Květen 2006

Raději království pozemské

Matyáš Zrno

Slobodan Milošević leží pohřben na zahradě domku v rodném Požarevaci, ale s jeho dědictvím se Srbové budou potýkat ještě dlouho. Leccos naznačuje i postoj menšinové vlády, jejíž parlamentní osud závisí na podpoře Miloševićových socialistů. Zesnulému exprezidentovi sice odmítla vystrojit státní pohřeb, ale premiér Vojislav Koštunica poslal soustrastný telegram rodině i Socialistické straně. „Nezávislý“ soud zrušil zatykač na Miloševićovu manželku Mirjanu Markovićovou. Vláda mlčky tolerovala, že socialisté jeho tělo vystavili v Muzeu revoluce a že mu poslední sbohem dali i vojáci ve slavnostních uniformách. Pohřeb neudělal Srbsku dobrou reklamu. Málo platné, že oněch 100 000 přítomných je jen desetina těch, co ho před šesti lety svrhli. Málo platné, že šlo především o důchodce (dva během pohřbu zemřeli na infarkt). Málo platné, že stráž u hrobu držely „jen“ tři desetileté děti v maskovacích uniformách. Obrázek, který si svět o Srbsku na základě televizních záběrů udělá, je jasný: Srbové mají rádi Miloševiće, a navíc oblékají malé děti do uniforem.

Nacionalisté nevymřeli

Je to povrchní obrázek. Srbsko ušlo od pádu Miloševiće dlouhou cestu. Před šesti lety nebyla tehdejší Svazová republika Jugoslávie ani členem OSN. Dnes v Srbsku vládne svoboda tisku a občané se mohou těšit ze skutečně svobodných voleb. Policisté se chovají výrazně slušněji než dříve a zločinecké struktury už nejsou všemocné. Doby, kdy ostří hoši (mafiáni s legitimacemi tajné služby) mohli v centru Bělehradu vymlátit diskotéku, zapálit ji, a pak v klidu odjet terénními vozy domů, jsou už minulostí. Ani drogy se už na Západ nepašují se státním posvěcením. Výrazně lepší je i postavení národnostních menšin. Sedmdesát procent občanů Srbska chce do Evropské unie. Vztahy se sousedními republikami, které byly na bodu mrazu, nejsou sice ještě přímo srdečné, nicméně korektní.

Ke standardnímu demokratickému státu má ale Srbsko stále daleko. U moci jsou mnohem zásadnější nacionalisté, než byl starý aparátčík Milošević. Vždyť dnešní premiér Koštunica za války v Bosně na srbských liniích nad Sarajevem mluvil o nových hranicích Srbska. A když Milošević podepsal daytonský mír, Koštunica a jemu podobní opozičníci ho kritizovali za přílišnou měkkost. Současná vládní garnitura se ideologicky opírá o elitu srbských nacionalistických intelektuálů, jako jsou Dobrica Čosić nebo Matija Bečković. To jsou tvůrci programu, který pak Milošević od konce 80. let uváděl do praxe. V jednom zásadním bodě se ale od Miloševiće odlišují. Už kvůli tomu nebudou riskovat válku. Čas bojů se sousedy je pryč. Srbsko teď čeká boj o jeho duši.

Každý stát staví na nějakých základech. Česká republika mohla po revoluci stavět na (zidea- lizovaných) masarykovských tradicích. Jugoslávie stála na tradicích antinacistického boje Titových partyzánů. To se mění. Děti už se ve školách učí vidět v pozitivním světle i ty druhé – četniky. Tedy monarchistický odboj, který spolupracoval i s okupanty a který má na svědomí masakry Bosňanů a Chorvatů. Vede se lítý boj o vliv pravoslavné církve, která je v Srbsku mnohem více národní než náboženskou institucí. Liberálně orientovaná veřejnost se hrozí vlivu popů, kteří za války žehnali srbským zbraním a hájí extrémní nacionalismus. Církev má své zástupce v komisi, která rozhoduje o Kosovu, s církví se radí premiér Koštunica, na radu církve vypustila před dvěma lety ministryně školství Darwinovu teorii z učebnic. Církev je nejsilnější baštou nacionálního konzervatismu, který je protizápadní, šovinistický a ve své podstatě protimoderní. Tento blok pomohl vehnat Srbsko do několika ztracených válek. A zdá se, že porážkám není konce.

Stavět na snu v troskách

Do konce roku se má na jednáních mezi Srby, kosovskými Albánci a mezinárodním společenstvím rozhodnout o konečném statusu Kosova. Je velmi pravděpodobné, že pod srbskou správu se Kosovo nevrátí. A již 21. května mohou Černohorci ve svém referendu vyhlásit nezávislost. Srbové tak v tomto roce vypijí kalich hořkosti do dna. Dvě stě let se jejich národní ideologie formovala do představy, že Srbové jsou praporečníky sjednocení jižních Slovanů. Tento sen je definitivně v troskách.

Pokořením ale není konec. Bělehrad ještě musí vydat bývalého velitele armády bosenských Srbů Ratka Mladiće. Ten měl být v Haagu už minulý měsíc. EU pod vlivem dezinformací o jeho zatčení termín posunula, ale jen do konce března. Marně se ministr zahraničí Vuk Drašković snažil opět získat čas metaforou: „Na Srbsko se spustil veliký déšť a nemáme deštník“ (neboli: zatčení Mladiće posílí nacionalisty). Vzhledem k tomu, že 63letý Mladić trpí stejnými problémy jako Milošević (vysoký krevní tlak), vláda možná doufá, že o skrývajícího se generála se postará příroda. Pro pštrosí politiku Bělehradu vzhledem k tribunálu by to bylo typické.

Ale Jobovy zprávy pokračují: před mezinárodním soudním dvorem čelí Srbsko a Černá Hora žalobě Bosny a Hercegoviny za agresi a genocidu. Pokud Bosna vyhraje, čekají Srbsko miliardové reparace sousední zničené republice.

Mezi kým se nyní boj o duši Srbska povede? Politická scéna se rozdělí na nostalgiky, kteří v duchu kosovského mýtu a kultu oběti (raději království nebeské než pozemské) budou dále oživovat nereálné plány na opětovný vzestup „srbství“, a na ty, kteří budoucnost země vidí v přízemnějších věcech – v reformách, cestě do Evropské unie, a především v ekonomickém vzestupu. Pak je naděje, že se srbská společnost (stejně jako Němci po druhé světové válce) oddá radostem konzumu (tedy království pozemskému) a na království nebeské (boj za Velké Srbsko) zapomene.

(Respekt, www.respekt.cz)