Květen 2006

Poválečné excesy v roce 1945

Eduard Vacek

Případ násilných aktů proti osobám německé národnosti v okrese Liberec v roce 1945

V době kolem 20. května 1945 přišla do Liberce skupina Revolučních gard (RG) z Mladé Boleslavi pod vedením akademického malíře P. Hložka z Jablkenic (okr. Mladá Boleslav). Tato skupina se rozrostla z původních asi 25 partyzánských bojovníků až na 1 300 osob, které se k ní postupně připojily až po ukončení druhé světové války. P. Hložek byl jmenován podplukovníkem RG. Ve skupině byl zřízen policejní oddíl pod vedením R. Rokose, který i po úřední likvidaci RG pokračoval ve své činnosti a své zákroky tajil před bezpečnostními složkami. Proto musel být násilně odzbrojen. Členové oddílu využívali svých postavení pro vlastní obohacení, týrali a stříleli Němce na ulici i v prostorách své vyšetřovny v Liberci, Jablonecká 22. Případ byl vyšetřen a oznámen Krajskému trestnímu soudu v Liberci. Trestní řízení pro §§ 5 a 134 tr. z. vedení proti R. Rokosovi a spol., bylo podle § 112 zastaveno v říjnu roku 1945.

Ihned druhý den po svém příjezdu do Liberce uskutečnila tato jednotka větší akci před veřejností. „Očišťovala“ město a tedy kontrolovala osoby na nejfrekventovanějším náměstí. Občané německé národnosti byli bezdůvodně biti. Podle svědectví bylo několik Němců na ulici zastřeleno, což však vzhledem k časovému odstupu při vyšetřování nebylo možné přesně zjistit. Uvedený případ, zvláště jeho neodůvodněnost a surovost, byl tehdy českou veřejností nepříznivě kritizován a byl ukončen přímým zákrokem tehdejšího sovětského místního vojenského velitelství. Na místo se osobně dostavil major Lykov, který vydal striktní zákaz dalšího podobného postupu proti Němcům.

Ukázalo se, že u této jednotky bude nutné zřídit zvláštní oddíl v civilu pro činnosti charakteru policejních úkonů (domovní prohlídky, zatýkání osob) Hložek tedy ve své vlastní působnosti zřídil tzv. policejní oddíl, do jehož vedení ustanovil R. Rokose z Mladé Boleslavi, kterého jmenoval podplukovníkem RG.

Velmi brzy si Rokos přisvojil značnou neodvislost a samostatnost od původních oddílů RG. Důvodem byly konflikty a třenice mezi členy jeho jednotky a normálními členy oddílů RG, kteří neměli tolik volnosti pohybu a také nemohli nosit občanský oblek. Proto byl policejní oddíl od této jednotky odloučen a přestěhoval se do budovy bývalé služebny SS v Liberci v Jablonecké ulici 22. Oddíly RG opíraly svoje legální existenční působení v na Liberecku o přípis velitelství generála Alexe, podle kterého byl tento ozbrojený oddíl přidělen k velitelství úseku Turnov k použití v prostoru Liberec - Frýdlant. Tento oddíl měl tedy z hlediska organizačního fungovat jako pomocný vojenský útvar. Podřízené určení však zřejmě velitelství oddílu RG nevyhovovalo, neboť dne 24. 5. 1945 velitelství RG v Mladé Boleslavi vydalo výnos, podle kterého by bezpečnostní oddíly v Mladé Boleslavi prováděly všechna opatření, jichž bylo třeba k udržení klidu a pořádku v územní oblasti Liberec - Frýdlant v Čechách. Současně s tímto vojenským pověřením byl oddíl RG rovněž zmocněn k tomu, aby zřizoval oddíly RG v místech, kde toho bude třeba. Tato opatření mají svá vysvětlení v revoluční potřebě v době, kdy dosud nebyly zřízeny pravidelné policejní sbory.

Uvedený policejní oddíl RG pod vedením Rokose neoperoval pouze v prostoru Liberec - Frýdlant v Čechách, ale také i v okrese Jablonec nad Nisou a to i v době, kdy již v místě fungovaly řádné policejní složky. K těmto složkám se nepřipojil a také s nimi nevyhledával žádnou spolupráci. Dokonce se podle dobových policejních hlášení považoval za složku jim nadřízenou, nebo nad nimi vykonávající kontrolní pravomoc V době od 12. do 17. 7. 1945 došlo z nařízení vyšších úřadů k rozpuštění RG. V Liberci však i nadále operoval policejní oddíl, vedený Rokosem, který do té doby používal jak podlouhlé, tak i kulaté razítko, které mělo nápis: „Policejní oddíl RG - velitelství Mladá Boleslav“. Asi dva dny po datu, kdy složky RG zanikly, ode dne 19. 7. 1945, připojoval tento oddíl pod uvedená razítka ještě speciální doložku: „Politicko zpravodajský oddíl při ministerstvu vnitra“. Členům tohoto oddílu vedení s jistotou slibovalo, že po konečné likvidaci budou jako oddíl převedeni do působnosti ministerstva vnitra.

Tento svérázný policejní oddíl si zcela svéprávně a bez jakéhokoli pověření osvojoval ve své domnělé působnosti práva bezpečnostního úřadu, neboť prováděl všechny policejně zajišťovací, bezpečnostní a vyšetřovací úkony bez omezení: osoby předváděl, vyslýchal, zatýkal a také podle svého uvážení propouštěl. V době, kdy byl oddíl RG zákrokem tehdejšího Ředitelství národní bezpečnosti v Liberci likvidován, bylo ve sklepě budovy v Liberci, Jablonecká 22, kde se nacházelo velitelství tohoto oddílu a kterého bylo používáno také jako věznice, nalezeno uvězněných 13 osob. Vězněni byli společně ženy i muži. Všichni uvěznění byli pak převedeni do řádné policejní vyšetřovací vazby Ředitelství národní bezpečnosti v Liberci.

V místnosti tohoto oddílu byly při likvidační akci zajištěny i kartotéky o zatčených osobách a z nich se zjistilo, že policejní oddíl RG podplukovníka Rokose zatkl asi 100 osob, z nichž bylo, pokud se podařilo zjistit, 34 osob předáno k řádnému úřednímu projednání ŘNB v Liberci, 48 osob bylo propuštěno, 3 zemřely a 1 dodána do nemocnice. Zemřelému MUDr. B. Wernerovi, kterého ranila mrtvice, bylo kladeno za vinu, že členům SS operativní cestou odstraňoval vytetované znaky o příslušnosti ke zbraním SS. Po jmenovaném pátralo tehdejší Ředitelstvím národní bezpečnosti (ŘNB) v Liberci, ale i jako v jiných případech marně, neboť Rokosův oddíl své zákroky před legálními bezpečnostními sbory tajil. Stávalo se, že osoby, po kterých pátraly bezpečnostní jednotky, byly neoprávněně drženy ve vazbě tohoto oddílu bez jejich vědomí.

Skupina Rokose dokonce popravila nejméně ve dvou zjištěných případech Němce. (O. Blasiho z Liberce a G. Benesche z Liberce) K zadržení obou mužů policejním oddílem Rokose došlo údajně proto, že byly u nich při domovní prohlídce nalezeny zbraně. Při vyšetřování se Rokos doznal k tomu, že k exekuci došlo dle všeobecných pokynů ruského velitelství v Liberci a že poprava byla provedena z jeho osobního příkazu. Později doplnil svoji výpověď v tom smyslu, že k vynesení rozsudku smrti nad uvedenými dvěma Němci došlo v tzv. kolegiu a že rozsudek byl vykonán na základě rozhlasové výzvy, že ti Němci, kteří neodevzdají zbraně do 24 hodin, budou potrestáni smrtí. K vlastní popravě došlo dne 6. 6. 1945 ve sklepě budovy, kde se nacházelo velitelství a poprava byla vykonána zastřelením z revolverů několika členy kolegia.

Mrtvoly obou popravených byly druhého dne převezeny do libereckého krematoria a zde bez jakýchkoliv ohlášení u matričních či jiných příslušných úřadů na příkaz této policejní skupiny RG spáleny.

Nelegální postupy samozvaného vyšetřujícího oddílu s sebou nesly hrubé porušování lidských práv a nelidské týrání zadržených osob. Vězňům, mimo přímé tlučení pěstmi, holemi a důtkami, byly vráženy pod nehty i vidličky, aby, jak Rudolf Rokos tvrdil, „byla z nich dosažena výpověď o činech jim přisuzovaných. Jedině tímto způsobem, bylo prý možno z nich výpověď vyzískati, neb prý se jednalo o osoby, které byly odborně pro případ výslechů školeny a jejich oddanost nacistické ideologii jim nedovolila třeba pod ztrátou vlastního života vypovídati. Zadržení byli nejčastěji vyslýcháni ve spojitostí s akcí Werwolfu a byla jim s routo organizací předběžně přisuzována spoluúčast bez jakýchkoli podkladů, což bylo později prokázáno pozdějším provedeným šetřením“. Ve sklepě velitelství tohoto oddílu byly nalezeny krvavé stopy, které způsobené týráním vězňů.

V průběhu vyšetřování bylo získáno podezření, že příslušníci tohoto „policejního oddílu“ zneužívali své závadné činnosti i k vlastnímu obohacení státním majetkem. Proto byly průběžně za pomoci velitelství stanic SNB podle míst bydlišť jednotlivých členů oddílu v jejich bytech provedeny domovní prohlídky. Většina domovních prohlídek se setkala s předpokládaným výsledkem a byla tak nalezena velká část předmětů pocházejících z německého zcizeného majetku.

K ukončení činnosti tzv. policejního oddílu RG v Liberci došlo v důsledku jednání meziministerské komise, zatímco jeho přímá likvidace byla provedena býv. ŘNB v Liberci. Celá řada členů této skupiny spolu s jejím velitelem P. Rokosem byla dodána do soudní vazby krajského soudu, odkud byl Rokos z příkazu ministerstva po dvou dnech vazby převezen do Prahy. Ministerstvu byla současně podána o činnosti slupiny RG v Liberci řada samostatných a podrobných zpráv.

Bojová skupina Skuteč

Bojová jednotka Skuteč vznikla sloučením několika malých partyzánských jednotek v prostoru u Skutče. Jednotka zahájila svoji činnost ve frýdlantském okrese dne 25. 5. 1945, kdy obdržela rozkaz k přesunu do tohoto prostoru od generála Klapálka, tehdejšího vojenského velitele v Hradci Králové. Této jednotce velel nadporučík Špirk, (který byl později posádkovým velitelem v Hejnicích), jeho pobočníkem byl rotmistr Matras. Celá bojová jednotka se skládala ze 7 čet, z nichž 2 byly pod vedením četaře Prchaly a byly ubytovány v Raspenavě, další 2 čety byly pod velením rotmistra Matrase a byly detašovány v Bílém Potoce a zbývající 3 čety byly pod vedením podporučíka Kabeleho a nacházely se v Hejnicích, kde bylo rovněž i hlavní velitelství jednotky. Celkový počet bojovníků činil asi 300 mužů - dobrovolníků. Z příslušníků bojové jednotky Skuteč byla pouze nepatrná část skutečných předrevolučních a revolučních bojovníků, či partyzánů, většinou se jednalo o osoby, které šly do pohraničí z dobrodružných důvodů, nebo z důvodů morálně pochybených.

Ihned po příchodu této skupiny vypukla mezi místními Němci panika, neboť se obávali perzekučních opatření. Velitel Špirk nařídil obsazení všech klíčových míst v obcích, kde skupina uplatňovala svůj vliv, čímž zamezil jakémukoli pohybu Němců. Zároveň vydal vyhlášku o povinnosti odevzdání zbraní a střeliva a pohrozil zastřelením každému, kdo by neuposlechl. Podezřelí Němci byli zajišťováni, vyšetřováni a propouštěni, v četných případech i popravováni. Rozsudky smrti podepisoval Špirk a vykonávala je osmičlenná popravčí četa. Opisy rozsudků byly velením skupiny Skuteč odesílány zvláštními posly jednak posádkovému velitelství do Liberce, jednak velitelství divize v Mladé Boleslavi, takže vojenská správa byla o těchto exekucích informována. Ve velké míře byly též prováděny domovní prohlídky. Větší počet poprav byl proveden zvláště v obcích Hejnice, Bílý potok, Raspenava.

V době výročí vyhlazení obce Ležáků, se konala pietní akce, které se zúčastnil jeden z příslušníků skupiny. Jako dodatečná represálie bylo popraveno 17 Němců za Ferdinandovem nedaleko hájovny Dubina. Mezi těmito popravenými měl být také i ing. Rudolf Rotter z Liberce, jehož rodina byla přibližně v době jeho popravy v Liberci vyvražděna. Dne 20. 6. 1945 po jedné hodině v noci byla v Liberci, v Ehrlichově ul. č. 26. spáchána osminásobná loupežná vražda. Vrahové, kteří byly členy větší skupiny, uškrtili šňůrou od elektrického vedení M. Kaiserovou, M. Streubelovou, její dceru I. Streubelovou, H. Streubelovou, J. Streubela, A. Rotterovou, E. Meissnerovou a E. Rotterovou manželku ing. Rottera zabili ranou sekery do hlavy. Krátkou dobu před touto hromadnou vraždou byl ing. Rotter unesen z bytu neznámými pachateli. S odstupem času vzniklo odůvodněné podezření, že účastníky této hromadné vraždy je nutné hledat mezi členy některých revolučních jednotek, zvláště v policejním oddíle RG z Liberce, který byl veden Rokosem. Ve svědeckých výpovědích přímých svědků se ing. Rotter nacházel mezi skupinou 17 Němců, kteří byli vyšetřování policejním oddílem Rokose a která byla v měsíci červnu 1945 předána k likvidaci bojové skupině Skuteč a také v blízkosti chaty Na Smědavě popravena. Státní zastupitelství v Liberci učinilo pouze trestní oznámení proti neznámým pachatelům a případ nebyl tehdejší oblastní kriminální úřadovnou objasněn. Ministerstvo vnitra však bylo tehdejším Ředitelstvím národní bezpečnosti v Liberci vyrozuměno podrobnou zprávou.

V širším prostoru okresu Frýdlant v Č. také působila bojová skupina, označená jako „Čs. jednotka Nový Bydžov“, někdy též nazývaná jako partyzánská jednotka „Mája Stará.“ Skupině velel Alois Hlavatý, administrativní ředitel odboru záložen ve všeobecném družstevním svazu v Praze II. Této jednotce mimo trestných činů kriminálního rázu (krádeže státního majetku) je kladeno za vinu, že popravila nejméně dva Němce.

Ke konci roku 1946 začaly pronikat na veřejnost zprávy, že je ve frýdlantském okrese větší počet hrobů, ve kterých se nalézá velký počet popravených Němců, kteří byli zastřeleni příslušníky partyzánských a civilních bojových jednotek. Němci měli možnost si zjistit a označit před svým odsunem jednotlivé hroby a šachty, kde byli pohřbeni jejich příbuzní a známí. Úřadům docházely dotazy o osudech různých osob. Lipský rozhlas odvysílal relace, týkající se zmizení osob německé národnosti, zvl. hudebního skladatele Kolmera, současně s přehráváním jeho hudebních skladeb. Ze zahraničí přicházely zprávy o asi dvou stech popravených osobách ve Frýdlantském okrese. Vyšetřováním, které bylo prováděno v součinnosti Oblastní úřadovnou státní bezpečnosti v Liberci, Oblastní kriminální úřadovnou v Liberci, složkou SNB a bezpečnostním referentem ONV ve Frýdlantu v Čechách bylo zjištěno, že exekuce Němců prováděla bojová skupina Skuteč.

Dne 2. 12. 1946 bylo započato s exhumací popravených Němců. Jako první hroby byly odkryty dvě jámy poblíž turistické chaty Na Smědavě, v katastru obce bílý Potok, kde bylo nalezeno celkem 12 mrtvol, následujícího dne dalších 5 mrtvol, které tvořily skupinu 17 osob, jež byla dříve převzata od policejního oddílu RG - pplk. Rokose z Liberce. Téhož dne bylo pokračováno s exhumací mrtvol západním směrem k obci Bílý Potok, kde byly objeveny další dva hroby a exhumovány 4 mrtvoly, z nichž byla jedna žena. Tito Němci pocházeli z Bílého Potoka a z Hejnic.

Dne 4. 12. 1946 bylo pokračováno v exhumaci mrtvol v katastru obce Bílý Potok a Hejnic. Bylo odkryto celkem 5 společných hrobů a exhumováno 11 mrtvol, z nichž byla jedna žena. Jednalo se o popravené Němce z Hejnic a Lázní Libverdy.

Dne 5. 12. 1946 byl otevřen další hromadný hrob v katastru obce Hejnic a bylo z něho vyňato celkem 8 mrtvol, mezi nimi 3 ženy. Zde byla nalezena pivní láhev, ve které byl na kousku papíru německy napsaný záznam tohoto znění: „Zde je zakopáno 8 Němců, kteří byli dne 24. 6. 1945 zastřeleni českými partyzány“. Pod tímto nápisem následovala jména popravených osob.

Dne 6. 12. 1946 byly otevřeny další 3 hromadné hroby v katastru obce Raspenava a exhumováno celkem 10 mrtvol, z nichž byly 3 ženy. Z dalšího samostatného hrobu byl exhumován hledaný hudební skladatel Kolmer.

Dne 9. 12. 1946 byl odkryt v katastru obce Hejnice poslední hrob s jednou popravenou osobou.

Podle svědectví bývalého člena skupiny Skuteč J. Benátského však podepsal npor. Špirk celkem 216 rozsudků smrti. Někteří členové skupiny této skupiny byli podle svého vyjádření v době likvidace Němců opilí a nemohli se upamatovat na přesný počet popravených Němců.

Celkem bylo nalezeno a exhumováno 52 mrtvol osob, které byly popraveny bojovou skupinou Skuteč bez soudního rozsudku. Pozůstatky popravených byly každého dne po provedení exhumace převezeny autem do krematoria v Liberci a zde byly spáleny.

Chomutov - porevoluční události

Začátkem června roku 1945 bylo nařízeno tehdejším vojenským velitelstvím v Chomutově soustředění všech Němců mužského pohlaví na sportovním hřišti, bývalém Jahnturnplatzu v Chomutově. Na toto hřiště se museli bez výjimek dostavit všichni Němci ve stáří od 14 - 65 roků. Chomutov byl v té době pod vojenským velením a velitelem byl škpt. později pplk. Karel Prášil z Chomutova. Tento důstojník, jako velitel místní posádky nařídil soustředění Němců.

Když se Němci soustředili, bylo vydáno nařízení, aby se dobrovolně přihlásili příslušníci SS. Protože se na výzvu nikdo dobrovolně nepřihlásil, byl vydán příkaz, aby se všichni němci svlékli do půl těla a bylo zjišťováno, zda má některý z nich na svém těle tetování, kterým byli označeni příslušníci SS. Při této kontrole bylo zjištěno asi 10 příslušníků SS. Zjištění byli odděleni od soustředěných Němců a odvedeni asi 30 m stranou, kde se na ně vrhli členové vojenského oddílu škpt. Prášila, známí pod jménem Prášilovci, vysvlékli je do naha a tloukli je. Svědkové uvedli, že viděli, jak je bodali bodáky z pušek, tloukli důtkami, tři vojáci přinesli železné tyče a tloukli je těmito tyčemi. Dále bylo svědecky doloženo, že jim byly železnou tyčí vypíchány oči. Svědek viděl, jak si jeden z mučených poté, když mu byla vražena tyč do oka utřel oko, které měl vyteklé rozmáznuté po ruce a tváři. Všichni SS-manni byli zmučeni tak, že zůstali ležet na zemi. Nejvíce byl trýzněn německý lékař, který měl být rovněž členem SS, avšak nebylo u něj nalezeno tetování, pouze v místech, kde mělo být, byla jakási jizva, která vrhla na lékaře podezření, že si tetování vyoperoval. Přesto, že lékař tuto konstrukci popíral, nikdo mu nevěřil a byl doslova utlučen. Tomuto lékaři byly roztaženy nohy a jeden z vojáků, urazil mu holí podobnou berli přirození. Když všichni trýznění SS-manni nejevili známky života, byly přineseny svitky filmu a až na tři z nich byli ovinuti těmito svitky a zapáleni. Mučení nebyli zcela mrtví, což bylo zřejmé z toho, že sebou počali na zemi tlouci. Jakmile filmy dohořely, přinesl někdo z přítomných konev s vodou, dal do ní sůl a touto osolenou vodou poléval mučené osoby. Zbylé tři osoby, které nebyly zapáleny počal vyslýchat nějaký člověk. Tvrdilo se, že to byl nějaký novinář. Vyptával se jich, kdo byl v chomutovském okrese členem SS. Při výslechu asistovali členové vojenského oddílu škpt. Prášila, kteří jej ihned, jakmile vyslýchaný neodpověděl, tloukli důtkami. Když jeden z přítomných přistoupil k jednomu z asistujících vojáků, kterého upozornil, že vyslýchaný není schopen výpovědi, neboť pro prožitém trýznění mluví nesmysly, byl vojáky odstrčen. Asi ve 14.00 hod. téhož dne se dostavil na místo, kde byli týráni Němci, příslušník MNV v Chomutově E. Polášek, člen mezinárodního Červeného Kříže, který energicky proti mučení protestoval. Když prohlásil, že bude případ hlásit mezinárodnímu Červenému kříži, nebude-li trýznění ihned skončeno, byli trýznění ihned zastřeleni. Zastřelili je příslušníci vojenského útvaru škpt. Prášila.

Zbývající Němci soustředění na hřišti byli seřazeni a vedeni pod vojenským dozorem na hranice republiky k obci Reizenhain (dnes v katastru obce Hora Svatého Šebastiána, saský protějšek Reitzenhain). Při této akci bylo odvedeno veškeré mužské obyvatelstvo německé národnosti z Chomutova. Po odchodu Němců však bylo zjištěno, že v Chomutově nezůstaly ani nejnutnější pracovní síly, který by udržovaly v chodu vodárnu, elektrárnu a jiné důležité podniky a proto člen MNV p. Davídek jednal s pplk. Prášilem o kritické situaci v městě a požádal ho, aby mu uvolnil některé Němce, kteří by mohli být zařazeni do pracovního procesu. Pplk. Prášil vystavil Davídkovi písemné potvrzení pro velícího důstojníka transportu, aby bylo uvolněno 10 Němců na nejnutnější práce. S tímto potvrzením jeli kromě Davídka i O. Skolil, A. Skůra a autodopravce Bartoníček automobilem za transportem. Dle jejich prohlášení se všude podél cesty, po které transport šel, nacházely mrtvoly. Bylo napočítáno 27 mrtvých, všichni byli střeleni do týla. Tito svědkové prohlásili, že když chtěli pokračovat v cestě, museli nejprve ze silnice odklízet mrtvé. Eskortovaní Němci však nebyli na hranicích převzati příslušníky Rudé armády, a proto se celý transport vrátil od hranic zpět, Němci byli odvedeni do internačního tábora v Záluží (okres Most), kde byli ubytováni. Mezi obyvatelstvem v Chomutově se traduje, že transportovaným Němcům byly odebrány po cestě všechny cennosti a také i potraviny, které si s sebou vzali na cestu.

Ženy německé národnosti z Chomutova byly soustředěny a odvezeny auty na zemědělské práce do Kladna, kde byly internované v táboře. Podle odhadů se jednalo asi o 5.000 žen. V některých případech bylo s ženami německé národnosti zacházeno surově, často byly znásilňovány. Němcům obojího pohlaví bylo v prvních revolučních dnech zakázáno chodit do sadů, navštěvovat divadla, biografy, lázně, restaurace apod., stejně jako jezdit v autobusech nebo vlaky. Tyto zákazy byly nařízeny bývalou správní komisí v Chomutově a jednotlivé druhy omezení byly dodržovány až jeden a půl roku. Přestupky proti těmto nařízením byly administrativně trestány příslušným referátem ONV v Chomutově.

V prvních revolučních dnech byl v Chomutově v bývalé sklárně zřízen internační tábor pro Němce, který se nazýval Sklárna. Jeho velitelem byl ustanoven šstržm. SNB František Průcha. V tomto internačním středisku docházelo k nezákonnostem. Na zvěrstvech spáchaných v tomto internačním táboře se podíleli strážní a velitel F. Průcha, četař M. Voráček, svobodník J. Skalický a dále nezjištění členové strážního oddílu. Podle údajů svědků bylo v tomto táboře z libovůle strážného oddílu popraveno 40 - 50 osob německé národnosti. Tyto osoby byly ledabyle pohřbeny za jednou z budov sklárny; některé mrtvoly pouze 30 cm, jiné 50cm až 1 m hluboko. Tyto osoby byly nejprve trýzněny - když utrpěly zranění takového rázu, že léčení bylo marné, popravili je. Bytí vězňů bylo v tomto táboře na denním pořádku a takového druhu, že trýzněným byly přerážena žebra a způsobena jiná těžká zranění. V jednom případě bylo muži, který byl ztlučen do bezvědomí, omotáno přirození papírem, který byl potom zapálen. V důsledku popálení naběhlo mu přirození tak, že nemohl chodit a za několik dnů zemřel. Řezníku Mittelbachovi z Chomutova byla rozřezána nožem záda, do řezných ran mu byla nasypána sůl a ostatní vězňové museli olizovat jeho krev.

Na úděsné divadlo se dívalo asi 60 osob z řad civilního obyvatelstva za přítomnosti stráže. Když se o těchto zvěrstvech v internačním středisku Sklárna začalo všeobecně mluvit, bylo toto středisko zrušeno a byl zřízen tábor v bývalém zajateckém táboře Angličanů, kde však byl opětovně ustanoven velitelem F. Průcha. Také v tomto středisku byla porušována lidská práva a bylo tam popraveno šest osob. Mrtvoly těchto osob byly pohřbeny u plotu, který ohraničoval tábor na severovýchodní straně. Po odvolání F. Průchy a ustanovení velitelem internačního tábora J. Cimmera, praporčíka SNB v Chomutově, tyto exekuce ustaly. Do internačního tábora Sklárna se jednoho dne dostavilo více příslušníků Svobodovy armády, kteří popravili 68 osob německé národnosti. Velitel tábora F. Průcha objednal nákladní automobily pro jejich odvoz. Mrtvoly byly odvezeny „někam do hor.“ Podle sdělení I. Wandemira, Rusína z Podkarpatské Rusi, bylo popraveno 300-350 Němců, kteří byli ve vazbě okresního soudu v Chomutově. Také tyto mrtvoly byly odvezeny do hor.

Internační tábor č. 27-28 v Záluží u Mostu

V Záluží u Mostu byl v době okupace zřízen Němci zajatecký tábor, který byl po květnové revoluci v roce 1945 použit jako koncentrační tábor pro osoby německé národnosti, které se „v době nesvobody českého národa provinily proti Československé republice a československým občanům“.

Uvedený tábor byl označen jako „Internační tábor č. 27-28“ a byl ke konci května a začátkem června 1945 místem, kde byli shromažďováni Němci z Horního a Dolního Litvínova, ze Záluží a z ostatních obcí ležících kolem tábora.

Zajištění Němci zde byli internováni pro Mimořádný lidový soud v Mostě a byli do tohoto tábora dodáváni příslušníky armády a revolučními gardami MNV. Dozor nad mini prováděli nejprve příslušníci cizích států, kteří zde byli v době okupace drženi jako váleční zajatci. Byli to především Jugoslávci, Rumuni, Italové, Slováci, ale také Češi. Mezi zajištěnými Němci zde byli internováni také příslušníci SS jiných národností než německé (hlavně Rumuni a Jugoslávci), s nimiž si novodobí dozorci stejné národnosti vyřizovali své osobní účty. Do tohoto tábora byli často přiváděni Němci ztýraní a zbití. V táboře byl ustanoven velitelem K. Vlasák z Horního Lomu, který obdržel od správy Stalinových závodů několik členů závodní milice, kteří byli pověřeni v táboře vykonáváním dozoru a také předváděli a doprovázeli vězně do zaměstnání. Asi do 15. června 1945 byla strava v tomto táboře velmi špatná. Pracovní doba v táboře byla stanovena vedením závodu, který byl v té době pod správou ruské okupační armády. Po převzetí závodu českými vedoucími byla zavedena normální pracovní doba, takže Němci pracovali denně 10 hodin, včetně cesty do práce a z práce. Práce byla velmi těžká, neboť se znovu budoval závod, který byl bombardováním a válkou těžce poškozen.

V internačních táborech č. 27 a 28 měly být umístěné především osoby, na které bylo podáno trestní oznámení podle retribučních dekretů, nebo jejichž spisy byly ztraceny. V listopadu bylo provedeno důkladné prošetření všech internovaných a ti, proti kterým nebylo podáno trestní oznámeni, byli propuštěni. Protože rodiny zadržovaných Němců již byly zpravidla mimo ČSR, odešli propuštění většinou dobrovolně do Německa.

Ubytování Němců bylo v tomto táboře následkem velké fluktuace a značného přílivu internovaných osob naprosto nedostatečné. Správa tábora neměla k dispozici dostatek slámy a slamníků, mnoho Němců proto muselo spát na holé zemi. Internovaní byli denně podrobováni osobním prohlídkám, stráž procházela dnem i nocí táborem, přičemž neustále nahlížela do ubikací, ve kterých Němci spali. Němce zajišťovali a odváděli je do věznice krajského soudu v Mostě příslušníci RG, také dozor ve věznici byl vykonáván výpomocnými silami, které mírně řečeno, nezacházely s Němci tak, jak stanovují předpisy pro soudní dozorce.

Velitel tábora K. Vlasák byl sám pět let v koncentračním táboře v Německu a Němce, kteří se provinili proti kázni a pořádku v táboře trestal způsobem, který sám viděl a zažil. V podnapilém stavu Němce týral a jeho oblíbenou zábavou bylo, že některému z internovaných postavil na hlavu nějaký předmět, který pak sestřeloval. Při sestřelování cylindru, který postavil na hlavu jednoho zadrženého Němce tohoto muže zastřelil.

Úmrtnost v těchto táborech byla vysoká. Do tábora přicházeli nemocní a týraní Němci, jejich stav se zhoršoval, takže mnozí z nich zemřeli, jiní spáchali sebevraždu. Přibližně se odhaduje, že v táboře zemřelo asi 60-70 osob německé národnosti, z toho asi 40 přirozenou smrtí, ostatní byli zastřeleni nebo ubiti. Všichni mrtví byli pochováni pohřebním ústavem z Horního Litvínova.

V táboře č. 28 byla provedena veřejná poprava, kterou nařídil praporčík V. Berkovič, tehdejší vojenský velitel Stalinových závodů. Na rozkaze k provedení popravy byl také podepsán velitel závodní stráže Stalinových závodů J. Vácha ze Záluží. Šlo o exekuci pro výstrahu na jednom Němci, který se dopustil sabotáže. Internovaný Němec měl v továrně přeřezat nějaké popruhy. Exekuci provedli tři příslušníci vojenské posádky Stalinových závodů.

Přibližně v téže době se dostavil nezjištěný poručík čs. zahraniční východní armády slovenské národnosti, který si dal vybrat asi 10 Němců stižených tuberkulózou, odvedl je za doprovodu stráže za tábor, kde byli u nějaké jámy zastřeleni a zahrabáni. Zbývajících asi 29 Němců bylo podle šetření zastřeleno nebo ubito při výslechu vyšetřujícími vojenskými orgány, nebo velitelem tábora Vlasákem a jeho pomocníky - táborovými dozorci. Kromě zmíněných 10 Němců pohřbených v šachtě za táborem jsou všichni ostatní pohřbeni na hřbitově v Horním Litvínově.

Po 5. květnu v roce 1945 bylo propuštěno na Litvínovsku z táborů kolem 70.000 cizích státních příslušníků, kteří zde byli jako političtí vězni, váleční zajatci nebo tzv. Arbeitsvertragsbrüchige a dělníci z východu nasazení na práci v dolech v bývalém HYDRIAWERKU (pozdější Stalinovy závody). Tito osvobození vězňové, kteří byli bez oděvů a zásob se vrhli po svém propuštění do bytů Němců, které drancovali. Tento stav trval do doby, než za pomoci orgánů RG, revoluční ozbrojené složky Pěst, policie a MNV v Mostě byl opět zavedený pořádek.

Podbořany

V květnu roku 1945 byly v Podbořanech a okolí zajišťovány osoby německé národnosti, zejména členové a funkcionáři nacistických organizací. Tyto osoby byly dodávány do věznice v Podbořanech a do zajišťovacího tábora bez jakýchkoli seznamů a osobních spisů. Zajišťování prováděly pro nepřítomnost pravidelných bezpečnostních orgánů různé ozbrojené skupiny bez oficiálního pověření. Koncem měsíce května roku 1945 se dostavili do zajišťovacího tábora v Podbořanech příslušníci sovětské armády vedení důstojníkem, kteří podle nezjištěného klíče vybrali 70 Němců a oznámili, že je odvádějí do Ruska na práci. Němce odvedli směrem na Očihov a zde je u lesa, po pravé straně silnice Pobořany – Očihov, u polní cesty asi 150m od lesa na poli, po pravé straně polní cesty postříleli a v poli, po levé straně polní cesty, zakopali do jámy veliké asi 5 x 4m. Svědkem tohoto masakru byl jeden z Němců, kterému se podařilo uprchnout do lesa a dále do Německa, kde případ oznámil Mezinárodnímu červenému kříži. Místo, kde byli Němci pohřbeni, bylo podle zprávy Oblastní úřadovny státní bezpečnosti z 25. srpna 1947 dobře znatelné podle vyvýšeného náspu u polní cesty a propadliny.