Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Květen 2006


Lest dějin

Ota Ulč

Poté, co Ivan Sviták, nedobrovolný exulant zásluhou internacionální pancéřové pomoci, se objevil u amerických břehů, pravidelně jsme se hádali. Jak mohl on, takový intelektuál, nejen věřit, ale i propagovat marxismus-leninismus, vědecký socialismus, zákonitosti společenského vývoje tak nevyhnutelného jako zákon o přitažlivosti zemské – takovéto kraviny? Teď tedy vidí výsledky fiaska, které stálo desetiletí úsilí a miliony zmařených životů. A soudruh intelektuál reagoval výmluvou na „zlomyslnou lest dějin.“

Vrtošivé zákruty osudu se třeba začnou s vehemencí prosazovat v Číně, tam, kde se zrodil maoismus. Zemi důkladně poničil, národ se zásluhou svých partajních předáků tak destruktivního receptu se zpožděním zbavil. Ti přestali podporovat jeho odnože v zahraničí a teď aby se začali obávat, že někdejší jejich zkázonosný export se jim domů vrátí s dosud nepředvídatelným dopadem.

Začněme Nepálem, na severu sousedícím v Čínou a na jihu s Indií – dvěma nejpočetnějšími státy světa, které v roce 1962 spolu válčily. Tehdy Čína byla maoistická a Indie dost se k socialismu hlásící. V současnosti obě se daly na budování kapitalismu, zatímco v Nepálu už deset let, od roku 1996, probíhá a na intenzitě získává občanská válka a v ní se energicky angažující místní maoisté. Ti již kontrolují podstatnou část území, neoblíbený král je v defenzivě, monarchie se povážlivě kymácí. Maoisté úspěšně prosazují klasickou povstaleckou teorii „osvobozovat venkov“ a „obléhat města“, vybírat/vydírat „revoluční daně“ a do svých řad násilně přitáhnout jednoho člena té které rodiny.

Třídní boj revolučních bezzemků, hladových proti sytým, se rozmáhá v Indii, nejpočetnější pluralistické demokracii. Manmohan Singh, její ministerský předseda, označuje maoisty jako největší nebezpečí indické národní bezpečnosti. Ultraradikálům zvaným naxalité (odvozeno od místa Naxalbari, severně od Kalkuty, kde hnutí započalo v roce 1967), se již podařilo proniknout a svůj vliv uplatňovat ve 160 z celkového počtu 604 regionů země. Ovlivňují chod téměř poloviny všech států (13 z počtu 28), vykonávají tam funkce správní a justiční. Povstalcům v odhadovaném počtu 20.000 se občas podaří mimořádně úspěšné akce jako například přepadení věznice v Biharu či únos vlaku v Jharkandu. Prozatím nejposlednější hlášený incident (The New York Times, 30. 4. 2006) je z Raipuru, hlavního města státu Chhattisgarh, o větším počtu rukojmí s podříznutým hrdlem, jejich mrtvoly pak vybavené výbušninami, aby způsobily další škody. Střety s vládními jednotkami si vyžadují rostoucí počet obětí: situace, místy se blížící intenzitě občanské války, je nepřehlédnutelná.

Čínské politické vedení nevítá neklid v sousedství, v oprávněné obavě jeho potenciálu proniknout na vlastní území. Prodemokratické protesty na nepálských okresech Mustang a Manang, sousedících s Tibetem, by přece mohly k téže inspiraci podnítit tamější demokraty. Islámský fundamentalismus, ohrožující řadu zemí světa, též proniká mezi menšinové obyvatelstvo Ujgurů – muslimů, kteří v rozsáhlé provincii Sinkiang tvoří většinu.

Vláda v Pekingu oficiálně uznává existenci 56 etnických skupin. Život některých z nich jakoby probíhal na odlišné části planety. Příkladem nám poslouží lid Dongxiang, v počtu půl milionu, jeho fyzické rysy jsou spíš uzbekistánské, náboženství mohamedánské. Už osm století odloučeně sídlí ve vzdálené provincii Gansu. Podrobná zpráva v The New York Times (19. 3. 2006): tato menšina je jednou z nejchudších, s obyvatelstvem nejmíň gramotným, o Číně jako takové má jen mlhavou představu, z počtu 25 městeček, v 19 není člověka, který by znal čínskou řeč. Těžko si představit, jak tam kdy mohla účinně řádit Maova velká proletářská kulturní revoluce.

Nynější politické vedení si dělá oprávněné starosti s dopadem již řadu let tvrdě prosazované politiky jednoho dítěte – systému, vyjádřeného číslicemi 4-2-1: čtyři prarodičové, dva rodičové, jeden potomek. Čína bývala jedním z nejmladších národů, průměrný věk byl 20 roků. Nyní již stoupl na 33 roků, a podle předpovědi OSN (Financial Times, 10. 11. 2005) se v roce 2050 zvýší na 45 roků. I tyto starosti přispívají ke snaze dosáhnout co největších hospodářských výsledků, aby Číňané zbohatli dřív, než budou příliš staří. Tradiční přednost pro potomstvo mužského pohlaví vede k všelijakým opatřením včetně infanticidy, s výsledkem dosaženého nepoměru 120 : 100 v neprospěch holčiček. Během jedné generace se tak dospělo k samozřejmému dopadu nedostatku nevěst, řešeného všelijak, též únosy ze sousedních zemí.

Ekonomický rozmach Číny vytvořil fundamentální a prozatím nadále se zvětšující disproporci mezi kvalitou života v městech a na venkově, kde žije či mnohdy pouze živoří tři čtvrti miliardy obyvatelstva, v podstatně předindustriálních podmínkách. V deseti městských oblastech průměrný plat je aspoň pětkrát vyšší než na venkově. Uskutečňuje se pokrok od bicyklů k závodům Formule I. Nejvíc září rozmach Šanghaje, též se těšící největšímu mediálnímu zájmu ve světě. Například týdeník U.S. News & World Report ve svém vydání 1. máje 2006 se soustředil na fenomén tzv. Chuppies (odvozeno z amerického Yuppies), mladé městské generace, která už má jen mlhavé ponětí o traumatických událostech na náměstí Tiananmen v roce 1989. Západní zboží, kreditní karty, posedlost konsumerismem, to je jejich forte. Západní firmy se předhánějí v lákání této nové střední třídy. Její počet je odhadován na sto milionů a do roku 2010, tedy zanedlouho, se zdvojnásobí. Roste její podíl na nákupu luxusního zboží, už teď jsou třetí mezi nejdychtivějšími. (Předčí je jen Japonsko a USA).

„Všichni budeme jednou bohatí, ale této mety nedosáhneme ve stejnou dobu“ – postmaoistické ujišťování. Budování komunismu pokračuje hodně kapitalistickým způsobem, připomínajícím americké, hodně lačné barony devatenáctého století. Televize nás seznamuje s přímo groteskními kontrasty: jeden novodobý magnát, člen strany ovšem, si poručil vystavět přesnou kopii francouzského renesančního paláce. Lány okolní zemědělské půdy přeměněny v náramně piplané parky novodobého markýze a sedláci – původní vlastníci utřeli nos. Žádná kompenzace, nikde se nedovolali. Místní oficiálové je trápí stále rostoucími daněmi. Přibývá na oprávněných frustracích, hromadí se černé mraky toho, čemu se čínsky říká luan – chaos, vládci právem obávaný, ať už v podobě stávek, demonstrací, lokálních povstání, hrozících obtížně zvládnutelnými metastázemi. K projevům potenciálně nebezpečných výbuchů dochází ve stále větším počtu – 74 tisíc jich bylo v roce 2004 (FT, 7. 11. 2005).

Vycházím z předpokladu, že současné politické vedení Číny je racionální, vědomo si potřebných, ba akutních priorit, redukovat vzdálenost oněch dvou rozličných ekonomií s radikálně odlišným způsobem života. Obrovský hospodářský rozmach, industrializace, motorizace, přesedání z bicyklů za volant vlastních automobilů, zavalujících nedostatečně rozsáhlé vozovky, to vše má neblahý dopad na životní prostředí a též na potřebu zdrojů, které nutno získávat za hranicemi země. Zatímco zahraniční investoři jsou lákáni podnikat na čínské půdě, čínští emisaři jezdí po světě v roli investorů. Téměř polovina všech zdrojů pluje do dřív opomíjených zemí Latinské Ameriky. V této první dekádě jednadvacátého století, obchod s Afrikou se zmnožil čtyřnásobně. Desítky tisíc Číňanů již působí v zemích jako Etiopie či Botswana, v rolích inženýrů, byznysmanů, ba i obyčejných dělníků. Zájem o obchod koexistuje s nezájmem o počínání tamějších vlád. Dovoz ropy ze Súdánu je z hlediska Pekingu daleko důležitější, než probíhající genocida v Dárfúru. Peking se rozhodl investovat 4 miliardy dolarů v Nigérii, významném vývozci ropy. Tamější protivládní povstalci již zveřejnili své hrozby sabotovat takové iniciativy.

Uzavírám návratem k Ivanu Svitákovi a jeho hořekování o zlomyslné lsti dějin. Čína zrodila Maa a tedy i maoismus, který se rozešel s leninismem svým důrazem na prioritě a revolučním potenciálu venkovských mas, rurálních chuďasů. A teď, v podmínkách obrovského industriálního rozmachu Číny, oslňujícího celý svět, předáci vyjadřují obavy z výbuchů, pocházejících z původní báze revolučního hnutí. Maovi dědicové teď se strachující, aby maoismus se ze sousedního Nepálu a Indie nevrátil do domácího prostředí .



Zpátky