Květen 2006

Masarykova republika – spor mýtů s realitou

Václav Chyský

(K diskusi Mileny Wahlenové s Tomášem Krystlíkem „relativizace relativního“, Nový Polygon 2/2006 – texty vztahující se k tomuto článku jsou chronologicky uvedeny níže – pozn. red. CS-magazínu).

Pamětníků první československé republiky je mezi námi stále méně a méně. Jejich (to jest i mé) vzpomínky a hodnocení tohoto státu jsou převážně formovány dětskými zážitky, představami zprostředkovanými sociálním (rodinným) prostředím a etnickou příslušností rodiny, nikoli tedy politologickou analýzou. Tu jsme – ti zainteresovaní – získali až později. Nezapomínejme, že konstrukce československého mnohonárodního státu byla nejen Masarykovou velikou vizí, ale též nedostatečně zakalkulovaným rizikem síly nacionálních egoismů etnik, které byly do tohoto státu vtěleny proti své vůli. Různorodost hodnocení pamětníků první republiky je tedy snadno vysvětlitelná.

Pavel Tigrid ve své vynikající knize Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu píše, že existuje alespoň trojí hodnocení Masarykovy republiky, třikrát protichůdné a nejméně tolikrát doložitelné:

1. Komunistická verze byla, že cesta, která byla tenkrát v říjnu 1918 nastoupena, byla cestou neúprosného třídního boje s bezohlednou vládnoucí buržoazií, která přivodila hlad a střílela do dělníků.

2. Opačná verze tvrdí, že to byl vzorný demokratický stát, ve své době a svým postavením v Evropě jedinečný, v čele s jednou z největších postav našich dějin, krátce stát, který je nám k věčné československé cti.

3. Třetí verze toto pozitivní hodnocení osekává poukazy na rozkladné látky, které kolovaly v nově zrozeném státním těle, a spíše než léčeny, byly liknavě ošetřovány a nakonec - i když ne výlučně – přivodily jeho skon.

Střet názorů mezi Tomášem Krystlíkem a Milenou Wahlenovou je tedy střet názorů shora uvedených pod bodem 2 a 3.

Tomáš Krystlík, víceméně stoupenec třetí verze, se zaměřuje ve svých pojednáních o první republice na méně známá, lépe řečeno (někdy ochotně) zapomínaná fakta, která čerpá převážně z Klimkova Boje o Hrad a Rádlovy Války s Němci, což jsou prameny seriozní. Odhalování negativních stránek 1. československé republiky není sám o sobě čin zavrženíhodný, spíše naopak počínání vedoucí k dějepisnému sebepoznání- viz i jeho obšírnější práce Co jsme v učebnicích dějepisu nenašli, plná nepříjemných pravd - jen kdyby Krystlíkova dikce nevzbuzovala dojem, že chce provokovat (k čemuž se ostatně sám přiznává ) a kdyby tepání nedostatků tohoto státu nenaznačovalo, že mu to připravuje jakési politické sadomasochistické (míněno obrazně} sebeuspokojení. Krystlíkův sklon vede také k zjednodušenému černobílému pohledu na prominentní osoby jako byl TGM a Karel Čapek.

Čtenář, který nabýval politické a dějepisné vzdělání - vlastně školení - v komunistickém a postkomunistickém státě není obeznámen s tím, jakou reputaci požíval T. G. Masaryk v zahraničí i v protivnickém politickém táboře.

Uveďme z nepřeberného množství výroků nečeských politiků, žurnalistů a státníků citát z knihy sudetoněmeckého sociálního demokrata Wenzla Jaksche Europas Weg nach Potsdam, která je i v češtině na knižním trhu. Jaksch píše: „Nikdy mne od roku 1919 neopustil pocit problematičnosti zakládání nových států, ale šlo o to učinit v reálných mírových podmínkách pro sociální pokrok to nejlepší.“ O několik řádků Jaksch pokračuje: „Země Masarykova byla ostrovem lidských práv a útočištěm mnohých pronásledovaných ze sousedních diktatur.“ Masarykovu osobnost charakterizoval Jaksch těmito slovy: „Jeho osobní magnetismus a jeho nadání, vyjadřovat se písemně i ústně, byly mimořádné. Tím, že se stále rozšiřoval kruh jeho politických a akademických přátel, stal se Masaryk jedinečnou autoritou duchovního vedení během první světové války.“

V jiné kapitole charakterizuje Jaksch Masaryka takto: „Musíme nadhodit zásadní otázku, zda by jednotvárnost malého jednojazyčného státu byla vůbec schopna zplodit tak mnohostranou a barvitou osobnost. Jazykový a duchovní univerzalismus Tomáše Masaryka byl jedinečný (ovládal nejen kultivovanou němčinu vídeňských univerzitních kruhů, ale též většinu slovanských jazyků, téměř všechny světové jazyky a i madarštinu. Masaryk byl kusem Velkorakouska, protože se za onoho času na žádném jiném bodě světa tak těsně nesetkávaly nejrůznější národní kultury v pokojném soupeření)“. To bylo mínění předsedy sudetoněmecké sociální demokracie o zakladateli Československé republiky, který soustavně hledal kontakty k politikům německého etnika v českých zemích.

Při desátém výročí založení republiky se Masaryk vyjádřil k doutnajícímu národnostnímu problému před představenstvem obou komor Národního shromáždění: „Náš stát je národnostně a jazykově smíšený. V první řadě se u nás jedná o náš poměr k našim německým státním občanům. Německý problém je jeden z nejdůležitějších v našem státě. Je úkolem většiny získat pro stát menšinu... Musím výslovně prohlásit, že autonomistické snahy nepovažuji za politickou opozici ke státu.“ Jaksch k tomuto citátu dodává, že v tuto dobu byl Masaryk již bezmocný. Hodnotí však duchovní velikost prvního prezidenta, že měl odvahu korigovat konstituční chybu státu.

V Čechách narozený německý historik Ferdinand Seibt píše ve své knize Deutschland und die Tschechen, přeložené do češtiny: „TGM zůstal se svými iniciálami něco jako zosobnění Československé republiky . Můžeme předvídat, že náplň tohoto symbolu přetrvá rozpuštění Československa, neboť v této osobnosti spočívá aura, kterou ani stalinistické zatracení ani nelehká věcná historická kritika mohla omezit.“ Kritická slova Seibtova obsahují respekt před Masarykovou osobností.

A co o něm říká Hellmut Diwald v objemném svazku Geschichte der Deutschen, vydaném v roce 1987? „Všemi národnostmi Československa respektovaný zakladatel státu“.

Masarykovy výroky k rozumnému soužití Čechů s ostatními národnostmi jsou roztroušeny v mnoha dokumentech a publikacích. Já jich znám dost. Jejich shrnutí ve vědecké monografii by byla vděčná doktorandská tematika na příklad pro Masarykův ústav České akademie věd.

Nejde o to, že bych chtěl svými protiargumenty přehlušit Krystlíkův text, chci jen naznačit, že zjednodušování i když doložitelnými fakty, nevystihuje komplikovanou historickou skutečnost a diferencovanou osobnost TGM. Masaryk to opravdu s českými (Kramář, Dyk, atd., atd), německými (Lodgman) i slovenskými (Hlinka, Tuka) nacionalisty neměl lehké.

Podobně i Karel Čapek nedostává od Tomáše Krystlíka dobré známky, je charakterizován jako štrébr a donašeč ve službách Hradu. Co jiného je pilný informátor, jak je Krystlíkem nazýván? Ve mne toto označeni vyvolává asociaci práskače a něco jako Inoffizieller Mitarbeiter der Stasi.

Tomáš Krystlík se často odvolává na Klimkův Boj o Hrad. I dal jsem si práci a podíval se na 13 odkazů o Čapkovi v díle prvním a 21 odkazů v díle druhém. Podíval jsem se i do Kovtuna:“ Republika v nebezpečném světě“. Karlu Čapkovi bylo 36 let když se počal stýkat s TGM, Masaryk byl o 40 let starší.

Čapek našel v Masarykovi otcovskou autoritu. TGM byl imponující persona. Je faktem, že Čapek pro Masaryka zprostředkovával informace a to hlavně v mocenských hrátkách mezi Švehlou a Benešem, Masarykem vyvoleným za nástupce do prezidentského úřadu. Švehla a Beneš se neměli rádi, ba nenáviděli se. Klimek o těchto personálních vztazích píše dosti zevrubně a kriticky,

„Karel Čapek, bytost těla chorého a bázlivého, kterého jak fyzická útlost, tak umělecká vnímavost činila nesmírně citlivým a neodolným, byl by první republiku stěží dlouho přežil: příliš - a zbytečně – s její formou ztotožnil svoji mravní a myšlenkovou podstatu a smysl svého života. Sám pohled na láji, která se vyrojila, i kdyby ho nebyla přišla uštvat do jeho samoty , by jeho dny zkrátil. Postarali by se i nacisti.“ ( Cituji Václava Černého – Pláč koruny české ).

Tady má Tomáš Krystlík pravdu, uštvala ho česká lůza. Na nacistickém indexu ovšem Karel byl a jako jeho bratr Josef by koncentráku neušel. Po mnoha desetiletích komunistické indoktrinace bylo jak Masarykovo tak Čapkovo jméno ze školní výuky vynecháváno. Je pravda, že Čapkovým koníčkem bylo zahradničení, jeho hlavní díla však byly vysoce politická a antitotalitární. Tuto skutečnost Tomáš Krystlík ve své odpovědi Mileně Wahlenové nedoceňuje.

Co se týče hodnocení druhé republiky, onoho Období o němž se raději mlčí, pohybuje se Tomáš Krystlík v dobré společnosti Václava Černého a jeho memoárů Pláč koruny české.: „Fašisté, vlajkaři čekali jen na příležitost a nepřestávali vládu terorizovat dvěma demagogickými argumenty, jejichž neblahé účinnosti se rovnala jen jejich zákeřnost: požadavkem upřímného přátelství s Němci, jenž zahrnoval do Říše adresovanou denunciaci, že Beranova vláda je tajně stejně protiněmecká ...a že vláda skrytě nadržuje Židům, židomilům, komunistům, socialistům, masarykovcům, benešovcům, zednářům – ( to všechno znamenalo v tehdejším žargonu demagogické spodiny totéž) a brzdí očistu Česko–Slovenska.“

Masaryk byl odepsán, ne poprvé a ne naposledy. I páteř záruky existence československého státu – armáda – v mnohém zklamala. Neporušenou, nacistům předanou výzbroj použila Wehrmacht o několik měsíců později pro přepad do Polska.

Text Mileny Wahlenové - zastánkyně bodu 2 Tigridova schématu - jsem četl několikrát, protože jsem se chtěl dobrat jádra její výpovědi. Na počátku textu vypočítává nepochybné klady Masarykova státu, v dalším však mele páté přes deváté, počínaje Arafatem, Sartrem, Cohenem, arabskými Nazi Scouts, Palestinci, Saddámem, Bushem, Chomejním, Kishonem, Angelou Merklovou, atd., atd. Chce tímto výpočtem a ahistorickým srovnáváním pravděpodobně dokazovat výjimečnou kvalitu první republiky.

V žaludku jí leží zejména politická situace v Německé spolkové republice, ve státě, ve kterém žiji takřka 40 let, a jehož poměrně zdařilé pokusy vytvořit svobodný demokratický stát s uspokojením registruji. Je to první demokratický stát na německé půdě.

I pro Německou spolkovou republiku bychom mohli sestavit schéma podobné schématu Pavla Tigrida. Jádro neonacistů se koncentruje převážně v takzvaných nových spolkových zemích, mezi frustrovanými, méně vzdělanými, nezaměstnanými mladými lidmi. Pro mne je daleko překvapivější, že tento duchovní mor nachází úrodnou půdu v Polsku, České republice a Rusku.

V Tigridovu schématu postrádám ještě jeden názor o první Československé republice, totiž že byla chyba bourat staré mnohonárodnostní Rakousko – jakéhosi předchůdce Evropské unie - a nahradit ho novými mnohonárodnostními miniaturami. Zřícení habsburské monarchie nelze přičítat na vrub jen Masarykově emigrační činnosti a politikům Entente první světové války. Podunajská monarchie byla neléčitelně chorá nacionalismy, které předala nástupnickým státům.

Podle spisovatele a přesvědčeného austrofila Josepha Rotha, který se ze žalu nad rozpadem Rakouska v Paříži upil, nebyly hrobařem Rakouska jen Habsburky „utlačované národy“, nýbrž národ privilegovaný – německý - podlehnuvší pangermanismu, jehož cílem bylo připojení německy mluvících zemí Rakouska k Německé říši. S touto pangermánskou ideologií se musela potýkat i první Československá republika. Pro naprostou negaci Československé republiky a pro snahy německých politiků připojit Němci osídlené oblasti k Rakousku a pak k Říši nebyli němečtí poslanci přizváni k rozhovorům o ústavě. O tom, že byla vina i na českých nacionalistech typu Viktora Dyka není pochyby. Informace o pangermánské ideologii najde čtenář v internetu pod hesly Georg von Schönerer, Ritter Lodgman von Auen, Victor Adler, Alldeutsche Bewegung a Linecký program. Nikoliv tedy jen český iredentistický nacionalismus zboural rakouskou monarchii, jak míní Tomáš Krystlík.

V románu „Kapucínská krypta“ Joseph Roth jasně pojmenoval centrifugální síly, které nahlodaly neduživé podunajské impérium: „Zajisté jsou to Slovinci, haličští Poláci a Rusíni, Židé v kaftanech z Boryslavi, koňští handlíři z Bačky, muslimové ze Sarajeva a opékači jedlých kaštanů z Mostaru, kteří zpívají Zachovej nám, Hospodine. Ale němečtí studenti z Brna a Chebu, zubní lékaři, lékárníci, kadeřnice, umělečtí fotografové z Lince, Graze, Knittefeldu, volata z alpských údolí, ti všichni zpívají Wacht am Rhein. Podstatu Rakouska nenajdete v centru, nýbrž na periferii. Rakousko nenajdete v Alpách, tam jsou kamzíci, protěž a hořec, ale ani potucha o dvojhlavém orlu.“

Jaké je facit mých řádků? Historie je příliš složitá pro černo–bílé interpretace a pro zkratkovitá podání, můj text asi nevyjímaje. Zkratky jsou zavádějící. Německý historik Ferdinand Seibt při prezentaci českého vydání své knihy Deutschland und die Tschechen vyslovil názor, že “rekonstrukce průběhu dějin komplikovaného česko-německého vztahu by vyžadovala více času, než samotné dějiny“.

Kontroverzní názory, jak je publikuje Nový Polygon mají svůj význam, protože dávají možnost k přemýšlení, pakliže se čtenář chce tématem intenzivně zabývat. Jestli že se kriticky vyjadřujeme k první Československé republice – proti čemuž nemohou být námitky – buďme si vědomi toho, že naše interpretace čtou lidé, kteří v důsledku dlouholeté komunistické indoktrinace mají jen matné tušení o tom, jaký byl tento stát. Mohlo by se totiž stát, že místo barvotiskových mýtických obrazů, které chceme přivést na půdu reality, nám zůstanou je černobílé negativy.

***

Mýty o první republice

Tomáš Krystlík

/Tato stať je reakcí na článek Martiny Lustigové o meziválečné Československé republice, který jsme publikovali v letošním 4. čísle Nového Polygonu/

28. října se opět vzpomínalo na první republiku jako na nedostižný vzor. Mýtem je, že ČSR patřila mezi deset nejvyspělejších států světa. Nepatřila, v národním důchodu na hlavu byla na 17. místě, před ní byly všechny západoevropské (vyjma Itálie) a skandinávské státy (kromě Finska) i poražené Německo a Rakousko. V roce 1932 byla úrovní cen vůbec nejdražším státem světa.

Mýtem je i příkladná demokratičnost předválečné republiky. První republika dobře zaručovala individuální svobody, pro skupiny demokratická nebyla, menšiny, i tu percentuálně největší minoritu v Evropě, hladce přehlasoval státotvorný národ. Kde to bylo možné, tam se měnily volební okrsky, aby národ československý měl v nich převahu.

Pozemkovou reformu ve prospěch státotvorného národa odhlasoval nikým nevolený parlament bez poslanců z řad menšin. Uzákonění státního jazyka posloužilo k propouštění příslušníků menšin ze státních podniků a správy. Výbor z předáků vládních stran vnucoval svá rozhodnutí parlamentním poslancům. Kdo neuposlechl a hlasoval jinak, toho odvolali cestou tzv. vázaných mandátů (předem podepsaná prohlášení o složení poslaneckého mandátu).

Vlivem obrozeneckého mýtu o původu z malých vesnických chaloupek usilovali Češi o rovnostářství, což vyústilo i v silný sklon k levici – v počtu členů KSČ na milion obyvatel byla předválečná ČSR „nejkomunističtější“ zemí světa. První republika unikla také několikrát jen o vlásek bolševickému převratu – například když zbolševizované československé legie z Ruska táhly ze Železné Rudy, kde byly dislokovány, do Prahy svrhnout vládu, nebo když železničáři odmítli přepravu zbraní Polsku přes území ČSR v době, kdy Polsko zápasilo o bytí a nebytí před Varšavou s Rudou armádou vedenou Tuchačevským.

Z prezidentského rozpočtu se sanovaly i soukromé dluhy politiků Hradu nakloněných. TGM řídil stát za pomoci rozsáhlé sítě informátorů, jejichž udání shromažďovala jeho kancelář (KPR). Lidé, mezi nimi i velmi známé osobnosti, psali většinou anonymně dopisy o tom, kdo kde co řekl, udělal, co zamýšlí proti hradní politice a s adresou President Masaryk, Hrad, je házeli do schránek nočních redakcí prohradních listů. Ráno s nimi redakční poslíčci spěchali do KPR. Karel Čapek, hlavní informátor Hradu, autor eseje Proč nejsem komunistou, napsal 17. června 1936 v moskevské Pravdě v souvislosti s přípravou „stalinské“ ústavy SSSR: „Sovětský svaz není jen nejsvobodnější zemí; je to země vytvářející nový typ demokracie... Vyzdvihuje na štít demokratické zásady, popírané v některých zemích... Nová sovětská ústava znamená pokrok pro celý svět.“

Beneš, již jako ministr zahraničí, nechal utajovat zprávy čs. obchodních a diplomatických misí v SSSR o poměrech tam panujících. Zveřejnily se teprve za protektorátu, Češi jim, navzdory jejich pravdivosti, neuvěřili.

/Více se lze dočíst hlavně v publikacích: Bystrov, V.: Z Prahy do Gulagu aneb Oni byli první; Klimek, A.: Boj o Hrad, Klimek, A.: Velké dějiny zemí Koruny české, díl XIII. a XIV., Rádl, E.: Boj Čechů s Němci. /

(Nový Polygon)

***

Zde jsme hodlali otisknout článek paní Mileny Wahlenové, aby čtenář věděl, o čem pan Dr. Chyský shora píše. Laskavou péčí šéfredaktorky Nového Polygonu paní Mileny Štráfeldové nám byl text zcela nekolegiálně odmítnut slovy: „...považuji za věc elementární novinářské a redaktorské etiky, aby s publikováním svého textu v jiném periodiku, než pro který ho původně psal, autor výslovně souhlasil... Paní Wahlenová... se zasláním svého článku do CS-MAG nesouhlasí... Prosím Vás tedy, pokud chcete jakoukoli část jejího textu převzít pro svůj CS-MAG, abyste si ho opatřil jinou cestou a ozdrojoval ho.“ K tomu redakce CS-magazínu může jen podotknout, že by z dotyčného článku stačily citace a že morální odůvodnění je velmi pochybné - na jednu stranu šéfredaktorka pokládá přetisk bez souhlasu autora za neetický, na druhou stranu ale nabádá, abychom si dotyčný text opatřili jiným způsobem.

***

Ke kritice přípisu Tomáše Krystlíka o 1. republice paní Milenou Wahlenovou v článku relativizace relativního, Nový Polygon, 02/2006

1. republika nevyznívá pouze záporně, avšak na necelé stránce Nového Polygonu lze poukázat jen velmi stručně na nepříliš známé skutečnosti. Moje rozsáhlejší pojednání „Co jsme v učebnicích dějepisu nenašli...“ bylo péčí „spisovatele JABa“ (Jan Beneš se sám tak označuje) a Pavla Primuse v Novém Polygonu zastaveno uprostřed otiskování, stejně jako „Soužití se státotvorným národem“ pana L. J. Berana. JAB a Primus vynaložili značné úsilí zjistit, kolik mi za mé články platí Sudetoněmecké krajanské sdružení - pověřili pana Stanislava Moce, aby to ze mne pomocí společné konzumace piva vytáhl. On, Australan, podlehl mé bavorské pivní kondici a vybreptal mi to. Všem tedy prozrazuji: SdL mi nic neplatí. Péčí oněch dvou výše uvedených pánů byl Nový Polygon téměř výhradně nacionalisticky zaměřený. Nyní se konečně zásluhou šéfredaktorky paní Mileny Štráfeldové vytahuje z podoby fangličkářsky uslzeného českého kalendáře.

Srovnání TGM s Feliksem Dzeržinským navozuje otázku, zda paní Wahlenová vůbec ví, že to byl zakladatel Črezvyčajnoj komissii, tudíž že srovnává nesrovnatelné. Zásluhy Masarykovy v hilsneriádě a ve sporu o rukopisy jsou nesporné, nemají ale s 1. republikou nic společného. Za jeho odvážné postoje ho tehdy, před rokem 1918, Češi svorně nenáviděli, nadávali mu do cizáků, zrádců, vyhrožovali mu inzultacemi a rozbíjeli okna jeho bytu. Antisemitismus a nacionalismus vězí ostatně v Češích dodnes. Odmítají si to však připustit. Taktéž nevěří, že český meziválečný nacionalismus byl stejně agresivní jako německý, ne-li horší.

Karel Čapek, nesporně velmi dobrý literát, novinář a dramatik a pilný informátor Hradu se rozhodně vyznal víc v zahradničení, než v politice. Ve 30. létech například nabádal TGM, aby rozpustil parlament, omezil demokracii, zavedl stavy a vládl jako duce v Itálii. Nebyl obětí nacistické nenávisti, to je nacionalistický blud. Že ho Gestapo po jeho smrti přišlo zatknout, je irelevantní.

I další vývody paní Wahlenové ve zmíněném článku jsou psány pod vlivem nezvládnuté emocionality, jejímž spouštěcím mechanismem je český šovinismus. Zbývá jen doporučit, aby si prostudovala hlavně tato díla: Bystrov, V.: Z Prahy do Gulagu aneb Oni byli první, Klimek, A.: Boj o Hrad, Klimek, A.: Velké dějiny zemí Koruny české, díl XIII. A XIV., Rádl, E.: Boj Čechů s Němci. A pak teprve diskutovala. Je třeba stavět argument proti argumentu a ne používat zavádějící a populistické floskule proti někomu, kdo se dotkl národních model. Smiřme se po desítkách let se skutečnostmi, že nebýt českého iredentistického nacionalismu, nedošlo by k rozpadu c. a k. monarchie a s vysokou pravděpodobností ani k další světové válce, a že zánik 1. republiky si způsobili sami Češi svým militantním nacionalismem nejen vůči čs. Němcům, nýbrž i vůči Slovákům. Kdyby se aplikovaly principy moravského vyrovnání, popřípadě helvétský systém, Hitlerovi by se sebral vítr z plachet a republika by se nerozpadla.

Tomáš Krystlík

***

Text relativizace relativního od M. Wahlenové je nehoráznost a něco takového civilizovanému čtenáři předkládat je přímo urážka. Nejde o to, za co, za jaké obsahy se chce autorka zasazovat a co chce vyvracet. Když se seriózně referuje, argumentuje a reflektuje, musí to být akceptováno a případně vyvráceno stejnými prostředky, bez ohledu na předmět a postoj a názory zúčastněných.

Ale text, o němž mluvíme, nic ze serióznosti neobsahuje. K předmětu, o nějž se jedná, nemá autorka téměř co říci, nanejvýš několik hesel letmo pochycených z různých publikací. S vlastní materií hlouběji obeznámena není, to je velmi patrné. Nahrazuje to jinymi prostředky a sice velmi pochybnými. Misto věcné argumentace se pokouší o jakousi psychoanalýzu, tzn. popisuje nevázaný let svých myšlenek po blízkých i odlehlých a nejodlehlejších oblastech a předmětech v souvislostech právě jen psychoanalytických. Forma tohoto popisu je divoký cval. Jako pohonnou látku lze bezpečně identifikovat hysterii. Čtenáře ušetřit takové “intelektuální" potravy by nebyla cenzura, nýbrž záležitost vkusu a otázka slušné úrovně.

Ladislav J. Beran

***

Sem by patřil z chronologického hlediska shora uvedený článek Dr. Chyského „Masarykova republika – spor mýtů s realitou“ – pozn. red. CS-magazínu.

***

K některým vývodům v článku Dr. Václava Chyského Masarykova republika – spor mýtů s realitou, vznáším námitky.

“Krystlíkův sklon vede také k zjednodušenému černobílému pohledu na prominentní osoby jako byl TGM a Karel Čapek.“ (Konec citace.) Nevede, protože téměř každý Čech, který nepodlehl komunistické indoktrinaci, je má za české velikány. Snažím se narušit právě ono černo-bílé, v tomto případě jen bílé, nazírání na ně poukázáním na chyby a nedostatky oněch téměř nedotknutelných božstev.

„,Náš stát je národnostně a jazykově smíšený. V první řadě se u nás jedná o náš poměr k našim německým státním občanům. Německý problém je jeden z nejdůležitějších v našem státě. Je úkolem většiny získat pro stát menšinu... Musím výslovně prohlásit, že autonomistické snahy nepovažuji za politickou opozici ke státu.´ Jaksch k tomuto citátu dodává, že v tuto dobu byl Masaryk již bezmocný. Hodnotí však duchovní velikost prvního prezidenta, že měl odvahu korigovat konstituční chybu státu.“ (Konec citace.) TGM v poselství Národnímu shromáždění z přijímací síně ministerského předsednictva na Pražském hradě dne 22. 12. 1918: „...Území obývané Němci, je území naše a zůstane naším... My jsme vytvořili stát; tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté.“ A hned o den později (!), 23. 12. 1918 k českým Němcům v Německém zemském divadle (Stavovské divadlo) v Praze (proneseno německy): „Buďte ujištěni, Němcům našeho obnoveného státu se dostane plné rovnoprávnosti ... I já doufám a přeji si, aby dnešní večer byl jen prologem - smím-li se tak vyjádřit - k velkému dramatu, jež bychom my a Němci naší společné vlasti mohli a směli sehrát.“ Nezbývá než konstatovat, že TGM jeden den říkal to, druhý ono.

„Masaryk to opravdu s českými (Kramář, Dyk, atd., atd), německými (Lodgman) i slovenskými (Hlinka, Tuka) nacionalisty neměl lehké.“ (Konec citace.) Neměl. Zato měl mít odvahu posadit zavedení moravského vyrovnání nebo Rennerova systému soužití s menšinami nebo slibovaného spříseženeckého modelu. Tím by se stát zbavil problému menšin, zbývalo by pak jen pacifikovat české šovinisty. Ignorování práv menšin (i Slováků – popření závazků z Pittsburské dohody Masarykem a celou českou politickou scénou) bylo hlavní příčinou rozpadu českého státu.

„Je pravda, že Čapkovým koníčkem bylo zahradničení, jeho hlavní díla však byly vysoce politická a antitotalitární. Tuto skutečnost Tomáš Krystlík ve své odpovědi Mileně Wahlenové nedoceňuje.“ (Konec citace.) Nutno rozlišovat Čapka literáta od Čapka člověka. Jedinec, který stvoří esej Proč nejsem komunistou, pak nabádá TGM k omezení demokracie a zavedení italského fašistického modelu a nakonec nazve SSSR nejsvobodnější zemí světa, je buď politický naivka, nebo člověk, jehož názory se mění podle politické objednávky.

„Zřícení habsburské monarchie nelze přičítat na vrub jen Masarykově emigrační činnosti a politikům Entente první světové války. Podunajská monarchie byla neléčitelně chorá nacionalismy, které předala nástupnickým státům... Nikoliv tedy jen český iredentistický nacionalismus zboural rakouskou monarchii, jak míní Tomáš Krystlík.“ (Konec citace.) Úloha Masaryka v zániku c. a k. monarchie byla zásadní z následujících důvodů. Za prvé. Odtržením Haliče, Uher (včetně Slovenska, Chorvatska, Sedmihradska) by byl zbytek monarchie životaschopný, odtržením českých zemí nikoliv – zbytku monarchie by pak chyběl průmysl, uhlí a podobně - a Masaryk požadoval pro Čechy vlastní stát. Za druhé. Dohoda a zejména Wilson byli zásadně proti územnímu oklešťování nebo dokonce rozbití Rakouska-Uherska. Na popud Wilsona vedly USA několik tajných jednání s Rakouskem-Uherskem o uzavření separátního míru. Wilson požadoval rozsáhlé autonomie pro menšiny v mocnářství, obdobné rakousko-uherskému vyrovnání. TGM přes společného přítele, amerického milionáře Cranea (vedl Wilsonovu prezidentskou kampaň a finančně ho v ní podporoval) dosáhl v roce 1918 teprve po několika měsících pobytu v USA své první audience u Wilsona, který se s ním původně nehodlal vůbec bavit pro Masarykovu skandální výzvu z Tokia cestou z Ruska do USA, aby dohodové státy uznaly ruskou bolševickou vládu. Tlak Cranea na prezidenta USA a audience poskytnutá TGM přinesly ovoce - na přelomu jara a léta 1918 začal Wilson poprvé připouštět existenci Československa, eo ipso rozbití Rakouska-Uherska. Jeden ze synů Cranea se pak stal prvním vyslancem USA v ČSR, druhý prezidentským poradcem TGM (placen však byl čs. ministerstvem zahraničí), podoba jedné Craneovy dcery zdobila československé bankovky, druhou si vzal Jan Masaryk.

Tomáš Krystlík