Červen 2006

Inspirativní signál ze Švýcar

Luděk Frýbort

Něco se nám teď v Evropě velmi rychle mění, či spíš stále rychlejším tempem se rozplývají někdejší sny, iluze a naivity. Kdysi tak oblíbené zaklínadlo multikulturní společnosti už nikdo nevezme do úst, proudy imigrantů z nejcizejších končin světa již nebývají zvány obohacením, a dokonce se už ani tak často nedočítáme, že málo naplat, když jsme tak líní se rozmnožovat, musí za nás zaskočit přistěhovalci, jelikož by nás jinak neměl kdo na stará kolena živit. Je nasnadě, že nekvalifikovaný, obtížně zaměstnatelný imigrant bude sotvakoho na stará kolena živit, spíš sám ze stále hubenějších sociálních kasiček ujídat. Aspoň to tedy konečně nejen víme - věděl to i předtím ledakdo - ale i veřejně přiznáváme. Muselo asi dojít k paličským randálům ve Francii a k malérům kolem karikatur v dánském tisku, aby nejen občanská veřejnost, ale i politické kruhy západních zemí se zděšením zjistily, v jakém obklíčení jsme se to octli, a začaly, dost váhavě, ale přece, budovat obranné hradby.

Je totiž mrzuté, když někde chytnou dejme tomu britského občana Ismaila Habíbího, kterak běhaje po mešitách shání, kudy by se zapojil do světového džihádu, nebo jsou-li nalezeny v kapse německého občana Taríka Al Nadžáfího plány na rozmístění náloží v metru; i rozhodly se některé evropské vlády k větší zdrženlivosti v udílení státního občanství, až dosud lehkoruce rozdávaného, ba vnucovaného. Holanďané například se chystají přehrávat muslimským přistěhovalcům kazetu s nezahalenými, ba kompletně nahatými slečnami na mořské pláži i jinými pobuřujícími výjevy, aby se mohli rozhodnout, chtějí-li se opravdu stát občany tak výstřední země. V Německu, pravlasti to byrokracie, chystají zemské vlády obsáhlé dotazníky, v nichž má zájemce o občanství zaškrtnout správnou odpověď ohledně přítoků Rýna a byl-li Ludwig van Beethoven slavný fotbalista, či spíše hudební skladatel. Kolem dotazníků povstaly třenice; levicovější myslitelé poukazují na skutečnost, že Beethoven jakožto fotbalista by uspokojil i leckterého prostomyslnějšího starousedlíka, kdežto z měšťanského tábora jsou slyšet slova o tom, že k občanství patří nejen razítko v pasu, nýbrž i jistá míra zájmu a identifikace. I jest rozštěpena ani ne tak veřejnost, jako její vůdčí a veřejné mínění vytvářející vrstva.

Kdyby se někdo ptal na můj nedůležitý názor, pověděl bych, že je beztak houbeles platno zkoumat imigrantovo ledví až tehdy, když využívaje řadu let péče sociálního úřadu a naplodiv houf potomstva se konečně dostaví na ouřad s žádostí o občanství. Jde-li o tolik obávaný terorismus, je vcelku lhostejno, nabádá-li ve frankfurtské mešitě k zabíjení Židů a křižáků německý občan Nadžáfí nebo pouhý držitel povolení k trvalému pobytu Nadžáfí; vyhodit toho otravu ze země bude za stávajících poměrů v obojím případě stejně obtížné až nemožné.

Udělování azylu, pravda, už skoro ustalo. Udělování občanství, jestli ten návrh projde, má být opepřeno přítoky Rýna a Beethoveny. Jen vousatých a zahábitovaných postav, v hlavách všechno jiné než identifikaci s hostitelskou zemí, i nadále přibývá a přibývat bude, nedokážeme-li v některých případech uznat nepřeklenutelnost kulturních rozdílů. Mýlili jsme se, předpokládajíce, že je čas obrousí, že je otázkou jen počtu generací, kdy se z příslušníka cizího civilizačního okruhu stane tuzemec. Praxe ukázala něco jiného: jistou mez kulturní nesourodosti, za níž mechanismus asimilace nefunguje. Muslimský imigrant první generace bývá ještě pracovitý, zakládá si na hromádku poctivého živobytí, pokouší se pochytit jazyk, snaží se aspoň o bezproblémové soužití, když ne o splynutí se svým okolím. Každou další generací však místo aby odstup od domácího živlu mizel, spíš se rozšiřuje. Vznikají do sebe zakuklená ghetta, zmenšuje se ochota k vzdělání a kvalifikaci a zvyšuje se pocit jednak vyvrženosti, jednak morální převahy nad dekandentní společností Západu, z něj pak vyrůstá nevraživost, nepřátelství, žádostivost msty za domnělé křivdy...

Pánbůh nás ochraňuj před imigranty desáté generace! Ukáže se pravděpodobně, že ne Taliban a ne Al Kajda, ale muslimské kolonie ve vlastních zemích představují největší hrozbu Evropě a jejímu kulturnímu způsobu; že podlehne-li v zápase s dravějším, panovačným světem islámu, nejen že nebudou naši potomci mít z čeho čerpat své důchody, ale nebudou mít ani proč žít.

V této situaci, jakkoli provokativně to zní, budeme asi nuceni stanovit hranici, za níž se tolerance stává sebepoškozováním, neboť to na nás nemůže žádat ani nejetičtější kazatel politické korektnosti. V té souvislosti bych rád poukázal na návrh, jak jej nedávno předložil svým krajanům předseda nejsilnější švýcarské strany SVP (Schweizer Volkspartei), pan Ueli Maurer. Švýcarské partaje pravdaže nesmíme srovnávat s našimi, neboť v politickém řádu té země je opravdu zdrojem vší moci lid, vyjadřující svou vůli přímo a ne oklikou přes partajní papaláše, takže kdoví jak ještě návrh dopadne, bude-li opravdu podán k schválení veřejným hlasováním. Jistý obrázek si z něj však udělat můžeme. V bodech je vyjádřen takto:

Násilnická mládež: SVP navrhuje nulovou toleranci k drogám, alkoholu a násilí ve školách. Agresivní mladíci z řad přistěhovalců mají být umístěni do zvláštních zařízení, nepolepšitelní vykázáni ze země i s jejich rodiči.

Práva: Kdo nerespektuje rovnoprávnost muže a ženy, má opustit zem. Totéž platí o zakázaných praktikách, jako je krevní msta a obřízka děvčat. Zahalování hlavy šátkem nebudiž trpěno, kde se rozšíří nad přijatelnou míru.

Škola: Žádné speciální úpravy školního řádu pro muslimské žáky, například ve věci svátků nebo plavecké výuky. Kdo trvá na zvláštním zacházení, nechť se dá zapsat do privátní školy.

Výuka náboženství: má zůstat výsadou tradičních zemských církví, katolické a evangelicko-reformované. Příslušníci jiných věr nechť si svou výuku organizují a financují sami.

Občanství na zkoušku: Kdo se během zkušební doby dopustí kriminálního činu, má být švýcarské státní příslušnosti zbaven. Nucené či předstírané sňatky neopravňují k dodatečnému stěhování rodinných příslušníků do Švýcarska.

Stavby: Při povolování mešit a podobných staveb se nemají obecní orgány řídit pouze stavebními předpisy, ale musí být zohledněna i akceptance mezi obyvatelstvem.

Cizinci bez dokladů: Odhadem 90.000 cizinců se zdržuje ve Švýcarsku bez platných dokladů. Tyto osoby mají být vypovězeny; kdo je zaměstnává nebo skrývá, musí být přísně potrestán. Z této odpovědnosti nemíní strana SVP vyjímat ani biskupy a jiné církevní představitele (pozn.: mužové církve v západních zemích rádi demonstrují svou křesťanskou slitovnost poskytováním ochrany imigrantům, jimž pro kriminální delikty hrozí vyhoštění).

Politická agitace: Proti politické propagandě mezi cizinci budiž přísně zakročeno. Jako příklad uvádí návrh SVP kurdské demonstrace či zneužití náměstí před spolkovým sněmem k protestům proti karikaturám proroka Muhammada.

Přehnané, že. Populismus a xenofobie, říkáte. Nu, nechal bych každému jeho oblíbené fráze, jen bych ještě doplnil svrchu uvedené body několika demografickými údaji.

Podíl cizinců ve Švýcarsku: zhruba 1,5 z celkového počtu 7,3 milionu, neboli 20,3 % obyvatelstva. Téměř čtvrtina je v zemi narozena, jedna třetina v ní žije déle než 15 let.

Země původu: 56 % cizinců pochází ze zemí EU, 31 % z ostatní Evropy (většinou z bývalé Jugoslávie), 13 % z jiných světadílů.

Náboženství: 3 miliony katolíků, 2,5 milionu protestantů, 311 tisíc muslimů, 82 tisíc pravoslavných, 38 tisíc židů.

Z čehož lze odvodit, že naprostá většina švýcarských cizinců je rozumná, skromná, svého domovského práva si cenící a extrabuřtů se nedožadující. Je-li řeč o xenofobii, není slýcháno, aby se týkala například Dánů nebo i Čechů, kteří v tom půldruha milionu také mají svůj dílek; dokonce bych z vlastní zkušenosti řekl, že švýcarští Češi patří k nejloajálnějším obyvatelům té krásné země. Patálie, vzteky a různice jsou výhradně s muslimy, i když také ne se všemi, jen oni pro sebe vyžadují neustále nějaké ohledy a privilegia, jen oni jsou kdečím uraženi, jen oni si osobují právo předělat Švýcarsko podle svého gusta. Je otázka, musí-li si to dát líbit nejen švýcarští starousedlíci, ale též integrovaní a s obyčeji země dobře sžití cizinci.

Jsem sám emigrant první generace a jakožto takový prohlašuji: integrace v cizím prostředí není snadná věc a každý by si měl předem spočítat, chce-li skutečně vzít ten kříž na sebe. Rozhodne-li se pro emigraci, musí přijmout skutečnost, že ne všechny obyčeje a společenská pravidla jeho staré domoviny jsou přenosná do nové; a bude-li na nich zarputile trvat, že zůstane od většinové společnosti oddělen stěnou nepochopení a odmítavosti. Jinak řečeno, kdo není schopen ani ochoten se přizpůsobit okolnostem nového domova (nemám na mysli jen náboženství), udělá lépe, když zůstane doma. Čím odlišnější životní styl, tím méně pravděpodobné je, že se mu přistěhovalec dokáže přizpůsobit, i kdyby chtěl. A někde je mez, za kterou už žádná identifikace ani při nejlepší vůli možná není, tím spíš, jsou-li místo dobré vůle předváděny uraženě útočné pózy.

Ale uznávám, že obyvatel severoafrické vísky, jenž zatoužil vyměnit její bídu za evropský ráj, to všechno nemusí vědět. Že si může představovat ty vzdálené končiny jako zahradu Alláhovu, lišící se od Horní Kabylie jen konzumní úrovní, takže mu ani nepřijde na mysl, že by musel v něčem měnit své zvyklosti nebo se něčemu přizpůsobovat. Měl by mu někdo konečně oznámit, že se mýlí. S předstihem, aby se do toho beznadějného podniku vůbec nepouštěl. A pustí-li se přesto, měl by hned na letišti nebo v přístavu sedět vlídný úředník, který by mu pověděl - ne, milý Mustafo, milý Alí, tohle není země pro tebe, protože bys v ní byl na obtíž a pro vztek nám a my zase tobě. Vrať se, koukej, tamhle stojí letadlo, a zkoušej spíš změnit svou vlastní zem tak, abys z ní nemusel utíkat, než zanášet své způsoby k nám, kde o ně nestojíme. Ale k tomu asi bude muset Evropa teprve další špatnou zkušeností dozrát.