Červen 2006

Peligrosidad! Kubánský zákon

Eduard Freisler

Téměř vždy, když jsem se s Rolandem a jeho ženou Lucíou vydal havanskými ulicemi, je policisté s kamennými tvářemi a nedůvěřivými pohledy zastavovali. Pískli do píšťalky nebo panovačným gestem napřaženého prstu na ně ukázali. Mladí Kubánci museli vyndat své občanské průkazy a vysvětlovat, proč se mnou jdou po ulici. Někteří policisté zpovídali i mě samého. „Kdo jsou tito občané,“ zněla jejich otázka.

Poslední březnový den jsem s Rolandem procházel ulicí San Rafael, která je umístěná naproti Central Parku. Šli jsme vyzvednou Lucíu s tím, že pojedeme na pláž. K Rolandovi najednou přistoupili dva policisté. Bez pozdravu, jak je jejich častým zvykem, si vyžádali jeho průkaz. Deset minut a je to pryč, říkal jsem si. K mému nemalému překvapení ale Rolanda posadili do automobilu s tím, že ho odvezou do vazební věznice Dragones (Dračí). „Proč je zatčen? Vždyť nic neudělal, jen se mnou šel ulicí.“ Na moje otázky ale přítomní policisté neodpovídali. „Na ulici se nevysvětluje,“ odsekl mi jeden z nich.

Zkusil jsem požádat o vysvětlení policistku, která si na předním sedadla přistaveného auta cosi vyplňovala. S úsměvem odpověděla, že se Rolando dopustil přestupku zvaného obtěžování cizinců. „Mohl by vás dostat do nebezpečných či nepatřičných míst. Je to on, kdo za vás nese zodpovědnost,“ řekla mi a nasadila až zúčastěný výraz. „Mám svou vlastní zodpovědnost, navíc Rolando je můj dlouholetý kamarád,“ odpověděl jsem.

Má snaha ale k ničemu nevedla. Policistka mi nicméně řekla, že vše mohu vysvětlit v Dračí ulici. Tam jsem se ale opět setkal jen s na slovo skoupými policisty. „Dovnitř nemůžete. Ani stát tu nesmíte, jděte na druhou stranu ulice a čekejte,“ řekl mi odměřeně jeden z nich. Za jeho zády jsem mohl za mřížemi vidět Rolanda s dalšími zhruba osmi Kubánci. „Jak dlouho mám čekat, minuty, hodiny, dny,“ ptal jsem se dál v neblahé předtuše. Policista jen pokrčil rameny. Jeho kolega, který celý rozhovor poslouchal, náhle vyjel. „Může být ve vazbě 24 hodin bez vysvětlení, to je kubánský zákon.“ Rezignovaně jsem se usadil na chodník proti věznici a čekal. Spolu se mnou zde s mučivými, nejistými či jen prázdnými výrazy čekaly desítky Kubánců. „Tohle není legrace, můžou ho zavřít na léta,“ zašeptala směrem ke mě zhruba čtyřicetiletá žena. „Přišijou mu peligrosidad,“ dodala s významným pokývnutím hlavy. Nemusela mi nic vysvětlovat. Peligrosidad (nebezpečnost) mohlo znamenat pro Rolanda až čtyřleté vězení. Tento přečin je namířen proti osobě, která něco udělala, dělá nebo plánuje udělat proti režimu, a je tak pro společnost nebezpečná.

Na chodníku čekám zhruba tři hodiny, když vtom na mne Rolando mává z boční ulice. Je venku. Moje euforie ale trvá jen chvíli. Rolando musel ve vazbě podepsat papír, na němž stálo právě peligrosidad. Od tohoto okamžiku je pozitivní a pokud ho příště policisté opět nachytají s cizincem, může jít do vězení. „Nemá cenu se stavět na odpor, budeš mít jen samé problémy, navíc si ten papír sami můžou podepsat,“ říká mi tlumeným hlasem Rolando. O pár dní později mi domluví schůzku s kamarádem z jeho rodné vesnice ležící v Oriente (východní část země). Strávil ve vězní rok - dopustil se rovněž peligrosidad. Při rozhovoru z něj čiší velká nervozita, ale také únava. Je na svobodě teprve zhruba 50 hodin. „Bylo nás v jedné místnosti na 180. Celé dny tam nic neděláš, jen spíš a jíž hnusný jídlo. Dvakrát za měsíc máš nárok na kousek kuřete. Na slunce tě pustěj jen hodinu denně,“ shrne mi Rolandův kamarád své dny v jedné z věznic na okraji Havany. Tvrdí, že za jejími zdmi si stejný trest odpykávalo na šestnáct set převážně mladých lidí.

Zdá se, že režim Fidela Castra opět přitvrzuje. Podle zdrojů z opozičních kruhů a zahraničních diplomatů se vedle odsouzení za peligrosidad v poslední době zvýšil i počet takzvaných kampaní veřejného zostuzení. O tom ví své například manželka politického vězně Josého Luise Panequeho, který byl před třemi lety zatčen v rámci razie proti členům opozice. Za mřížemi tehdy skončilo na 75 lidí. Třetí výročí uplynulo letos 18. března. „Táhni ty červe, parazite, děvko. Nechceme tě tu,“ interpretuje mi jeho žena výrazy, kterými ji častuje dav. V pokoji, kde spolu hovoříme, si hrají její čtyři děti. Nejmenší dcera má pouhé dva roky. Prý si už zvykla i ona. Ohavná dostaveníčka před jejími dveřmi pořádají revolucionáři třetího věku.

Ještě drsnější kampaně v těchto dnech zažívá Marta Beatriz Roqueová, kterou si část opozice loni v květnu zvolila do svého čela. Dav obránců revoluce a jimi naverbovaní občané jí hrozí smrtí, močí jí na dveře a na její dům házejí zvířecí výkaly. „Je to takový kubánský pogrom. Něco takového dělali nacisté nebo Číňané během Maovy kulturní revoluce,“ říká mi další významný představitel opozice Oswaldo Payá.

Jeden nejmenovaný diplomat se domnívá, že nynější represe režimu opět ukazují na nejistotu, kterou nejvyšší představitelé včetně Castra cítí. „Vždycky když zavětří nebezpečí, udeří. Odhodlají se k hromadnému zavírání jako v případě 75 členů opozice před třemi lety, nebo klidně odstraní i známou figuru, jak se to stalo na konci osmdesátých let populárnímu generálovi Arnaldu Ochoaovi,“ řekl mi.

Poslední dny mého pobytu v Havaně proto raději prosím Rolanda, aby kráčel vždy alespoň deset metrů přede mnou, a nevystavoval se tak nebezpečí policejní kontroly. Ta by ho totiž mohla v tuto chvíli stát až čtyři roky života.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)