Květen 2006

Evangelium podle Jidáše

Petra Švehlová

Nový pohled na zradu, která změnila svět. K letošním Velikonocům si křesťané nadělili velkou dávku dobrodružství. Může za to objev svazku vetchých papyrů, na nichž je sepsáno Jidášovo evangelium. Pro někoho jen drobné zpřesnění dva tisíce let starých událostí, pro někoho znepokojivé svědectví měnící obraz fenoménu Jidáš. Zveřejnění celého překladu se dočkáme nyní, krátce po Velikonocích. Je tedy Jidášův osud příběhem spravedlivě opovrhovaného zrádce, nebo si přece jen zaslouží jiné hodnocení? A co na to církev?

Je to historie z vyprahlé Palestiny z doby před dvěma tisíci lety, o níž už aspoň něco slyšeli všichni. V té době je země pod správou římského místodržitele Piláta Pontského a Římany dosazeného krále v Galileji a Pereji Heroda Antipy. O poměrech si nelze dělat iluze, ve srovnání s pozdější dobou to ale není úplně nejhorší. Židé mohou praktikovat své náboženství, existuje volnost pohybu, svobodná řemesla či obchod a zřejmě i jistá míra ekonomické prosperity.

Mnoho dalších detailů ale neznáme. Třeba to, kdy se Ježíš Kristus přesně narodil, kdo byl jeho skutečný otec nebo zda měl sourozence. Na rozdíl od proroka Muhammada, který svůj korán vlastnoručně sepsal, Ježíš po sobě nezanechal ani řádku a možná ani neuměl psát. Starověcí historici jako Tacitus, Suetonius či Josephus Flavius o něm ve svých dílech nechali jen několik bezvýznamných zmínek. Vše víme ze vzpomínek Ježíšových žáků a žáků jeho žáků, které byly sepsány několik desítek let po jeho smrti a které katolická církev označila za věrouku svého náboženství.

Podle nich musel být Ježíš charismatický mladý muž bystré mysli. Od dospělosti se jako poutník toulal krajem a mimořádnými schopnostmi či kazatelským umem na sebe strhával pozornost. Postupně k sobě přibíral učedníky, tak jak je potkal na svých cestách: nejdříve na břehu Galilejského moře bratry rybáře Šimona zvaného Petr a Ondřeje a další bratry Jakuba Zebedeova a Jana ze sousedství. Výslovně se zmiňuje o připojení celníka Matouše, jednoho z budoucích autorů evangelií. K dalším vyvoleným patřili Filip, Bartoloměj, Tomáš, Jakub Alfeův, Tadeáš (Juda) a Šimon. V té chvíli mezi dvanácti učedníky vstupuje na scénu i Jidáš Iškariotský. O něm nevíme, jak se k Ježíšovi přidal. Pocházel z prostých poměrů, jeho jméno někteří badatelé čtou jako „muž z Kariot“, města v Judě, jiní jako „muž s dýkou“. Nevíme, jaké vztahy v družině panovaly, jak se řešily praktické problémy a jakou roli v nich hrál sám Ježíš. Kdo mu byl více blízký a kdo méně. Jedna z mála zmínek je v Janově evangeliu, podle něhož komunita svěřila Jidášovi pozici pokladníka, což by značilo, že Jidáš požíval důvěry.

Apoštoly (vyslance) pověřil Ježíš šířením svého učení mezi lidmi, vyprávěním o království nebeském, spojeným s životem v oddanosti Bohu a naprosté skromnosti. Nabádá je k odvaze a k soucitu s chudými a nemocnými. Zároveň přísně dává najevo, že službě se jeho žáci musí cele oddat: „Kdo miluje otce nebo matku víc než mne, není připraven být mým učedníkem. Ani ten, kdo se nedokáže vzdát všeho, aby mě následoval.“ Apoštolové se vydávají po městech a vesnicích, žijí v podstatě jako bezdomovci, z darů štědrých mecenášů. Jsou Ježíšovi po boku po celou dobu jeho působení, kázání, konání zázraků až po jeho zatčení. Během této doby si získávají množství stoupenců, pověst o Ježíši jako Synu božím a Mesiáši se šíří krajem. V očích Římanů působila potulná družina dojmem nebezpečných (byť zřejmě nijak ojedinělých) buřičů, Ježíš proto své učedníky nabádal i k zachování klidu při pronásledování.

Drama v olivovém háji

Před osudným zatčením se družina rozhodne vydat do Jeruzaléma, kde se chystají oslavy židovského svátku Pesach. Ježíš chce v Jeruzalémě plném poutníků z široka daleka pokračovat ve své misii a neodrazuje jej ani předtucha zatčení a smrti. „Ten, kdo chce jít se mnou, musí zapomenout na vše, nést svůj kříž a následovat mě ve všem,“ odpovídá učedníkům na jejich snahu rozmluvit mu cestu do Jeruzaléma.

Podle jedné z verzí biblického příběhu je mezi učedníky několik členů tajné sekty revolucionářů, tzv. zélótů. Jedním z nich měl být právě Jidáš (proto také „muž s dýkou“). Zélóti chtěli bojovat proti Římanům se zbraní v ruce a spoléhali na Ježíše jako na svého vůdce, který se stane králem Židů, nástupcem Davida. V jejich plánech se cesta do Jeruzaléma stala okamžikem, kdy konečně mohlo dojít k protiřímské vzpouře.

Každopádně do bran Jeruzaléma vjíždí Ježíš za jásotu davu, který provolává „Hosanna synu Davidovu“ a klade mu na cestu své pláště či palmové ratolesti. Ježíš však nepřijíždí jako král na koni, ale v souladu s předpovědí proroka Zachariáše na oslici, tedy rozhodně ne jako někdo, kdo by chtěl se zbraní v ruce převzít moc. Z nádvoří chrámu vyhání kupce a směnárníky a svými nevysvětlitelnými skutky poutá stále větší pozornost lidí kolem. Na noc se pak se svojí družinou ukládá za město na Olivové hoře v Getsemanské zahradě.

Právě tady se osud Ježíše i Jidáše posléze naplňuje. Jeruzalémští veleknězi a farizejové (znalci zákona) mají strach z nepokojů a také o svůj vliv a hledají záminku, jak Ježíše v tichosti zatknout. Nakonec jim přeje štěstí: Jidáš jim za třicet stříbrných slíbí, že je dovede na místo, kde Ježíšova družina nocuje.

Od té chvíle příběh zrady vrcholí. Dva dny po setkání Jidáše s veleknězi chystali Ježíš a učedníci na Olivové hoře pesachovou večeři. U stolu pak Ježíš překvapil apoštoly předpovědí, že jeden z nich ho ještě ten večer zradí. Všichni, včetně Jidáše, se začali ptát: „Jsem to snad já, Mistře?“ Ježíš Jidášovi odpověděl: „Ty sám jsi to řekl.“ Jidáš se vytratil do tmy.

Večer překvapil Ježíš učedníky dalším proroctvím, že ještě tuto noc se od něho všichni odvrátí. V těžké chvíli pochybností a úzkosti v Getsemanské zahradě prosil učedníky, aby s ním bděli. Zůstal ale sám, všichni usnuli. Nakonec učedníky vzbudil, protože čas jeho zatčení se blížil. To už nastává chvíle, kterou středověcí malíři budou ztvárňovat jako příklad Jidášova vrcholného pokrytectví. Vojáci potřebovali, aby jim v šeru na Ježíše ukázal. Zřejmě se báli zmatku a násilí a chtěli být se zatýkáním rychle hotovi. Možná také Ježíš nebyl vzhledově nijak výrazný typ a vojáci měli obavu, že ho nepoznají. Jidáš se proto s vojáky domluvil, že po návratu do zahrady k Ježíšovi přistoupí a dá mu polibek na usmíření. Podle Matoušova evangelia se ale Ježíš ošálit nedal a na Jidášův polibek reagoval slovy: „Příteli, konej svůj úkol.“ Krátce nato vystupují ze šera vojáci a Ježíše zatýkají.

Napřed to zřejmě vypadalo dramaticky: jeden z učedníků sáhl po meči, napadl veleknězova sluhu a uťal mu ucho. Ježíš však odpor zastavuje a v klidu se nechává zajmout. Učedníci se rozprchli. V tu chvíli šlo zřejmě i jim o hodně: lze tak soudit z chování Petra, který vojákům pročesávajícím okolí stačil třikrát do rána tvrdit, že Ježíše nezná. Učedníci mají takový strach, že se nepřijdou podívat ani na pahorek Golgota, kde po nočním výslechu a bičování Ježíše na kříži umučí k smrti. Podle evangelií zpovzdálí přihlížely jen ženy.

Zatímco farizejové se zbavili jednoho nebezpečného rebela, pro Římany tím končí v podstatě bezvýznamná epizoda jejich vlády nad Palestinou. Pro miliardu budoucích křesťanů ale tímto okamžikem teprve všechno začíná.

Nejasný motiv

Ještě se ale vraťme zpět k Jidášovi. Jaké byly jeho motivy? Jidáš mohl patřit k nacionalistické sektě zélótů, kteří hodlali bojovat proti římské nadvládě se zbraní v ruce a kteří – jak už bylo řečeno – měli v Ježíšově družině své zástupce. Bojovný Jidáš mohl vidět v Ježíšovi možného osvoboditele Izraele, který by vedl lid do povstání proti Římanům. Když však pochopil, že Ježíšovo království „není z tohoto světa“, že nehodlá bojovat o světskou moc, ve zklamání ho vydal židovským představeným. Zélóti později hráli podle historika Josepha Flavia významnou roli právě během velkého protiřímského povstání (66 – 70). Většina zahynula při dobytí Jeruzaléma císařem Titem v roce 70. Poslední zélóti ještě odolávali v pevnosti Masada u Mrtvého moře. Když už byl pád pevnosti nevyhnutelný, raději i se svými rodinami spáchali sebevraždu.

„Jidáš mohl mít o mesiáši jinou představu, mohl ho vidět spíš jako politického mesiáše. A když se k ničemu pořád neměl, chtěl ho tváří v tvář římským vojákům vyprovokovat k činu,“ říká přední český znalec Nového zákona profesor Petr Pokorný z Evangelické teologické fakulty UK. „Další motivací zrady mohlo být vydírání Jidáše policií.“ Příslušnost k Ježíšově družině nebyla bez rizika. Podle této možnosti tedy policie mohla o Jidášových aktivitách vědět a nutit ho ke spolupráci.

Třetí možností samozřejmě je, že se Jidáš rozhodl s policií spolupracovat dobrovolně za peníze. „Vstoupil do něho satan,“ píše Lukášovo evangelium o Jidášově rozhodnutí jednat s veleknězi. Chladný kalkul zrádce je ale podle znalců Bible méně pravděpodobný například kvůli tomu, co Jidáš po Ježíšově zatčení udělal. Když – podle Matoušova evangelia – viděl, že jde Ježíš na smrt, pocítil výčitky svědomí a šel vrátit třicet stříbrných veleknězům s nářkem: „Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev.“ Ti chladně odpověděli: „Co je nám po tom. To je tvoje věc.“ Jidáš odhodil peníze v chrámu, utíkal ven a na stromě se oběsil. (Pouze v knize Skutky apoštolské je jiný konec: Petr líčí, že Jidáš si za utržené peníze koupil pole, ale pak se střemhlav zřítil, jeho tělo se roztrhlo a všechny vnitřnosti vyhřezly. Tedy ne sebevražda, ale spíše jakýsi trest za zradu.)

Osud apoštolů se po Ježíšově ukřižování výrazně lišil, takže všem následovníkům ukazuje dvě odlišné cesty: Jidáš se za svůj čin nekaje a končí sebevraždou, čímž v očích budoucí církve vlastně jen dokoná svůj hřích. Naproti tomu Petr po své chybě dochází k pokání a stává se zakladatelem nové církve. Přestože Jidáš se stává symbolem zrady a ostatní učedníci nesli Ježíšovo poselství dál, nelze podle Pokorného vnímat apoštoly černobíle. „Ježíšův konec je výsledkem spletence lidských selhání,“ říká biblista evangelické teologické fakulty Jan Roskovec. „Pilát se nechová podle římského práva, výslech Ježíše neodpovídá židovskému právu. Selhává nejen Jidáš, ale i ostatní učedníci. Napřed se rozutečou, a pak Ježíše zapřou.“ Z Písma je také patrné, že učedníci nejsou schopni svému učiteli často ani porozumět.

Jediný evangelista Jan připisuje Jidášovi negativní vlastnost – lakomství. Když v průběhu putování Ježíše s učedníky při návštěvě v Lazarově domě Marie Magdalena potřela Ježíšovi nohy drahým olejem a osušila je svými vlasy, Jidáš to považoval za marnotratné plýtvání. Olej se měl podle něj radši prodat a peníze rozdat chudým. Podle Jana bral Jidáš také peníze z pokladnice učedníků.

I když v evangeliích není vyznění Jidášova příběhu zcela negativní a pro znalce Písma se stává spíš tragickou, nešťastnou postavou než jednoznačným zloduchem, pro běžné věřící je kvůli zradě prototypem zrádce, falešného člověka, který zradí za peníze (jidášský groš), a polibek v Getsemanské zahradě je symbolem pokrytectví, proradnosti a zrady.

Křesťané a židé proti sobě

Po Ježíšově smrti se v Jeruzalémě začala konstituovat křesťanská obec pod Petrovým vedením. Na paměť Ježíšovy smrti si křesťané začali vytvářet vlastní bohoslužbu, jejímž centrem se stala připomínka Kristovy spásné oběti – eucharistie. Tato liturgie zpřítomňuje poslední společné jídlo Ježíše s učedníky, přijímání chleba a vína jako jeho těla a krve. Postupně se utvářela i církevní hierarchie, vedení jeruzalémské obce – prvním jeruzalémským biskupem se stal Jakub (možná apoštol Jakub Mladší), vedle něj působili i kněží a sedm jáhnů. Apoštolský koncil v Jeruzalémě kolem roku 50 osvobodil křesťany od poslušnosti židovskému zákonu. Postupně však také mezi židy a křesťany rostla vzájemná nedůvěra. Židé odmítali křesťanský křest, modlitbu ke Kristu jako Pánu, eucharistii, lhostejný vztah prvních křesťanů k soukromému vlastnictví, neboť ti věnovali své majetky nově vznikající církvi. Tento vývoj si zřejmě nelze představit jako velké náboženské bouře známé z pozdější doby, ale spíš jako značně nepřehledné chaotické třenice v rámci relativně malé skupiny obyvatel, které se odehrávaly mimo zájem vládnoucích Římanů.

Nakonec se nedůvěra změnila v otevřené nepřátelství – první vlna v letech 32 – 33 vyvrcholila ukamenováním jáhna a správce jmění křesťanské obce Štěpána (předcházel tomu proces kvůli složitým věroučným otázkám) a odchodem některých židokřesťanů z Jeruzaléma. Při dalším pronásledování v letech 42 – 43 zemřel mučednickou smrtí apoštol Jakub Starší. Situace se vyhrotila za protiřímského povstání (66 – 70), kdy židé považovali křesťany za odpadlíky a zrádce, protože se řídili Ježíšovým proroctvím o zkáze Jeruzaléma a opouštěli město. (Řada z nich možná také ze strachu z římské odvety.) Židovské náboženské společenství se od křesťanů distancovalo, zakázalo jim vstup do synagog a vzájemné nepřátelství a rozchod dovršilo povstání Bar Kochby v letech 132 – 135. Při pronásledování křesťanů v římské říši židé proti nim podněcovali ostatní obyvatele, naopak v diaspoře po staletí zase trpěli židé.

V těchto vyhrocených podmínkách se zrodil i biblický antisemitismus. Podle názoru církve křesťanství plně nahradilo židovskou tradici, církev se stala dědičkou a jedinou vykladačkou biblického poselství. Židovské dějiny a Bible byly jen předznamenáním křesťanství. Židy, kteří setrvávali u své víry, církev považovala za odpůrce Boha, služebníky satana. Stvořitel je pak za to zavrhl. V očích křesťanů se tak stali vrahy Krista a jejich prototypem byl právě Jidáš.

Především ve středověku se začal Jidáš objevovat na obrazech s orlím nosem a černými vlasy, aby co nejvíce připomínal Žida. Samotná kanonická evangelia ani další oficiální texty katolické církve nikdy tohle tažení nepodpořily, obrazy jako jediné tehdejší obrazové médium ale musely ve středověku působit na lidi s obrovskou sugescí. Navíc řadoví křesťané neuměli číst a obraz Bible si skládali jen z kázání často antisemitských kněží ve svém kostele. Nešlo ale jen o „typického Žida“ Jidáše. Nejspornější byly pasáže Nového zákona, podle nichž se vina za Ježíšovo umučení přenášela na Židy z generace na generaci. To bylo vyškrtnuto teprve na 2. vatikánském koncilu před zhruba čtyřiceti lety.

Pozor na řečiště buddhismu

Vraťme se ale ještě nazpět. Jak už bylo řečeno, Ježíš sám žádné texty za svého života nevytvořil, jeho učení známe zprostředkovaně díky paměti jeho učedníků, zachycené v evangeliích. Sepsání textů předcházela ústní tradice, takže vznikly až s různým odstupem od popisovaných událostí zhruba v rozmezí let 55 – 90. Evangelia, která byla přijata do kánonu katolické církve, jsou „kanonická“. Při zařazování rozhodovala autentičnost, četnost čtení při bohoslužbách a později to, nakolik vyhovovaly zažité představě. Ta, co většinovému proudu nevyhovovala a nebyla přijata, se nazývají apokryfní (z řec. apokryfos – skrytý, utajený).

Apokryfní evangelia často vznikala později, také ale mohou obsahovat prvky staré autentické tradice (Tomášovo), jiná jsou parafrází kanonických textů snažící se jinak interpretovat Ježíšovu osobu z prostředí židovsko-křesťanských sekt či gnostiků (např. neuznávají jeho božskou podstatu). Mnohá líčí epizody z Ježíšova dětství plné zázraků, které se staly častou inspirací pro výtvarné umění.

Právě apokryfy, jako nyní slavné Jidášovo evangelium, přitom vrhají jiné světlo na Jidášův příběh. Jidášovo evangelium již v roce 178 kriticky zmiňuje lyonský biskup Irenej, kterého přimělo k sepsání protikacířského pamfletu Proti herezím. Definitivně bylo vyřazeno z kánonu nikájským koncilem v roce 325, protože zpochybňovalo některé základy křesťanské doktríny. Evangelium bylo sepsáno v řečtině kolem let 130 – 170 formou rozhovoru Ježíše s Jidášem. Jidáš podle něj jako jediný z učedníků plně pochopil podstatu Ježíšova učení, svého Mistra vydal ozbrojencům na základě jeho pověření a po dohodě. Zatímco podstatou dnešního pojetí křesťanství je spása skrze víru v Boha a jeho Syna Ježíše Krista, Jidášovo evangelium vychází z tvrzení, že Ježíš si uvědomoval své mimořádné schopnosti, věřil v jakési transcendentálno a ve spásu pomocí sebe samého.

„Vychází z toho, že člověk v sobě odhalí pramen božství a možnost jakéhosi sebeosvícení. Gnosticismus se tak stává druhým řečištěm buddhismu. Člověk se sám sobě stává spasitelem, zatímco podle Bible mu ke spasení pomůže někdo jiný,“ říká profesor Pokorný. „I kdyby to tak bylo, není jasné, proč by k tomuto spasení museli vojáci Ježíše zatknout. To je velká nejasnost a zatím čekám na vysvětlení. Doufám, že po zveřejnění Jidášova evangelia se toho dočkám.“

Ukažte, že to bylo jinak

Jidášovo evangelium mělo tedy charakter tajného mysteriózního učení, přístupného pouze zasvěceným. Církev jej prohlásila za herezi, vymazala tuto část svojí historie a spis byl zařazen mezi nebezpečné kacířské texty. Zlomek evangelia, který má být nyní po Velikonocích zveřejněn v angličtině, němčině a francouzštině, je překlad řeckého originálu do koptštiny. Pochází ze 3. nebo 4. století, byl nalezen v 50. letech minulého století v egyptském al-Minjá.

Jeho další osud byl ale poměrně dramatický. Po nálezu svazek papyru s koptsky psaným evangeliem na třicet let zmizel a vynořil se až v roce 1983 v rukou starožitníka v Řecku. Ten jej evidentně bez vědomosti, o co jde, nabízel k prodeji spolu s dvěma dalšími starými rukopisy: matematickým pojednáním v řečtině a řeckou verzí Exodu. Prodejce sehnal dva americké vědce, kteří měli zájem o oba řecké texty, zájemce o koptský text nebyl. Američané si ale s sebou vzali do Ženevy, kde se měla transakce uskutečnit, znalce koptských dokumentů. Ten hned poznal, že jde o něco velmi cenného a udělal si z rukopisu poznámky. Prodejce chtěl ale tři miliony dolarů, vědci neměli dost peněz, prodej se tedy neuskutečnil. Poté text zmizel na deset let neznámo kam.

Po roce 1990 se texty znovu objevily, teprve koncem 90. let po řadě jednání a obchodních schůzek se vědcům podařilo zjistit, co dokumenty skutečně obsahují. V roce 2001 pak vyšlo najevo, že byly nezákonně propašovány z Egypta. Od té chvíle je už nebylo možné prodat na černém trhu. Dokument tedy nakonec putoval za milion dolarů do rukou švýcarské nadace Maecenas a společnosti National Geographic. Po půl století byly dokumenty značně poničeny, asi třicet stránek z prostřední části chybí.

Nález evangelia nastoluje otázku, jestli není čas Jidášovu roli přehodnotit a jeho jednání rehabilitovat. Podle vyjádření monsignora Waltera Brandmüllera, předsedy papežské komise pro historické vědy, se katolická církev k ničemu takovému nechystá. Apokryfy jsou podle něj zvláštní literární žánr, a ne dokumentární zdroj. Objev považuje za zajímavý „pro poznání starokřesťanské literatury“. I další biblisté se k přehodnocování historie stavějí opatrně. Donald Senior, předseda Katolické teologické unie v Chicagu, si také nemyslí, že apokryfy by mohly konkurovat kanonickým textům. Vyzývá k diskusi „o významu tohoto fascinujícího textu“. Podle Marvina Meyera, biblisty z Chapmanovy univerzity v Kalifornii, text především ukazuje, jak různá byla přesvědčení raného křesťanství.

„Z hlediska historického jde o zajímavý text, který umožní bádání o gnostických proudech křesťanství. Ke změně kánonu ale není důvod,“ míní profesor Pokorný. „A jak se tedy nález projeví? Určitě ne ve věroučných článcích. Maximálně ve zpřesňujících biblických komentářích.“

Evangelíci a katolíci se shodují v tom, že objev evangelia žádnou revoluci nepřinese a že Jidáš není vnímaný jednostranně, byť zrada pro ně zůstane zradou. A pokud jde o význam Jidášova symbolu jako živné půdy pro antisemitismus, už dávno nic takového neplatí. Katolíci se ale na podobné nálezy přece jen dívají s větší mírou podezřívavosti. „Už od osvícenství chtějí lidé od vědců slyšet, že to byla lež. Něco jako rehabilitujte nám Jidáše, aby se ukázalo, že to bylo jinak,“ říká literární historik a přední český katolický publicista Martin C. Putna. „Teď žijeme v éře Dana Browna a lidé jsou náchylní k senzačním odhalením. Debata o Jidášovi se nese pod heslem – debatujme o Jidášovi, abychom nemuseli debatovat o Ježíšovi.“

Jidáš v umění: tradičně i netradičně

Zobrazení Jidáše ve výtvarném umění nijak nevybočovalo z rámce novozákonních zpráv. Jidáš nebývá hlavní postavou, ale pouze součástí pašijového cyklu, jednoho z nejdůležitějších témat křesťanského umění, v roli určené mu evangelii. Věřící ho tak mohli vidět jako zrádce běžně v kostele. Nejčastěji u stolu s Ježíšem a ostatními učedníky při poslední večeři, výrazně se však od nich odlišuje – sedí naproti, nemá svatozář, sám si namáčí chléb či drží měšec (byl pokladníkem nebo je to možná upomínka na jeho zradu). Jidáše se zlovolným výrazem ve tváři namaloval v 15. století Andrea del Castagno v refektáři florentského kláštera Santa Apollonia. V rámci pašijových výjevů bývá Jidáš zachycen v pozadí Ježíšových úzkostných modliteb v Getsemanské zahradě. Na obraze Andrey Mantegni (1431 – 1506) z kostela San Zeno Maggiore ve Veroně se blíží k Ježíšovi a spícím učedníkům v zahradě, provázen vojáky. Situace malíři posloužila k velkolepému zobrazení okolní krajiny a Jeruzaléma. Asi nejznámější polibek zrádce Jidáše na znamení vojákům namaloval Giotto na stěně kaple Scrovegniů v Padově v roce 1306.

Jidáš může být zobrazen i ve chvíli výčitek podle Matoušova evangelia, když odhazuje peníze v chrámu – Rembrandtův obraz Jidáš vrací třicet stříbrných z roku 1628. Na Michelangelově Posledním soudu v Sixtinské kapli objevíme Jidáše v nejspodnějším podlaží pekla, inspirovaném Dantem a jeho Božskou komedií: hrůznému Satanovi se třemi obličeji visí od každé tlamy napůl pohlcený hříšník, prostřední z nich je Jidáš. Roli zrádce a zatracence má i ve středověkých pašijových hrách.

V moderní literatuře a filmu je už Jidáš ukazován i jinak, právě spíše v duchu gnostických apokryfních evangelií. Nikos Kazantzakis pro svůj román z roku 1952 Poslední pokušení prostudoval i apokryfní prameny, dobové kroniky, talmud a komentáře gnostiků k evangeliím. Jeho Kristus se zprvu brání svému poslání, chce být jako druzí, pochybností se nezbaví ani po přijetí údělu. Ještě na kříži je vystaven poslednímu pokušení v podobě vize o svém obyčejném životě, rodině. Jako starý muž se setkává s apoštoly, kteří mu vyčítají zradu. Proto se probouzí na kříži s úlevou – nezradil, svůj úkol splnil. Dokončit těžký úkol mu pomohl právě Jidáš – odhodlaný muž činu, zélóta, který by dal přednost ozbrojenému boji. Kristus v obavách ze svého selhání žádá po Jidášovi službu, která mu oběť usnadní. Nedobrovolnou, dohodnutou zradu chápe jako těžší úděl než svoji smrt na kříži, proto si vybírá svého nejsilnějšího učedníka, který tíhu opovržení okolí unese. Jidáš splní Ježíšovo přání a předpověď se může naplnit.

Kazantzakis tak navazuje na myšlenkové tradice gnostických sekt ze 2. století, které vyzdvihovaly Jidášův přínos dějinám spásy – svým odhodlaným činem umožnil naplnění Ježíšova osudu. Kazantzakis byl za svůj román vyobcován z řecké církve, Vatikán dal v roce 1954 Poslední pokušení na index zakázaných knih. Kazantzakisův román velmi sugestivně zfilmoval v roce 1988 americký režisér Martin Scorsese.

Populární je i světoznámý muzikál Andrewa Lloyda Webbera Jesus Christ Superstar, v roce 1973 zfilmovaný. V něm se z Ježíše stává obdivovaný, rozmazlený idol. Jidášovi jako jedinému to vadí. Vyčítá Ježíšovi, že zapomněl na své poslání, a když je jeho apel Ježíšem odmítnut, Jidáš ho v deziluzi udává farizejům.

Evangelia

Čtyři kanonická evangelia spolu se Skutky apoštolů, listy a Janovým zjevením tvoří Nový zákon. Evangelia podle sepsání Matouše, Marka, Lukáše a Jana jsou „radostnou zvěstí o Ježíši“, zprostředkovávají nám zvěst o spáse, o Ježíšových činech, o Mesiáši, nejsou přesným popisem Ježíšova života. Autoři se své čtenáře a posluchače snažili především přesvědčit o tom, že Ježíš je Mesiáš, Syn boží a Spasitel, historická věrohodnost popisu událostí byla až druhotná. Každý ze čtyř autorů přistoupil k tomuto úkolu s trochu jiným záměrem – Matouš se obracel především ke křesťanům židovského původu v Palestině, dobře znalým Starého zákona. Naproti tomu Lukášovo evangelium je určeno křesťanům nežidovského původu mimo Palestinu, vyniká literární vytříbeností. Janovo evangelium pak čerpá pravděpodobně z jiných pramenů, takže některé epizody (jako večeře Páně) podává odlišně a vyzdvihuje znamení, která předpověděla příchod Ježíše jako mesiáše.

Evangelista Lukáš podle tradice bývá uváděn i jako autor Skutků apoštolů, ve kterých líčí počátky církve po Ježíšově nanebevstoupení – především skutky apoštolů Petra a Pavla, šíření křesťanské myšlenky od Jeruzaléma až po Řím ve 30. a 40. letech 1. století.

(Respekt, www.respekt.cz)