Červen 2006

Proč Turci popírají své vraždy?

Armine Artouni

Adolf Hitler na námitky při plánování konečného řešení, jež vyústilo v holocaust, mimo jiné řekl: „Copak si dnes někdo vzpomene na Armény?“ Myslel tím více než milion Arménů, které v letech 1915-1917 vyvraždili Turci.

První genocidu 20. století si arménský národ připomíná vždy 24. dubna. V ten den roku 1915 mladoturecké vedení Osmanské říše v Istanbulu zatklo přes dva tisíce významných Arménů - příslušníků národa, jenž jako první na světě přijal křesťanství za státní náboženství. Zahájilo tak deportace, a tím vyhlazení původního obyvatelstva východní Anatólie. Ostatně v šifrovaném telegramu tehdejšího ministra vnitra Talaata paši policejnímu ředitelství v Aleppu se pravilo: „... na základě usnesení Výboru rozhodla vláda o úplném zničení všech Arménů žijících v Turecku. Kdo by se zdráhal splnit tento příkaz, nemůže být považován za osobu věrnou vládě. Bez ohledu na to, zda půjde o ženy, děti či invalidy a ať se metody zničení zdají jakkoli kruté, je nutné skoncovat s jejich existencí bez jakékoli známky soucitu či výčitek svědomí.“ Podle nositele Nobelovy ceny míru, Nora Fridtjofa Nansena, jenž o genocidě psal, v srpnu 1915 Talaat paša prohlásil: „Arménská otázka neexistuje.“

Turecko arménskou genocidu dodnes neuznalo, ačkoliv ji k dnešnímu dni oficiálně uznalo patnáct evropských a šest mimoevropských zemí, 39 států USA, Evropský parlament a Rada Evropy. Předložit zákon, kterým by ji uznalo i Česko, chce senátor Jaromír Štětina.

Svědectví Čecha

V roce 1923 vyšla v Berouně kniha českého cestovatele Karla Hansy nazvaná Hrůzy Východu. Autor v ní popisuje zážitky ze své cesty na Blízký východ v roce 1922. Setkal se s arménskými uprchlíky, kteří přežili deportaci, se sirotky, pro které založil při Československém červeném kříži i fond pomoci. Na základě výpovědí, zpráv z tisku a dobových dokumentů vytvořil obraz tureckého „rubání“ Arménů.

„Po celé měsíce procházeli zemí fanatičtí derviši a hlásali ,svatou válku‘ proti nešťastným Arménům ... Tak zničeno přes osm set kostelů a klášterů ... a Arménům dáno na vůli buď zemříti, aneb na učení velikého proroka přísahati ... A Evropa? Rozhárané poměry a nesjednocenost mezi mocnostmi, které slibovaly, ale neměly iniciativy splniti své požadavky, dala Turkům, znajícím slabost Evropy, možnost vražditi dál,“ píše Hansa o událostech z roku 1895, kdy Osmanské říši vládl sultán Abdul Hamid. Poté, co ho v čele země v roce 1908 vystřídali Mladoturci, Arméni doufali, že pronásledování skončí. Mýlili se. „A válka světová, která tolik hrůz a běd, ale i osvobození různým národům přinesla, byla arménskému národu pochodem smrti,“ konstatuje Hansa.

Podkovy pro biskupa

Oficiálně turecká vláda deportace Arménů odůvodňovala tím, že musí z politických a strategických důvodů opustit úsek válečné fronty - přitom ovšem přesídlování probíhalo i z míst daleko od fronty. Vláda se odvolávala na špionáž a dezerce vojáků a hrozbu povstání, neboť se obávala možné pomoci znepřáteleného Ruska. V ruském vojsku, které úspěšně postupovalo na Kavkaze, totiž bojovali ruští Arméni. Turecká vláda se bála ruské podpory arménských snah o nezávislost. Atak vznikl plán vyhlazení arménského národa. „Plán všeobecné deportace Arménů do krajin pouště arabské ... naprosto neschopné k obývání. Všeobecnou deportací Arménů, jejich úplným zničením, měla býti řešena staletí nerozřešená arménská otázka,“ píše cestovatel Hansa.

Deportace nebyly materiálně zajištěné, muži byli od svých rodin odděleni a tajně postříleni. Na pochod se tak vydávaly ženy, děti a staří lidé. Cestou je napadaly bandy, většinou Kurdové, které na konvoje upozorňovali jejich průvodci. A tak zařazení do karavan znamenalo pro Armény téměř jistý rozsudek smrti - buď byli povražděni, nebo zemřeli hladem, vyčerpáním či na různé nemoci.

Pronásledování nebyli ušetřeni ani kněží a biskupové. Hansa píše například o mučení takzvanou baštonádou, tedy švihání chodidel pruty, biskupa ve městě Sivas: „Baštonádou chodidla (měl) tak roztříštěna, že z nich visely jen cáry zkrváceného masa, a na rozkaz válího přibity nešťastníku po provedeném mučení ... na paty žhavé podkovy. A válí, jsa tázán, proč tak dal učiniti, cynicky se směje odpověděl, že není přec možno biskupa, osobu tak vlivnou a váženou, deportovati bosého.“

Jediný způsob, kterým se Arméni mohli zachránit, bylo přestoupení na islám. Ani to nebylo jednoduché. Jak uvádí Karel Hansa, jednotlivcům byla třeba přihláška odmítnuta s tím, že jich musí být alespoň sto, aby byli ušetřeni deportace. „Hromadné pomohamedánštění dětí v sirotčincích ... provedeno tureckými úřady bezohledně. Celé desetitisíce dětí způsobem tímto národu arménskému i duševně uloupeny,“ píše. Nuceně islamizované byly i ženy a dívky, hlavně ty, kterým bylo více než deset let. Karavany deportovaných byly podle Hansy veřejnými trhy otroků. Úřady totiž povolily, aby si z nich místní vybírali ty nejhezčí dívky.

Trvání si na své verzi

O arménské genocidě existuje řada dokumentů. Publikaci Zpráva o situaci arménského národa v Turecku vydal roku 1916 - na základě vlastních zážitků - německý pastor Johannes Lepsius. Kniha byla vytištěna s poznámkou „přísně tajné“, což znamenalo, že nesměla být dále rozšiřována nebo publikována v tisku. Výmluvné jsou dokumenty ze státních archivů dvou spojenců Osmanské říše - Německa a RakouskoUherska. Ale podle odborníka na genocidy Vahakna Dadriana, působícího na Harvardově univerzitě, je nejdůležitější soubor oficiálních tureckých dokumentů. Posloužily jako důkazní materiál v trestních řízeních, které Turecký vojenský tribunál vedl v letech 1919 a 1920. Svá svědectví poskytla řada tureckých generálů, ministrů, guvernérů, vysoce postavených příslušníků vládnoucích Mladoturků a členů parlamentu. „Velmi důležitá je i skutečnost, že tyto přísně tajné oficiální dokumenty, předložené jako hlavní důkazy, byly před ověřením a označením ,odpovídá originálu‘ studovány a přezkoumány představiteli tureckého ministerstva vnitra,“ zdůrazňuje Dadrian a uvádí i hlavní důvody, proč Turci odmítají genocidu uznat: „Celá léta je turecký vzdělávací systém veden jedním směrem a zrušit osmdesát let historického lhaní není jednoduché. Po celá ta léta genocidu popírají, takže je těžké najednou tento postoj změnit. Ale čím déle na něm budou setrvávat, tím obtížnější to pro ně bude. A pak je zde i otázka kompenzace obětem.“

Nepřišli

Zvláštní charakter vyvraždění arménského lidu spočívá podle Hildy Tchoboianové, předsedkyně Evropskoarménské federace, v tom, že rétorika popírání byla povýšena na úroveň státní doktríny, která využívá represivních, politických, diplomatických, právních, hospodářských a sociálních prostředků k potlačení jakékoli zmínky o této genocidě v Turecku a k prosazení turecké verze historie. „Toto popírání znamená pro oběti genocidy druhou smrt, neboť poté, co byly vyvražděny, se Turecko pokouší vymýtit ze světa i jejich památku,“ říká Hilda Tchoboianová.

Arménské genocidě byla tento měsíc věnována i mezinárodní konference v Senátu, nad níž převzal záštitu Václav Havel. Pozváni byli i představitelé turecké ambasády v Praze. Nepřišli.

Podrobněji se lze o arménské tragédii dočíst kupříkladu v knize historika Yvesa Ternona Genocidy XX. století, jejíž český překlad vyšel roku 1997. „Po roce 1945 se Turecko stalo členem OSN a poté podepsalo Úmluvu o genocidě,“ píše Ternon a vysvětluje, jak turecká vláda později pozměnila strategii: „Přestala popírat fakta, ale zamlžila negaci ,historickými pracemi‘, které Armény definitivně vymazaly z turecké minulosti. Arménie byla podle nich pouhým ,zeměpisným pojmem‘: neexistovala ani historická Arménie, ani Arménie v Turecku, pouze Chetité, kteří o sobě tvrdili, že jsou Arméni. Tehdy dosáhlo popírání svého vrcholu - prokazovalo neexistenci oběti.“

(MFDNES)