Květen 2006

Pronásledování poslanců v roce 1948

Eduard Vacek

Vyhláškou ministra vnitra ze dne 4. června 1948, jež byla uveřejněna v Úředním listě č. 132 ze dne 3 června 1948, podle ustanovení čl. V. odst. 1. ústavního zákona č. 75/1948 Sb. byla činnost ústavodárného Národního shromáždění prohlášena za skončenou a dnem publikace této vyhlášky, tj. 6. června 1948 došlo k jeho rozpuštění, čímž všichni poslanci k tomuto datu pozbyli poslaneckou imunitu, pokud nebyli znovu zvoleni do nového NS.

Pro násilné uchopení moci KSČ se jednalo o nejvýznamnější „právní akt“ který umožnil legalizovat pronásledování ústavních činitelů a vlastně tak zahájit společenské a politické čistky ve společnosti. Dopady tohoto právního násilí měly ve svých důsledcích přinést množství krvavých obětí a jakobínského brachiálního násilí bez možnosti jakékoli institucionální ochrany. K tomuto řízenému násilí komunistické strany byl nadále využíván stát, který se stal nástrojem k realizaci ideologické odplaty a třídní msty. Komunisté si jako nástroj vytvořili zpolitizovanou trestní justici, která se stala legálním prostředkem k vypořádání se s lidmi odlišných politických názorů, či vyznavačů odlišných kulturních a etických hodnot. Tento proces započal již v období druhé světové války, kdy se vedení komunistické strany přemístilo do Moskvy, kde pod vedením zkušených poradců z KSSS a NKVD připravovalo plány pro ovládnutí poválečné společnosti.

S praktickou realizací těchto moskevských plánů se začalo již v prvních poválečných měsících, kdy se formovaly bezpečnostní jednotky ze zbytků Svobodovy armády, zdivočelých partyzánských skupin, revolučních gard a psychopatických jednotlivců, jejichž volní jednání bylo motivováno touhou po násilí bez ohledu na zákon i mravní normy.

Prvním důležitým krokem komunistů připravujících se na uchopení moci bylo po rozpuštění Národního shromáždění pozatýkání poslanců s odlišnými politickými názory. Na základě odposlouchávací služby rozhlasu, sdělení orgánů ministerstva vnitra a jednotlivých poslaneckých klubů byl neprodleně vytvořen seznam poslanců, aby příslušné orgány (státní bezpečnost a soudy) mohly bezprostředně zakročit.

Již dne 3. dubna 1948 však Dr. Hora, přednosta StB v dopise adresovaném Dr. Klosovi (současně Krajskému trestnímu soudu v Praze, Zemskému státnímu zastupitelství v Praze a Státnímu zastupitelství v Praze) zaslal pod spisovou značkou Ústb-18.970/48-7 informaci o zadržení některých členů ÚNS bezpečnostními orgány. Jednalo se o poslance Stanislava Broje, Miloše Bugára, Bohuslava Dečiho, Dr. Prokopa Drtinu, Dr. Jána Kempného, Dr. Ludvíka Novotného, Dr. Josefa Staška, Dr. Jána Ursínyho, Františka Zvěřinu. V informaci se uvádí, že Stanislav Broj byl propuštěn na svobodu, v ostatních případech byli zadržení Národním shromážděním k trestnímu stíhání z části již vydáni, z části se o vydání jedná.

Kromě uvedeného seznamu byli zjištěni jako nezvěstní tito členové ÚNS:

Alois Čížek, Dr. Ivo Ducháček, Julius Firt, Eduard Fusek, Dr. Bohdan Chudoba, Ota Hora, Dr. Adolf Klimek, Dr. Vladimír Krajina, Dr. Fedor Hodža, Dr. Jozef Lettrich, Jindřich Nermut, Dr. Adolf Procházka, Dr. Hubert Ripka, Blažej Vilím, Dr. Michal Zibrin, Antonín Bartoš, Dessenský, František Klátil, Mirko Sedlák, Dr. Gustav Loubal, Martin Kvetko. Z těchto osob bylo podáno trestní oznámení proti Čížkovi, Chudobovi, Horovi, Krajinovi, Hodžovi, Procházkovi, Zibrinovi a Kvetkovi. V ostatních případech bezpečnostní složky pátraly po pobytu jmenovaných a zjišťovaly důvody jejich nezvěstnosti.

V důsledku honu na bývalé poslance, který byl zcela v režii KSČ se někteří z nich rázem ocitli bez ochrany zákona ve vězení. Jednalo se o následující osoby:

Lidovci: Msgr. Fr. Hála, Ing. Jindřich Synek ( u obou žádný zákrok bez rozhodnutí soudr. ministra)

Národní socialisté: B. Deči, J. Lesák (žádný zákrok bez s. ministra), Dr. L. Novotný

Demokraté: Dr. Miloš Bugár, Dr. Ján Kempný, Dr. Josef Staško, Ján Ursíny, Jaromír Vyškovský (nevíme, proč sedí).

Seznam dále obsahuje jména poslanců, kteří rezignovali a nebyli chráněni imunitou:

V. Beneš (tabu)

Dr. Vilím Bernard (uprchl)

Dr. Adolf Klimek (nic bez rozhodnutí ministra)

Msgr. Dr. Jan Šrámek (nic bez rozhodnutí ministra)

Dr. Drtina (nic bez rozhodnutí ministra)

Dr. Milada Horáková (nic bez rozhodnutí ministra)

Dr. Antoník Hřebík (tabu)

Dr. Hubert Ripka (nic bez rozhodnutí ministra)

Dr. Jaroslav Stránský (nic bez rozhodnutí ministra)

Dr. Petr Zenkl (nic bez rozhodnutí ministra)

Fr. Zemínová (nic bez rozhodnutí ministra)

Poslanci, kteří uprchli před pronásledováním:

Soc. demokraté: V. Holub, J. Novotný, N. Sedlák, B. Vilím

Lidovci: Dr. Ing. St. Benda, Dr. Bohumil Bunža, Dr. Ivo Ducháček, Eduard Fusek, František Hynek, Dr. Bohdan Chudoba, Jindřich Nermut, Dr. Adolf Procházka, Dr. Alois Rozehnal

Nár. socialisté: A. Bartoš, A. Čížek, J. Firt, Ota Hora, Fr. Klátil, Dr. Krajina, Dr. Jan Stránský, J. Uhlířová, J. Žáčková–Batková

Demokrati: Dr. Belluš, Dr. Emanuel Böhm, Rudolf Fraštacký, Dr. Fedor Hodža, Dr. Matěj Josko, Dr. Št. Kočvara, Dr. Martin Kvetko, Dr. Josef Lettrich, Dr. Michal Zibrín, Štefan Blažko

Strana slobody: Dr. Tibor Šabo, Josef Hanzel

Možné poučení pro dnešek

Z uvedeného vyplývají poznatky, které by měly vést současné demokratické síly ve společnosti přinejmenším k zamyšlení. Jde především o skutečnost, že byli poslanci již delší dobu před komunistickým pučem nezákonně sledováni zpolitizovanými bezpečnostními jednotkami, které tak mohly kdykoli poskytnout podklady trestní justici k rychlému zahájení trestního řízení proti nim. (Součástí spisů tzv. Klosova archivu je také návrh StB na použití paragrafů pro účely trestního stíhání jednotlivých poslanců). Dalším, stejně závažným momentem je skutečnost, že komunisté jako stoupenci nedemokratických ideových východisek vždy byli a stále jsou připraveni použít všech metod k dosažení moci k realizaci svých patologických sociálních a politických představ. Zatímco v obdobích sociálního klidu a společenského smíru se pokrytecky tváří jako demokratická síla, neustále budují své interní struktury a připravují se na možnost ovládnutí společnosti. Toho může být snadno dosaženo za použití demokratických vymožeností a prostředků. Okolnosti kolem komunistického puče v roce 1948, ale již i poválečná léta ukazují, že oslabená demokracie není imunní proti svému zneužívání. Pokud umožní demokratický systém komunistům, aby získali podíl na exekutivní moci, bude tato moc zcela nepochybně zneužita ve prospěch totality a k prohloubení společenského násilí či moci státu na úkor obyvatelstva, což povede k zúžení demokratických svobod, z toho v první řadě svobody slova, svobody shromažďování a práva na informace.

Nedostatečná očista společnosti od komunistických kádrů ve velitelských funkcích bezpečnostních sborů či jejich nová infiltrace do nich přináší ve svém dopadu dvojí následek. Toleranci k projevům krajního extremismu na straně jedné a brutální zásahy vůči projevům svobodné vůle na straně druhé. Komunistická indoktrinace státní správy se může stát zdrojem vážných společenských problémů. Pokud se stoupenci politické tolerance odvolávají na tzv. novou evropskou realitu, pak by si měli především uvědomit, že demokracie je pouhým obalem, který může skrývat velmi nepříjemný obsah. Z mnohých jevů vyjmenujme jen některé: neprostupnou a občanům nepřátelskou byrokracii, tvrdé a nepřátelské bezpečnostní sbory bez sociální kompetence, nevlídné a nehostinné sociální klima.

Jednou z osvědčených manipulativních politických metod je umělé vytváření nepřátelského prostředí vůči společenským menšinám (CzechTek, emigranti, atd.). Pokud jsou v demokratické společnosti uplatňovány tyto strategie, touží podvědomě řada voličů po změně politických poměrů. Ke slovu se pak snadno dostávají komunisté jako pseudozastánci sociálních přístupů. Tento bolševický strategický princip můžeme chápat jako osvědčenou technologii pozvolného získání moci.