Květen 2006

Státy miniaturní či jen virtuální

Ota Ulč

Každou chvíli se lze potkat s nějakým tím českým bručounem, vyjadřujícím své údajné přesvědčení, že tam doma by se nejraději na všechno vytento a odjel někam do dálav, pokud možno na lahodný ostrov. Když slyším takové nápady, toliko přikyvuji a myslím si své. Vybavují se mi zážitky ještě z doby před rozpadem světového komunismu, oné nejlepší naděje lidstva, když osud, zásluhou dost bizarních okolností, měl zavál na Cookovo souostroví v Jižním Pacifiku, na půl cesty mezi Fidži a Tahiti. Tam na ostrově Rarotonga jsem se stal sousedem a poradcem, jakýmsi kokosovým Rasputinem, ministerského předsedy Sira Alberta Royle Henryho, otce vlasti. Prohlížím si fotky, jmenovací dekrety, dokumenty z té doby již nabývající punc surreálna. Papá premiér mi tehdy za zásluhy dal na rozloučenou medaile a docela vážně nabídl do držby opuštěný atol jménem Suwarrow s 15 kilometrů širokou lagunou tvořící úzkou nudli ve tvaru kolečka. Všeho všudy tisíc akrů půdy a v laguně habaděj ryb. Atol by se bylo slušelo přejmenovat na něco méně rusky znějícího. Co tedy založit New Czechoslovakia? (Tehdy se o rozpadu federace jakož ani o odchodu třídních bratří nedalo uvažovat.) Kolem by burácel oceán, nad hlavou ševelily kokosové palmy. Slib tehdejšího vládce byl vysloven vážně, nikoliv v silvestrovském podroušení.

Na ostrově by se ale muselo přežít a leckomu by ustavičné pojídání ryb a kokosů ubralo na radosti ze života. Co tedy začít s nabídkou inkorporace cizích společností a tedy i daňového úniku, tak jak v Karibiku úspěšně činí leckteré ostrovy a v Pacifiku republika Vanuatu, dřívější kondominium Nových Hebrid? Sira Alberta jsem ponoukal prosazovat právo kontroly rybolovu v oblasti 200 mil kolem Cookových ostrovů, jichž je patnáct. Přimět Japonce, Korejce, ba i Rusy, aby platili. Poplatky by značně zvýšily příjem státní pokladny.

Rozhodně by to byla užitečnější alternativa, než volit cestu ptačího trusu. Ano, prosím. Nejlepší příklad poskytuje ostrov Nauru, ležící téměř na rovníku, kdysi to byla německá država, teď je to liliputánská republička a řádný člen OSN s rekordně vysokým průměrným příjmem. Za ten vděčí zásobám vysoce kvalitního fosfátu. Tuto bonanzu způsobili ptáčkové, kteří tam po staletí káleli. V dávném již roce 1856 čili ještě před občanskou válkou Jihu proti Severu, americký Kongres odhlasoval tzv. Guano Act – zákon o ptačím trusu a při té příležitosti projevil zájem a vlastnické nároky o celkem 48 těmito páchnoucími skvosty obohacovaných ostrůvků. Některé z nich pojmenoval nesprávně, jiné pojmenoval víc než jednou a některé z nich tehdy již stejně neexistovaly. A mezi nimi byly i čtyři naše nepochybně existující cookácké atoly Manihiki, Pukapuka, Rakahanga a Penrhyn. Sir Albert, návštěvou v Honolulu, prohlásil, že něco takového je Yankee imperialismus a že to tak nenechá. Tamní tisk charakterizoval jeho rozhořčení slovy The Mouse That Roared – Myš, která řvala, titulek legračního filmu s Peterem Sellersem v několika rolích. Předsedu vlády jsem tehdy chlácholil ujištěním, že Washington tuto antikvární epizodu zajisté ignoruje, má jiné starosti.

Koncem třináctého století, dobrodruh Francesco Grimaldi si přivlastnil kus břehu v oblasti dnešní jižní Francie a tak vzniklo Monako, rozlohou menší než centrální park v New Yorku, ale s vlastní vlajkou, pasy, známkami a členstvím v řadě mezinárodních organizací. Jeho 32.000 obyvatel si libuje v onom daňovém ráji.

O takový úspěch usiluje řada imitátorů. Není-li ostrova, lze si ho třeba vytvořit, například výstavbou něčeho trvanlivějšího na troskách lodí, zahynuvších v mělkých vodách. Nejdál v tomto úsilí došel pokus s tzv. republikou Minerva v roce 1971, nápad aktivisty Michaela Olivera, adresou v neřestné metropoli Las Vegas v Nevadě. Došlo k zrodu mezinárodního syndikátu s patrně gangsterskými konexemi. V oblasti pacifického království Tonga, na útesech, které jsou během vysokého přílivu pod vodou, došlo k budování pevné báze, kde by se mohly právně registrovat zahraniční firmy. Korpulentní král Tupou IV. (přes dva metráky polynéského tuku) tomu ale zabránil. Rozkošná to epizoda, o níž se i trošku mluvilo v OSN.

Jinou rozmíšku mezinárodní povahy způsobilo souostroví Cocos též známé jako Keeling Islands, celkem 27 atolů, v Indickém oceánu na půl cesty mezi Austrálií a Srí Lankou. Před téměř 200 roky britská královna Viktorie dala tyto ostrovy do trvalé držby (grant in perpetuity) skotskému kapitánovi jménem John Clunies-Ross. Ten si tam navezl dělníky z Malajska a pustil se do vladaření. Nyní, v době dekolonizace, jeho potomek téhož jména tam vládl zcela totalitním způsobem (povinné brigády, odmítání výjezdních doložek a pod.). Tak jako ve staré anglické filmové komedii, korespondence z Velké Británie do Austrálie o přesunu jurisdikce se jaksi zatoulala. Když se konečně domorodcům podařilo vyrozumět svět o svém údělu, byla z toho notná ostuda. S potížemi se podařilo vládce vystrnadit, dostal na cestu 7 milionů dolarů odškodného-bolestného. Marně se odvolával k OSN.

Místo aby se někdo obtěžoval se zasypáváním oceánu a oblížným vytvářením své suverénní základny, častější jsou pokusy o separaci, vynětí, odluku od existujícího státu. O něco takového se v Západní Austrálii, téměř 600 mil na sever od Perthu, pokusil farmář Leonard Casley, který se pohádal s úřady a též se mu protivilo platit daně. V roce 1969 svou usedlost o rozsahu 18.500 akrů vyhlásil za nezávislý stát – tzv.Province of Hutt River, a sebe za knížete Leonarda. Má vlastní měnu, známky, vydává vstupní víza, žádá o vstup do mezinárodních organizací, nikdo ho nebere vážně. Vím ale o jednom našinci z jižní Moravy, jemuž konexe s tímhle farmářským princem pomohla uniknout z totalitní klece normalizátorů. Někde se o něm dočetl, napsal mu a obratem obdržel jmenování honorárním konzulem. Dotyčný si svůj náramný titul přibil na dveře, zhotovil vlajku pseudoknížectví, vyvěsil z okna a zmatení normalizátoři nevěděli, jak reagovat. Honorární konzul neexistujícího státu si vystavil diplomatický pas, s nímž se mu podařilo odjet ze země. Pohraničníci, strážci tábora míru, mu salutovali. Do knížectví jezdí dost turistů a týdně australská pošta doručí 200 dopisů od zájemců o přistěhovalectví. Prozatímní počet obyvatel je 20.

Ostrovy lze získat darem, věnem, dědictvím, koupí, existuje dost materiálů k inspiraci. Mám tu například po ruce knihu How to Buy an Island čili Jak koupit ostrov, autor Donald McCormick (St.Martin’s Press, 1973). Daleko čerstvější informace poskytuje The Economist (24. 12. 2005).

V roce 1967, bývalý major britské armády jménem Paddy Roy Bates se odstěhoval na opuštěnou protileteckou vartu v pobřežních vodách a vyhlásil ji za Principality od Sealand, své knížectví. Když se přiblížil člun západoněmecké televize, kníže spustil střelbu. Plán rozšířit výsostné území z rozměru tenisového dvorce v umělý ostrov, tři míle dlouhý, s letištěm, kasiny, příležitostí daňového ráje, se však nepodařilo realizovat. Rovněž došlo na komplikace v souvislosti s cestovními pasy tohoto pseudoútvaru, existujících v obrovitém množství 150.000 kusů. Navíc, některé z nich byly padělané a jeden se stal předmětem vyšetřování v souvislosti s vraždou Gianni Versaceho na Floridě v roce 1997.

Leicester Hemingway, mladší bratr slavného Ernesta, usiloval poblíž západního pobřeží Jamajky o zřízení tzv. floating platform - plovoucí ploché střechy, jež by se stala Republic of New Atlantis. Plány mu hatili jak rybáři, tak nevlídné počasí a tento Hemingway se se svým plánem plovoucí vlasti, přejmenované na Tierra del Mar, přesunul směrem v Bahamám. Američan Herbert Williams, částečně Texasan a částečně Cherokee Indián, založil své Monako na ostrově v řece Rio Grande, s úmyslem budovat herny, banky s tajnými konty, udělovat občanství a přijímat velvyslance.

Podobných příkladů je celá řada. Když jsem na Rarotonze sedával u stolu v premiérově kanceláři – v prvním poschodí nad poštovním úřadem v hlavní vesnici Avarua, seznamoval jsem se tam s korespondencí někdy dost bizarního obsahu. Vzpomínám si například na dopis, podepsaný jakýmsi německým šlechticem, na papíru s noblesním erbem a firmou Principality Lucida Eterna – tak nějak, přesně se již nepamatuji. Domáhal se mezinárodního uznání své suverenity.

Již zmíněný The Economist též informuje o útvarech zcela virtuálních – o Kingdom of Taloosa, založeno školákem s historicky solidním příjmením – totiž Madison, Robert Ben. Jiný virtuální útvar jménem Freedonia se ale pokusil zkonkretizovat nabytím pozemků v Somálsku, končině v této době méně než zaslíbené.

Vraťme se k českému bručounovi a doporučit mu, aby raději seděl na zadku v domácím prostředí, kde se to pohodlně nadává, a ať nezapomene jít k volbám, vybrat ty nejsprávnější předáky.