Květen 2006

Vědecký dotazník a potřeba poučitelnosti

Ota Ulč

Ferdinand Peroutka nám kdysi v New Yorku vyprávěl o své zkušenosti poúnorového exulanta a o kvalitě uvažování západních myslitelů. V Anglii jeho host, vzdělaný, politicky se angažující šlechtic, zareagoval na zprávy o likvidaci demokracie Gottwaldovou cháskou s nedůtklivým dotazem: „To vám máme věřit? Proč jste komunisty nezažalovali, měli jste je dát k soudu!“

To se událo před víc než půl stoletím. Od té doby došlo ke zrodu tuctů odborných časopisů, veletuctů knih, vědecká organizace AAASS (American Association for the Advancement of Slavic Studies) má přes tři tisíce členů. Další přibývají zásluhou univerzit, udělujících doktoráty za disertační práce na pokud možno unikátní, dosud neprobádaná témata.

Peroutku jsem si připomněl po obdržení dotazníku od kandidáta na doktorát v politologii na jedné z texaských univerzit se solidní úrovní a reputací. Oznamoval, že tématem jeho bádání je činnost politických stran v nedemokratických podmínkách, jež charakterizoval jako „noncompetetive regimes.“ Na mne jakožto údajného odborníka se obrátil se žádostí vyplnit questionnaire, týkající se Lidové strany a Socialistické strany, jejich politického počínání, ideologické orientace a organizační struktury v někdejším Československu v údobí 1948 – 1958. Hodnotit jsem měl na decimální škále, s nulou uprostřed, až po minus pět k extrémní levici a plus pět k extrémní pravici. Měl jsem tedy vážit aktivity a ideály pátera Plojhara, docenta Šlechty a jejich patetických skupinek málo šlechetných kolaborantů.

Otázka č.1: Vlastnictví výrobních prostředků. Jakou pozici zastávala vláda, jakou lidovci, jakou socialisté.

Otázka č.2: Přerozdělování bohatství ve společnosti. Co prosazovala vláda, co lidovci, co socialisté.

Otázka č.3: Zásadní ideologická orientace v těchto třech směrech.

Otázka č.4 : Zde jsme podrobnější. Jak od Plojhara, tak Šlechty se chce vědět, zda jejich strany dávaly přednost

demokracii jako cíli samému (kod č. 2);

demokracii, ale pouze jako nástroje k dosažení jiných cílů (1);

nedávaly přednost žádnému specifickému typu režimu (0);

dávaly přednost autoritářství, ale pouze jako nástroje k dosažení jiných cílů (-1);

dávaly přednost autoritářství jako cíli samému (-2).

Otázka č.5: Měly tyto strany hierarchickou či horizontální strukturu, jak se v padesátých letech dělily o moc národní a regionální složky?

Otázka č.6 byla poslední a snad i nejrozkošnější. Týkala se totiž kvality vůdců a vedení těchto stran. Byly tyto strany volebním nástrojem k upevnění moci toho kterého vůdce? Jaká byla odpovědnost vedení k alternativním vnitrostranickým orgánům, podílejícím se na rozhodování?

Nikde v dotazníku ani zmínka o čemsi jménem Komunistická strana Československa, o rodné straně lidí zvláštního ražení. Badatel z Texasu rovněž projevil zájem získat jména a adresy jiných vědců, kteří by mohli přispět svým rozumem.

Každý disertační projekt schvaluje komise, kandidát na doktorát musí mít sponzora, odborníka, který ho bude instruovat, inspirovat, navigovat ke zdárnému tvůrčímu konci. Takové úsilí zpravidla trvá několik roků, každá disertace má – musí být – „přínosem ke znalosti“ (contribution to knowledge). Budu-li mít zájem o zaslání výsledku studie, stačí udělat háček do čtverečku na poslední straně dotazníku.

Dal jsem přednost zaslání dopisu, z něhož vyjímám: „Obdržel jsem Váš dotazník, na který jsem zíral s úžasem. Míníte se zabývat něčím zcela surrealistickým. Vždyť to nebyly politické strany v pravém slova smyslu, ale skupinky komunisty dosazených a kontrolovaných individuí, vždy ve všem podporujících skutečné vládce. Vše bylo vždy přijato jednomyslně, nikdo si netroufl hlasovat proti či aspoň se zdržet hlasování. Vždyť tenhle systém několika stran, údajně se podílejících na správě státu, bylo pouhé potěmkinovské divadélko za účelem udělat dojem na pateticky naivní, důvěřivé cizince. Mohu Vám doporučit jen jedno: zanechte tohoto zcela zbytečného počínání.“ Jak jsem předpokládal, dotyčný se už nikdy neozval.

Po příjezdu Nikity Sergejeviče Chruščova do New Yorku (na zasedání OSN, kde se při zasedání Valného shromáždění vyznamenal bušením zuté boty), mezi prvními dotazy novinářů byl i jejich zájem, jaký že předvídá výsledek právě probíhajícího finále v baseballu, velikášsky pojmenovaného jako World Series, byť o tento druh sportu se velká většina světa vůbec nezajímá.

Američané ovšem nebudou ti jediní, jimž je blízký předpoklad, že jejich životní zkušenost, způsob uvažování, škála hodnot jakoby měly univerzální platnost na všech polednících a rovnoběžkách. Všude přece chtějí lidé žít šťastně, bohatě, svobodně, že ano. Není ovšem člověka, který by dal přednost bolestivé chorobě před kypícím zdravím, ale že by tomu tak bylo i v dychtivé preferenci pro občanské svobody? Ono obtížně břemeno vlastního rozhodování, bez pohodlí vyšší autority, pána, třeba i drába, který by mě té odpovědnosti zbavil?

V Afghánistánu, a předpokládám že i v Iráku, američtí vojáci se zpožděním obdrželi kartičku do kapsy, s instruktážním textem, jak proplouvat úskalím k tzv. cultural sensitivity. Například se muslima nikdy nezeptat, zda patří k sunnitské či šíitské verzi islámu – a to ani za nynější situace de facto probíhající občanské války a vzájemného vyvražďování právě z důvodů této rozlišnosti. Muž se nikdy nesmí zeptat muže na jeho ženu, dcery či sestry. Vejdu-li do místnosti, podám ruku všem přítomným. Žen se ovšem za žádných okolností nedotknu. Atakdále, atakdále.

Významný publicista Andrew Sullivan ve svém eseji s přiznáním, kde že se v hodnocení této války mýlil („What I Got Wrong About the War“, Time, 13. 3. 2006), jednoznačně nezatracuje válečnou iniciativu proti Saddámovi a ptá se kritiků, zda by dávali přednost Saddámovi být stále u moci, sankcím OSN, že pak miliony lidí živořily a peníze z transakcí plynuly do kapes korupčních a kriminálních živlů. Podle jeho názoru je ještě příliš brzo vyslovit závěrečný soud, zda tato riskantní válka byla prospěšná či zda se zvrtla v nákladné, tragické fiasko. Zmiňuje se o několika důkladných omylech: Washington, pod dopadem útoku 11. září 2001 přecenil jednak nebezpečí mezinárodního terorismu, jednak i kvalitu zpravodajských informací o počínání a záměrech Iráku. Konec studené války vítězům dodal přemíru sebevědomí, s přesvědčením o nevyhnutelnosti demokratických reforem ve světě. A finálním omylem bylo podceňování váhy, dopadu cizí kultury, jejího komplikovaného kmenového a sektářského přediva, a naše naivní sebedůvěra všechno to nám tolik vzdálené pochopit a zvládnout. Ano, to je přesně ono.

Krizí tu kolem sebe máme habaděj – nejen stalinskou Severní Koreu či náboženské fanatiky v Íránu. Jakým abychom metrem měřili, na jakých vážkách vážili zákruty, nuance počínání Cháveze či Moralese, co mají za lubem předáci, od Albánie po Zimbabwe? Nedovedu zcela potlačit obavu, že se pak rozhoduje i podle podkladů typu doktorské disertace z texaské univerzity o politických preferencích pátera Plojhara.