Květen 2006

Krize postmoderny

Eduard Vacek

Není pochyb o tom, že se chce lid bavit. Antika pojmenovala tuto potřebu stručně: „chléb a hry“. Lid chtěl vidět jednotlivce trpět a krvácet, chtěl se dívat, jak je jednotlivec štván, trhán, mučen, decimován a ubit. Jak šel čas, zájem diváků o hrůzy se prohloubil a sofistikoval. Divákovi již nestačí obyčejný přímý pohled na smrt při veřejné exekuci, tak jak tomu bylo v minulosti při veřejných popravách, ale chce sledovat všechny zákruty a peripetie deviantní osobnosti pachatele, chce vidět poslední chvíle jeho oběti, chce se dívat na to, jak je k oběti deviant nelítostný a krutý, jak si její utrpení a smrt vychutnává, ale také, jak oběť až do poslední chvíle nic neví. Divák si přeje spolu s obětí prožít nejhlubší pocity viktimizace a přece být od její skutečné bolesti co nejvíce vzdálený. Když je po všem a zvláště brutální čin byl završen, divákovi je líto, že už je konec. Zdá se mu, že byl vrah málo brutální, že oběť málo trpěla, že si to nedostatečně prožil a vychutnal. Přeje si proto dále zaměřit svoji pozornost na pachatele, s nímž sympatizuje, neboť pachatel je natolik inteligentní, že dovede žertovat s policejními složkami, které mnohdy převyšuje nejen svou bystrostí, nýbrž i sympatičností. Divák si žádá pokračování zběsilostí, přeje si dále sledovat páchání ještě hrůznějších činů a spolu se svým oblíbeným hrdinou chce vodit policejní složky za nos.

Lidé nechtějí v příbězích vidět pouze krev, a obyčejnou smrt, ale chtějí se radovat z rafinovaností, komplikací, překvapivých rozuzlení. Čím více obětí, čím více hrůz, čím dokonalejší a detailnější zobrazení zločinu, tím lépe. Při sledování těchto dějů si lidé přejí sedět v teple a pohodlí, chtějí chroupat smažené brambůrky, chtějí to všechno zapíjet pivem roku, střádat uzávěry a ve slosování o největší množství vypitých piv si přejí vyhrát elektrickou koloběžku. Když neběží v televizi vhodný program, dojdou si do půjčovny. „Nebyla by tam nějaká pěkná vraždička, šéfe?“

Umění si původně přálo vytvářet a pěstovat krásno, nebo věrně zobrazovat skutečnost. Když se lidé na konci dvacátého století úplně zbláznili a rozhodli se vzájemně vyhlazovat nejprve v první, a když se to nepovedlo, tak v druhé světové válce, přišli umělci s dadaismem, surrealismem, hyperrealismem, psychologickým uměním, kde nastavují všem hrůzám zrcadlo. Krvežíznivost a touha po zabíjení v reálu však byla ještě silnější. Ukázalo se, že umělecky zpodobená hrůza nikoho neděsí a neodpuzuje, ale nudí, neboť neobsahuje onen realistický prvek skutečného utrpení.

A tak se lidé dnes v televizi dívají na přímé přenosy z války, jako se dívají na sportovní utkání. Vstávají ze židlí a propukají v jásot, když se prostřednictvím počítače podaří odpálit ničivou střelu, po jejímž dopadu zbyde v zemi kráter o průměru několika stovek metrů. Fandí tomu, kdo je silnější, aby spolu s poraženým nemuseli prožívat frustrace. O přestávkách jim režie nabídne nový model automobilu, ještě čokoládovější oplatku, nebo hladké nohy díky nějakému kosmetickému superpřípravku.

Je to všechno velká švanda a zábava. Smrt a utrpení se staly součástí showbyznysu, který dovede semlít a spojit vše, co se v lidském životě vyskytne. Život, vlivem této invaze cynismu a byznysu však ztratil jeden ze svých důležitých rozměrů. Tímto rozměrem je etika a morálka.

Umělec se ptá sám sebe, zda je v tomto věku jeho umění ještě potřebné, zdá má ještě nějaký smysl. Otázka je fatální, neb je zásadní pro tvorbu jako takovou. Další otázka, kterou si umělec pokládá, zní: Kam až ještě může tato nenasytnost po ničení, zabíjení a zmaru zajít? Necháme vstoupit násilí do svých příbytků, budeme se mu bránit, nebo je budeme sami režírovat a organizovat?