Květen 2006

Jak se žije v tuzemských ghettech

Jan Vaca

Většina lidí se těm čtvrtím raději vyhýbá. Život v tuzemských ghettech, kterých postupně přibývá, má i kvůli tomu jiná pravidla. Jaká jsou?

Zhruba kilometr dlouhou cestu z ústecké čtvrti Předlice k místnímu supermarketu Kaufland zná třináctiletý Milan dokonale. Absolvuje ji téměř každý den, jen cíl má jiný než většina zákazníků, kteří do obchodního centra míří. Zatímco oni jdou nakupovat, on jde krást. Téměř vždy ho ochranka chytne, patří ke známým tvářím. A stejné je to i v dalších ústeckých supermarketech. Milana to neodrazuje. „Minulý týden se mi podařilo pronést lahev vína,“ chlubí se. V Předlicích, které patří k mnoha českým ghettům, provozuje stejný „sport“ i řada dalších dětí mladších patnácti let. Vědí, že i když je chytí, stejně se jim díky věku nic nestane.

„Některé chytíme třeba i dvacetkrát za měsíc. Kradou všechno, co se vejde pod bundu. Alkohol, cigarety, kosmetiku, prostě všechno,“ říká Jan Novotný, zástupce ředitele městské policie v Ústí nad Labem. „Navíc se ukazuje, že někteří z nich postupně přecházejí od krádeží k závažnějším trestným činům,“ dodává. Michalovo chování přesně potvrzuje to, co zjistil dosud ojedinělý průzkum v některých ghettech na severozápadě Čech. Objednalo si ho ministerstvo vnitra, které chtělo zjistit, zda existuje specifická romská kriminalita. Právě Romové totiž tvoří většinu obyvatel těchto oblastí.

Nakonec výzkum dopadl jinak. Jeho závěrem je: Specifická romská kriminalita není, existuje však kriminalita související úzce s ghetty. „Důležitým zjištěním je, že v takových lokalitách vyrostla postupně generace dětí, které mají k porušování zákona blíž než jejich rodiče,“ říká Kateřina Pospíšilová z odboru bezpečnostní politiky ministerstva vnitra. „Přejaly prostě jen to, co vidí u dospělých,“ doplňuje.

Bydlení u dona Pedra

Jak to mohlo vůbec dojít tak daleko? Pro lepší představu je nutné popsat, jak tuzemská ghetta vůbec fungují. Ta nejznámější - například v Chanově nebo v ústecké čtvrti Předlice - vznikla už před rokem 1989. Daleko víc jich přibývalo v posledních šestnácti letech. Kolik ghett však v Česku je, nikdo přesně neví. Poslední zveřejněný průzkum, ze kterého v polovině dubna citovaly Lidové noviny, mluví zhruba o 330 takových místech. Odborníci však říkají, že se nepodařilo určitě spočítat všechna.

„Řada lidí za ghetto považuje celé čtvrti, tak to ale vůbec není. Dají se tak označit třeba i dva domy, ve kterých se postupně ocitnou lidé, kteří nemají na to, aby bydleli jinde,“ vysvětluje Jan Černý z nevládní organizace Člověk v tísni. Ta se problémem ghett dlouhodobě zabývá a před několika měsíci na toto téma rozběhla dlouhodobou kampaň. „Je těžké říci, které oblasti ještě mezi ghetta zařadit a které už ne. Navíc se to rychle změní, stačí na to jeden nedomyšlený prodej domů v určité lokalitě,“ doplňuje Černý.

Příklad, který obsahuje studie ministerstva vnitra, jeho slova potvrzuje. Výzkumníci zde popsali chování „dona Pedra“, jak pojmenovali vlastníka několika domů v neupřesněném ghettu na západě Čech: „Nájmy dona Pedra se pohybují mezi 5 300 (za garsoniéru) až 10 tisíci korun (za byt 2+1). Po svých nájemnících vyžaduje platby i za teplou vodu a topení, přestože je obojí už přes půl roku odpojeno. Don Pedro navíc využívá toho, že jeho nájemníci neznají právní předpisy, využívá toho, pokud chce někoho vystěhovat. Paní Esmeraldě sdělil, že je příliš drzá, když se o něm baví s novináři. A řekl jí, ať si do týdne kvůli tomu sbalí kufry.“

Tomáš Hirt, asistent na katedře antropologie Západočeské univerzity v Plzni a jeden z koordinátorů výzkumu, o tom mluví jednoznačně. „V posledních letech přibylo spekulantů, kteří domy v ghettech skupují. Část z nich se snaží dostat ze stávajících nájemníků co nejvíc peněz. Další nájemníky co nejrychleji vystěhují, dům opraví a se ziskem prodají,“ říká.

Lichváři a ti ostatní

Od vysokého nájemného je už jen krůček k tomu, co popisuje další část analýzy ministerstva vnitra - řada obyvatel ghetta se na neúměrně vysoký nájem rozhodne vydělat kriminalitou. „Člověk, který se do ghetta jednou dostane, je prakticky v pasti. Šance, že ho někdo zaměstná, je minimální. Rodiny tak žijí hlavně ze sociálních dávek a také z toho, co vydělají nelegálně,“ tvrdí Kateřina Pospíšilová z ministerstva vnitra.

Studie rozděluje kriminalitu v ghettech na dvě skupiny. První je více viditelná a patří do ní krádeže nebo prostituce. Mnohem závažnější je ta druhá, která už tak vidět není. Navíc její organizátoři de facto nutí obyvatele chudinských čtvrtí k té první. Vysvětlit to lze na situaci, kdy si někdo z ghetta půjčí od lichváře peníze na zaplacení vysokého nájmu. Jenže vysoký je i úrok, který lichvář následně od dlužníka požaduje. Často je až stoprocentní. Aby mohl dotyčný dluh splatit, začne krást. A pokud má třeba dceru, donutí jej lichváři, aby chybějící peníze za něj splatila právě ona - nabízením sexuálním služeb.

Stejně to funguje i v případě drog. První dávku dostane zájemce od dealerů zadarmo. Ale jak se stává víc závislým, musí si na další dávky vydělávat třeba právě krádežemi. „Je to takové kolečko, ze kterého jde jen velmi těžko vystoupit. Lichváři nebo organizátoři prostituce podobnými praktikami dokážou využívat desítky lidí,“ říká Jan Černý z Člověka v tísni.

Krást je normální

Ale zpátky k dětem, které v ghettech vyrůstají. Ministerská studie ukázala, že jejich vztah k získávání peněz trestnou nebo nelegální prací je jiný než u předchozích generací. Vysvětlení fenoménu se dá shrnout poměrně stručně: jestliže někdo vyrůstá v rodině, kde se rodiče živí krádežemi nebo jinými trestnými činy, považuje to za zcela normální. „Už i pětileté děti vám řeknou, že je normální krást. Považují prostě za normální, když se jejich rodiče dívají celý den na nějakou telenovelu v televizi, protože nemají práci,“ říká Kateřina Pospíšilová. „Pak už dětem nepřijde ani divné, že si rodiče ,vydělávají‘ protizákonně. Nevnímají to tak,“ dodává.

Jan Černý z Člověka v tísni k tomu dodává ještě jeden poznatek. Starší děti se už chtějí vyrovnat vrstevníkům z jiných lokalit, než je právě ghetto. Prostředkem je často moderní oblečení nebo drahé mobilní telefony a jiné technické novinky. Na jejich pořízení však potřebují peníze, které nedokážou získat jinak než právě drobnými krádežemi nebo poskytováním sexuálních služeb. Cílem analýzy bylo kromě zmapování kriminality v ghettech i nastínění, jak by se proti ní dalo bojovat. Na řadě míst se už roky snaží řešit problémy různé neziskové organizace. Ministerstvo vnitra s podobnými aktivitami, které často podporuje, počítá i do budoucna. Zároveň však věří, že pomůže i jiná novinka. Díky ní by u policie měli začít pracovat takzvaní styční důstojníci pro menšiny.

„V některých krajích už tito lidé pracují a chceme, aby se postupně objevili i v okresech. Naším cílem je zvýšit důvěru lidí z ghett v policisty. Jinak se totiž k informacím o lichvě a dalších závažných trestných činech policie nemá šanci dostat,“ konstatuje Kateřina Pospíšilová. „Policisté se pochopitelně také musí naučit s lidmi z ghett lépe komunikovat. Loni jsme už kvůli tomu vydali pro policisty speciální publikaci,“ dodala.

Kde jsou ghetta

Nejvíce v severozápadních Čechách a na severu Moravy

- Ústí nad Labem-Předlice

- Chanov u Mostu

- okrajová sídliště v Sokolově

- okrajová sídliště v Jirkově

- Janov u Litvínova

- Karviná

- Kladno - masokombinát

(MFDNES)