Červen 2006

Dirigent, který smiřuje hudbou

Věra Drápelová

V pondělí 1. května od 11 hodin vystoupí ve Stavovském divadle Berlínští filharmonikové s proslulým dirigentem a pianistou v jedné osobě Danielem Barenboimem. Ten se po skončení matiné, které je součástí oslav 250. výročí narození W. A. Mozarta, vydá na televizní přehlídku Zlatá Praha.

Sblížit Araby a Izraelce pomocí hudby je dlouholetou snahou tohoto pozoruhodného umělce, v jehož vlastním životě se prolínají různé národní kultury. Narodil se 15. listopadu 1942 v Buenos Aires rodičům rusko židovského původu. Prarodiče přišli do Argentiny kolem roku 1900. Daniel se jako pětiletý začal učit hrát na klavír pod matčiným dohledem a od počátku se jevil jako zázračné dítě. S rodiči často navštěvoval byt vídeňského Žida a hudebního nadšence Ernesta Rosenthala, který přišel do Argentiny ve třicátých letech. Muzicírovalo se a malý Daniel často hrával s o rok starší Marthou Argerich, z níž později vyrostla slavná pianistka. O jeho další hudební výchovu se staral otec, který také zůstal jediným Danielovým učitelem. Hoch už jako sedmiletý poprvé veřejně vystupoval v Buenos Aires.

Roku 1952 se rodina přestěhovala do Izraele, kde strávili deset let. Dva roky po přesídlení rodiče vzali nadaného syna do Salcburku, aby se účastnil dirigentských kurzů u Igora Markeviche. Jedenáctiletý chlapec se také potkal s legendárním mistrem taktovky Wilhelmem Furtwänglerem a směl se mu předvést u klavíru. „Fenomenální,“ ohodnotil Furtwängler jeho výkon. Roku 1955 začal Barenboim studovat harmonii a komponování u proslulé Nadii Boulangerové v Paříži. Jako pianista záhy debutoval ve Vídni, Římě, Paříži, Londýně a New Yorku. Jeho sólová dráha nabrala obrátky: začal podnikat turné po Spojených státech i Evropě a dokonce i Austrálii a brzy byl považován za jednoho z nejlepších zástupců své generace. Gramofonové firmy mu nabídly první smlouvy a Barenboim měl brzy za sebou nahrávky nejvýznamnějších opusů klavírního repertoáru. Začal se více věnovat dirigování, napřed u Anglického komorního orchestru, s nímž vystupoval i jako pianista.

V té době se také začal odvíjet jeden z největších milostných příběhů světa klasické hudby. Jeho aktéry byli Daniel Barenboim a britská cellistka Jacqueline du Pré. Potkali se roku 1966 a další rok, zrovna když vypukla tzv. šestidenní válka, se vzali v Jeruzalémě. Žili spolu v Londýně, společně koncertovali a byli oslavováni jako jeden z nejzamilovanějších a nejatraktivnějších párů své doby. To jim oběma nebránilo, aby se pouštěli do jiných milostných avantýr. Když Jacqueline roku 1973 onemocněla roztroušenou sklerózou, jejich manželství už bylo v krizi. Barenboim dodnes čelí výčitkám, že v této osudové chvíli ponechal Jacquelinu na holičkách a žil v Paříži s pianistkou Jelenou Baškirovovou. Pravda je, že Barenboim přinejmenším materiálně svou ženu podporoval až do její smrti roku 1987. S Jelenou se oženil rok po Jackiině smrti. Má s ní dva syny, z nichž jeden se v současnosti věnuje klasické hudbě, druhý zcela odlišnému žánru, hip hopu.

Zatímco lidské vztahy procházely zákrutami, umělecká dráha Barenboima vedla neustále strmě vzhůru. Roku 1967 debutoval v Londýně jako dirigent před velkým symfonickým orchestrem - New Philharmonia Orchestra a od té doby se o něj ucházela přední evropská i americká tělesa. V letech 1975 až 1989 byl hudebním ředitelem Orchestre de Paris, kde mimo jiné uváděl řadu kompozic soudobých autorů Lutoslawského, Berii, Bouleze a dalších. Roku 1973 debutoval jako operní dirigent představením Mozartova Dona Giovanniho na festivalu ve skotském Edinburghu.

Významná etapa jeho umělecké práce je spojena s Bayreuthem, kde poprvé dirigoval roku 1981 a kde postupně nastudoval Tristana a Isoldu, Prsten Nibelungův, Parsifala a Mistry pěvce norimberské. Roku 1991 nahradil Georga Soltiho ve funkci hudebního ředitele Chicagského symfonického orchestru a o rok později se stal generálním hudebním ředitelem Státní opery Berlín, kde působí dodnes. Dotyky s nejrůznějšími kulturami se odrazily i na Barenboimově koncertním repertoáru. Kromě klasického a soudobého repertoáru neváhal publiku příležitostně představovat afroamerickou a brazilskou hudbu, argentinské tango a jazz. Jeho kreace vynikají vášnivostí, zpěvností a měkkostí.

Na počátku devadesátých let se Barenboim v hale jednoho londýnského hotelu náhodou potkal se spisovatelem palestinského původu, profesorem Columbijské univerzity Edwardem Saidem. Oba muži, kteří teoreticky stáli na nepřátelských frontách, zapředli hovor, který trval několik hodin. Zrodilo se přátelství a společné přání: pokusit se sblížit Palestince a Izraelce pomocí hudby. Barenboim se rozhodl koncertovat na palestinském území a v únoru 1999 vystoupil jako první Izraelec na palestinské Birzeit University s klavírním recitálem.

Především však založil tvůrčí dílnu pro mladé hudebníky v německém Výmaru. Dostala název Workshop západního a východního divanu - podle básnické sbírky Západovýchodní divan Johanna Wolfganga Goetha, který se v ní pokusil o syntézu západní a islámské poetické tradice. Workshop se poprvé uskutečnil roku 1999 a do Výmaru svedl hudebníky z Egypta, Sýrie, Libanonu, Jordánska, Tunisu a Izraele. Zpočátku vládlo mezi lidmi přicházejícími z různých kultur napětí. Pod dohledem předních hudebníků světových orchestrů a renomovaných sólistů, mezi nimiž byl například cellista Yo-Yo Ma, se však počáteční nedůvěru dařilo překonávat.

Workshop se ve Výmaru uskutečnil znova roku 2000, o rok později se přesunul do Chicaga. Roku 2002 našel stálou základnu ve španělské Seville. Příštího roku zemřel Edward Said, ale Barenboim, jemuž se začalo přezdívat Maestro Blízkého východu, pokračuje v úsilí dál, za pomoci nadace, která podporuje vzdělávací projekty zacílené na mladé Araby a Izraelce.

Spolu s workshopy zahájil svou činnost i Orchestr západního a východního divanu, který v současnosti tvoří osmdesát mladých arabských a izraelských hudebníků ve věku od 13 do 26 let. Pod Barenboimovým vedením si vydobyl uměleckou i společenskou reputaci a vystupuje v evropských i arabských zemích. Zůstává ovšem paradoxem, že na Blízkém východě se Barenboim netěší jednoznačné podpoře. Mnozí Izraelci mu vyčítají, že se příliš zastává Palestinců, a mnoha Palestincům jeho aktivity rovněž připadají podezřelé. Po orchestrálním koncertě v palestinském středisku Ramalláh, který je zachycen i na kompaktním disku, byl Barenboim vystaven námitkám, že se svými hudebníky sugeruje představu něčeho, co neexistuje.

V Izraeli vyvolává rozpaky i další Barenboimova snaha: prolomit tabu, které je v této zemi uvaleno na hudbu Richarda Wagnera. „Wagnerova hudba není antisemitská, byla pouze zneužita nacisty,“ namítá Barenboim. Když však v létě roku 2001 zavítal s orchestrem berlínské Státní opery do Jeruzaléma a jako přídavek chtěl provést úryvek z Tristana a Isoldy, část publika demonstrativně opustila koncertní sál. Mnozí další diváci však naopak nadšeně aplaudovali. Kolem celé záležitosti se následně rozpoutala velká politická aféra. A když o rok později Barenboim koncertoval v Ramalláhu, napadla ho poté v jedné jeruzalémské restauraci skupina pravicových izraelských extremistů. Ubránil se s pomocí manželky, která po útočnících začala házet kusy zeleniny.

Třebaže se jako pravý Don Quijote dostává do neustálých a nechtěných třenic, Barenboim vytrvale zdůrazňuje, že není politickou osobou. Kritiku ze strany Palestinců i Izraelců přijímá s pokrčením ramen. „Chápu, že obě strany jsou ze mne nešťastné, ale to je v pořádku,“ poznamenává. Snaží si zachovat optimismus. „Věřím v lepší budoucnost, protože jiná cesta neexistuje. Palestinci válku nevyhrají a Izraelci nikdy nerozdrtí Palestince,“ zdůrazňuje. Novináři se Barenboima také často ptají, které místo vlastně považuje za svůj domov a jaká je tedy vůbec jeho identita. „Jsem všude cizinec a současně jsem všude doma,“ odpověděl dirigent britským novinám Independent. A vzápětí dodal: „Především jsem hudebníkem v Berlíně, hlavním městě země, která zavraždila šest milionů Židů; odmítám to zapomenout a odpustit. Avšak jako Žid a jako člověk nemám šedesát let po porážce nacismu právo uplatňovat kolektivní vinu.“

Jelikož v Berlíně sídlí několik světově renomovaných hudebních institucí, je tu přirozeně i velká koncentrace dirigentských hvězd. Ty o sebe občas třesknou. V německém tisku byla před časem probírána rivalita mezi Danielem Barenboimem a Christianem Thielemannem, jenž šéfoval další berlínské operní scéně, Deutsche Oper. Spekuluje se také o tom, že Barenboim žárlí na slávu šéfdirigenta Berlínských filharmoniků sira Simona Rattlea. Oba se totiž roku 1999 dostali mezi kandidáty na tento uvolněný post, který je považován za nejprestižnější na světě. Hudebníci, kteří mají právo si svého šéfa volit, dali přednost Rattleovi, což Barenboim údajně těžce nesl. Nicméně u orchestru dále hostuje a vztahy s Rattlem označuje za výborné. „Simon a já jsme dobří přátelé. Často se vzájemně navštěvujeme a večeříme spolu,“ prohlásil nedávno v britském listu Telegraph. Připustil ovšem, že domácnost sira Simona, kterou s ním sdílí česká mezzosopranistka Magdalena Kožená, je na jeho vkus příliš moderní. „Simon je vynikající kuchař, ale když jsem jednou přišel k němu domů, jídlo ještě nebylo hotové. Tak jsem si sedl a povídal si s Magdalenou, zatímco on byl v kuchyni. V mém domě by se něco takového nestalo. Povídal bych si s ním já sám, zatímco chudák moje žena by vařila.“

(MFDNES)