Květen 2006

Úvodní slovo na vernisáži výstavy Oběti komunistické moci v severočeském pohraničí v letech 1945-1946

Eduard Vacek

Dámy a pánové, vážení hosté,

dovolte mi, abych vás jménem Federace nezávislých spisovatelů přivítal na zahájení expozice dokumentů, kterou jsme nazvali Oběti komunistické moci v severočeském pohraničí v letech 1945-1946.

Jestliže jsme zvolili pro motto této výstavy, slova Petra Příhody, cituji: „Nebyl to výbuch lidového hněvu, nýbrž akt právě vznikající státní moci,“ pak to nebyl výběr náhodný, ale pečlivý a uvážený. Jak tato výstava deklaruje ve svém názvu, šlo nám o to, doložit politickou i faktickou odpovědnost Komunistické strany Československa za tragický průběh soustřeďování německého obyvatelstva v severočeském pohraničí a jeho odsun z území Československé republiky v letech 1945-1946. V uvedeném období ovládali komunisté Vojenské obranné zpravodajství a jeho prostřednictvím velení vznikající Československé lidové armády a rovněž ministerstvo vnitra včetně utvářejícího se Sboru národní bezpečnosti. Z tohoto důvodu nesou velitelé příslušných jednotek Československé lidové armády, Sboru národní bezpečnosti a funkcionáři ministerstva vnitra a národních výborů z řad komunistů plnou osobní i stranickou odpovědnost za svoji činnost, která vyvrcholila excesy a násilnostmi daleko za hranicí lidskosti a která z hlediska státní moci vedla k jejímu naprostému selhání.

Tato výstava ukazuje, že to bylo možné jen proto, že si příslušníci Svobodovy armády s sebou přivezli na pancířích tanků ze sovětského svazu infekci zla, která vedla nejprve k infiltraci komunistické ideologie do státních struktur a později k explozi nekontrolovaného brachiálního násilí, jež bylo pojmenováno jako český gestapismus. Tento leninský princip brutální jakobínské moci byl nejprve uplatněn proti našim spoluobčanům německé národnosti a později, když se ověřil jako vhodný nástroj k likvidaci politických odpůrců, i proti tzv. vnitřnímu nepříteli, kterým se ukázali být všichni ti, kteří kladli odpor komunistické ideologii. Není pochyb o tom, že násilné akty proti všemu německému po ukončení války a porážce nacismu byly pečlivě připravené po stránce ideové i praktické dávno předtím na území Sovětského svazu. Příslušníci NKVD, kteří byli řídícími orgány obraného zpravodajství měli velké množství zkušeností jak s hubením vlastního obyvatelstva, tak i s jejich libovolným přemísťováním a vysídlováním. Leninské a stalinské vyhlazovací a pracovní tábory byly velkým vzorem pro nacistické funkcionáře, kteří „jen vylepšili“ technologii genocidy. Během sběru dokumentů, archiválií i fotografií jsme si uvědomili, do jaké hloubky měly orgány komunistické moci vypracovaný celý plán.

Rád bych se zde zastavil u některých jednotlivostí, které překvapují detailním vypracováním. Obyvatelé Podkarpatské Rusi, Rusíni, volyňští Češi a další, kteří utekli před nacismem do Sovětského svazu, byli jako špióni odsouzeni k dlouholetým trestům a deportováni do gulagů, kde byli de facto odsouzeni k smrti. Jen díky tomu, že mohli vstoupit do čs. armádního sboru, mohli přežít. Při obsazení a přivtělení Podkarpatské Rusi k SSSR bylo těmto vojákům a jejich rodinám umožněno, aby optovali pro ČSR. Jejich novým územím měly být Sudety a majetek po vyhnaných Němcích. Není divu, že tito Svobodovci s takovou vervou a osobním nasazením nejen vyháněli, ale i vraždili všechny Němce bez rozdílu, tedy bez ohledu na podíl viny, věk, pohlaví, či další kritéria. Noví obyvatelé Sudet, kterým byl rozdán německý majetek, věděli dobře, komu mají být vděční, když ve volbách v roce 1946 volili KSČ v průměru o deset procent více hlasy, než byl celostátní průměr. Dobové dokumenty také přesvědčivě ukázaly, jak bylo zacházeno s antinacisty, kteří prý dobrovolně, v počtu přes 90 000 osob opustili území Sudet a byli deportováni do oblastí Německa spravovaných Rudou armádou.

V celém tom politickém a morálním marasmu té doby jsme objevili i významné osobnosti, které se snažily zabránit anexi komunistické zvůle do poválečného uspořádání naší společnosti. V oblasti vojenské to byl především generál Heliodor Píka, který reprezentoval významnou morální autoritu a který důsledně bránil sovětizaci armády. Za svoji antikomunistickou pevnost byl popraven v inscenovaném procesu. Mezi politiky to byli vybraní poslanci ÚNS, z nich zejména příklad JUDr. Bohumila Bunži ukazuje, že i v obtížném předúnorovém klimatu bylo možné se bránit morální a politické devastaci národa. Ze svého postavení dokázal donutit bezpečností složky, v té době již zcela v moci KSČ, aby vyšetřovaly poválečné excesy, nazvané jako porevoluční události. Díky tomuto významnému muži jsou k dispozici dokumenty, které objasňují excesy proti německému obyvatelstvu, ale i proti nepohodlným osobám české národnosti. Také tento muž byl komunisty odsouzen k smrti v inscenovaném procesu. Naštěstí nemohl být rozsudek vykonán, neboť JUDr. Bunža uprchl z dosahu komunistické trestní justice. Ministr spravedlnosti Prokop Drtina, který zastával nestrannou spravedlnost, byl rovněž odsouzen k dlouholetému trestu odnětí svobody. Ne všichni byli služebníky sovětského režimu a komunistické strany. Své hrdinství však často zaplatili životem či dlouhodobým vězněním v nelidských podmínkách.

Musím zde říci, že mnohé doklady a historické materiály, které jsme pracně získávali z archivů, jsme získali jen díky hrubé nedbalostí orgánů StB, které nezničily vše, co mělo být zničeno, tak jak se to téměř podařilo v případě tzv. postoloprtského masakru. I když byli někteří přímí aktéři a velitelé vojenských akcí později pověřeni vysokými správními funkcemi (mám na mysli např. kapitána OBZ Zíchu, alias Petrova, který byl tajemníkem ONV v Žatci) z archivů i dobového tisku zcela zmizely jejich fotografie i záznamy. Nejen našim vytrvalým úsilím ale také díky spolupráci archivů, muzeí a dalších soukromých spolupracovníků, kteří pro svoji četnost nemohou být jmenovitě uvedeni, jsme však posbírali dostatek střípků do mozaiky, aby obraz odpovědnosti za poválečné hrůzy mohl být úplný. Například ve věci již zmíněného postoloprtského masakru jsme se dostali mnohem dál, než vyšetřovatel policie v devadesátých letech, který tento případ zkoumal na základě oznámení spisovatele Ludvíka Vaculíka a jako nevyřešený odložil. Dnes můžeme přesně určit míru odpovědnosti jednotlivých osob, které se na záležitosti podílely. Chci také poděkovat přímým účastníkům či pamětníkům těchto událostí, bez jejichž pomoci a spolupráce by obraz těchto událostí nebyl úplný.

Naše expozice je rozdělena do osmi oddílů, které mají následující názvy:

Kořeny zla

Ovlivňování vlastenců

Uchopení moci

Národní nepřítel

Internační tábory

Akce Postoloprty

Zásah poslanců

Vzpomínky obětí

Při přípravě expozice jsme se setkali s velkým množstvím důkazních materiálů, které nemohly být pro svoji četnost na této výstavě uvedeny. Všechny tyto materiály, dokumenty a fotografie jednoznačně dokazují, že násilí v severočeském pohraničí bylo důsledně připraveno a realizováno pod vedením komunistické ideologie prostřednictvím branné a bezpečnostní moci. Na tomto násilí se podílely především sovětské bezpečnostní speciální složky NKVD, československé bezpečnostní jednotky OBZ a jeho bezprostřední výkon byl svěřen elitním vojenským jednotkám Prvního československého sboru tzv. Svobodovy armády. Na násilí se podílely rovněž jednotky Revolučních gard, partyzánů a jednotlivci s psychopatickými sklony, kteří svévolně zneužívali svěřenou moc.

Je varovným mementem a historickou nespravedlností, že nikdo z aktérů tohoto bezprecedentního násilí nebyl potrestán. Násilné skutky zla byly přikryty a pardonovány nemravným zákonem č. 115 ze dne 8. května 1946 O právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků. V §1 tohoto zákona je doslovně uvedeno, že „jednání k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů není bezprávné ani tehdy, bylo - li by jinak podle platných předpisů trestné“.

Jen z těchto důvodů přetrvávají neuspořádané mezinárodní vztahy mezi Němci a Čechy. Tato expozice si klade za cíl přispět k diskusi o příčinách vzniku národních nevraživostí tím, že ukáže míru zodpovědnosti a viny jednotlivých subjektů a že ukáže, po léta pečlivě skrývané události ve světle pravdy. Tento záměr byl skutečným úmyslem organizátorů této expozice.

Naše expozice je bezpochyby plně v souladu s rezolucí Rady Evropy ze dne 25. 1. 2006 „O nutnosti mezinárodního odsouzení zločinů totalitních komunistických režimů.“ Spolu s Evropským parlamentním shromážděním jsme také i my přesvědčeni o tom, že uvědomění si historie je jednou z podmínek pro to, aby se takové zločiny nikdy nemohly opakovat.

(Výstava ve Vrchlického divadle v Lounech potrvá do 9. června 2006)

***

Meine Damen und Herren, sehr geehrte Gäste,

gestatten Sie mir, Euch in Namen der Föderation den unabhängigen Schriftstellern bei der Eröffnung der Dokumentesauslagerung, die wir benannt haben „DIE OPFER DER KOMMUNISTISCHEN MACHT IN DEM NORDBÖHMISCHEN GEBIET IN JAHREN 1945 - 1946“ zu begrüßen.

Falls wir als das Motto dieser Ausstellung die Worte von Peter Příhoda gewählt haben, ich zitiere: “Das war kein Zornausbruch des Volkes, sondern der Akt eben entstehenden Staatsmacht“, dann war es keine zufällige Auswahl, sondern sorgfältige und abgeklärte Stichprobe. Wie diese Ausstellung schon in dem Titel vereinbart, es ging uns darum, die politische und faktische Verantwortung der Kommunistischen Partei der Tschechoslowakei für den tragischen Ablauf der Konzentrierung der deutschen Bevölkerung in dem Nordbömischen Grenzgebiet und seine Aussiedlung aus dem Territorium der Tschechoslowakischen Republik in Jahren 1945 bis 1946 hinzufügen. In der besagten Periode haben die Kommunisten Armeeabwehrnachrichtendienst und durch diese auch das Kommando der entstehenden Tschechoslowakischen Volksarmee und auch das Innenministerium, einschließlich des Verbandes für die nationalen Sicherheit der eben gebildet wurde, beherrscht. Aus diesem Anlass tragen die Befehlsgeber den kompetenten Armeetruppen der Tschechoslowakischen Volksarmee, des Verbandes für die nationalen Sicherheit und die Funktionäre des Innenministeriums und den Nationalausschüssen aus den Reihen den Kommunisten für die Tätigkeit, die sein Höhepunkt erreichte durch Exzessen und Gewaltsamkeit weit hinter der Grenzen der Humanität und welche aus dem Standpunkt der Staatsmacht zu seinem vollkommenen Fehlschlag führte, volle Persönliche- und Parteiverantwortung. Diese Ausstellung zeigt, daß es nur deshalb möglich war, daß die Angehörigen der Svobodaarmee auf der Armierung den Panzerwagens aus dem Sowjetunion die Infektion der Bosheit mitgebracht haben, die am Anfang zur Infiltration der kommunistischen Ideologie in Staatsorganisationsstrukturen und später zur Explosion der unüberprüfbaren Brachialgewalt führte, die als tschechisches Gestapismus nominiert wurde.

Dieser Leninprinzip der brutalen Jakobinenmacht wurde am Anfang gegen unseren Mitbürgern der deutschen Nationalität und später, wenn es wie passendes Instrument zur Liquidierung gegen dem sog. inneren Feind, welche alle solche waren, die ein Widerstand der kommunistischen Ideologie geleistet haben, verifiziert, zur Geltung gebracht. Es gibt keine Bedenken, daß die gewaltsame Akten nach dem Kriegsende und Naziniederlage gegen alles was deutsch war, wurden sorgfältig nach der Ideologischen- und der Praktischenseite sehr lange vorher auf dem Gebiet der Sowjetunion vorbereitet. Die Angehörigen der NKVD, die Führungsorgane des Abwehrnachrichtendienstes waren, hatten große Menge der Erfahrungen nicht nur mit der Vertilgung der eigenen Bevölkerung, sondern auch mit der beliebigen Verlegung und Aussiedlung der Bevölkerung. Die Lenin- und Stalins Arbeits- und Vernichtungslager wurden das große Vorbild für die Nazifunktionäre, die nur „die Genozidtechnologie verbessert haben“. Im Laufe der Dokument-, Archivgegenstände- und Fotoerfassung haben wir uns vergegenwärtigt, in welche Tiefe wurde der ganze Plan von den Organen der kommunistischen Macht ausgearbeitet. Ich möchte gern hier aber bei einigen Einzelheiten stehen bleiben, die durch Detailaufstellung uns überraschen. Die Bewohner Rutheniens, die Ruthenische, die Volhynien-Tschechen und weitere, die vor dem Nazismus nach Sowjetunion geflüchtet haben, wurden wie die Geheimagenten zu den langjährigen Strafen verurteilt und nach Gulagen deportiert, wodurch de facto zum Todesstrafe verurteilt worden sind. Nur dank diesem Umstand, daß sie in die Tschechoslowakische Heeresgruppe eintreten konnten, konnten überleben. Bei der Besatzung und bei der Annexion des Ruthenien zu der Sowjetunion wurde diesen Soldaten und ihrer Familien ermöglicht, für die Tschechoslowakei zu optieren. Ein neues Gebiet für diese sollte Sudettenland sein und das Eigentum nach den abtransportierten Deutschen. Kein Wunder, daß diese Svoboda-Soldaten mit solcher Verve und mit dem personal Einsatz nicht nur davonjagen, aber auch schlachten alle Deutsche ohne Unterschied, also ohne Rücksicht zu dem Schuldanteil, Alter, Geschlecht oder weitere Kriterien. Die neue Sudetenbewohner, an die deutsche Eigentum verschenkt wurde gut wußten, wem sie dankbar sein sollen, wenn während der Wahlen im Jahr 1946 die Kommunistische Partei im Durchschnitt um 10 Prozent mehr Stimmen, als gesamtstaatliche Durchschnitt war, gewählt haben. Die zeitgemäße Dokumente auch überzeugend gezeigt haben, wie ist man mit den Antifaschisten umgegangen, welche „freiwillig“, in dem Anzahl mehr als 90 000 Personen Sudetengebiet verlasen und in solche deutsche Gebiete abtransportiert worden sind, die durch Rote Armee verwaltet wurden.

In dem ganzen Politisch- und Moralmarasmus dieser Zeit haben wir auch bedeutende Persönlichkeiten entdeckt, welche haben sich bemüht die Anektion der kommunistischen Willkür in den Nachkriegsaufbau unserer Gesellschaft zu verhindern. In dem Armeebereich war das vor allem General Heliodor Píka, der representierte bedeutende Moralauthorität und der konsequent verhinderte die Sowjetisierung der Armee. Für seine antikommunistische Stabilität wurde er in dem inszenieren Prozess zum Todestrafe verurteilt und hingerichtet. Unter den Politikern waren es die ausgewählte Abgeordneten der Verfassungsgebenden Volksversammlung, und aus denen das Beispiel des JUDr. B. Bunža zeigt, daß auch in schwieriger Vorfebruarzeit möglich war, sich der Moral- und Politischverwüstung des Volkes zu wehren. Aus seiner Position hat er die Sicherheitsorgane zwingen nachgebracht, die in dieser Zeit ganz der Macht der Kommunistischen Partei unterlagen, um die Nachkriegsexzesse, die man wie Nachrevolutionsergebnisse bezeichnet hat, zu untersuchen. Dank diesem bedeutenden Mann stehen die Dokumente zur Verfügung, die Exzessen nicht nur gegen der deutschen Bevölkerung aufklären,, sondern auch gegen unbequemen Personen der tschechischen Nationalität. Auch dieser Mann wurde von Kommunisten in dem inszenierten Prozess zum Todesstrafe verurteilt. Zum Glück konnte man nicht den Urteil vollstrecken, denn JUDr. Bunža hat aus dem Bereich des kommunistischen Strafjustizrechts geflüchtet. Der Justizminister Prokop Drtina, der Anhänger der unbeeinflussten Gerechtigkeit war, wurde auch zum langjährigen Strafe des Freiheitsentzugs verurteilt. Nicht alle waren die Bediente des Sowjetregime und der kommunistischen Partei. Sein Heldenmut aber oft durch Leben oder langjährige Gefangenenhaltung in unmenschlichen Bedingungen bezahlt haben.

Ich muß hier sagen, daß manche Belege und historische Materialien, die wir mühsam aus den Archiven nur dank der groben Vernachlässigung den Stasi- Organen gewonnen haben, welche diese nicht liquidiert hat, was liquidiert sein konnte, und so hat es fast in dem Fall Postelberg-Massaker gelungen. Wenn auch einige unmittelbare Akteure und Befehlsgeber der Armeeaktionen später den hohen Verwaltungsfunktionen beauftragt haben (ich meine z.B. Hauptmann der OBZ Zicha, alias Petrov, der Sekretär des Kreisnationalausschusses in Saaz war) trotzdem aus der Archivdokumentation und zeitgemäßer Presse die Fotos und Anmerkungen ganz verschwunden haben. Dank unserer ausdauernden Anstrengung und auch dank der Zusammenarbeit den Archiven, Museen und weiteren Privat-Mitarbeitern, die für die Häufigkeit konnten nicht namentlich eingeführt sein, haben wir genug Splittern für die Mosaik gesammelt, damit das Bild der Verantwortlichkeit für die Nachkriegschrecke vollständig sein konnte. Zum Beispiel in dem Fall schon genannten Postelberg-Massaker sind wir viel weiter gegangen, als der Ermittlungsbeamte der Polizei in neuziger Jahren, die dieser Fall auf dem Grunde der Meldung des Schriftstellers Ludvík Vaculík erforscht haben und der er als ungelöst abgelegt hat. Wir konnten heute genaues Maß der Verantwortlichkeit den einzelnen Personen, die auf dieser Angelegenheit sein Anteil hatten, festsetzen. Ich möchte gern auch den unmittelbaren Beteiligten bedanken und denen die sich diese Ergebnisse erinnern, ohne derer Hilfe und der Zusammenarbeit konnte das Bild der Ergebnissen nicht vollständig sein.

Während der Vorbereitungsarbeit der Exposition haben wir mit einer großen Menge des Beweismaterials getroffen, die konnten nicht aus dem Anlaß der Häufigkeit auf dieser Ausstellung fortgeführt werden. Alle diese Materialien, Dokumenten und Fotos eindeutig beweisen, daß die Gewalttätigkeit in dem Nordböhmischen Grenzgebiet unter der Leitung der kommunistischen Ideologie mithilfe Wehr- und Sicherheitsmacht folgerichtig vorbereitet und realisiert wurde. Auf dieser Gewalttätigkeit haben einen Anteil vor allem speziale sowjetische Sicherheitsbestandteile der NKVD, tschechoslowakische Sicherheitseinheiten der OBZ und seine unmittelbare Ausübung wurde durch Gardetruppen des Ersten tschechoslowakischen Korps sog. Svoboda-Armee durchgeführt. Auf der Gewalttätigkeit hatten ein Anteil auch die Einheiten der RG, Partisanen und einzelne Personen mit den psychopatischen Tendenzen, die eigenmächtig die anvertraute Macht missbraucht haben.

Es ist das warnende Merkzeichen und die historische Ungerechtigkeit, daß keiner aus den Akteuren dieses unvorstellbaren Gewaltaktes bestraft wurde. Gewalttätige Tatsachen des Unheils wurden bedeckt und pardoniert durch das unmoralischen Gesetz Nr. 115 aus dem 8. Mai 1946 über der Rechtlichkeit den Akten die in Zusammenhang mit dem Kampf über der Wiedererwerbung der Freiheit den Tschechen und Slowaken. In dem § 1 dieses Gesetzes ist buchstäblich eingeführt, daß das Benehmen zu dem in der Zeit von 30. September 1938 bis 28. Oktober 1945 gekommen ist und dessen Zweck einen Beitrag zu dem Kampf für die Wiedererwerbung der Freiheit den Tschechen und Slowaken oder die zielte zu gerechtiger Vergeltung für die Taten den Okkupanten oder seinen Mithelfern hin, daß es kein Unrecht ist doch anders nach den gültigen Vorschriften Strafhandlung ist.

Nur aus diesen Beweggründen dauern verworrene internationale Beziehungen zwischen Deutschen und Tschechen. Diese Exposition stellt sich eine Aufgabe zur Diskussion über die Anlässe der Entstehung der Nationalgehässigkeiten durch das beitragen, daß sie das Maß der Verantwortlichkeit und Schuld den einzelnen Subjekten zeigt und daß sie viele Jahre versteckte Ereignisse in dem Licht der Wahrheit zeigt. Diese Absicht war die wirkliches Vorhaben den Organisatoren dieser Ausstellung.