Květen 2006

Větší počet starostí

Ota Ulč

V dnešní době svět oprávněně nejvíc trápí islámský fundamentalismus, fanatici bažící po nastolení globálního kalifátu za jakoukoliv cenu, k potěše Alláha, mír budiž dosažen za cenu sebevětšího množství zničených životů. Tento druh teroristů by ale neměl být jediným zdrojem starostí.

V Kolumbii, našem americkém, nepříliš vzdáleném sousedství, už téměř čtyřicet let – dobu dvou generací – víc či méně destruktivně se daří de facto občanské válce. Ve čtyřicetimilionovém národě, 300.000 civilistů bylo zavražděno či „zmizeno.“ Tou nejčilejší organizací v západní hemisféře je hnutí s písmeny FARC - Revoluční ozbrojená armáda Kolumbie, odhadem 18.000 marxistů narkoteroristů, s ročním příjmem jedné miliardy dolarů: únosy, výkupné, export drog, zejména kokainu a heroinu. Mají pod kontrolou značně rozsáhlé oblasti země, kde oficiální vláda se sídlem v Bogotě vůbec nevládne. Nikdy jsem se k těmhle končinách nepřiblížil a takovou pošetilost určitě nemám v úmyslu.

Rozpadem státu, ať už z všelijakých důvodů, na nejedné adrese vznikla vakua, využitá a zneužitá všelijakými živly s nezřídka bizarními nápady. Ultraradikální Taliban poslouží výtečným příkladem. Množí se případy tzv. disfunctional states. V této době nejvíc beznadějným státem na africkém kontinentu se zdá být Somálsko, jehož naprostá většina obyvatelstva je negramotná, jen 18 procent mládeže dochází do jakési školy. Od roku 1991 stát nemá vládu, již selhalo čtrnáct pokusů ji vytvořit. V pobřežních vodách se daří pirátům, snažícím se dokonce přepadat zámořská veleplavidla s výletníky.

Svět prozatím věnoval málo pozornosti vývinům v Nepálu, himalájském království, kde už deset let, od roku 1996, probíhá a na intenzitě získává občanská válka, která si prozatím vyžádala 13.000 životů. O dosažení ráje tam neusilují islamisté, ale maoisté v odhadovaném počtu 15.000 bojovníků, s komandantem jménem Prachanda („divoch, kruťas“ v překladu). S disidenty se zachází krutě. Inspirováni revolučním hnutí Sendero Luminoso v Peru, jež ale po zatčení svého vůdce Guzmána, profesora filozofie, značně zchřadlo, jejich cílem je zlikvidovat monarchii, zničit vládní instituce a nahradit je komunistcikou republikou s revolučním režimem zemědělců. Mírovým perspektivám neposloužil princ Dipendra, v Anglii vzdělávaný (Eton College), předpokládaný následník trůnu, když v červnu 2001 na banketu po hádce s vlastní matkou o výběru své nevěsty, vzal samopal a vystřílel většinu své rodiny včetně otce, krále Birendry, značně populárního autokrata. Byl to největší masakr vládnoucí rodiny, od doby bolševické revoluce a likvidace cara Mikuláše a jeho rodiny v roce 1918. Na trůn usedl králův bratr Gjanendra, neoblíbená postava. V únoru 2005 rozpustil vládu, s obviněním, že se jí nepodařilo v zemi zajistit mír. Posléze jmenoval několik premiérů, jednoho za druhým a rovněž poručil uspořádání voleb, pro něž nemohl najít potřebný počet ochotných kandidátů. Hlavní město Káthmandú již zdaleka není onou oblíbenou turistickou mekkou, zejména zájemců ze zámoří o omamné substance, k dostání za pakatel. Maoisté vyhlásili stav obležení, obyvatelé nakoupili zásoby potravin a paliva, v očekávání, co se asi stane. Maoisté již kontrolují podstatnou část území státu. Svou kauzu ještě nevyhráli, ale zdá se, že jsou již příliš silní, aby ji mohli prohrát.

Nepál má něco přes 22 milionů obyvatel, ale sousední Indie jich má přes miliardu. Federace 28 států a 7 centrálně spravovaných teritorií, nejpočetnější to pluralistická demokracie na světě, jejíž občané mluví 1.600 jazyky a dialekty. Na málo přehledné politické scéně je to s komunisty v Indii hodně komplikované. CPI – tedy Komunistická strana Indie – je ona původní, dlouhodobě promoskevská, Kremlu a dnes snad i Putinovi věrná. Koncem šedesátých let, s polarizací mezinárodní (Sověti versus Čínané) a domácí (radikálové versus umírnění) se revolučnější, propekingské křídlo odštěpilo s označením CPI(M). Tímto „M“ ale nebyl Mao, ale marxismus. Tato CPI(M) si počínala úspěšněji, než CPI, a to nikoliv z důvodů zahraniční preference, ale domácí taktiky. CPI, dle Lenina, téměř ignorovala rolnictvo, kdežto CPI(M), čtoucí si v Maovi, se obracela k početným rurálním masám. Pro mnohé stoupence a stranické kádry, CPI(M) ale zůstávala nedostatečně revoluční, což vedlo na vesnickém okrese Naxalbari ve státu West Bengal k vytvoření CPI(M-L). Programem těchto takzvaných Naxalitů je realizovat násilné povstání ve prospěch bezzemků, ke škodě vesnických boháčů. Oficiálně usilují, bojují proti útlaku, vykořisťování, za účelem vytvořit beztřídní společnost. Jejich odpůrci je obviňují, že jménem třídního boje lidi jen utlačují – čili zkušenost, kterou my už jednou dlouhodobě zažili. Naxalité, inspirováni Maovým radikalismem, se pokusili o revoluční povstání, s mordy a ničením. Indická vláda si to ale nenechala líbit a po údobí velice nepěkného terorismu začátkem sedmdesátých let, pár tisíc revolucionářů bylo postříleno a několik desítek tisíc jich skončilo v kriminále.

Toto hnutí neutuchá, svým poskytováním některých sociálních služeb - podobně jak činí Muslimské bratrstvo v Egyptě či Hamas v Palestině - rozšiřuje řady svých příznivců. Rovněž se angažuje jako popravčí „třídních nepřátel“ a výběrčí výpalného od celých, právem vyděšených vesnic. Tento maoismem inspirovaný ultraradikalimus se již rozšířil do třinácti států Indie, celkem již čtvrtiny všeho území země. Nejpostiženější jsou tradičně výbušný West Bengal, Orissa, Andhra Pradéš a Bihár, stát ze všech patrně nejchudší. Právě tam teď nedávno, v listopadu 2005, došlo ke krvavému střetnutí s tisíci Naxality. Tito revolucionáři poskytují zásoby a výcvik nepálským maoistům. Zákruty historie s důkladnou příměsí ironie: pařížský Le Figaro uveřejnil (25. 3. 2006) výsledky průzkumu veřejného mínění Francouzů, se zjištěním, že polovina jich nedůvěřuje kapitalismu, tržnímu hospodářství. Zatímco v Číně, po víc než půl století vlády komunistické strany, pouhých dvacet procent je takto nedůvěřujících. Jenže tato ironie třeba projde další metamorfózou, s návratem k původním maoistickým ideám. Tak naznačují zprávy o množících se protestech, výbuchů násilí na čínském venkově, tam kde se fenomenálním hospodářským pokrokem v zemi opomíjené obyvatelstvo oprávněně bouří.