Květen 2006

Schopnost odejít a třeba se i vrátit

Ota Ulč

Jaký je asi početní poměr politických projevů příliš dlouhých v porovnání s příliš krátkými – sto, tisíc k jednomu? Přemnohým uniká schopnost, odvaha, umění odejít ze dveří, za sebou je zavřít a tak se ušetřit ztrapnění, zdevalvování předchozího celoživotního výkonu. Letitá sopranistka dvě generace se držící role svěží Mařenky, lyrický tenor nadále trýznící své hlasivky a sluch posluchačů již nezvládnutými áriemi. Zatímco Granda Moses ve stařeckém věku začala malovat, zazářila a stala se slavnou, daleko častější jsou procesy opačné, jak to například potvrdil Henry Ford, geniální průmyslník modernizátor, končící jako potrhlý antisemita.

Neodolám podělit se o epizodu, jejímž zdrojem je můj již nežijící přítel David Bernstein, žurnalista a vydavatel novin v Binghamtonu: že totiž Henry Ford ve své knize obhajoval pravost antisemitského podvrhu s oněmi Protokoly starších ze Sionu, s odkazem na údajné tvrzení Bernsteinova otce. Což byl ovšem nesmysl. Došlo k velké soudní při, s výsledkem, že Ford musel žalobci zaplatit milion dolarů odškodného – tehdy velké to peníze. Posléze se otec Bernstein stal prvním americkým vyslancem v Albánii, novém státě, vzešlém z první světové války. Jeho syn tam chodil do gymnázia, spolužákem mu byl pozdější stalinistický tyran Enver Hodža. Tehdejší král Zoga se obrátil na pana vyslance s tristní informací, že státní pokladna je prázdná a tedy s požadavkem najít v Americe bohatou zájemkyni stát se královnou. S velkým zájmem jsem si prohlížel rodinné memorabilie.

Obtíže s ochotou včas odejít zažila naše skupina tvůrců exilového časopisu Západ, který jsme vydávali od roku 1979. Po listopadu 1989 jsme se dohadovali, co dál. Doporučení Josefa Škvoreckého s činností přestat, se bohužel – a též s mou pošetilou snahou - nepodařilo prosadit. Dál jsme usilovali s pokračováním, klopýtali v nám neznámém terénu, v divně sametových podmínkách – lokální neschopnosti, zejména nesolidnosti, nedodržování slova. Utrmáceni, na podzim 1993 jsme končili, Západ dodýchal.

Monarchové měli kariéru zajištěnou doživotně, pokud ji nepřeťala válka, revoluce a v jednom případě i gilotina. Úctyhodného výkonu ve výdrži docílila britská královna Victoria, jakož i náš Franz Josef, jež ale oba překonal Sobhudza II., vládce jihoafrického Swazilandu. Na trůn usedl v roce 1899 jako jednoroční batole a nebýt netrpělivých stárnoucích potomků, kteří ho v roce 1982 údajně otrávili, tak mohl kralovat dodnes.

Po skonu severokorejského superstalinisty Kim Ir-sena, světový rekord v trvanlivosti vládnutí drží Fidél Castro, za dobu, během níž se ve Washingtonu již vystřídalo deset prezidentů (Eisenhower, Kennedy, Johnson, Nixon, Ford, Carter, Reagan, Bush otec, Clinton, Bush syn). V Dominikánské republice Rafael Leonidas Trujillo přišel k moci v roce 1930, době výmarské republiky, a končil v roce 1961, době Kennedyho. V Paraguayi, diktátor Alfredo Stroessner započal v roce 1954, když jsme u nás měli Antonína Zápotockého, a nedobrovolně končil v roce 1989, době rozsypání evropského komunismu.

Obtížně se odchází z politické arény, opuštěním moci, tohoto údajně největšího afrodisiaka. Jsou dychtivci, kteří se takových slastí nedovedou nabažit. Někdo ale odejde z vlastní iniciativy, ať už z důvodů rodinných, zdravotních, psychických - třeba zklamán, znechucen, uražen, vyčerpán, uondán. George Washington odmítl stát se králem a poslední tři roky života strávil na svém sídle Mount Vernon jako soukromá osoba. Thomas Jefferson, tvor z nejznamenitějších, odolal značnému tlaku, po osmi letech v čele státu pokračovat. Dvě čtyřletá volební období se stala normou, porušenou druhou světovou válkou. Po jejím konci a smrti Franklina D. Roosevelta došlo k ústavnímu uzákonění tohoto časového limitu. Tvrdívá se, že v druhém svém období znovuzvolený prezident již pozbývá na autoritě, která mu bude stoprocentně končit, ale s výhodou většího prostoru k samostatnému rozhodování, bez starosti o případně nepříznivý, nepopulární dopad jeho iniciativ.

V Mexiku ústava vylučuje znovuzvolení hlavy státy, což má své plusy i minusy: hrozí menší nebezpečí zabydlených, ke korupci náchylných struktur, jenže za cenu ztráty zkušeností toho kterého schopného předáka. S něčím takovým se rozhodně nemusel na Haiti trápit François Duvalier, vítěz voleb v roce 1957, vyhlášen za prezidenta doživotního v roce 1964. Krátce před svou smrtí (1971) ještě stihnul pozměnit ústavu ve prospěch práva jmenovat svého nástupce, jímž učinil svého syna, taktéž pak prezidenta doživotního, než pak tento Jean-Claude Duvalier byl vyhnán do exilu.

V pluralistických demokraciích dochází k někdy nesnadno předvídatelným vrtochům voličů. Winston Churchill, symbol statečného odporu napřed proti domácím prosazovatelům appeasementu za každou cenu, a pak ovšem proti Hitlerovi, byl vystrnaděn z úřadu za pouhý jeden měsíc po vyhrané válce. Po dalších volbách v roce 1950 se do úřadu vrátil. Se svým znovuzvolením bolestivě neuspěl Lech Wałęsa, legenda odporu proti totalitě.

Jeden americký prezident – Stephen Grover Cleveland – byl zvolen dvakrát, nikoliv ale v na sebe navazující době (1885 - 9 a 1893 - 7). Dost unikátní byla i kariéra Richarda M. Nixona, Eisenhowerova někdejšího viceprezidenta (1953 - 1960). V soutěži s J. F. Kennedym prohrál o pár hlasů a poté znovu prohrál v rodné Kalifornii v soutěži stát se guvernérem. A tento debakl korunoval prohlášením, že tím jeho politická kariéra definitivně končí. Leč nekončila: v roce 1968 přece jen vyhrál prezidentské volby nad tehdejším Johnsonovým viceprezidentem Hubertem H. Humphreym a vítězství si zopakoval v roce 1972 ještě značnějším triumfem nad senátorem George McGovernem, kterého dokonce pokořil v Jižní Dakotě, jeho rodném státu. Triumf však dlouho netrval, neboť došlo k aféře Watergate a Nixonově rezignaci, té dosud jediné v historii země.

Návraty z exilu do původních politických rolí se zřídka daří. Krátkodobou výjimkou se stal argentinský Juan Peron, diktátor od roku 1946, který vyhnán ze země, se směl po osmnácti letech vrátit do vlasti, znovu se stát prezidentem a krátce poté zesnul. Značně neuspěla maxizlodějka Imelda Marcosová s podobnými choutkami po návratu do domácího prostředí na Filipínách. Po druhé světové válce se do zemí sféry sovětského vlivu směl vrátit pouze Edvard Beneš a to k nikoliv zářnému vyvrcholení své kariéry.

Po pádu komunismu projevili zájem o znovuzasednutí na trůn vypuzení východoevropští monarchové: rumunský Michael, teď již dlouholetý švýcarský obchodník, bulharský Simeon, obchodní poradce v Madridu, jugoslávský Alexander, sídlící v Londýně. Nejméně zkušeností s rodnou zemí měl zájemce Leka, syn prvního a posledního albánského krále Zogy: rodina totiž v roce 1939 uprchla před italskou invazní armádou, když potomkovi byly pouhé tři dny. Teď v dospělosti snad ještě žije v Jižní Africe a živí se prodejem zbraní.

V naší rodné zemi zemi dlouhá doba čtyřiceti let vyloučila eventualitu úspěšného návratu generace poúnorových emigrantů do politických rolí, s dočasnou výjimkou Pavla Tigrida. Ani ti posrpnoví utečenci nedopadli lépe, s rovněž dočasnou výjimkou Egona Lánského a trvajícím senátorským působením Edvarda Outraty. Neuspěl Zdeněk Mlynář, Čestmír Císař a další domácí lidské tváře z roku 1968.

Někdy se ale vytrvalost vyplácí, jak třeba ve Francii potvrdil socialistický předák François Mitterrand, který po opakovaných volebních porážkách přece jen dosáhl vrcholného úřadu ve státě. V české kotlině po skandálu s partajním financováním a rezignací Václava Klause koncem roku 1997, nebylo mnoho těch, kteří by byli předpokládali jeho politické zmrtvýchvstání, za pár roků korunované zasednutím na Hradčanech. V roce 2008 opět dojde k prezidentským volbám. Dočítám se o snahách přimět Václava Havla, aby se znovu ucházel, ale nepředpokládám, že mistr absurdního divadla by projevil zájem o takovou reprízu. Počítejme s jinými zájemci o tak omamné afrodisiakum.