Červen 2006

58. oběžník České koordinační kanceláře

1. května 2006

Přátelé,

tento oběžník je o právu a bezpráví, o spravedlnosti a zločinu a jeho pokračování do dnešních dob, o falešných prorocích a jejich zvrhlých heslech, jimiž zavedli národ ne do svobody a míru ale do falše, rozkrádání, přetvářky, lži, nenávisti a podvodu.

K takovému úvodu nás přivedla rezoluce Valného shromáždění Organizace spojených národů, kterou připojujeme. Mluví se v ní o obětech porušování lidských práv, o povinnostech států postarat se o návrat obětí do společnosti, k původnímu jejich majetku, postarat se o jejich ochranu před dalším utrpením a o ošetření následků jejich útrap a útrap jejich rodin. Při jejím čtení nám před očima vyvstanou inscenované procesy, vyhánění rolníků z jejich domovů a polí, otrocké práce při dobývání a zpracování uranu, mučemí vězňů a všechna ta hrůza komunistických let.

Dozvěděli jsme se, že se tato rezoluce do češtiny překládat nebude a důvod si můžeme jen domýšlet. Přeložili jsme ji tedy sami. Je to jediný český překlad. Rozešlete ji na všechny strany. Při čtení tohoto dokumentu nelze nevzpomenout na zvlčilé metody lůzy, členů zločinné strany a zpustlosti jejich vůdců. Nelze se nezamyslet nad pokračováním této zločinnosti po listopadu 1989 pod vedením falešných proroků a hesel: Nejsme jako oni, Jsme všichni vinni, Já jsem také pro restituce, pokud se nenaruší stávající majetkové vztahy, nebo Uděláme tlustou čáru za minulostí, Dozadu máme mít jen malé zrcátko, Nejlépe by bylo na nějaký čas zhasnout, Oni to kupovali v dobré víře, Já nejsem antikomunista, Kéž by bylo víc Kožených, atd, atd.

Naštěstí jsme svědky reorganizace Organizace spojených národů, která se odhodlala prosazovat lidská práva podle mezinárodních úmluv, podepsaných členskými státy, tedy i Československem a Českou republikou jako následným státem.

Naše organizace se zabývá restitucemi od roku 1991, kdy vyšly diskriminační zákony, odporující podepsanému a ratifikovanému Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech, který má přednost před českými zákony a není českou stranou dodržován. Česká republika tak porušuje svou vlastní ústavu a je zřejmé, že restituční zákony, které rozlišovaly lidi podle občanství, byly už při jejich podepsání neústavní. Výbor OSN pro lidská práva odsoudil v několika případech Českou republiku zato, že diskriminuje lidi podle toho jestli měli nebo neměli české občanství.

Nabízíme pomoc těm, kteří ztratili občanství a veškerá práva. Pomohli jsme zatím asi třiceti vypracovat stížnost k Výboru OSN. Byly už přijaty i stížnosti, které štrasburský soud odmítl. Přeložili jsme rozhodnutí českého ústavního soudu, kterým soud definitivně zamítl ústavní stížnost na zrušení podmínky občanství v restitučních zákonech, do angličtiny a přikládáme je ke každé stížnosti. Toto zamítnutí Ústavního soudu ČR je důkazem toho, že v České republice nebyly a nejsou žádné zákonné možnosti odvolání, takže by nedávalo smysl, aby se od lidí, kteří ztratili občanství, vyžadovalo využití všech dosažitelných zákonných možností, včetně podání k ústavnímu soudu. Je to důkaz, že jakékoliv další souzení nemělo nikdy žádnou naději na úspěch a všechny stížnosti k Výboru jsou opodstatněné. Další žádosti o pomoc nám denně docházejí.

Absurdnost dnešního postkomunistického myšlení došla už tak daleko, že nám došly dva případy, kdy se děti narodily na Slovensku českým rodičům, přechodně tam přeloženým. Dnes chtějí zpět majetek, který po svých rodičích měly zdědit v Čechách. České úřady jim sdělily, že nemohou nic dostat, protože mají slovenské občanství, ačkoliv samozřejmě měly odjakživa československé občanství! Předložili jsme tedy i tuto nechutnou věc OSN a jsme zvědavi na reakci.

V této věci jistě zvítězí právo. Upozorňujeme, že podle mezinárodního práva, náhrada musí být včasná a správná. Pokud jde o peněžitou náhradu, musí být taková, aby se za ni mohla koupit podobná nemovitost. K tomu přistupuje náhrada za dobu, kdy se nemovitost nemohla užívat.

Nejsnazší řešení ovšem je, jak se praví v přiložené rezoluci, v kapitole IX, odstavci 19, návrat do domova a navrácení majetku. Je to nejsnazší a pro stát nejlevnější řešení. Žádáme, aby se přezkoumaly všechny převody nemovitostí od února 1948 do prosince 1989, a aby se, ve shodě se zákony č. 119/1990 Sb. a 198/1993 Sb. a s připojenou rezolucí OSN, na návrh poškozené oběti buďto obnovilo původní vlastnictví nebo bylo vyplaceno plné peněžité odškodnění.

Naše Česká koordinační kancelář bude nadále zdarma pomáhat s podáním stížností Organizaci spojených národů lidem, kteří utrpěli škodu během komunistického období, a kdy stát jim odmítá jakoukoliv nápravu, protože ztratili občanství. Na požádání Vám můžeme poslat český originál nález českého ústavního soudu č. 33/96-41, jeho překlad do angličtiny a také anglický originál přiložené rezoluce.

Znovu vyzýváme ty, jimž posíláme oběžníky poštou a oni mají internetovou adresu, aby nám ji sdělili. Ušetříme tím peníze, práci i čas.

Jan Sammer, Secretary

1103-100 Antibes Drive

Toronto, Ontario, Canada M2R 3N1

tel. (416) 665-7324

Organizace spojených národů A/RES/60/147

Valné shromáždění

Určení: obecné

21. března 2006

Šedesáté zasedání

Bod pořadu jednání 71(a)

Rezoluce přijatá Valným shromážděním

[ke zprávě Třetího výboru (A/60/509/Add.1)]

60/147. Základní zásady a směrnice o právu na nápravu a odškodnění pro oběti hrubých porušení Mezinárodních zákonů o lidských právech a vážných porušení Mezinárodního humanitárního práva.

Valné shromáždění,

vedeno Chartou Spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv, Mezinárodními úmluvami o lidských právech, ostatními přijatými úmluvami o lidských právech a Vídeňskou deklarací a akčním programem,

zdůrazňujíc důležitost zabývat se otázkou nápravy a odškodnění obětí hrubého porušování mezinárodních zákonů o lidských právech a porušování mezinárodního humanitárního práva systematickým a důkladným způsobem na národní i mezinárodní úrovni,

uznávajíc, že přiznáním práva obětí na odškodnění a nápravu, mezinárodní společenství projeví solidaritu se situací přeživších obětí a příštích generací a znovu potvrzuje mezinárodní právní úpravu v této oblasti,

připomínajíc, že Výbor pro lidská práva, v své rezoluci 2005/35 z 19. dubna 2005 přijal Základní zásady a směrnice o právu na nápravu a odškodnění pro oběti hrubých porušení Mezinárodních zákonů o lidských právech a vážných porušení Mezinárodního humanitárního práva, že je přijala i Ekonomická a sociální rada v své rezoluci 2005/30 z 25. července 2005, v které rada doporučila Valnému shromáždění, aby tyto Základní zásady a směrnice přijalo,

1. přijímá Základní zásady a směrnice o právu na nápravu a odškodnění obětí hrubých porušení Mezinárodních zákonů o lidských právech a vážných porušení Mezinárodního humanitárního práva, připojené k této rezoluci;

2. Doporučuje, aby státy převzaly Základní zásady a směrnice, postaraly se o jejich respektování, uvědomily o nich výkonné složky vlád, obzvlášť činitele zodpovědné za vynucování práva, zákonodárná shromáždění, soudy, oběti a jejich zástupce, ochránce lidských práv a jejich právní zástupce, sdělovací prostředky a širokou veřejnost;

3. vyzývá generálního tajemníka, aby zajistil co nejširší zveřejnění Základních zásad a směrnic ve všech úředních jazycích Spojených národů a rozeslal je vládám, mezivládním a nevládním organizacím, a aby zahrnul Základní zásady a směrnice do publikace Spojených národů: Lidská práva: Seznam Mezinárodních ustanovení.

64. plenární schůze

16. prosince 2005.

Příloha

Základní zásady a směrnice o právu na nápravu a odškodnění obětí hrubých porušení Mezinárodních zákonů o lidských právech a vážných porušení Mezinárodního humanitárního práva

Preambule

Valné shromáždění,

připomínajíc opatření, která stanoví právo na nápravu pro oběti porušení mezinárodního práva v oblasti lidských práv, která se nacházejí v četných mezinárodních úmluvách, a obzvlášť v článku 8 Všeobecné deklarace lidských práv, v článku 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, v článku 6 Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace, v článku 14 Úmluvy proti mučení a jiném krutém, nelidském nebo ponižujícím zacházení nebo trestání, a v článku 39 Úmluvy o právech dítěte a o Mezinárodním humanitárním právu, které se nachází v článku 3 Haagské úmluvy o zákonech a obyčejích pozemní války z 18. října 1907 (Úmluva IV), článku 91 dodatečného protokolu k Ženevským úmluvám z 12. srpna 1949, a ve vztahu k ochraně obětí mezinárodních ozbrojených střetnutí (Protokol I) z 8. června 1977 a čl. 68 a 75 Římských stanov Mezinárodního trestního soudu,

připomínajíc opatření, která stanoví právo na nápravu pro oběti porušení mezinárodních lidských práv podle regionálních úmluv, obzvlášť článek 7 Africké charty lidských a lidových práv, článek 25 Americké úmluvy o lidských právech a článek 13 Úmluvy pro ochranu lidských práv a základních svobod,

připomínajíc Deklaraci základních zásad spravedlnosti pro oběti zločinu a zneužití moci, která vychází ze sedmého kongresu Spojených národů o předcházení zločinu a zacházení s provinilci a Rezoluci Valného shromáždění č. 40/34 z 29. listopadu 1985, v kterém shromáždění přijalo znění navržené kongresem,

znovu potvrzujíc zásady vyhlášené v Deklaraci základních zásad spravedlnosti pro oběti zločinu a zneužití moci s tím, že s obětmi se má zacházet se soucitem a s úctou k jejich důstojnosti, jejich právo na spravedlnost a úplnou nápravu se má plně respektovat, a že se má podpořit zřízení, posílení a rozšíření domácích zdrojů pro odškodnění obětí, zároveň s účinným rozvojem příslušných práv a odškodnění pro oběti,

poznamenávajíc, že Římské stanovy Mezinárodního trestního soudu vyžadují ustavení „zásad o odškodnění obětí, včetně restitucí, nápravy a rehabilitace“, žádá Shromáždění signatářských států o ustavení fondu pro oběti trestných činů v pravomoci soudu a pro rodiny takových obětí a ukládá soudu „chránit bezpečí, fyzické a duševní zdraví, důstojnost a soukromí obětí“ a dovolit účast obětí na „všech stupních procesů, které soud uzná za vhodné“,

potvrzujíc, že Základní zásady a směrnice zde obsažené jsou určeny proti hrubým porušením mezinárodních zákonů o lidských právech a vážným porušením mezinárodních humanitárních zákonů, které svou velice závažnou povahou jsou urážkou lidské důstojnosti,

zdůrazňujíc, že Základní zásady a směrnice zde uvedené neznamenají nové mezinárodní nebo domácí právní povinnosti ale určují mechanismy, způsoby, procesy a metody k provedení platných právních povinností vyplývajících z mezinárodních zákonů o lidských právech a z mezinárodních humanitárních zákonů, jejichž normy jsou vzájemně se doplňující, i když jsou rozdílné,

připomínajíc, že podle mezinárodního práva je povinností stíhat původce mezinárodních zločinů podle mezinárodních závazků států a požadavků národního práva nebo podle příslušných stanov mezinárodních soudů, a že povinnost trestně stíhat posiluje mezinárodní právní závazky a má se provádět podle domácích zákonů a procesů.

poznamenávajíc, že současné formy pronásledování, které jsou zaměřeny proti osobám, mohou také být zaměřeny proti skupinám lidí, které jsou pronásledovány hromadně.

Shledávajíc, že dodržováním práva obětí na nápravu a odškodnění udržuje mezinárodní společenství víru obětí, těch kteří přežili a budoucích generací a potvrzuje mezinárodní zásady zodpovědnosti, spravedlnosti a právního státu.

V přesvědčení, že přijetím perspektivy zaměřené na oběti, mezinárodní komunita potvrzuje svoji lidskou solidaritu s obětmi porušování mezinárodního lidského práva a mezinárodního humanitárního práva a také s lidskostí všeobecně v souladu s následujícími Zásadními zásadami a směrnicemi,

přijímá tyto Základní zásady a směrnice:

I. Povinnost respektovat, zajistit respekt a zavést mezinárodní lidské právo a mezinárodní humanitní právo

1. Povinnost respektovat mezinárodní lidské právo a mezinárodní humanitní právo zakotvené v příslušné právní úpravě, zajistit pro ně respekt a je provádět, pramení:

a) ze smluv, jichž jsou signatářské státy stranami;

b) z mezinárodního zvykového práva;

c) z vnitrostátního práva každého signatářského státu.

2. Jestliže tak ještě neučinily, signatářské státy zajistí, jak to mezinárodní právo vyžaduje, aby se jejich domácí právo shodovalo s jejich mezinárodními závazky tím, že:

a) Zařadí normy mezinárodního humanitárního práva do svého domácího práva nebo je jinak uplatní v svém právním systému;

b) přijmou vhodné a účinné právní a správní postupy a jiná opatření, která umožní řádný, účinný a rychlý přístup k spravedlnosti;

c) umožní přiměřené, účinné, rychlé a vhodné odškodnění, včetně napravení, jak je vymezeno níže;

d) zajistí, aby jejich vnitrostátní právo poskytlo obětem alespoň takovou ochranu, jakou vyžadují jejich mezinárodní závazky.

II. Rozsah povinností

3. Povinnost respektovat mezinárodní lidské právo a mezinárodní humanitní právo zakotvené v příslušné právní úpravě, zajistit pro ně respekt a provádět je, zahrnuje mimo jiné povinnost:

a) přijmout vhodné právní, správní a jiná opatření, aby se předešlo porušením,

b) vyšetřovat porušení účinně, včasně, důkladně a nezaujatě a ve vhodných případech, zasáhnout proti těm, kteří jsou údajně odpovědni, podle mezinárodních a vnitrostátních zákonů;

c) poskytnout těm, kteří si stěžují, že jsou obětmi porušení lidských nebo humanitárních práv rovný a účinný přístup k právu bez ohledu na to, kdo je v konečném důsledku odpovědný za porušení a

d) poskytnout obětem účinnou nápravu, spolu s náhradami, jak je uvedeno níže.

III. Hrubá porušení mezinárodních zákonů o lidských právech a vážná porušení mezinárodního humanitárního práva, která jsou trestními činy podle mezinárodního práva

4. Případy hrubých porušení mezinárodních zákonů o lidských právech a mezinárodního humanitárního práva jsou trestnými činy podle mezinárodního práva, musí státy vyšetřit, a v případě dostatečných důkazů, mají povinnost trestně stíhat osobu, která je údajně zodpovědná za porušování, a jestliže je shledaná vinnou, je jejich povinností ji potrestat. Dále, v těchto případech by státy, ve shodě s mezinárodním právem, měly spolupracovat mezi sebou a pomáhat mezinárodním soudním orgánům ve vyšetřování a trestním stíhání těchto porušení.

5. Za tím účelem, pokud tak úmluva nebo jiné mezinárodní závazky stanoví, státy zahrnou do své vnitrostátní právní úpravy příslušná ustanovení pro všeobecnou jurisdikci. Pokud tak příslušná úmluva nebo jiné mezinárodní závazky stanoví, státy mají usnadnit extradici nebo vydání pachatele druhému státu a příslušným mezinárodním soudům a poskytnout soudní pomoc a jinou spolupráci za účelem dosažení mezinárodní spravedlnosti, včetně pomoci obětem a svědkům a jejich ochrany podle mezinárodních právních požadavků, jako jsou ty, které zakazují mučení a jiné formy krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání.

IV. Zákonné lhůty

6. Pokud tak upravuje příslušná úmluva anebo obsahují jiné mezinárodní právní závazky, zákonné lhůty se nevztahují na hrubá porušení mezinárodních lidských práv a vážná porušení mezinárodního humanitárního práva, která, podle mezinárodního práva, jsou trestnými činy.

7. Vnitrostátní zákonné lhůty vztahující se na ostatní porušení, která nejsou trestnými činy podle mezinárodního práva, včetně časových omezení, která se vztahují na občanské a jiné procesy, by neměly být nadměrně omezující.

V. Oběti hrubých porušení mezinárodních zákonů o lidských právech a vážných porušení mezinárodního humanitárního práva

8. Pro potřebu tohoto dokumentu, oběti jsou osoby, které samy nebo v kolektivu utrpěly újmu včetně fyzického nebo duševního zranění, emocionálního utrpení, hmotné škody nebo podstatného omezení jejich základních práv, zásahy nebo nečinností, které jsou hrubým porušením mezinárodních lidských práv nebo vážným porušením mezinárodních humanitárních práv. Kde je to patřičné a v souladu s vnitrostátními zákony, označení "oběť" zahrnuje též blízkou rodinu, rodinné příslušníky oběti a osoby, které utrpěly újmu když zasáhly, aby pomohly obětem v tísni nebo aby zabránily pronásledování.

9. Osoba bude považována za oběť bez ohledu na to, jestli původce porušení je znám, dostižen, stíhán nebo usvědčen a bez ohledu na to, jestli je rodinný vztah mezi původcem a obětí.

VI. Zacházení s obětmi

10. S obětmi se má zacházet s lidskostí a úctou k jejich důstojnosti a lidským právům a je třeba zajistit jejich bezpečí, fyzickou a psychickou pohodu a soukromí a stejně tak i jejich rodinám. Stát má zajistit, aby jeho vnitrostátní zákony stanovily, že se obětem, které utrpěly násilí nebo duševní trauma, dostalo zvláštní péče a aby neutrpěly další trauma v právních nebo správních procesech, které mají zajistit nápravu a odškodnění.

VII. Právo obětí na nápravu

11. Napravení hrubých porušení mezinárodních lidských práv a vážných porušení mezinárodních humanitárních zákonů zahrnují právo obětí podle mezinárodních zákonů na:

(a) přímý a účinný přístup k spravedlnosti;

(b) přiměřené, účinné a rychlé napravení utrpěné újmy;

(c) přístup k důležitým informacím o porušování a o nápravných mechanismech;

VIII. Přístup ke spravedlnosti

12. Oběť hrubého porušení mezinárodního lidského práva nebo vážného porušení humanitárního práva musí mít přímý přístup k účinné zákonné nápravě, jak je stanoveno mezinárodním právem. Ostatní odškodnění pro oběť spočívá v přístupu k správním a jiným útvarům a k mechanismům a procesům probíhajícím podle vnitrostátního práva. Závazky podle mezinárodního práva k zajištění přístupu ke spravedlnosti a správnému a nezaujatému procesu budou vyjádřeny ve vnitrostátní právní úpravě. Za tím účelem, státy mají:

(a) rozhlásit veřejnými i soukromými prostředky informace o možnostech nápravy hrubých porušení mezinárodních lidských práv a vážných porušení mezinárodního humanitárního práva;

(b) učinit opatření, aby obtíže pro oběti a jejich zástupce byly co nejmenší, zabránit nezákonnému porušování jejich soukromí a zajistit jejich bezpečí před zastrašováním a pomstou, též pro jejich rodiny a svědky, před, během a po soudních, administrativních a jiných procesech, které se jich budou týkat;

(c) poskytnout pomoc obětem, které usilují o přístup k spravedlnosti;

(d) poskytnout všechny vhodné právní, diplomatické a konzulární možnosti, aby bylo zaručeno, že oběti se domohou svého práva na nápravu hrubého porušení mezinárodních zákonů o lidských právech a vážných porušení humanitárních práv;

13. Kromě zajištění přístupu jednotlivců ke spravedlnosti, mají se státy zasadit o vyvinutí procesů, které by umožnily skupinám obětí předložit žádosti o nápravu a ve vhodných případech se takové nápravy domoci.

14. Přiměřené, účinné a rychlé napravení hrubých porušení mezinárodního lidského práva nebo vážných porušení mezinárodního humanitárního práva má zahrnovat všechny dostupné a vhodné mezinárodní procesy, v kterých má osoba právní postavení a mají být neodvislé od vnitrostátního odškodnění.

XI. Napravení utrpěné újmy

15. Přiměřené, účinné a rychlé odškodnění má nastolit spravedlnost tím, že napraví hrubá porušení mezinárodního lidského práva nebo vážného porušení mezinárodního humanitárního práva. Odškodnění má být úměrné vážnosti porušení a utrpěné újmě. Ve shodě s domácími zákony a mezinárodními závazky, stát poskytne odškodnění obětem za činy a opomenutí, které mohou být přičteny na vrub státu a jsou hrubým porušením mezinárodního lidského práva nebo vážným porušením mezinárodního humanitárního práva. V případech, kdy se zjistí, že osoba, právnická osoba nebo jiné seskupení je povinno poskytnout oběti odškodnění, taková strana má zajistit odškodnění oběti nebo odškodnit stát, v případě, že stát již odškodnění oběti poskytl.

16. Státy se mají zasadit o ustavení národního programu pro náhradu a jinou pomoc obětem v případě, že ti, kteří jsou odpovědni za utrpěnou škodu nejsou schopni nebo ochotni svým závazkům dostát.

17. Pokud jde o nároky obětí, státy musí vynucovat vnitrostátní rozsudky o odškodnění proti jednotlivcům nebo organizacím, zodpovědným za utrpěnou újmu a vynasnaží se prosadit platné zahraniční rozsudky pro odškodnění ve shodě s vnitrostátním právem a mezinárodními právními závazky. Za tím účelem mají státy ve svém vnitrostátním právu zakotvit účinné mechanismy pro prosazení rozsudků na odškodnění.

18. Ve shodě s vnitrostátním a mezinárodním právem a s přihlédnutím k okolnostem, se má obětem hrubého porušení mezinárodních lidských práv nebo vážného porušení mezinárodního humanitárního práva vhodným způsobem a přiměřeně k závažnosti porušení a okolnostem každého případu, dostat plného a účinného odškodnění jak je uvedeno v odstavcích 19 až 23, které zahrnují tyto formy: restituce, odškodnění, rehabilitace, zadostiučinění a záruky proti opakování.

19. Restituce má, kdykoliv je to možné, přivést oběť do původní situace před hrubým porušením mezinárodních lidských práv nebo vážným porušením mezinárodního humanitárního práva. Restituce zahrnuje propuštění na svobodu, užívání lidských práv, identity, rodinného života a občanství, návrat do domova, navrácení zaměstnání a navrácení majetku.

20. Odškodnění má být poskytnuto za všechnu hmotně vyčíslitelnou škodu, vhodným způsobem a úměrně k závažnosti porušení a podle okolností případu, která vznikla hrubým porušením mezinárodního lidského práva nebo vážným porušením mezinárodního humanitárního práva, jako:

(a) fyzické nebo duševní utrpení;

(b) ztracené příležitosti, včetně zaměstnání, studia a sociálních požitků;

(c) hmotné škody, ztráta výdělku, včetně ztráty možnosti výdělku;

(d) morální škoda;

(e) náklady na právní nebo odbornou pomoc, léky, lékařskou pomoc, psychologické a sociální služby;

21. Rehabilitace má zahrnovat léčebnou a psychologickou péči a právní a sociální služby;

22. Zadostiučinění má zahrnovat, podle potřeby, následující:

(a) účinná opatření k ukončení dalšího porušování;

(b) ověření skutečnosti a plné uveřejnění pravdy, pokud tím nevznikne další škoda nebo ohrožení oběti, příbuzných oběti, svědků nebo osob, které oběti přispěly nebo zabránily dalším ublížením;

(c) pátrání po zmizelých, po totožnosti zavlečených dětí, po zabitých a pomoc při nalezení, identifikaci a pohřbu podle přání nebo domnělého přání oběti nebo podle kulturních obyčejů rodin a jejich obcí;

(d) úřední prohlášení nebo soudní rozhodnutí k obnovení důstojnosti, pověsti a práv obětí nebo osob v úzkém vztahu s nimi;

(e) veřejnou omluvu včetně přiznání skutečností a přijetí zodpovědnosti;

(f) soudní a správní sankce proti osobám zodpovědným za ublížení;

(g) vzpomínku na oběti a úctu k nim;

(h) zařazení přesného výkazu porušení do odborné přípravy v oblasti mezinárodních lidských práv mezinárodního humanitárního práva a do studijního materiálu na všech úrovních;

23. Záruka neopakování by měla být zajištěna některými nebo všemi následujícími kroky, které též přispějí k prevenci:

(a) zajištěním účinné civilní kontroly vojenských a bezpečnostních složek;

(b) zajištěním toho, že se všechny civilní a vojenské procesy budou řídit mezinárodními standardy spravedlivého procesu, nestrannosti a nezaujatosti;

(c) posílením neodvislosti soudnictví;

(d) ochranou osob v oboru práva, lékařství, zdravotní péče, ve sdělovacích prostředcích a dalších příbuzných oborech, jakož i ochránců lidských práv;

(e) poskytováním přednostně stálé výchovy v lidských právech a humanitárním právu všem vrstvám společnosti a odborné přípravy pro donucovací orgány, jakož i pro vojenské a bezpečnostní složky;

(f) prosazováním dodržování pravidel chování, etických norem, zejména mezinárodních norem veřejnými činiteli, policií, pracovníky vězeňské služby, sdělovacích prostředků, lékařství, psychologie, sociálních služeb a členy ozbrojených sil, jakož i hospodářskými subjekty;

(g) zaváděním mechanismů na zabránění sociálním střetům a na jejich monitorování, jakož i na jejich vyřešení;

(h) přezkoumáním a reformou zákonů, které přispívají k hrubému porušování mezinárodních lidských práv a mezinárodního humanitárního práva, nebo takové porušování umožňují;

X. Přístup k důležitým informacím o mechanismech porušování a odškodňování

24. Státy mají vytvořit prostředky k informování veřejnosti a obzvlášť obětí hrubého porušování mezinárodních lidských práv a mezinárodního humanitárního práva o právech a nápravách podle těchto Základních zásad a směrnic a o všech právních, lékařských, psychologických, sociálních, administrativních a všech ostatních službách, ke kterým mají oběti právo. Kromě toho oběti a jejich zástupci mají mít právo na vyhledání a obdržení informací o příčinách, které vedly k jejich pronásledování a o příčinách a podmínkách, které vedly k hrubým porušováním mezinárodních lidských práv a mezinárodního humanitárního práva a na to, aby se dozvěděly o těchto porušeních pravdu.

XI. Zákaz diskriminace

25. Zavádění a interpretace těchto Základních zásad a směrnic musí odpovídat mezinárodním lidským právům a mezinárodnímu humanitárnímu právu a musí být bez jakékoli diskriminace, z jakéhokoli důvodu a bez výjimek.

XII. Nepřípustnost odchylek

26. Nic v těchto Základních zásadách a směrnicích nesmí být vykládáno jako omezení nebo uchýlení od jakýkoliv práv nebo povinností podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva. Zejména se rozumí, že tyto Základní zásady a směrnice nejsou na překážku právu na odškodnění pro oběti hrubého porušení mezinárodních lidských práv a mezinárodního humanitárního práva. Dále se rozumí, že tyto Základní zásady a směrnice se nedotýkají zvláštních pravidel mezinárodního práva.

XIII. Právo ostatních

27. Nic v tomto dokumentu nelze chápat jako odchylku od mezinárodně nebo vnitrostátně chráněných práv druhých, zejména práva obžalované osoby požívání příslušných norem spravedlivého procesu.

Přeložil Jan Sammer

Zpátky