Květen 2006

Kritéria a posuny na amerických univerzitách

Ota Ulč

Temple University ve Filadelfii není netypické učiliště. Stephen Zelnick, bývalý viceprovošt, poznamenal (NewsMax, 3/2006): „Byl jsem na přednáškách stovky různých profesorů a zřídka kdy jsem slyšel říci něco pozitivního o Spojených státech.“ V kursu anglické literatury neustávaly útoky na Bushe a konzervativce vůbec. Profesorka odmítla právo kritizovat zacházení Talibanu s ženami, a to proto, že v USA jsou ženy též potlačovány. Rovněž vyslovila přesvědčení, že mezi kapitalismem a komunismem není vůbec žádný rozdíl. Student v kurzu antropologie přiznal, že předělal svou písemnou práci a vymýtil svůj konzervativní názor jen proto, aby dostal lepší známku.

Na téměř dva tisíce mil vzdálené univerzitě v Coloradu, pedagog Ward Churchill, člověk s pochybnou kvalifikací, bez doktorátu (a rovněž bez indiánského původu, k němuž se hlásí), si opakovaně pochvaluje katastrofu, která 11. září 2001 postihla New York City. Oběti v zasažených mrakodrapech charakterizuje jako imperialisty, malé Hitlery, kteří si svůj osud zasloužili. Všichni, bez výjimky – včetně posluhovaček portorikánského původu. Leckoho takové nehoráznosti pobouřily a došlo k rozhodování na úplně nejvyšší akademické úrovni. S výsledkem, že rektorka, hlava univerzity, obhajovala tohoto blázna, s odkazem na jeho ústavou zaručené právo svobody projevu.

Za jiných okolností se s takovým právem zachází hodně jinak. Vraťme se zpět oněch dva tisíce mil a to do státu Connecticutu, do značně nevábného města New Haven, ale adresy výtečné univerzity Yale. Američané jsou přímo posedlí vytvářením tabulek, pořadníků, žebříčků kvality. Podle prozatím nejposlednějšího hodnocení (U.S. News @ World Report, 10. 4. 2006), tamější právnická fakulta získala zlatou medaili jako ta úplně nejlepší v zemi (následovaly Stanford, Harvard a Columbia). Na Yale studovali a tam se i seznámili budoucí manželé Bill Clinton a Hillary Rodhamová.

Redaktoři prestižního časopisu Yale Law Review se rozhodli uspořádat koncem března 2006 sympozium na téma vládní výkonné moci (executive power). Mezi pozvanými byl i mladík jménem Kiwi Camara, věk 21, nyní asistent ve výzkumu na Stanfordské univerzitě. Narodil se na Filipínách, vyrostl v Ohiu a na Hawaii. Zřejmě to je hlava hodně otevřená: podařilo se mu totiž zvládnout studium práv na Harvardu již ve věku devatenácti let. Teď se ale na něj s velkým zpožděním provalilo, že v roce 2002, v prvním ročníku studií, v kurzu majetkové práva, ve svých osobních poznámkách použil zkratku nigs.

„No a co? Však to byla jeho naprosto privátní záležitost!“ dalo by se říci a tím takto spáchat neprominutelný, politicky tuze nekorektní hřích. A vůbec nepomohlo, že po jeho nynějším zveřejnění se provinilec Camara omluvil, popel na sebe sypal. Děkan právnické fakulty Harold Gongju Koh, zřejmě asijského púvodu, jak jeho jméno potvrzuje, svolal speciální fórum s názvem „Rasistická řeč“. Zejména značná byla intenzita rozhořčení černochů. Ani oni či děkan a ostatní akademičtí hodnostáři se jaksi neobtěžovali obhajovat za jiných okolností tolik zdůrazňované právo svobody projevu – v tomto případě právo na privátní své poznánmky – tolik důležité v případě odporného Ward Churchilla. Došlo k přípravě protestního shromáždění v případě, že provinilý mladík by se opovážil na sympozium dorazit.

Víc jsem se o záležitosti nedozvěděl. Mezitím právnické fakultě Yale se dostalo jiné mediální pozornosti. Přijetí na tamější studia se totiž považuje za značnou výhru v loteriii – jen malé procento uchazečů uspěje. Proto překvapilo přednostní přijetí cizince, jehož jedinou významnou kvalifikací byl příbuzenský vztah k prominentnímu představiteli Talibanu, stále mimo dosah americké vládní moci. Četl jsem pak trpké reakce rodičů, jejichž ratolesti se samými jedničkami na Yale nedostali. S dotazem nakolik by se jejich šance zlepšily přestoupením k mohamedánským fundamentalistům.

Nyní informace méně truchlivé. V roce 2003 Nejvyšší soud rozhodl ve dvou případech, v nichž žalovanou stranou byla právnická fakulta univerzity v Michiganu, preferující na přijetí ke studiu černošské, méně kvalifikované žadatele. Rozhodnutí to ale byla nezřetelná, šalamounská, ve smyslu, že rasové preference ne, ale rasové ohledy ano.

Jenže od té doby došlo ke změně složení Nejvyššího soudu, nikoliv k prospěchu prosazovatelů politické korektnosti. Univerzity, teď, doufejme, v oprávněných obavách z žalob a též tlaku z Washingtonu, začínají ustupovat od preferencí na výlučně rasové bázi. Například Washington University v St.Louis již pozměnila kritéria pro udělování stipendií. Kde dřív se kvalifikovali jen příslušníci menšin, tentokrát 12 z počtu 42 jimi byli běloši. Southern Illinois University uzavřela s ministerstvem spravedlnosti (Department of Justice) dohodu, že o stipendia, dřív rezervovaná pro ženy či menšiny, mohou teď žádat jak muži, tak běloši. Táž změna je postřehnutelná na naší State University of New York. Proslulá univerzita v Princetonu už zrušila letní program rezervovaný výlučně pro menšinové žactvo středních škol. Roger Clegg, president Centra pro rovnou příležitost (Center for Equal Opportunity) informoval, že jeho organizace kontaktovala celkem 200 škol v této věci preferenčních praktik a většina – přes 150 - se údajně od rasových kriterií odvrací.

Nejvyšší soud, teď již v novém složení rozhodl jinou při a to zřetelně, jednoznačně, jednomyslně. Mohutné množství 900 profesorů z těch nejvýznamnějších univerzit se totiž domáhalo práva bránit přítomnosti příslušníků branné moci a jejich náboru zájemců na campusu – aniž by ale tyto univerzity pozbyly nárok na finanční podporu z federálních fondů. Jinými slovy, vyžadování svého práva při současném odmítání odpovědnosti. Dost arogantní požadavek, dalo se by se říci, ale pouze jedna škola (George Mason University School of Law) se od něj distancovala.

Pak tedy došlo ke studené sprše. Nejen konzervativní soudci Antonin Scalia a Clarence Thomas, ale i Ruth Bader Ginsburg, David H. Souter a John Paul Stevens, liberálové na opačném konci ideologického spektra, takto jednomyslně rozhodli. John G. Roberts, nový předseda, formuloval zdůvodnění nejvyšší justiční stolice, s pečlivou trpělivostí, jako při snaze komunikovat s poněkud přitroublými potomky (The New York Times, 12. 3. 2006: WK5).

Profesoři se z blamáže jen obtížně vzpamatovávají a vymýšlejí zdůvodnění, proč že se tak stalo.