Květen 2006

Jak si vojáček prosťáček povídal s Ludvíkem

Ross Hedvíček

Následující vzpomínka bude sebekritická, o tom, jaký jsem byl trouba, a o tom, že každý může být trouba, když neví, s kým se zrovna baví - což je obzvláště platné při dnešní propojenosti světa internetem. V době své základní vojenské služby v komunistickém Československu jsem pobyl tři měsíce ve vojenské útvaru Babice, kam jsem byl odsunut pro nepoužitelnost ve vojenském útvaru Grabštejn, předtím, než jsem byl i odtud vykopnut do vojenského útvaru Prachatice. Co se dělo ve vojenském útvaru Babice (což je malá vesnička u Říčan u Prahy) bylo záhadou i místním obyvatelům, jak mi bylo nedávno sděleno některými z nich. Vědělo se pouze, že je tam vojenský muniční sklad. Ano, muniční sklad tam byl, ale neskladoval pouze náboje ráže 7,62 a dělostřelecké granáty 122 mm, ale i úžasné množství zbraní zahraniční výroby, včetně izraelských Uzi a jiných výrobců mimo země Tábora míru a socialismu, jako třeba M3A1 - neboli "pumpička" - Grease Gun", používající běžné 9 mm střelivo.

Tyto zbraně tam byly dováženy z nám neznámých zdrojů, čeští vojáčci hlupáčci, jako já, je čistili, "zprovozňovali", olejovali, skládali do beden bez označení jen s papírovými visačkami, hlídali ve skladu, pak je nakládali na vétřiesky, které si procvičovaly "kolonu" do Komárna, odkud se po Dunaji ty bedny dostaly na moře a pak k Ben Bellovi, Arafatovi, Che Guevarovi, Carlosi Sanchézovi, či jinému teroristickému praseti, kterého Československá socialistická republika podporovala ve vraždách a masakrech.

Teď si uvědomuji - nikdy jsem tam neviděl semtex (ten jsem poprvé uviděl až mnohem později), asi si to představitelé bratrských lidů fasovali přímo v Pardubicích. Byly tam ovšem i mnohem zajímavější věci, jako všelijaké atomové zbraně, od atomových granátů, atomových min a atomových kufříku (na podrobnosti nebylo radno se příliš ptát, každý měl hrůzu ze Sabinova), až po ruské rakety SS nevímkolik (SS 5 nebo 6) s atomovými hlavicemi připravené odstartovat směrem na západní Evropu.

Z pozdější doby si pamatuji, jaké byly strašlivé demonstrace v západním Německu proti rozmístění amerických raket s plochou dráhou letu. Autobusy placené sovětskou ambasádou rozvážely členy strany Zelených po demonstracích po celém Německu. Předpokládám, že ze stejných zdrojů je strana Zelených placena dodnes. Proč nebyly žádné demonstrace proti atomovým raketám v okolí Prahy, to dodnes nechápu. Nevíte?

My vojáčci, troubové jsme tehdy v Babicích fasovali "atombordel" (pamětníci si jistě rádi zavzpomínají), každý týden úplně nový (proč asi?) a chodili jsme v tom i na jídlo a škrábat brambory. Já sám jsem v tom atombordelu několikrát v noci šplhal po zledovatělém žebříku na komín místní kotelny, kde byla nahoře malá platforma a odkud jsem měl střelbou z těžkého kulometu bránit náš muničák před nalétávajícími americkými Sabres. Kulomet jsem při tom šplhání měl uvázaný na zádech i s náhradní hlavní, kterou jsem musel nahoře na komíně vyměnit, až by se ta původní přehrála (výměna za tepla se nikdy nekonala, protože jsem nikdy nevystřelil). Kulomet byl šíleně těžký a dostal jsem to určené, protože jsem byl největší a nikdo jiný ho neunesl. Takže si to představte - oblečený v atombordelu, masku na obličeji, na hlavě helmu, na zádech plnou polní a přinejmenším padesátikilový kulomet - a teď šplhejte po zledovatělém žebříku na komín, když je venku minus 10. Rozpoložení mé mysli bylo asi zřejmé celému velitelskému sboru, protože ač jsem na ten komín šplhal mnohokrát, střelivo mi nikdy nevydali, protože zřejmě nikdo nevěřil, že bych byl ochoten střílet směrem nahoru po nějakých letadlech.

Velitele byli lampasáci poměrně nízkých šarží - poručíci a nadporučíci. Ovšem pravidelně a velmi často se tam objevovali lampasáci vyšších hodností i civilisté, ano mnozí trochu opálenější a cikáni to nebyli. Jednou se tam u nástupu objevil major s velkým břichem, vysoké postavy, jen o trochu menší než já. Moje fotografická paměť ho okamžitě identifikovala, protože jsem ho předtím viděl v televizi, v dětském pořadu Vlaštovka s Olgou Čuříkovou - nebylo na co se dívat, lidi čuměli i na Vlaštovku. Po rozchodu jsem ho oslovil otázkou: "Nejste náhodou spisovatel Ludvík Souček?" "Ano jsem." A tak začala naše známost. Představil jsem se mu coby jeho nadšený čtenář, skutečně jsem vlastnil a přečetl všechny jeho knihy, nejnovější tehdy byla trilogie Cesty slepých ptáků.

A teď přijde řada disclaimerů a dementi. Přestože jsem se se Součkem v následujících dvou měsících setkal alespoň třicetkrát v délce jedné hodiny až půl dne (on jednoduše nařídil mým velitelům, ať mne přivedou, několikrát mne to zachránilo od škrábání brambor a šplhání na komín), nebyl jsem jeho kamarád, slušně jsem mu vykal, byl to velmi opatrný vztah tehdejší doby mezi vojákem základní služby a lampasákem komunistické armády.

Neměl jsem tehdy ani ponětí o Součkové osobní historii, o tom, že byl v korejské válce, kde se s největší pravděpodobností podílel na lékařských experimentech na zajatých amerických vojácích. Nikdy jsem se nedověděl, co tehdy Souček v Babicích dělal, očividně měl každý den pár hodin volno, že bych se na to zeptal, bylo nemyslitelné.

Mně imponovalo, že jsem v době nejhoršího vojenského trápení objevil svého oblíbeného spisovatele - on se zřejmě nudil a asi ho potěšilo, že potkal nadšeného čtenáře vlastních knížek. Oboustranně jsme zabíjeli čas co nejpříjemnějším způsobem. A tak si vojáček, prosťáček povídal s Ludvíkem.

Téma bylo vždy UFO a co kde Souček napsal. Prostě nadšený fanoušek diskutuje se svým oblíbeným spisovatelem. Diskutovali jsme Josefa Allena Hynka, dál mi číst průklepy svých nových povídek a něco, na co jsem tehdy čuměl a z čehož se později vyklubal překlad knížky Ericha von Dännikena (rovněž na tenkém papíře ve strojopise). Byl jsem asi jeden z prvních, co četli Dännikena v češtině, tedy kromě překladatele samého.

A pak se Souček v Babicích přestal objevoval, nevím proč, nejspíš to, co tam dělal, nebo proč tam byl, skončilo. Potkal jsem ho pak ještě jednou, naposledy, asi za 14 dnů, když mě rozbolely zuby a byl jsem poslal k zubaři. Do budovy posádkové správy v Praze, ošklivá budova s průjezdem na malém náměstíčku naproti úplně novému obchodnímu domů Kotva. Sedím v křesle u vojenského zubaře a do místnosti vstoupil Ludvík Souček. "Co máš?" zněla otázka. "Pětka a šestka vlevo dole", odpověděl jsem jako vždy přímo k věci. "Vstávej! Toho si beru na starost!" zavelel Souček mně i přítomným lampasákům-doktorům, u kterých se těšil zcela jasné autoritě. A tak jsem najednou byl protekční případ.

Po pár dnech řada (okolo deseti) vojáků v Babicích spáchala hromadnou sebevraždu podřezáním se žiletkami a zastřelením (já ne) a ti, co zůstali, byli posláni buď do Prachatic, nebo do Handlové do jakýchsi dolů. A tak jsem skončil s Babicemi.

Po pár letech jsem seděl zase u zubaře v Kanadě, už jako certifikovaný zrádce vlasti a kanadský zubař se mi díval na tutéž pětku a šestku vlevo dole. "Vy jste byl v jihovýchodní Asii?" byl jsem tázán. "Letos určitě ne!" popřel jsem to. "Vždyť máte zuby plně amalgámu! Vždyť je to jedovaté!" Pak už jsem věděl: "To mi dělali v Československu během vojenské služby." "Strašné, strašné", zubař nepřestával kroutit hlavou. Ovšem, pak se milostivě uvolil, jako správný lidumil, mi za necelých deset tisíc dolarů všechny ty amalgamové zuby odvrtat a udělat z jakéhosi moderního materiálu. Pojišťovna zaplatila zhruba půlku, já druhou půlku a zuby mám dodnes nedotčené ty z toho nového materiálu.

A až v zahraničí jsem se dozvěděl spoustu podrobností z životopisu mého oblíbeného spisovatele z mládí, o tom, jak byl v Koreji, jak byli američtí zajatci z Koreje převáženi do vojenské nemocnice ve Střešovicích a jak ještě i v době, kdy si se mnou Ludvík Souček vyprávěl v Babicích o UFO, byli ve Slunné ulici v Praze drženi američtí zajatci z války ve Vietnamu - kluci zřejmě stejně staří, jako jsem tehdy byl já. Domů do Ameriky se ze Slunné ulice už nikdy nevrátili. Ke konci sedmdesátých let, v době před Součkovou smrti, vyvinuly americké úřady a příbuzní zmizelých amerických vojáků velký tlak na Československo s žádostmi o vyšetření těchto případů. Je známo i to, že několik agilních příbuzných se dostalo až přímo k Součkovi. Zda u toho ve Slunné ulici byl i tentokrát Ludvík Souček, se dnes už dá jen spekulovat (že byl u toho v padesátých letech, se nedá odkecat).

V Česku se celá záležitost dodnes popírá, zamlžuje a lže se o tom, kde může, zřejmě v souladu s výrokem Arthura Schopenhauera: Die Zeitgeschichte ist mit der Lüge infiziert wie eine Hure mit der Syphilis – současné dějiny jsou infikovány lží jako děvka syfilidou). Ani současný, údajně demokratický český režim nemá zájem vnést více světla do této oblasti. Je ironické, že poslední Součkovo dílo se jmenovalo "Tušení světla". "Tušení" bylo asi pořádně zajímavé, protože už dokončený manuskript se beze stopy ztratil poté, co Souček sám byl zavražděn sovětským KGB 26. prosince 1978 v Praze ve věku 52 let. Byly obavy, že by mohl promluvit. Ale to už jsem popsal v jiném článku.

Mí starší čtenáři asi přesně chápou, o čem píši - a mí mladší čtenáři, tedy vy v Česku (kde je lidí s černým svědomím a temnou minulostí víc než dost), vy si dávejte pozor, abyste trošku znali historii těch dobráckých starších pánů, co vás učí ve školách a dělají vám někde vedoucí - může se stát, že se bavíte s doktorem Mengele, aniž to tušíte. Mě se něco takového kdysi dávno stalo.