Červen 2006

Fidel o muerte

Eduard Freisler

Kubánský režim je charakteristický šikanou a neposkytováním základních potřeb. I proto bude těžké provést na ostrově revoluci. Kubánská vláda zachází se svými obyvateli v mnoha ohledech tvrději, než tomu bylo v komunistické ČSSR. Kubánci se dostávají do vězení i za ty nejmenší přestupky, jakými je třeba kritika poměrů, kontakt s turisty, zabití krávy bez povolení či za neúčast na schůzích.

Příklop nákladního vozu, vyrobeného v padesátých letech v tehdejším Sovětském svazu, se s nepříjemným vrzáním přibouchne. Nejběžnější kubánský dopravní prostředek, který na většině území země nahradil autobusy, se ztěžka rozjede a za ním se vznášejí vydatná černá a štiplavá oblaka zplodin ze spálené nafty. Ve voze se mačká dobrých čtyřicet lidí. Muž ve středních letech a v bílé košili se až omluvně usměje. Ve voze je dusno k zalknutí.

„Nelep se na mě ty úchyle, rozumíš,“ vyjede mladá míšenka na muže menší postavy, který se brání tím, že v otřásajícím se nákladním voze nelze udržet stabilitu. Nastává prudká výměna názorů, čehož využije muž v bílé košili a zeptá se: „Co ty, turista, mezi námi děláš.“

„Jen jsem se chtěl kousek svézt,“ odpovídám nejistě. Tato slova přitáhnout pozornost dalších cestujících. „Proč sis, člověče, vybral prasečák, když můžeš jet pohodlně taxíkem?“ přidá se do debaty tělnatá žena, která drží v náručí spící dítě. Svou poznámkou naráží na fakt, že ve voze se jinak přepravují domácí zvířata. „Je mi fajn,“ zalžu jí. Už se přitom nemohu dočkat, až s kamarádem Juanem Carlosem (jedeme na návštěvu jeho rodiny do města Marcané, ležícího ve východní části země) vystoupíme z kodrcajícího povozu a já se nadechnu.

Tento obrázek turista v žádném bedekru lákajícím k návštěvě karibského „ráje“ nenalezne, a přitom je pro rozkládající se kubánský systém příznačný. Na ostrově „svobody“ nefunguje nejenom doprava, ale mnoho dalších věcí. Navíc jsou každodenní fronty, nedostatek potravin i základních potřeb, jejichž sháněním Kubánci tráví spoustu času, zpestřeny permanentní šikanou a špiclováním.

To je také jeden z důvodů, proč je nesmírně komplikované provést na Kubě podobnou revoluci, jaká proběhla v roce 1989 v tehdejší ČSSR. Comandante Fidel Castro totiž svůj zbídačený lid donutil každý den trávit bojem o kousek chleba. Kubánci se odmalička ve školách učí tuhé disciplíně, vymývají jim mozky složitými teoriemi o revoluci, morbidními proslovy o hrdé smrti pro vlast. Jakýkoliv projev svobodné vůle je hned v zárodku potlačen. Zvlášť mladé lidi neustále straší vězením - do něj se mohou dostat za tisíc a jeden prohřešek, které v kubánském pojetí představují těžký zločin. Stačí například porazit krávu bez povolení či se bavit na ulici s cizincem.

Zubní pasta na 90 dní

Je úmorné horko a Juan Carlos směřuje k nuznému stánku, kde obyvatelé jeho vesnice dostávají takzvané měsíční příděly potravin. Do malé, útlé knížečky jsou zapisovány jednotlivé druhy potravin. Je to tristní pohled. Snad jedině kolonka s označením rýže je plná záznamů. Mezery jsou ale u oleje, masa či mýdla. Kolonka s označením zubní pasta je v lednu a únoru prázdná. „Na tu máme nárok jen jednou za tři měsíce,“ vysvětluje Juan Carlos a s typicky kubánským humorem dodá: „My guajiros (označení pro venkovany z východu země) tak máme krásné revoluční úsměvy.“

V knížečce jsou také položky jako například kompot nebo cigarety. Bílá pole ale naznačují, že Marcané letos tento druh zboží nedostalo. Juan Carlos se mezitím vzdaluje a přináší hrnec, do nějž se vejde nanejvýš půl litru vody. „Na takové množství rýže měsíčně má nárok jeden člen rodiny,“ říká, a snad aby mě ještě více šokoval, dodává, že od středu země směrem na východ je jedna osoba odkázána na pět vajec měsíčně. „A to si nemůžeš některé potraviny dokoupit?“ ptám se. „Podívej na tu láhev pomerančového džusu, kterou jsi dneska koupil. To my nemůžeme, protože nemáme konvertibilní pesa,“ vášnivě se vloží do hovoru jeho sestra Marta.

Dvojí měna je jeden z dalších, jak Kubánci říkají, vynálezů Fidela Castra (jeho jméno na veřejnosti prakticky nevyslovují, jen naznačí plnovous). Comandante v zemi nedávno zavedl národní a konvertibilní měnu (pro turisty), která je v poměru k euru téměř jedna ku jedné. Za konvertibilní pesa se dá pořídit kvalitnější zboží.

Hlad obyčejných Kubánců po všem ze Západu je patrný na každém kroku. Dobrým příkladem je zkušenost z města Santa Clara. Lidé si tam mohli koupit za národní pesa italskou zmrzlinu. Frontu, která se obtáčela kolem několika bloků, stála na střídačku někdy i celá rodina. Ještě ve dvě hodiny ráno zde Kubánci trpělivě čekali na lahodný kopeček zmrzliny. „Fronty, to je naše trávení volného času,“ rozčílí se opět Marta. „Čekáme na všechno, na chleba, na náklaďák, na průvody, na vodu, na zapnutí elektřiny, na to, co zase vymyslí (Castro), škoda mluvit,“ zlobí se Marta.

Kdysi po celém ostrově známá a respektovaná doktorka Hilda Molina (dnes žije na příkaz Castra v ústraní) říká, že Kubánci jsou v porovnání s turisty diskriminováni i v oblasti lékařské péče. „Kubánci nemají na nic právo. Nejenom že nemohou svobodně vyjadřovat své názory, normálně se najíst, cestovat, dělat to, co je baví, oni nemají nárok ani na lepší nemocnice,“ vyjmenovává křivdy první Kubánka, která vystudovala neurochirurgii. A ví, o čem mluví. Na konci osmdesátých let vytvořila centrum, kde se léčila mozková onemocnění. Castro, který se s ní v těchto letech nechal fotografovat a veřejně ji chválil, však jednoho dne rozhodl, že luxusní nemocnici budou moci za tvrdou měnu využívat jen turisté. Lékařka se odmlčí a povzdechne. „A mladí? Těm je třeba jedno, jak fungují nemocnice. Trápí se ale hlavně tím, že tady nemají vůbec žádnou budoucnost,“ dodává trpce.

Má člověk smrdět?

Jeden z mála způsobů, jak Kubánci mohou protestovat proti režimu, je „hlasovat nohama“ - tedy utéci ze země. Americké imigrační úřady tvrdí, že se jen po moři na vorech či duších od kol (v poslední době se staly módní záležitostí rychlé čluny, které přijíždějí z Miami) snaží do USA ročně dostat na dva a půl tisíce Kubánců. OSN loni přišla s jinou neméně zajímavou statistikou. Do roku 2010 má podle předpovědí na světě žít na 14 milionů Kubánců, z toho pět milionů v zahraničí. Již dnes v USA žije zhruba milion kubánských uprchlíků, kteří své blízké a známé na ostrově vydatně podporují. Ročně pošlou domů zhruba 800 milionů dolarů a tuny oblečení.

„Když přijde zvenku nějaký balíček, slétneme se na něj jako supi. Víš, jak je příjemný použít západní deodorant, který tady skoro neseženeš?“ vykládá 30letá Aymé, která bydlí poblíž města Las Tunas na východě země. „Ať si říká (Castro), co chce, ale dát si do podpaždí deodorant není žádné pokleslé imperialistické chování, žádné rozmazlování. Copak má člověk smrdět jako prase?“

Že by jednou kubánský lid povstal kvůli nedostatku hygienických potřeb? Aymé má ztvrdlou, popraskanou kůži a vyschlou tvář. Vypadá o deset let starší. Po chvíli svůj hněv zkrotí a přidá k dobru historku. Jednou si vyšla v novém oblečení, které jí poslal bratranec z Las Vegas. Potkala kamarádku, která si při pohledu na její nové boty, kalhoty a blůzu neodpustila poznámku o dodávce ze zahraničí. „Voňavku samozřejmě taky hned vycítila. My Kubánky jsme hrozné drbny,“ říká Aymé.

Zbytek oblečení se většinou prodává na černém trhu. Kubánci vtipkují, že na černém trhu existuje i trh rudý: liší se jen tím, že zde věci za pár dolarů prodávají sami komunisté. „Například ženské prádlo se skvěle prodává,“ tvrdí Aymé. Utržené peníze zajistí na pár týdnů dané rodině dostatek jídla. Hlavně o masu se mnoha venkovanům může jenom zdát. Většina z nich se k němu dostane jednou dvakrát za měsíc.

„Myslíš, že můžeš spřádat plány na rebelii, když celej život umíráš hlady? Není čas na nějaký blbnutí, když musíš po všech čertech shánět jídlo,“ zlobí se při pivu, které jsem mu obstaral, Juan Carlos. Humor mu ale nechybí. „Už jsi měl prolhanej drink?“ řekne v alkoholovém opojení. „Co to je?“ Juan Carlos se zazubí a vykřikne: „Cuba Libre!“

Obětovat se, nejvyšší hodnota

I přes viditelně kritickou situaci je řada Kubánců naučená sklonit hlavu a lidově řečeno se do problémů zakousnout (i když jde většinou o přetvářku). Každý obyvatel ostrova je odmalička vychováván ve vojenském duchu. Stačí se jen podívat na začátky každého školního dne. Ráno v sedm hodin (nebo v 7.30) nastupují děti v uniformách s pionýrským šátkem na školní dvůr a vytvářejí přesné formace, což znamená, že mezi sebou musejí udržovat rozestupy na délku paže. Učitel své třídě připomene slavné či tragické revoluční činy nebo osudy, které jsou s daným dnem spjaty. Ještě předtím děti salutují vlajce a při jejím vyvěšování zpívají státní hymnu. Učitel často vybírá z davu k veřejné kritice (rovněž i sebekritice) „neposlušné“ žáky nebo ty se špatnými studijními výsledky. Vedle pěstování nacionalismu a hesel o sebeobětování pro vlast jsou kubánské děti již od brzkých let rovněž nuceny pro vlast pracovat.

Horskými úbočími u města Guantánamo jdou po cestě zhruba desetileté holčičky s prázdnými kbelíky. „Byly jsme sbírat pro Fidela kávu,“ hlásí s chichotáním a studem tři z nich. Povinné brigády v dětství zažil každý Kubánec, kromě kávových bobulí se sbírají například i brambory, tabákové listy nebo se čistí banánové listy.

„Jako malej jsem se brodil v bahně, protože jsme museli jít sbírat česnek,“ říká Kubánec Lázaro, kterého jsem vzal do auta, aby nemusel šlapat do příkrého kopce po svých. Představa dvanácti kilometrů, které by ještě musel ujít, mu dává odvahu stopnout i turistu. Kdyby nás chytili policisté, musel by se spolehnout na moji podporu. I tak se vystavuje paragrafu o obtěžování turistů. „Tyhle malý holky mají před sebou taky pár kilometrů. Tady na autobus nenarazíš,“ tvrdí Lázaro. „Tohle je ale dětské otroctví,“ řeknu spíš sám pro sebe. Můj spolucestující jen pokrčí rameny.

„Tenhle režim je vojenský. Fidel Castro je v prvé řadě nejvyšší velitel, který dává rozkazy. Nikdo si nedovolí rozkazu neuposlechnout, protože by ho čekal tvrdý trest. Dá se tedy říci, že kubánský lid je jedna velká armáda nedobrovolných vojáků. Dril začíná již odmala,“ říká Ramón García Juvier, nezávislý novinář z Camaguey a jeden z čelných představitelů opozice Oswaldo Payá Sardiňas k tomu dodává: „Castro vytvořil důkladnou síť vojáků na všech úrovních. Je připraven je kdykoliv nasadit, aby zabránil změně poměrů. Je připraven zabíjet.“ Faktem je, že vojenský styl se promítá i do povinných masových brigád, do takzvaných mobilizací. Kubánci musejí zanechat své práce a jít například sekat cukrovou třtinu nebo kopat brambory. Kampaní zažili Kubánci pod svým comandantem již požehnaně. Letošní rok je například rokem energetiky, což v praxi znamená, že se domácnosti zbavují zastaralých spotřebičů, které byly vyrobeny v padesátých letech. Mnohé rodiny se přitom strachují, aby inspektoři jejich spotřebiče neprohlásili za vyřazené. Výměna za nový přístroj je totiž povinná a poměrně drahá. Za novou lednici je to například 300 eur. „Je rok energie, takže musíš poslechnout,“ říká sarkasticky Juan Carlos. Upozorňuje přitom na fakt, že v širém okolí si většina Kubánců měsíčně vydělává 10 až 15 eur. Snad nikdo si ale netroufne se novému nařízení vzepřít, rodinu by totiž čekal tvrdý trest.

Peligrosidad, nástroj represe

Nestranného člověka překvapí nejen krutost rozličných trestů, ale v prvé řadě jejich četnost. Jen malá ukázka těch nejspornějších, které mohou Kubánce přivést do vězení: kritika poměrů, vlády, vůdce, šéfa pouličního revolučního výboru (CDR), neúčast na schůzích CDR, zabití krávy, sběr plodin na poli, úpravy domu, ubytování cizinců (včetně přátel či členů rodiny) bez povolení úřadů, nedovolený prodej zboží, nedovolený pobyt v Havaně, černé taxikaření. Za mříže jde Kubánec i za to, že nemá práci. Občas má obviněný člověk štěstí a zaplatí „jen“ pokutu, která jde ovšem až do stovek eur.

Největším strašákem je pro Kubánce paragraf zvaný peligrosidad (nebezpečnost), kam řada výše uvedených „prohřešků“ spadá. Tento nejasný termín, který dotyčného může stát až čtyři roky života, si může každý policista nebo předseda výboru na obranu revoluce vysvětlit po svém. Například kontakt s cizincem si policista může vyhodnotit - a také to často učiní - jako protizákonné obtěžování cizinců. Kubánky, které se obléknou do vyzývavějšího oblečení a nalíčí se, může čekat zatčení za „jineterismo“ (žokejství): Jako „žokejky“ jsou označovány dívky a ženy, které si „osedlají“ cizince. Za sex od nich dostávají dolary nebo třeba jen mýdlo. S jejich pomocí ale rovněž mohou zemi opustit. Stačí jediné - sňatek. Každopádně takové ženy jsou dnes opět zavírány za nelegální prostituci. „Režim uplatňuje peligrosidad hlavně proti mladým lidem. Starší generace je totiž již zpracovaná, s poměry se smířila, je malomyslná a pasivní,“ poznamenává doktorka Hilda Molina.

O počtech vězňů neexistují žádné statistiky, nicméně další známý představitel opozice Elizardo Sanchez, který se zabývá lidskými právy, tvrdí, že jich je na 100 tisíc. Upozorňuje přitom, že se může mýlit plus minus o 20 procent. Podle Sancheze bylo na ostrově před nástupem Castra k moci v roce 1959 na 14 věznic, dnes jich je 200. Z jednoho na deset se zvýšil také počet žalářů pro ženy, kterých je dnes za mřížemi na tři tisíce. Sanchez, který tuto svou studii nazval Tropický gulag, tvrdí, že vězni jsou vystavováni psychickému týrání. Zavírají je do těsných špinavých cel s extrémně vysokými teplotami bez tekoucí vody. Během dne a noci je soustavně budí.

Do věznic Kubánci často putují zásluhou výše uvedených obránců revoluce, kteří sídlí v každé ulici jakéhokoliv města -zkratka CDR je vidět i v té nejzapadlejší vesnici. Jejich hlavním úkolem je vědět, co se v jejich „rajonu“ děje. Mají přehled o každém obyvateli zóny, kterou hlídají. Navíc jim pomáhá řada práskačů, kteří si u revolucionáře chtějí udělat oko. Za takovou službičku se mohou dočkat odměny - dostanou telefon, povolení k příjezdu do Havany nebo v ideálním případě hezký posudek. Ten například umožní mladší generaci studovat prestižnější školu či získat dobře placené místo. Aymé ale ukazuje zcela jiné „vysvědčení“. Drží v rukou rozsudek, kde je označena za antisocialistický živel. Před svou domnělou kamarádkou podle svých slov jen kritizovala špatnou dodávku potravin. Z blízké duše se ale vyklubala „chivata“ (práskačka), která vše, co Aymé říkala, nahlásila předsedovi CDR. „Odseděla jsem si pro nic za nic dva roky,“ konstatuje Aymé, která nyní musí pracovat v zemědělství. Na lepší práci nemá jako revizionistka nárok. Kubánci, kteří mají stejnou zkušenost nebo se stali svědky takového zatčení, proto často při prvním setkání s cizincem hrají jakousi vyčkávací hru. Váží svá slova, naznačují a své pocity halí do gest.

Zastavuji se jednoho dne u hloučku Kubánců, kteří se scházejí v havanském Central Parku a živě diskutují o sportu. Je to snad jediné místo, kde se mohou svobodně shromáždit a ventilovat své emoce. V současnosti je nejžhavějším tématem na náměstí baseball. Jeho popularita na ostrově vzrostla poté, co kubánský národní tým získal druhé místo ve světové sérii, jíž se účastnili profesionálové. Provokuji dav dotazem, jestli se kubánští baseballisté z USA vrátí domů, jestli je nezláká vidina lukrativních smluv v tamní profesionální soutěži.

„Peníze nejsou všechno,“ začne jeden z mužů. Nejvášnivější debatér skupiny mu ale jemně odporuje: „Ale s penězma máš větší vliv a moc.“ V kroužku poté nastane ticho, je znát, že většina se chce bavit jen o sportu. „Víš, o politice se tu moc nebavíme, nerozumíme jí,“ tvrdí další účastník diskuse. Po chvíli se opět vrátí k jednomu z rozhodujících momentů zápasu mezi Kubou a Dominikánskou republikou, znovu začnou živě gestikulovat a překřikovat se, nejistota a rozpaky jsou pryč.

„Castrův režim dokázal vytvořit atmosféru strachu, která zcela ochromuje kubánskou společnost. Nikdy si nemůžete být jistí, zdali se náhodou nesvěřujete práskačovi nebo tajnému policistovi. Nejhorší na tom je, že do vězení můžete dostat celou svou rodinu,“ říká Oswaldo Payá.

Osud lékařky Hildy Moliny ukazuje, že existuje ještě jiný trest. Stejně jako v jejím případě zůstávají některé rodiny léta rozděleny. Poté, co Castro „rezervoval“ její centrum jen pro cizince, odsoudila vládu i jeho samotného. Castro ji potrestal i tím, že nemůže navštívit svou rodinu v Argentině. Násilné odloučení trvá již 12 let.

Podstatou kubánského režimu je propaganda. Vedle neustále omílaných úspěchů revoluce média doslova chrlí zprávy o plánovaném útoku USA. Billboardy kolem Havany v těchto dnech hlásají, že americký prezident George W. Bush chce Kubáncům vzít jejich domovy, školy, nemocnice, rozbít rodiny, přátelství, vztahy milenců, odejmout radost, lásku, štěstí, polibky. Ve státní televizi Bushovu kreslenou postavičku rozstřílejí postavičky barbudos (vousatých revolucionářů). Zdá se ale, že tato mediální masáž nezabírá. Většina Kubánců uvažuje o útěku právě na území Castrova nepřítele číslo jedna.

I Juan Carlos již dlouho pomýšlí na emigraci. Sedíme v rudé záři zapadajícího slunce, stíny brzy zfialoví. Mladý Kubánec si pohrává s mincí národní měny. Na zadní straně je napsáno Patria o muerte (Vlast nebo smrt). Na minci konvertibilní měny je vyraženo Republica de Cuba. Upozorním na rozdíl Juana. Jeho odpověď mě vrací zpátky do přecpaného špinavého nákladního vozu, který byl pro mě chvilkovým dobrodružstvím, ale pro Kubánce je každodenní noční můrou. „Vidíš, vy na Kubu jezdíte jako do exotické země, kde můžete dělat, co se vám zlíbí. My máme jen jednu možnost: Když nejsi s nima, čeká tě utrpení nebo smrt.“

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)