Květen 2006

Jedinec štědřejší než světová organizace

Ota Ulč

Stát si může štědře počínat jen přerozdělováním – dát jen to, co jiným vzal. Jinak je tomu se soukromou filantropií, kde se dává z vlastní kapsy.

Dobrým úmyslům příliš bohatých se ale spíš nevěří, proč že to dělají. Zejména nenasycení a nadále nenasytní vznášejí takovou otázku, bez schopnosti pochopit, že pro někoho další hromadění světských statků by mohlo přestat být nejvyšší hodnotou a cílem. Nedovedou si představit, že někdo se dožije okamžiku, kdy rozsah majetku je tak značný, že další jeho rozmnožování nedává smysl, že větší satisfakcí je rozdávat, užitečně se zachovat.

Mnozí boháči se též poučili z tristních příkladů, jak nerozumné, věru destruktivní, je zavalovat přepychem potomstvo, jehož jedinou zásluhou byla náhoda narodit se do zlaté kolébky. Osud nám naděluje různě, je ovšem výhodnější narodit se v paláci než na smetišti, ale záruku celoživotního úspěchu to věru neposkytuje. Dědit lze majetek, nikoliv však talent, motivaci.

Obtížně se vystupuje ze stínu slavných rodičů. Zářné výjimky jsou zaznamenatelné mezi herci (třeba rodina Fondů, Redgraveů, Hrušínských, Vydrů), přemnohé jsou ale případy, že mezi potomky bohatých rodin jsou užitečná, smysluplná povolání spíš výjimkou než pravidlem. Jeden z duPontů, magnátů chemického průmyslu, homosexuální podivín, se toliko vyznamenal vraždou svého milence z olympijského týmu zápasníků, které sponzoroval.

Za mého pobytu v Číně, domorodce šokovala zpráva, že syn tehdejšího prezidenta Ronalda Reagana je nezaměstnaný: jak mizerně na tom musí být americká ekonomie, když ani tak mocný otec se o něj nemůže postarat! Porovnávám s postojem stonásobného milionáře Ronnie Chana (čínského Američana či amerického Číňana), který v interview pro časopis Forbes prohlásil: „Už hodně dávno jsem řekl svým dětem, že ode mne nedostanou ani halíř.“ Inteligentní, rozumný tatínek, myslí to s nimi dobře, Umožnil jim prvotřídní vzdělání, perfektní podmínky vstupu do života – ale nic víc. O miliardářském klanu Rockefellerů je známo, že jejich potomstvo si musí přivydělávat, například sbíráním odhozených lahví. Rodiče nemotivuje skrblictví, ale snaha vštípit mladým hodnotu peněz. Když si tak třeba vydělají deset dolarů, odměněni budou dvojnásobkem či desetinásobkem vydělané sumy. Budou-li lajdačit, nedostanou nic. (Toto mi potvrzovala nedávno zemřelá přítelkyně Jaroslava Moserová, pozoruhodná dáma mnohých talentů, které se za svého studentského pobytu v USA poštěstilo dostat do rodiny právě těchto Rockefellerů v roli výpomocné síly k dětem.)

Za kolektivizace v sovětském Rusku jedna neduživá kravka stačila, aby její vlastník byl zatracen jako kulak, vesnický boháč. Půl tuctu koz na saharském úhoru pomůže beduínovi, aby zazářil mezi méně vybavenými soukmenovci. Pacifický ostrovan získá na společenské váze zřízením trošku prostornější chatrče. V současné době desítky tisíc Američanů ročně pobírají milion dolarů. Některým se to podaří každý měsíc a jsou i takoví, jimž milionový příjem plyne denně, včetně sobot a nedělí.

Přemnohé se změnilo od doby tzv. starých peněz (old money), nashromážděných původními tzv. loupeživými barony (robber barons) – Rockefellerové, Harrimanové, Vanderbiltové, Astorové stavějící si ostentativní sídla podle evropských aristokratických vzorů, paláce přehnaně luxusní, dneska jsou z nich vesměs muzea, potomci se jich zbavili. (Zájemci nechť navštíví Newport, stát Rhode Island.)

Novodobí boháči, tzv. new money, se liší jak svým životním stylem - nikoliv již stavěním šlechtických zámků a provdáváním dcerušek za zchudlé anglické lordy – tak zdrojem svého bohatství. Nikoliv těžký průmysl, doly či železnice, ale nejmodernější industriální odvětví, finančnictví, management se schopností hodnoty ani ne tolik vytvářet jako s nimi manipulovat.

Bývá značný rozdíl mezi člověkem, který se do bohatství narodil, je na něj zvyklý, přišel k němu jako k hotovému, a mezi náhlým zbohatlíkem, kterého změna stavu uvádí do vytržení, musí ji okázale vystavovat, pořídit si toaletní mísu ze zlata, vytřít okolí zrak. Dočítáme se o nové ruské honoraci, zpravidla s gangsterskými konexemi, jak ta dovede utrácet. Významný mafián přiletěl ze Sibiře do Moskvy k nákupu rolls-royce. Ani se neobtěžoval zkušební projížďkou a na místě koupil nejdražší model a to hned dva kusy. Speciální letadlo je pak transportovalo do mrazivé domoviny. Marx nám tvrdil, že hodnotu zboží určuje práce, vynaložená k jeho výrobě. Jak měřit výši předpokládané prestiže? Poté, co získám ty naprosto nejdražší hodinky s vodotryskem, jakou budou mít hodnotu, až ztroskotám a uvíznu na opuštěném atolu a nebude nikoho, kdo by obdivoval?

Časopis Forbes pravidelně poskytuje informace o jedincích a firmách těch nejbohatších: Před deseti lety bylo na světě 423 dolarových miliardářů, teď je jich 691, z nichž polovina (350) nežije v USA. Celkem je 388 selfmademanů, těch, kteří takové mety dosáhli vlastním umem, bez výhod rodinného zázemí. Nové technologie odstartovaly vzrůst dřív nevídaného bohatství a též příležitosti k filantropickému rozdávání, jak například potvrzují Pierre Omidyar, zakladatel eBay, či Sergey Brin a Larry Page, dvojice mladíků, kteří vymysleli Google. Brýlatý mladík Bill Gates nedostudoval, ale zato založil firmu Microsoft a teď je to nejbohatší člověk na světě. Jak se změnil jeho život? Nadále pracuje 72 hodin týdně, chodí v džínsech, a říká, že k obědu si vždycky dává jednoho hamburgera. Nikoliv tedy hltat kaviár a utápět se v šampaňském.

Vraťme se k oné fundamentální otázce o motivech filantropického počínání – proč že to dělají, co je asi v pozadí. Politické ambice? Ego trip? Získat na popularitě, na společenské prestiži? Vedla k tomu osobní zkušenost jako třeba cesta Afrikou a seznamování se s epidemií AIDS, nebo osobní pohroma jako například zjištění rakoviny prostaty, jež přimělo Michaela Milkena, dočasně za mříže posazeného burzovního manipulanta, aby na výzkum tohoto onemocnění věnoval stovky mu zbylých milionů dolarů. Ulehčit pocitu provinění některých zazobanců, že mají tolik a jiní nemají nic? Nebo jen kvůli daňovým výhodám, odpisům - vždy jde jen o peníze, ujistí se zarputilí skeptikové, neochotní připustit miligram dobré vůle, dárcova poctivého altruismu.

Tak či onak, přece nejdůležitější není motivace, ale skutečnost, že došlo k poskytnutí fondů, pak použitelných pro blahodárný účel. Bill Gates na nadaci nesoucí též jméno jeho manželky (Bill and Melinda Gates Foundation) převedl 30 miliard USD ze svého osobního jmění, zejména se zaměřením na zdravotní péči a vzdělání ve světě. Což je suma přesahující rozpočtové možnosti světové organize WHO - World Health Organization.

Gates se rovněž zasloužil o zviditelnění filantropických počinů, nejen že užitečných, ale společensky vyžadovaných – to čemu se říká social norm, peer pressure. Od bohatých se nyní očekává, aby dávali. Média, která se dřív málo zajímala, teď s velkou vervou informují o velkorysosti superboháčů a aspoň implicitně upozorní na relativní skrblíky. Některé hollywoodské celebrity jako například Angelina Jolie se takto rovněž značně angažují .

Na rozdíl od jiných zemí, kde hlavním zdrojem užitečných investic je stát, taková je americká tradice, že daleko větší procento nemocnic, knihoven, univerzit může existovat zásluhou privátně poskytnutých peněz (247 miliard USD v roce 2004). Proslulý mecenáš Andrew Carnegie ve svém eseji Wealth („Bohatství“) z roku 1889 dokonce tvrdil, že „člověk, který zemře jako bohatý, zemřel zostuzen (disgraced)“. V době současné, Warren Buffet, fenomenální stratég investor, považovaný ze druhého nejbohatšího muže na světě, tvrdí, že po jeho smrti všechno to obrovské jmění půjde na dobročinné účely.

Chvályhodný trend není omezen jen na Ameriku, rozmáhá se v Evropě a dokonce prý i v Číně a Rusku. Tam Michal Chodorkovský začal s filantropickými iniciativami, než ho Putin uvěznil na dlouhá léta. Rus Roman Abramovič, ve Velké Británii majitel fotbalového klubu Chelsea, mimo Putinův dosah, se prý též lidumilně angažuje.

Významný britský týdeník The Economist uvádí (25. 2. 2006) srovnávací tabulku filantropických počinů. Zdaleka nejvyšší procento v poměru k hrubému národnímu důchodu dosahují v USA (1,85%). Následuje Kanada, v Evropě nejštědřejší je Velká Británie, po ní Holandsko, méně pak Švédsko, Francie, Německo, a z těch větších států nejlakomnější je Itálie (0,11%).

Nelze se mýlit předpokladem, že v České republice ještě hodně dlouho potrvá, než se vynoří lidumilové, připomínající uvažování a výkony Carnegieho či Gatese.