavy piva. Národ postihla rekordní obezita, cukrovka, slepota, dna, rakovina, vysoký krevní tlak a vysoká sebevražednost. Závěrečný účet: muži se v průměru dožívají 50, ženy 55 let.

Ostrov Srí Lanka v Indickém oceánu: poprvé jsem tam byl, když se ještě jmenoval Cejlon, tehdy dosud nepostižený občanskou válkou, etnickým konfliktem Sinhálců a Tamilů, trvajícím dodnes. Hodně jsem si povídal s domorodci, prolézal jejich chatrče, porovnával jejich kvalitu životu a došel k závěru, že byla vyšší než v leckterých mohamedánských končinách, nasáklých ropou s desetkrát vyšším příjmem na hlavu. Do rodné země přijíždím jen jednou za rok, což nestačí, abych mohl vyrukovat se sebevědomou diagnózou o stavu blbé nálady v národě, zda trvá, chřadne či dokonce nabývá na intenzitě, teď v souvislosti s hrozícími povodněmi a volbami. Dál budu pátrat po slovníku, v němž se slovo happiness konečně objeví.