Květen 2006

Anděl spravedlnosti

Milan Vodička

Už ji nazvali Nové gestapo, Děvka, Neřízená střela. Lichotí jí to. Na první pohled byste neřekli, že maličká Carla del Ponteová - měří jen 152 centimetrů - je cosi jako celosvětový anděl spravedlnosti a zřejmě nejmocnější právnička planety. Vypadá křehce, ale má dost síly, aby se hrabala v nejkrvavějších masových zločinech a hodila rukavici mocným.

Na nákupy jezdí v neprůstřelném autě.

Jmenoval se Slobodan Milošević, a když nedávno v haagské věznici zemřel, řekla: „Je to pro mne nejtěžší osobní porážka.“ Musela ji nést velmi těžce, protože není zvyklá prohrávat. Až perverzně si libuje ve výhrůžkách a zlých přezdívkách, bere je jako vyznamenání, protože podle ní ukazují, že dělá svou práci dobře. Del Ponteová je lovec ve světě vlků. Novodobý Simon Wiesenthal. Má slabost pro rychlá auta a plnicí pera od Diora, ale jako hlavní žalobkyně Mezinárodních trestních tribunálů pro Rwandu a Jugoslávii pronásleduje muže odpovědné za největší poválečnou genocidu, při níž byl mačetami rozsekán milion lidí, a největší válku, jakou Evropa zažila od roku 1945.

Líbí se jí hezké módní doplňky a ráda se elegantně obléká, jak to ostatně mají Italky - i ty švýcarské - ve zvyku, ale tím, co ji pohlcuje, není móda, nýbrž její poslání. Je to zvláštní žena. Ve Rwandě i na Balkáně často navštěvovala masové hroby a byla i u jejich otevírání, což je ponurý zážitek i pro otrlé. Mělo to pro ni svůj důvod. „Když přijdete na takové místo, svým způsobem tam dobíjíte baterie,“ prohlásila. „Tomu, co vidíte, nemůžete pořád uvěřit a úplně vás to deptá. Pak si ale o to víc uvědomíte, že spravedlnosti musí být učiněno zadost.“

Unikla smrti jen o vlas

Spravedlnost je pro Del Ponteovou životním posláním. „Nikdy jsem nesloužila ničemu a nikomu než právu,“ říká o sobě. S tímhle postojem se snad už narodila. Bylo to roku 1947 v Luganu, tedy části Švýcarska, kde žijí Italové. Otec byl lékař a ona měla studovat medicínu stejně jako její dva bratři. Na poslední chvíli dezertovala k právům.

Pak zběhla ještě jednou. První roky po univerzitě, studovala v Bernu, Ženevě a Londýně, byla obhájkyní, ale tahle role pro ni byla horší než svěrací kazajka: „Nevěřila jsem, že někteří z mých mandantů jsou nevinní, a těžko jsem je mohla hájit.“ Přeskočila na opačnou stranu a stala se prokurátorkou.

Pak přišel den, který změnil její život. Všichni věděli, že bankovní domy v Luganu jsou napojené na italskou mafii a perou špinavé peníze, ale nikdo s tím nic nedělal. Až se ozval slavný Ital, vyšetřující soudce Giovanni Falcone, že by chtěl najít spojení mezi mafiány a bankéři. Požádal o někoho v Luganu. Dostal Del Ponteovou. Ta dnes tvrdí, že to byla náhoda. Prý byla mezi kolegy nejmladší a nikdo jiný neměl čas.

Jenže najednou bylo všechno jinak. S Falconem se dostala přímo do sicilského Palerma, srdce ostrova kmotrů, a pomalu rozplétali „italskou spojku“, tedy propojení donů z Cosa nostry s ctihodnými bankéři. Jejich životy byly v neustálém ohrožení.

Jednoho dne karabiniéři s houkáním vjeli do Falconeho domu, kde se soudce právě radil se svou švýcarskou spolupracovnicí. V základech našli skoro půl metráku semtexu, připraveného pohřbít je v troskách stavby. Del Ponteová pochopila, že o vlásek unikla smrtícímu atentátu. Když Falconeho o čtyři roky později mafiáni nakonec přece dostali - rozmetali ho náloží v autě i s jeho rodinou - pracovala už Del Ponteová na jiném ožehavém případu: vedla válku se švýcarskými bankami, protože se jí nelíbilo, že díky své zaručené diskrétnosti sloužily i zločinu. Vysloužila si další mocné nepřátele, protože ohrozila výnosnou nedotknutelnost švýcarských sejfů, ale nakonec prosadila svou.

Seznam nepřátel, z něhož mrazí

Někdy během kariéry se provdala, porodila syna a rozvedla se. O manželovi se neví nic, o synovi téměř nic, samozřejmě z bezpečnostních důvodů. Mafiáni, kteří ji nazvali La Puttana, Děvka, stále hrozili smrtí.

Život s ní by byl asi nesnesitelný. Byla jedinou Švýcarkou, která měla nepřetržitou ozbrojenou ochranu. Když se stala generální prokurátorkou, dostala obrněný mercedes, a kdykoliv z něj vystoupila, její drobnou postavičku obstoupili bodyguardi. Její dům byl tak zabezpečen, že se mu začalo říkat Bernský bunkr. Když přijela navštívit matku, nikdy jí neřekla, odkud přijela a kam pojede pak.

Její bývalý asistent Paul Risley vzpomíná, jak jí sdělil, že byl zavražděn hledaný srbský válečný zločinec Arkan. Zeptala se okamžitě, kam ho střelili. „Do hlavy,“ odpověděl Risley a ona se zamyslela a řekla: „Do hlavy tě střelí tehdy, když předpokládají, že máš neprůstřelnou vestu.“ Risley si tehdy uvědomil, že „tohle je žena, pro niž je riziko atentátu součástí popisu práce“.

Jak šel čas, nepřátel přibývalo. Když rozkrývala činnost ruské mafie na Západě, nejenže jako jedna z prvních varovala před stěhováním ruských gangů, ale také ukázala prstem na prezidenta Borise Jelcina. Obvinila jej ze styků s mafiány.

Ale tím to nekončilo. Klidně zmrazila miliony na účtech bývalé pákistánské premiérky Benázir Bhuttové, dohlížela na zabavení více než jednoho sta milionů dolarů z účtu bratra mexického prezidenta Carlose Salinase, protože byl napojen na kolumbijské obchodníky s drogami. Chvíli také zkoumala, zda nemá žalovat NATO za bombardování Jugoslávie.

Člověka jako Del Ponteovou lze zřejmě nejlépe charakterizovat výčtem jeho nepřátel. Je to seznam, z něhož mrazí. Ale velká inkvizitorka to bere s klidem: „Nemusíte být stateční. Je to práce jako každá jiná. Prostě ji děláte.“

Válka ženskýma očima

Je stíhání válečných zločinců „práce jako každá jiná“? Pro Del Ponteovou možná. Je neústupná a tvrdohlavá jako beran. Má neohroženost lva a sílu slona. A buldočí stisk - do koho se zakousne, ten se už nevykroutí. Ale také je to žena a matka. To dává její práci nový rozměr. Přiznala, že jako hlavní žalobkyně mezinárodního tribunálu cítí hněv z hromadného znásilňování a dalších sexuálních zločinů v Bosně, Kosovu a Rwandě. Vidí válku ženskýma očima. To možná vysvětluje její zaťatost. Obžalovaní to s ní nemají jednoduché. Je jejich nepřítelem. Vypadá jako panna ve zbroji, v lesklém brnění, jímž zvenčí nepronikne šíp a zevnitř nehlodá žádný cit. Ale tak to není. Má dynamo, které ji žene vpřed. Jsou to ti, kteří viděli a přežili běsnění, ať už na Balkáně nebo ve Rwandě. „Vždy, když se s nimi setkám, cítím totéž. Cítím, že ve mně vidí symbol něčeho, čeho chtějí dosáhnout. A to je spravedlnost. Najednou cítím tu odpovědnost. Vidím totiž tu naději v jejich očích.“

(MFDNES)