Květen 2006

Čínské zacházení s justicí

Ota Ulč

Podle tvrzení londýnské Amnesty International, v Číně v roce 2004 došlo k 3.400 popravám čili téměř 90 procentům takového výkonu na celém světě dohromady. Nejmenovaný čínský zákonodárce ale roční kvótu odhaduje na deset tisíc zhaslých životů. Údaje tohoto druhu zůstávají státním tajemstvím.

V Mao Ce-tungově rudé knížtičce citátů čteme: „Hlava není pažitka. Když se jednou usekne, podruhé již nenaroste“. Pravda pravdoucí. Leč začněme od Konfucia, jemuž se přisuzuje výrok „Odpouštět zlým provinilcům, co to je za nesmysl? Jestliže odměním zlo dobrem, jak bych pak měl odměnit dobro? Ne, nikoliv! Na dobro patří dobro a na zlo spravedlnost – trest, odplata.“ Tady to máte.

Tahle konfuciánská tradice by marxistům-leninistům vlastně vyhovovala, krutý generální prokurátor Andrej Vyšinskij by si s ní byl líp rozuměl než s uvažováním evropského osvícenství. Tak především: princip priority blaha společnosti, kolektivu, před zájmem jedince. Pramalý zájem na formálním soudním procesu s utkáním protistran. Přednost se vždy dávala dohodě, harmonii – jíž lze docílit přiznáním („korunní to důkaz“ dle Vyšinského – proto ho z obviněného vymlátíme) a pokud možno i sebekritickým zatracováním v nám známé bolševické podobě.

S provinilci se v Číně nikdy nezacházelo příliš něžně, ale zavíralo se málo. Dávala se přednost jinačímu druhu trestů. Buď výprask (bambusovou holí, úkon úředně přesně předepsán, kolik že úderů, místo dopadu, kalibr hole), nebo poprava (metoda jen jedna, totiž zardoušení – ne tedy věšet, střílet, stínat, čtvrtit, topit, upalovat).

Málo bylo pochopení pro koncept individuální viny. Není-li k mání pachatel, inu, odnese si to náhradník, někdo z rodiny. Tato praxe kolektivní odpovědnosti pomáhá i trošku vysvětlit, proč si Číňané v ještě nedávných dobách dávali tolik záležet na přísné výchově potomstva. Když by se děťátko nevyvedlo a něco provedlo, budu to já rodič, kdo obdrží bambusový výprask, nebo mi dokonce zakroutí krkem.

Vina, trest, hanba věru kolektivní, přetrvávala věky. V případě otcovraždy celá vesnice či město trpělo, na odiv každému, kdo se k místu hanby přiblížil. Kolem usedlostí se tradičně stavěly rovné hradby, v pravých úhlech do čtverce. Tam, kde došlo k patricidě, hradby se musely přestavět do kruhu, aby každý viděl a nikdo nepřehlédl.

Na rozdíl od evropských zemí tábora míru si čínští soudruzi potrpěli na pořádání veřejných poprav, pochvalujíce si jejich blahodárný výchovný účinek. Začátkem padesátých let popravili či jen neformálně umlátili několik milionů třídních nepřátel. Obyčej se udržel i v dalších fázích vývoje k lepšímu či horšímu.

Po Maově smrti s odlivem revoluční říznosti začalo přibývat nových forem kriminality. Však příležitost dělá zloděje, v rámci modernizace je pak víc spekulací, úplatkářství a všelijakých nepravostí. Na to mě v Číně upozorňovaly nástěnky s fotografiemi pachatelů a popisem jejich provinění.

V srpnu 1983 došlo k vyhlášení kampaně říznějšího postihu, se svižným průběhem justice: krátký proces na počkání a třídenní lhůta na odvolání, a ani ta se mnohdy nedodržovala. Za prvních pár měsíců kampaně se vykonalo přes dvacet tisíc rozsudků smrti – z toho pět tisíc se značnou publicitou, mnohdy i s televizním přenosem do domácností. Inu, není nad názornou agitaci.

Státní a stranické vedení odmítlo protesty Amnesty International s tím, že vyjadřuje předpojaté cizácké myšlení a že je přece nehorázný nesmysl tvrdit, že trest smrti nemá odstrašující účinek. Jakpak by neměl, popraveného vraha odstraší dokonale. Pořádné tresty vedou k vítanému poklesu zločinnosti. Ať se tolerantní západní země podívají na vlastní zaneřáděné dvorečky, s mnohonásobně vyšší kriminalitou, než je ta čínská.

Televizní přenosy z popravišť již pominuly. Rovněž se již většinou nestřílí na sportovních stadionech. Tam jen odsouzence přivedou, rozsudek mu krátce zopakují, a pak odvoz ke katovi. Ten, s ohledem na tradici, se přiblíží zezadu, aby ho oběť nepostřehla a její duch ho pak nemohl pronásledovat. Jeden výstřel do týla a kvůli pořádku též jedna fotografie výsledku pro soudní spis.

Nic takového jsem neviděl. Jednu událost z tisíců ale popsal čínský profesor návštěvou na kalifornské univerzitě v Berkeley. Pod pseudonymem Liou Fong Taj uveřejnil svědeckou zprávu v měsíčníku The American Spectator (prosinec 1986):

V Čeng-čou, hlavním městě provincie Che-nan, za lahodného podzimku do zlatova, kdosi přiběhl se zprávou, že se bude popravovat. Lidé zaplavili ulice. Vidět cokoliv neobvyklého se v Číně pokládá za šťastnou náhodu. „Již jedou!“ burácely davy.

Napřed policisté na motocyklech, velmi pomalá jízda, pokojné bublání výfuků, za nimi čtyřicet pět nákladních vozů, vypůjčených od národních podniků, každý pes jiná ves, výsměch totalitní jednotě, jak by vážnost události přece vyžadovala. Na korbě každého vozu mezi dvěma strážci stál svázaný odsouzenec s cedulí na prsou. V horní půli popis jeho provinění (zloděj, lupič, vrah, násilník, úplatkář), v dolní půli jeho jméno, již silně červeně přeškrtnuto.

Čtyřicet pět odsouzenců, chovali se různě, v některých očích prázdnota, z jiných se řinuly slzy.To vše zcela bez hlesu. Kolem krku totiž měli jemnou, pevnou, diváky na chodníku nepostřehnutelnou smyčku, a kdyby dotyčný jen pípl, policista z té či oné strany by pevně zatáhl. V případě, že by zátah nestačil, po ruce byla dýka, vrazit mezi žebra. Nejednou se stalo, že pak strážci museli mrtvolu na popraviště donést, pořádně podpírat, však výchovný účinek naplánovaného programu nesměl být narušen.

Za nákladními vozy se šinuly limuzíny s nomenklaturními pracovníky a za nimi tisíce pěších občanů, pět kilometrů za město, k přírodnímu amfiteátru mezi pšeničným polem a vyschlým řečištěm. Davy se hrnuly, podupávajíce úrodu pod nohama.

Čtyřicet pět očíslovaných kůlů, před každým v dvoumetrové vzdálenosti vykopaná díra. Kádři pomalu vystoupili, odsouzenci museli na náklaďácích posečkat, až se panstvo uvelebí.

Výstřel z pistole, červená raketa, policisté (bílá blůza, modré kalhoty) vedou (nesou) odsouzence ke kůlům. Jakmile se tak stalo, nad hlavami se rozprskly zelené rachejtle. V témž okamžiku se objevilo čtyřicet pět policistů v zelených uniformách a s puškou. Každý se postavil za jednoho z kandidátů.

Vystřelení žlutých raket, bleděmodří policisté srazili odsouzence na kolena a odstoupili stranou. Čtyřicet pět výstřelů v jedné salvě. Sto třicet pět účinkujících (tři u každého kůlu) udělalo čelem vzad a odpochodovalo. Patnáct jinačích policistů v bílých rukavicích se dostavilo, v ruce papíry, pero a pistoli, zaznamenat výkon a vystřelit v případě, že některé tělo by se ještě příliš cukalo.

To už se ale papaláši začali dívat na hodinky, čas kvapí, nasedat a vydat se k dalším odpovědným úkolům. Jen co vrchnost odjela, lid se dal do pohybu, valil se, popravené podupal, náš autor též měl brzo boty od krve. Policista vyviklal jeden z očíslovaných kůlů a začal se jím ohánět k uklidnění vzrušených diváků.

Proděravěná podupaná těla zůstala na místě ležet po tři dny. Pak je odvezli a zpopelnili neznámo kde. Příbuzní mají nárok na převzetí těla, ale málokdo si troufá přihlásit se. Za onoho slunného podzimu došlo k osmdesáti až sto padesáti tisícům poprav, tvrdil čínský profesor.

Takové počínání ovšem neprospívá dobré pověsti státu, který v současné době oslňuje svět svou hospodářskou potencí. Rovněž čínské reputaci nepomohl skandál, který se provalil v Bostonu, kde došlo k odhalení čínského zprostředkovatele, povoláním lékaře. Dostavil se totiž s katalogem a ceníkem nabízeného čerstvého zboží – tělesných součástí, dosud patřících k budoucím popravám určených dodavatelů. Oči, všelijaké orgány, snad i údy k umnému přišití.

V národě se údajně za samozřejmost pokládá princip „život za život.“ Což ale vede k otázce, proč lze vynášet trest smrti pro 68 (šedesát osm) druhů provinění, včetně tzv. obtěžování žen.

Financial Times se tématem zabývají v podrobném článku (10. 4. 2006). Informují o snaze některých juristů prosadit jednak omezení počtu absolutních trestů, jednak jejich výkonu v praxi. V druhé polovině 2006 má dojít k užitečným reformám. V hrdelních případech odvolání musí probíhat otevřeně, s možností pro odsouzeného a jeho obhájce přímo z očí do očí komunikovat se soudci. Již nepostačí pouhé vyřízení papírovou korespondencí. Nejvyšší soud připravuje odejmout od justičních orgánů v provinciích jejich právo posledního slova ve věcech absolutních trestů a tak zavést dosud neexistující uniformitu v zemi.

Financial Times citují soudce, jménem zde uvedeného jako Zhao Shije, člena vyššího lidového soudu v provincii Yunnan. Ten vylučuje eventualitu justičních omylů ve své jurisdikci, aniž je ale vylučuje v jiných částech země. S praxí trestu smrti ovšem souhlasí, ale prosazuje humanizaci jeho provádění: nikoliv již kulku do týla, ale použití smrtící injekce. Jeho provincie již disponuje dvaceti speciálními, k tomuto účelu pořízenými mobilními vozy, které na požádání zajedou tam, kde jich bude třeba.

Prosadí se ale tak chvályhodná novinka? Článek doprovází fotografie dosud standardního řešení: Odsouzenci, za každým stojí voják s bílou rukavicí, dotýkající se skloněné hlavy, řady vyrovnané, podívaná jako někde na spartakiádě.