Květen 2006

Jako z Kafkova románu

Martin Uhlíř

Fyzik František Janouch o návštěvě černobylského sarkofágu. Byl jste jedním z ředitelů Mezinárodního vědecko-technického centra v Kyjevě, působil jste tu jako zástupce EU odpovědný za programy související s jadernou bezpečností. Co si myslíte o sarkofágu, který přikryl havarovaný černobylský reaktor a který prý moc bezpečný není?

Tento sarkofág byl postaven během čtyř až pěti měsíců po výbuchu. Vznikal v hrozném stresu a v těžkých radiačních podmínkách. Dnes je mu dvacet let a má problémy. Jak teplota v noci klesá, v sarkofágu se srážejí tuny vody, která prosakuje do spodních částí. Je třeba ji odstraňovat a čistit. Cement se drolí, některé armatury jsou zrezivělé. Sarkofág rozhodně nevydrží další desítky let, proto má kolem něj vzniknout ještě jedna ochranná stavba: supersarkofág, jakýsi hangár, který bude dostatečně pevný. Bude stát až 800 milionů dolarů.

Kdy má stavba začít?

Začít se mělo v nejbližší době, Ukrajinci ale zatím nebyli schopni připravit výrobní a stavební infrastrukturu.

Existují obavy, že voda prosakující do sarkofágu zaplaví uran. Pak by se mohla rozběhnout jaderná reakce a dojít k výbuchu.

To je nesmysl. Viděl jsem výpočty a byl jsem svědkem experimentů, které to vyloučily. Složení a množství radioaktivních látek, které v reaktoru zbyly, něco takového neumožňuje. Existuje jiné nebezpečí – kdyby se sarkofág zřítil dříve, než vznikne nový, mohlo by uniknout určité množství radioaktivního prachu. Došlo by ale jen k malému zvýšení radioaktivity v okruhu několika kilometrů.

Proč? V sarkofágu jsou přece tuny radioaktivních látek.

Ale jen malá část se proměnila v mikročástice, v jemný prach. Navíc radioaktivita klesá a s ní i teplota: když jsem byl v sarkofágu poprvé, maximální teplota roztaveného paliva uvnitř byla, pokud si vzpomínám, 150 – 200 °C. Dnes je to méně než 80 °C.

Do sarkofágu se dá vejít?

Ano. Jsou tam chodby, které byly od roztaveného jádra reaktoru odděleny několik metrů silnou zdí. Do ní jsou vyvrtané otvory a těmi lze měřit teplotu a další veličiny uvnitř. Nakrátko a ve skafandru lze vstoupit i do míst, kde se přímo nachází roztavené jaderné palivo. Návštěvy sarkofágu pro mě byly kafkovskou zkušeností. Poprvé jsem tam byl 18. května 1991. Potkával jsem tam staré paní s šátky přes ústa, které pořád dokola vytíraly podlahu. Proč to dělaly? Protože nejnebezpečnější je radioaktivní prach, a pokud udržujete podlahu vlhkou, prach nepoletuje ve vzduchu.

Co jste tomu jako expert na jadernou bezpečnost říkal? Ohrožovalo to zdraví těch žen?

Nesměly tam být déle než hodinu každou směnu, hlídalo se, aby nedostávaly vysoké dávky. Ty ženy už nebyly v reprodukčním věku, tolik je to neohrožovalo. Ale přesto, pochybnosti zůstávají.

Kolik reaktorů černobylského typu ještě ve světě funguje? Jsou bezpečné?

V bývalém Sovětském svazu jich postavili 25, pracuje jich ještě asi 18. Po černobylské havárii došlo k určitým změnám, proměnou prošly například řídicí tyče. Stupeň obohacení uranu je jiný, byli znovu vyškoleni operátoři, zdokonalena ochrana. Některá bezpečnostní zařízení už nelze ručně vypnout. Domnívám se proto, že Černobyl se už nemůže opakovat. Jsou to ovšem reaktory, které ani dnes nemají ochrannou obálku, kontejnment. Neexistuje tu žádná solidní bariéra mezi radioaktivitou v reaktoru a v jeho okolí. Když stojíte na vrcholu reaktoru – vlastně tam není ani víko, jen články, které se vytahují –, hledíte oknem do krajiny. Někdy si dělám legraci a říkám, že do těch oken ani nedali dvojité sklo.

Měly by tedy být černobylské reaktory odstaveny?

Státy bývalého SSSR, které je provozují, si to zřejmě nemohou dovolit. Od samého počátku hrálo při výrobě těchto reaktorů hlavní úlohu ekonomické hledisko; reaktory černobylského typu jsou jednoduché a levné. V době, kdy se objevily, Rusové potřebovali krýt značnou spotřebu energie energií jadernou. Přitom ale ještě neuměli vyrobit modernější reaktory temelínského typu s dostatečným výkonem. Proto se vydali tou jednodušší, levnější, ale nebezpečnější cestou.

Hrála v těch úvahách nějakou roli skutečnost, že černobylský reaktor lze snáze použít k výrobě plutonia pro jaderné zbraně?

Původně to opravdu byly vojenské reaktory, které vyráběly plutonium. Palivové články v reaktoru se vyměňují často – každý den několik. Plutonium je pak čistší.

Dělalo se to i v Černobylu?

Zřejmě ne, protože reaktory v Černobylu byly monitorovány Mezinárodní agenturou pro atomovou energii. Nevím sice, co se dělo s vyhořelým palivem, ale řekl bych, že Rusové vyráběli dostatek plutonia pomocí jiných, specializovaných vojenských reaktorů, kterých měli několik desítek. Nelze ovšem vyloučit, že plutonium v černobylských vyhořelých tyčích sloužilo jako strategická rezerva.

V době černobylské havárie jste byl ve Švédsku, tedy v zemi, kde únik radioaktivity poprvé zaznamenali. Jak se na něj přišlo?

Úplně náhodou. Operátor švédské jaderné elektrárny Forsmark šel na směnu a detektory zaznamenaly radioaktivitu z Černobylu, která mu ulpěla na botách. Brzy se ukázalo, že všechno kolem elektrárny září. Vedení nejprve chtělo vyhlásit poplach a odstavit reaktory. Všechno ale fungovalo normálně. Zavolali tedy kolegům do jiných jaderných elektráren a požádali je, aby změřili radioaktivitu. Postupně se přišlo na to, že je to všude stejné. Spojili se tedy s meteorology a jednoduchý výpočet ukázal, že někde mezi Minskem a Černým mořem se něco muselo stát. Sovětské velvyslanectví ovšem celých 36 hodin zatloukalo.

(Respekt, www.respekt.cz)