Květen 2006

Politická korektnost

Ota Ulč

Hanebné zimní počasí, jak známo a přečasto osobně ověřeno, dovede pořádně lézt na nervy. Tentokrát jsem z naší Sibiře – severnější části státu New Yorku, kam se hrne arktická nepohoda od našich kanadských sousedů – odspěchal za sluncem do pouštní Arizony. Tam v Tucsonu, druhém největším městě státu, na haciendě u jedněch vyženěných příbuzných jsem opatrně našlapoval mezi kaktusy, vyhýbal se hadům, civěl na obrysy pohoří Coronado, otrhával pomeranče a citrony – anglicky lemon. Totéž, ale s dvěma M, je jméno hory, pojmenované po jedné paní takového jména, o výši kolem 8.000 stop čili, děleno na metry, mohutnější než cokoliv v naší rodné české zemi. Tam přede mnou Mt. Lemmon v dohledu, ve vzduchu teplota 25 Celsia, ale do bazénu jakožto příliš teplomilný zbabělec jsem nelezl. Po soumraku se tam přitoulali kojoti, na blízký strom pravidelně přiletěla sova, vytrvale houkala a já se snažil ji napodobovat.

Neodolal jsem nahlédnout do internetu a dozvěděl se, že Grebeníček, docent vědeckého ateismu, se poškorpil s rodnou stranou, Putin přijel do Prahy a že došlo k jakýmsi dalším rozmíškám mezi prezidentem a premiérem. Neviditelný pes se dal slyšet a vidět i v takové dálce. Petr Žantovský referoval (NP, 8.3.06) o knize amerického publicisty Bernarda Goldberga, která vyšla v českém překladu s titulem „Jak novináři manipulují“. Předpokládám, že šlo o knihu, v originále nazvanou Bias (česky „jednostrannost, zaujatost“).

O ní jakožto i o autora jsem se zajímal, jen co se jeho opus před pár lety objevil na trhu. Goldberg, který pracoval víc než dvě desetiletí v kolosu CBS, si totiž troufl vyjádřit samozřejmost, že král je nahý: že média, přesvědčená o své objektivitě, ji již dlouho – od konce šedesátých let – opustila. Tehdy došlo k pořádnému posunu do leva, je to posun podvědomý, stal se normou, o níž se nepochybuje. A přitom by snad měl každého soudného tvora trknout. Příklad: jestliže mocná televizní persona - tzv.anchor – referuje o osobě s politickou orientací, nesympatickou mediálnímu establishmentu, jejímu jménu bude předcházet adjektiv „konzervativní“, či dokonce „ultrakonzervativní“ – konzervativní senátor Orrin Hatch, ultrakonzervativní senátor Jesse Helms. Když však bude zmínka o veličinách na opačném konci politického spektra, nikdy nedojde k bližšímu označení, že senátoři Kennedy, Feingold či Feinstein jsou liberálové či dokonce ultraliberálové. Jejich postoj je v mediálním vidění ten naprosto správný, normální, samozřejmý.

Na mnohé takové nehoráznosti, spíš podvědomé než vědomé, se Goldberg opovážil zaměřit. Například není snad víc opakovaného slova než diversity - „různost, rozmanitost“, však proto se všude prosazují kvóty, reprezentace pro menšiny rasové, sexuální, všelijaké – ale nikoliv pro autentickou různost politické orientace a preference. O to víc mi byl Goldberg sympatický – s takovými pokryteckými kritérii jsem měl v univerzitním prostředí dost svých zkušeností.

Jeho knize se dostalo označení „akt zrady“ (act of treason, slovy Howarda Kurtze z Washington Post), liberální přátelé najednou přestali být liberální. Za troufalost se o něčem takovém zmínit si to Goldberg s nemenší samozřejmostí existenčně odskákal, byl vypuzen z elitní oázy, stal se psancem – non-person. Dominantní televizní společnosti - CBS, NBC, ABC – mu odmítly pozvání k interview, vzdor ošidné skutečnosti, že o jeho knize Bias se značně psalo v Kanadě, Rusku, Brazílii, Austrálii, na Novém Zélandě, ba i v Číně, stal se z ní dlouhodobý bestseller na prestižním seznamu The New York Times. Kterýkoliv jiný autor s takovým výkonem by byl u obrazovky tuze vítán. Pouze veřejnoprávní televize PBS si Goldberg skutečně pozvala. Byl jsem svědkem výsledku: ukřičeli ho, málem ho ke slovu nepustili a přitom předem odmítli, vyloučili očividnou skutečnost své předpojatosti.

Náhoda tomu chtěla, že v Tucsonu jsem v knihkupectví objevil další Goldbergovu knihu s názvem Arrogance: Rescuing America from the Media Elite. Ponořil jsem se do ní, na rozdíl od mnou nedotčeného bazénu, u něhož jsem ji četl a o ní teď míním poreferovat.

Autor bohatě dokumentuje, že mnoho redakcí (opakovaně užívá výraz newsroom) se proměnilo v tvrze politické korektnosti. Mediální elity, páni a paní mogulové, příliš arogantní se někdy pozorně podívat do zrcadla, vycházejí z předpokladu, že nejenom mají pravdu, ale je to pravda univerzální, národem sdílená, a kdo se s ní snad neztotožňuje (liberalizace potratů, žádoucnost homosexuálních manželství, rasových preferencí afirmativní akce či zákaz zbraní), je bigotní primitiv. Tak vznikla tzv. institutional ideology, publicisté absorbují hodnoty a slovník levice, aniž to snad vůbec postřehnou.

Média ovšem dávají přednost špatným zprávám, konfliktům, skandálům a násilí před harmonií. Nelze mít svobodnou společnost bez svobodného tisku, ale ten by měl být fair - poctivě si počínající. Důležité je nejen to, o čem se píše, ale i nepíše. Správný americký liberál vždy vyhledává tzv. root causes - kořeny jako příčinu neblahého stavu, nezaviněného tím kterým jedincem. Automaticky vysvětluje chudobu diskriminací, zejména rasovou, aniž příliš registruje očividné kauzální spojení mezi chudodou a osobním chováním (nedokončit povinnou školní docházku, být neprovdanou matkou ještě před dosažením vlastní dospělosti – v černošských řadách už kolem 75 procent všech dětí se rodí mimo manželství, mimo dosah otcovské autority).

Naprostá většina (99,5 procent) Američanů nečte THE NEW YORK TIMES, nicméně to jsou ty nejvlivnější noviny v USA, poněvadž je čtou nejvlivnější lidé. Názory komentátorů NYT přetiskují stovky novin, výběr témat je rozhodující i pro tři vedoucí televizní kolosy. Váha těchto novin je značná až dominantní: tam se rozhoduje o důležitosti té které události. Bude-li ignorována, stane se neviditelnou.

NYT se těšily oprávněné pověsti tisku, který byl liberální, ale rovněž fair – poctivý v pravém slova smyslu. Ke změně došlo koncem šedesátých let – doby vietnamské války a pseudorevolučního vření na domácí frontě – když po svém otci, vydavateli NYT, žezlo převzal jeho syn Arthur „Pinch“ Sulzberger Jr., produkt své doby. Tvor značně ideologicky zaměřený, v šedesátých letech dvakrát zatčen při protiválečných demonstracích, na otázku svého otce „Když se americký voják střetne s vietnamským, koho z nich chceš, aby v přestřelce zvítězil?“ syn volil Vietnamce.

Rozkvetla všelijaká osvobozenecká hnutí, zejména feminismus. Povstali též homosexuální aktivisté a multikulturalisté. Šéfredaktor Max Frankel prosadil zákaz přijímání nových zaměstnanců, pokud to nebyli černoši. Jeho nástupce Howell Raines, arogantní, zlomyslný, malicherný, vládl s notným důrazem na ponižování a strach.

Na první stránku novin k solidním objektivním zprávám přibyl tzv. opinion journalism, s profily „ze života“ (lifestyle stories). V nich se ideologickým preferencím daří znamenitě. Příklad. Reportérka Dinitia Smith použila téměř tisíc slov (956) k seznámení čtenářů s bývalým teroristou jménem Bill Ayers. Začátkem sedmdesátých let házel bomby na policejní velitelství v New Yorku, budovu Kongresu ve Washingtonu, na Pentagon tamtéž, řadu let se skrýval, nyní poklidně žije v Chicagu. Na otázku, zda by ještě někdy mínil v terorismu pokračovat, odpověděl, že „nechce vyloučit takovou eventualitu.“ A tento oslavný profil (že „temperamentem kypící, sympatický, půvabný“), vyšel ve vydání s osudným datem 11. září 2001!

Po teroristickém útoku, Bushova popularita dočasně vzrostla. Průzkum potvrdil, že 70% veřejnosti souhlasilo s jeho prezidentským počínáním, že 80% sdílelo jeho hodnoty. Tento výsledek New York Times uvedly pod titulkem „Průzkum zjišťuje obavy, že Bush je příliš ovlivnován byznysem.“

Pro televizní producenty rasová otázka je tou primární záležitostí. Při záběrech z kriminálů značně se dbá, aby tam nebylo mnoho tmavých tváří. Totéž při záběrech z hurikánů a následného rabování. Bělošští publicisté liberálové, dychtiví dokazovat, že oni skutečně nejsou rasisté, do nekonečna prezentují černošské spoluobčany jako oběti rasismu, nikdy se zaměřením na personal accountability - osobní odpovědnost jednotlivce, ale na group entitlement obdařování, zvýhodnování celých skupin. Což je ovšem popřením někdejšího ideálu barvoslepé společnosti, v níž každý tvor je posuzován podle svých osobních kvalit. Černošský vědec Shelby Steele na adresu takových liberálů komentuje, že ve skutečnosti jsou přesvědčeni o méněcennosti této menšiny, neschopné uspět při použití týchž kritérií pro každého.

Liberálové v médiích zásadně ignorují černošskou rasovou nenávist – v jejich ponětí je zřejmě nepatrná či zcela neexistující. Jak píše Bill McGowan v knize Coloring the News, i když ve Washingtonu, D.C., černošští výrostci napadli bělošky se slovy „Zabijme všechny bělochy!“, média to byla ochotna charakterizovat pouze jako „nedorozumění“ (misunderstanding).

Zločinnost v černošských a hispánských řadách je značně větší než mezi bělochy. Většinu zločinů proti černochům páchají černoši. Slovy černošského velebníčka Jesse Jacksona, „Hrozně nerad to říkám, že když v noci projdu temnou ulicí a uvidím, že za mnou jde běloch, podvědomě se mi uleví.“ Když se provalilo, že je otcem nemanželského dítěte, žádné větší noviny si netroufly zprávu otisknout. Jak spěšně by ale reagovaly v případě bělošského konzervativce!

Též feministky dovedou pořádně zatočit s občasnou zrádkyní ve vlastních řadách. To si například okusila Christina Hoff Sommers, profesorka filozofie, svou knihou „Kdo ukradl feminismus“ (Who Stole Feminism: How Women Have Betrayed Women). Popuzená recenzentka v NYT knihu charakterizovala jako „retribuční vztek“ (vindictive tantrum). V seriozním tisku se objevily bludy jako například tvrzení, že ročně 150.000 Američanek se stanou obětí anorexie, vyhladoví až do své smrti, takto donuceny diktátem dominantních mužů, domáhajících se hubenosti. Což by znamenalo 3.000 takových pohřbů každý týden. Když upozorněny na očividný nesmysl, Patricia Ireland, prezidentka organizace NOW (National Organization of Women), prohlásila, že „takovéto chytání za slovo ve statistikách přináší ženám obrovskou škodu.“

Publicisté se děsí obvinění ze sexuálního harašení, rovněž obvinění z homofobie. Když došlo k záplavě skandálů katolické církve, jejíž kněží se provinili pohlavním zneužíváním nezletilých, velmi vlivná organizace GLAAD (Gay and Lesbian Alliance Against Defamation) se například postarala, že úkaz se devalvoval jako pedofilie - mentální porucha. A média vyhověla. Velké televizní hvězdy Barbara Walters a Diane Sawyer ve svých programech velebily výchovný vliv na děti v rodinách homosexuálních partnerů, aniž se slovem zmínily o skutečnosti, že právě v takovém prostředí je větší pravděpodobnost výskytu domácího násilí, užívání drog a ovšem i promiskuity.

Neméně politicky korektní postoj se týká zákazu střelných zbraní, i když jejich použití zabrání ročně spáchání kolem dvou a půl milionu zločinů. Nejde tu o záležitost nějaké formální mediální konspirace, druhu spiknutí, ale způsobu kolektivního myšlení, o jehož oprávněnosti se nepochybuje. Když v roce 1977 ve Velké Británii došlo k zákazu vlastnictví střelných zbraní (v roce 1996 způsobily smrt 30 osobám, zatímco v USA jich bylo 9.390), americká média krok velebila jako důkaz zdravého rozumu. Jenže po tomto zákazu došlo k úplné epidemii zločinnosti. V roce 2002 Velká Británie již předběhla Ameriku ve výskytu přepadení a vloupání, a úspěšně začala dohánět popularitu vražednosti. Londýn se stal jednou ze západních metropolí s rekordní zločinností. Společnost CBS poslala Toma Fentona, schopného žurnalistu, natočit reportáž o stavu věcí, což učinil, aniž se slovem zmínil o příčině – zákazu zbraní v zemi.

Graduate School of Journalism Kolumbijské univerzity v New Yorku se těší oprávněné pověsti té naprosto nejlepší ve svém oboru v zemi. Mezi víc než 200 studenty, pouze dva se přiznali, že nesdílejí dominující levicovou předpojatost. Krátce po útoku 11. září, student dal přednášejícímu Davidu Westinovi, prezidentu ABC News, otázku „Myslíte, že Pentagon byl oprávněným vojenským cílem, i když použití uneseného letadla nebylo?“ Westin odpověděl, že „Vlastně na tohle já nemám názor.“ Dokonale neutrální postoj, to v době, kdy americká veřejnost reagovala značně vlastenecky a patriotismus pro ni nebyl postoj, na nějž se reaguje pouze úsměšky.

Goldberg v závěru knihy doporučuje řadu remediálních opatření ke změně nynějšího tristního stavu věcí. Především by se měli publicisté věnovat introspekci. Jako v případě alkoholiků, si předem připustit, že nějaký problém existuje. Elity by měly odjet z New York City a seznámit se s národem, s nímž nemají nic společného a vesměs jím srdečně pohrdají. V rámci tolik zdůrazňované diversity by se tato různost měla důkladně prosazovat: nejen tedy preferenční kvóty pro černochy, ženy a homosexuály, ale s přihlédnutím na prostředí, z něhož uchazeč vyšel, z rodin manuálně pracujících, z farem, veteráni vojenské služby a též kádry rozličné politické orientace.

Obtížně se mi na dálku odhaduje, nakolik je něčím podobným zasaženo české mediální prostředí. Kdosi lépe informovaný mě upozornil, že u potenciálně ošidných až explozivních témat rasy, feminismu, homosexuality se začínají vynořovat příslušné normy politicky korektního chování, že prý si už málokdo ze známějších publicistů troufá poctivě poreferovat například o cikánském počínání, parasitismu, kriminalitě.