Květen 2006

Hudba v kostele

Vlastimil Marek

Koncem února 2006 se v tisku objevily zprávy o tom, že se v jihlavském kostele svatého Ignáce, kde se každý rok hrála hudba jejich slavného rodáka, Gustav Mahler napříště hrát nebude. Brněnské biskupství totiž nepovažuje jeho symfonie za duchovní hudbu a „světského“ skladatele proto „vykázalo z církevní půdy.“ To se ovšem nelíbilo jihlavskému magistrátu, který pohrozil, že zastaví každoroční příspěvky na opravu kostela. Město za posledních dvanáct let investovalo do oprav církevních památek v Jihlavě desítky milionů korun a „očekávalo, že církev vyjde vstříc a pomůže s každoročním pořádáním Mahlerovských slavností“. Biskup ovšem své rozhodnutí opírá o vatikánskou instrukci „Koncerty v kostelích“ z roku 1987, podle níž mají být kostely „otevřené jen pro liturgickou nebo náboženskou hudbu a pro každý jiný druh hudby naopak zavřené“, napsal V. Drchal v Lidových novinách, a zároveň se podivoval, jak to, že na řadě míst v republice probíhají v různých kostelích různé koncerty světské hudby (za nejpodivnější příklad jiné než liturgické hudby považuje koncert Daniela Landy s písněmi Karla Kryla v kostele sv. Petra a Pavla na Vyšehradě před dvěma roky).

Mluvčí biskupské konference přiznal, že totiž „záleží na názoru a rozhodnutí toho kterého biskupa nebo ordináře, která hudba je duchovní a která ne. Řídit se musí především citem. Seznamy duchovní hudby samozřejmě neexistují.“

Z vlastní zkušenosti ovšem musím rovnou podotknout, že problém se týká výhradně katolické církve a katolických kostelů. Až na dvě tři výjimky jsem za posledních patnáct let hrál v desítkách kostelů - ale jen v těch evangelických a husitských. Podotýkám pro nezasvěcené, že hraji na znějící (tibetské) mísy a zvony svým způsobem tu nejautentičtěji duchovní hudbu, jakou dnes může kdo v Evropě slyšet a zažít. V tomtéž duchu, v jakém „duchovní hudbu“ chápe i francouzský pedagog a hudebník Raphaël Passaquet: „Mnohé biblické texty poukazují na duchovní sílu instrumentální hudby explicitně: nejde jen o "preludování" ke zpívaným textům, ale o to dobře podpořit inspiraci, vyprovokovat prorokovo vlastnictví skrze ducha Božího: „Až tam vejdeš do města, narazíš na hlouček proroků sestupujících z posvátného návrší; před nimi harfa, buben, píšťala a citara, a oni budou v prorockém vytržení. V tom se tě zmocní duch Hospodinův a upadneš do prorockého vytržení s nimi a změníš se v jiného muže." (Sam. 10;1,5-7)

Například v katolickém kostele v Kostelci nad Černými lesy jsem nedávno hrál, pozván tamními nadšenkyněmi, již podruhé. Mladý farář si před třemi lety poslechl ukázku a po tehdejším koncertu byl naprosto nadšen. A v kostele sv. Tomáše v Praze na Malé straně jsem před lety hrál zcela jistě jen proto, že tamní farář byl mladý, nepředpojatý Španěl. Katolické kostely, „díky“ jejich věkem starým, konzervativním a ke každé „novotě“ zády otočeným farářům a biskupům, jsou ovšem vůči téhle autentické duchovnosti zcela uzavřeny. Vzpomeňme i podobný případ naprostého nepochopení katolické církve co se týče kulturních a hudebních aktivit nadšenců v rámci festivalu Broumovské léto před několika lety: po dvou sezónách, které celá desetiletí nevyužívané prostory málem spadlých kostelů neuvěřitelně oživily a zposvátněly, teď kostely po tehdejším uraženém a trucovitém farářském a biskupském zákazu opět ztichly a nerušeně se rozpadají.

Susan Blackmoreová ve své knize Teorie memů (lze je přirovnat ke genům, a uplatňují se při přenosu slov, myšlenek, chování, návyků, znalostí, módních trendů… které se kopírují prostřednictvím chování) píše, že memy se šíří podle principů evoluce a že „věda je např. nástroj, který umožňuje oddělovat pravdivé memy od falešných.“ O náboženství píše, že „je pravým opakem vědy: nejdříve se vymyslí teorie a pak se brání před testováním.“

Vypadá to, že konzervativní faráři a biskupové církve katolické si u nás (protože jinde ve světě se v kostelech zpívá, tančí a hraje i hudba současná a jiná) vymysleli teorii, že cokoliv jiného, než varhany a Hej, mistře je světské, a tedy do kostela nepatří. A tuto svou „teorii“ a nadvládu nad kostelem de iure urputně brání před testováním novými podněty zvenčí. Nedivím se jim. Jeden koncert na mísy v dokonalé akustice kostela totiž „produchovní“ a přiblíží tak Bohu všechny přítomné bez rozdílu pohlaví, vzdělání a náboženské příslušnosti de facto daleko dokonaleji a hlubinněji, než desetiletí pasivního a poslušného sezení v kostele za obvyklých zvuků obvyklé liturgie.

Proč o tom píši? Koncem května jsem měl hrát v (katolickém) kostele Zvěstování Panny Marie v Pardubicích, ale tamní biskup koncert nepovolil a odvolal se právě na onu vatikánskou směrnici.

A tak jsem si v českém internetovém vyhledávači zadal heslo „koncerty v kostelích“ a mám teď v počítači celou řadu článků i původních dokumentů, ze kterých čerpám a cituji:

„Biskup na to jistě má právo. Možná svůj zásah dokonce pokládá i za povinnost. Pokud se tedy chce řídit literou vatikánských instrukcí více, než jejich smyslem. Výsledkem jeho rozhodnutí je, že obyvatelé Jihlavy by museli jezdit třeba až do katedrály svatého Pavla v Minneapolis, kde kněží Mahlerovu hudbu necenzurují. Což je přirozeně absurdita. Není ovšem o nic menší než skutečnost, že biskup zavádí muzikologickou inkvizici v zemi, kde mnozí lidé i bez toho pokládají příslušníky vysokého kléru za zpátečníky. Dokazovat jim, že tak činí nespravedlivě, bude zas o něco těžší… Umělecký prožitek může člověka přimět k přehodnocení dosavadního způsobu života. Církev se tím ovšem netrápí. Má na to předpis a basta. Což je cesta k pověrečnosti a duchovní vyprahlosti,“ napsal publicista Hynek Glos.

„Jistě by se mezi čtenáři nenašel nikdo, kdo by se pohoršoval nad tím, že církev nedovoluje v kostele pořádat módní přehlídky či předvánoční trhy. Ale proč ne koncert takzvané vážné hudby? Vždyť ta má svůj nepopiratelný duchovní obsah. Vyjadřuje skutečnosti člověka přesahující a poukazuje na ně. Je snad Má vlast nebo Beethovenova Devátá neduchovní? Když se biskupství postaví proti uvádění symfonického díla v jihlavském kostele v rámci Mahlerova festivalu, zdálo by se, že této hudbě nepopiratelnou duchovnost upírá. To vystupuje zvláště zřetelně ve srovnání s jinými hudebními kousky, které v kostelích občas zaznívají při bohoslužbách i mimo ně a ve kterých je hudební výraz transcendence více než skromný,“ píše zase Jiří Kub, chrámový muzikant a místopředseda Společnosti pro duchovní hudbu.

Historik umění Mojmír Horyna v Revue Prostor na stejné téma smutně poznamenává: „Kolik levné pouťovitosti je v dnešní pražské kulturní nabídce, té, se kterou se turista setkává na každém kroku – povrchní banalita podívané v někdejším kostele sv. Michala, pochybná soukromá muzea (kupř. mučení či kýčovitě pojaté „magičnosti“ města), narychlo secvičené a předražené koncerty v kostelích, výtvarné kýče nabízené na ulicích i ve většině obchodů na hlavních turistických trasách. Dnešní stav a provoz katedrály sv. Víta je jedním slovem hanebný, nevychovanost velké části návštěvníků a netečnost duchovní správy jsou otřesné.“

Výše zmíněný francouzský hudební skladatel, sbormistr, odborný pracovník v oblasti hudby a umění Raphaël Passaquet (*1925) napsal svůj názor na onu pro většinu našich farářů a biskupů tak závaznou směrnici Vatikánu hned v roce 1988: „Jaký je rozdíl mezi písní vinařů zpívanou na koncertě a scénami z vinobraní na hlavici sloupu? Není mešní víno plodem vinné révy a lidské práce? Církev považuje za normální, když je přijímána v místech profánních jako rozhlas, televize, sportovní haly... aby zde mohla hlásat Boží slovo. Má tedy zavírat dveře před hodnotami typicky duchovními, jež jsou obsaženy v hudbě? Předložená definice duchovní hudby a hudby posvátné je v římské směrnici jednoduše formální; věci jsou řazeny podle litery, která zabíjí, a ne podle ducha, který oživuje…“

Jiří Černý ve stejném duchu poznamenává v roce 2006: „Nebylo by lepší otevřeně uznat, že vatikánská směrnice Koncerty v kostelích je problematická svým obsahem a vysloveně nešťastná svým armádním jazykem? („Tyto pokyny nesmějí být považovány za projev nedostatku zájmu o hudební umění...“) Že je zralá na opravu?“

Kostely jsou na mých a podobných koncertech vždy plné, návštěvníci a posluchači odcházejí s unikátním zvukovým a duchovním zážitkem, až v jakémsi „prorockém vytržení“ ("Kostel se vznášel..", "Byla jsem v tom...", "Zvuky mi procházely tělem, jen nevím, kde vstupovaly dovnitř a vystupovaly ven..", "zdálo se mi, že se všichni držíme za ruce...") a půlku čistého zisku kostelu vždy věnuji.

Katolická církev se ale předem (slovy Passaqueta), „místo toho, aby byla hrdá na to, že může opět sehrát úlohu pouta a shromáždění lidí, uzavřela do chladného a zimomřivého rozlišování mezi místem sakrálním a profánním.“

Naše současná hudba přitom kdysi z kostela fakticky vzešla a do akusticky dokonalých kostelů patří. Právě tak tam patří i zpěv (mám na mysli i ten alikvotní, kterého se u nás klérus bojí jako čert kříže). Naopak, je to právě hudba, která by mohla dnes chátrající a duchovně skomírající kostely opět vzkřísit. Jen by to musela být hudba jiná, současná, skutečně „vytrhující“ z šedi současné pragmatické reality. Tedy ne ta, o které si čeští biskupové myslí, že je liturgická a náboženská a kterou jedinou do „svých“ kostelů vpustí.

„Nezdá se mi důstojné donekonečna kličkovat mezi výrazy duchovní a náboženský, mezi tím, co je ´jen´ kavárensky využitelná střecha svatopetrského chrámu a co už sakrální prostor, mezi nařízením, pokynem a výjimkou,“ píše ve svém článku Hudba, chrám a rozum Jiří Černý.

Souhlasím. A tak stejně jako naprostá většina katolických kostelů u nás, i kostel Zvěstování Panny Marie v Pardubicích bude dál rezonovat jen profánním hlukem okolních ulic a čekat na osvícenější faráře a biskupy.

P. S.: Pozitivní zvěst: koncert na znějící mísy a steel drum v Pardubicích se, tak jako obvykle velmi důstojně, odehraje na podzim (11. listopadu 2006, od 16 hodin) v Husově sboru, tamní farář Československé církve husitské Rokyta se velmi těší, a výtěžek z jako obvykle dobrovolného vstupného pošleme nějakým těm potřebným.