Červen 2006

Jak měřit atomového raracha

Luděk Frýbort

Strana zelených, jak se stále častěji dozvídáme, je na dobré cestě vtrhnout do české politické arény a udělat v ní pořádný rozruch. Nu což, je toho sakramentsky třeba. Kdyby ničeho jiného nedosáhla, než že prorazí mechem obrostlou barikádu znehybnělých a korupcí prolezlých prognostických partají, i to by stačilo na záslužný metál první třídy se stuhou a brilianty. Jiná věc asi bude, jak si chce počínat dál. Čtu tadyhle zrovna, jak zelení hoši míní naložit s životním prostředím, sužovaným nejrůznějšími smrady, jedy a čmoudy: zasadí se prý o uzavření uhelných elektráren, aniž by ovšem ustoupili od zásadního opovržení elektrárnami jadernými; neboť vězme, že zelení, kteří se nebouří proti atomu, nejsou žádní zelení. Jsem pak věru zvědav, čím hodlají ten výpadek zaplnit: třením dvou dřívek? Potíráním liščího ocasu ebonitovou tyčí? Veverkou, běhající v kolečku? Již se těším, jak přijedu do své staré vlasti, a ono to tam bude jako za F. L. Věka: třepotavá záře svěc, smolné louče a na rynku ponocný s olejovou lampičkou. Ano, já vím, já znám všechny důvody, jimiž je odůvodňováno prokletí jaderné energie; a jelikož jsem tak říkaje od fochu, vím také, že jsou všechny povrchní a bezpředmětné, konfrontaci s konkrétními fakty nesnesoucí. O čemž jsem ostatně už nejednou psal. Jak je tomu opravdu? Jak rohatý je atomový satan? Kolik radioaktivity snese bez potíží člověk, a kde je mez, od níž si musí dělat starosti? O tom se málokdy dozvíme něco přesnějšího, většina informátorů si vystačí s povšechnými hesly a tvrzeními. Jelikož se kolem rizik spojených s radioaktivitou točí valná část námitek, dovolím si uvést hrst numírek, jak jsem je u svého pracovního šrajbtyše vybral z odborných materiálů. To abychom věděli, kvůli čemu si máme dávat nohu za krk a čemu se vysmát.

Pravda, radioaktivní záření může být zlá věc. Ale jen za určitých podmínek; jako u všeho na světě, i u něj záleží na porci. I nejprudší jed má svou prahovou dávku, pod níž už nepůsobí, není naprosto jedno, spolknete-li utrejchu na špendlíkovou hlavičku nebo půllitr. To ovšem z traktátů protijaderných proroků nikdy nevyplyne. Ze zásady se o míře čehokoliv nebaví, v tom je jejich argumentační síla. Ne bez úspěchu nám namlouvají, že je dávka jako dávka, v každém případě je škodlivá, pakli ne rovnou smrtelná. Provětrejme trochu toto tvrzení.

Dávka radioaktivity za určité časové období (zpravidla za rok) je měřitelná a její jednotkou je 1 sievert (1 Sv), tisícina toho množství je 1 milisievert (1 mSv). Lidský organismus reaguje na ozáření tzv. nemocí z radioaktivity. Její příznaky jsou odstupňovány takto:

Do 500 mSv: žádné účinky. Do 1.200 mSv: u 5 až 10 % ozářených osob se projevuje nevolnost a únava. Do 1.700 mSv: u 25 % ozářených zvýšené účinky, dosud žádný smrtelný případ. Do 3.300 mSv: téměř ve všech případech nevolnost, zvracení, únava, 20 % smrtelných případů během 2 - 6 týdnů, nutná šestiměsíční rekonvalescence. Do 10.000 mSv: téměř stoprocentní úmrtnost. Do 50.000 mSv: okamžité nejtěžší příznaky, ve všech případech do jednoho týdne smrt.

Dost strašlivé, že. Nyní si s touto tabulkou hrůzy porovnejme dávky záření, jimž jsme nebo můžeme být vystaveni. Musíme vědět, že nás určitá dávka radioaktivity provází po celý život, neboť neexistuje prostředí radioaktivity zcela prosté. Dokonce se ani neví, co by to s námi udělalo, kdybychom svou vezdejší dávku záření nedostávali. Za normálních okolností jsme vystaveni záření dvojího druhu: jednak přírodnímu, jednak antropogennímu neboli způsobenému lidskou činností. K přírodnímu řaďme především záření kosmické, doléhající k nám buď ze Slunce, nebo z mezihvězdného prostoru. U mořské hladiny obnáší 0,3 mSv, v 1.000 m n. m. 0,4 mSv. Z toho je patrno, že si s ním hlavu lámat nemusíme. Kdo si udělá letecký výlet do New Yorku, vyfasuje navrch ještě 0,5 mSv. Pilot letadla dostává tuto dávku do těla každý den, ale ani součet všech těch milisievertů u něj nevede ke škodám na zdraví. Druhý zdroj přirozené radioaktivity je horninové vyzařování, dané obsahem radioaktivních minerálů ve skalním podloží a lišící se podle druhu horniny. V Německu se počítá se střední dávkou 0,5 mSv (celá tisícina dávky, při níž se mohou projevit první lehké účinky). Lze říci, že nejméně září usazené horniny (písek, jíl, hlíny), nejvíc žula. Z toho lze usuzovat, že v Čechách jsou nejozářenější obyvatelé Sedlčanska nebo obce Mrákotín, ale ani kvůli tomu nepotřebují dělat poslední pořízení. Na světě se vyskytují místa extrémního horninového záření, mnohdy převyšujícího více než desetinásobně naše maximum (indická Kerala, některá místa na brazilském pobřeží), a přesto tam lidem chutná jíst. Třetím zdrojem je stavební materiál našich příbytků. Nejnižší (nulovou) radioaktivitu vykazuje dřevo. Cihly a beton vydají 0,001 až 0,002 mSv za rok, nejaktivnější je přírodní kámen, max. 0,02 mSv. Je tudíž patrno, že ani když bydlíme v žulovém domě, nemusíme se plašit a stěhovat se z něj do stanu. Jiná situace může být v bývalých důlních lokalitách, kde předkové z neznalosti použili k stavbám důlní odpad se zbytky uranových rud; v saském Krušnohoří byly v některých domech naměřeny hodnoty opravdu zdraví nebezpečné. Spolu s dávkami, které dostáváme s vodou a potravinami, dosahuje v Německu průměr přirozené radioaktivity 2,4 mSv ročně. U nás může být o zlomeček vyšší, jelikož česká krajina má víc žulových a jim příbuzných masivů.

Záření podmíněné lidskou činností obnáší 1,6 mSv, z čehož víc než 90 procent je způsobeno rentgenováním, rozpočteným na průměr obyvatelstva. Vlezete-li pod rentgen, dostanete jednorázově opravdu dost značnou dávku, ležící ovšem stále ještě hluboko pod bodem, kde začíná skutečné nebezpečí. Zbytek připadá na doznívající následky někdejších pokusů s atomovými zbraněmi v atmosféře (podzemní pokusy radioaktivitu nezvýšily). Na vyzařování z jaderných elektráren vychází - pozor! - 0,001 mSv za rok. Věru důvod k panice! Je pikantní, že uhelné elektrárny září mnohem zdatněji než jaderné. Spalováním uhlí se totiž uvolňuje nevelké množství radioaktivity, ale protože uhelná elektrárna nemá ochranný kryt, šíří se bez překážky do atmosféry.

Sumou všeho tedy je, že jeden každý z nás je přírodou i lidským konáním zatížen průměrnou dávkou kolem 4 mSv. Uvážíme-li, že teprve při 500 mSv se chce každému desátému blinkat, je to míra opravdu zanedbatelná. Máte-li chaloupku v sousedství jaderné elektrárny a váš stálý příjem radioaktivity se tím pádem zvýší asi o půlmiliontinu této nejspodnější meze, neděje se, jak bystrý počtář snadno zjistí, také nic. Napiji-li se z lesní studánky (pozor, opatrníci, pozor: přírodní voda obsahuje vysoce radioaktivní plyn radon!), vstřebávám dávku neporovnatelně vyšší.

Jelikož neznám jiný tak náruživě houbařský lid jako český, chci ještě pro zpestření uvést na pravou míru zprávy o radioaktivitě hub, jak se svého času vynořily. Vskutku jsou jí tyto dary Boží do určité míry zatíženy, jestli následkem černobylské katastrofy, nebo zářily už před ní, je těžko soudit, jelikož až do onoho osudného dne nikoho nenapadlo houby přeměřovat. Nositelem radioaktivity je izotop cesia Cs-137. Jednotlivé krajiny vykazují velmi rozdílné hodnoty, v Německu stojí na prvním místě některé oblasti bavorské Šumavy. Lze přepokládat, že na české Šumavě budou poměry obdobné. Smaženice z těchto míst vás zatíží v přepočtu na 1 kg hub takto: Suchohřib (hnědáček) 0,0097 mSv (asi desetinásobek celoročního pobytu u atomové elektrárny. Nevím, nevím...), klouzek: 0,0057, holubinka 0,0012, totéž liška. Hřib: 0,0006 mSv. Bedla: 0,0002 mSv, lesní žampion 0,00002 mSv.

Chcete-li tedy vyzkoušet, jaké jsou první příznaky nemoci z radioaktivity, musíte slupnout: 51,5 tuny hnědáčků, 416,5 tuny lišek nebo 2.500 tun žampionů. Řekl bych, že i pro zdatného jedlíka by to byl příliš velký kopec smaženice, takže bych se tím fenoménem dál nezabýval, leda na doklad toho, jakých pitomostí je nám doporučováno se bát a čeho se také dovedou chytat exorcisté atomového satana.

Všechno na světě je radioaktivní a není jednoho čtvrtečního centimetru bez radioaktivity na veškerém povrchu zemském. Vsuneš-li, starostlivý občane, Geiger-Müllerův počítač do svého šuplete s ponožkami, uzříš, jak začne tikat a jak se jeho ručička bude vychylovat. Je zbytečné a hloupé se této všudypřítomné radioaktivity i jejích místních výchylek bát. Je nezodpovědné a dovolím si říci že i zločinné, děsit jí záměrně veřejnost a zadělávat si na svůj ideologický knedlík. V životě, jaký vedeme, jsme vystaveni mnoha nebezpečím, ale radioaktivita mezi nimi nehraje podstatnější roli. Dokonce ani v případě poruch či havárií jaderných zařízení kritickou dávku záření prostě dostat nemůžeme, ani kdybychom se o to velice snažili - leda by nám jednou pan Ahmadínedžád pustil na hlavu atomovku, což, vyloučené to není.

Zbývá tedy určit, k čemu je celé to divadlo dobré. Jelikož je sleduji od samého začátku, odvážím se následujících výroků. Koncem sedmdesátých let minulého století (zakládající datum zelených hnutí) už přestávala chutnat mladistvým bouřlivákům rudá omáčka marxismu, i bylo přidáno zelené barvivo, aby plamen osmašedesátnické revoluce nevyhasl; na nějaké spontánní hnutí nechť věří stará Vrbtychová. Od té doby se na tom základě stačilo vyvinout mnoho útěšných kariér, mnoho zelených panen a mládenců v nich zešedivělo a stalo se placenými funkcionáři, ba i poslanci a ministry, a jest pochopitelné, že se nedají odstřihnout od svého nejpůsobivějšího, byť i švindlířského argumentu. A zatřetí zde byl a dosud je zájem nejvyšší a nejpádnější, totiž těch, kteří by se rázem ocitli v postavení kostelní myši, kdyby se svět vymanil z ropného otroctví. Hádejme třikrát ... ne, dvakrát postačí, o kom je řeč.

Nu, zdá se, že se karta začíná obracet. Protijaderná fronta, tak dlouho a tak usilovně budovaná, dostává první trhliny. Ne proto, že by její argumenty byly konečně zváženy, vyčísleny a shledány pochybnými; toho nejspíš nebude, ani kdyby zela sebeširší propast mezi na zeď namalovaným atomovým rarachem a střízlivou skutečností. Ale že už po té koleji jaksi nemůžeme dál. Už stojíme zády ke zdi, a ta zeď je vystavěna z neúnosných a záhy ještě neúnosnějších cen energie, topení, pohonných hmot, vlastně dočista všeho. Konečně se tedy západní společnost začíná probouzet a uvažovat o tom, že atomový rarach přece jen nebude tak strašný ve srovnání s konečným kolapsem celé naší civilizace. Ale mohlo by to jít rychleji, mnohem rychleji, protože čas se krátí, je-li ještě jaký. Kdyby bylo těmto řádkům popřáno v jakkoli mizivé mírce urychlit ten proces, pokládal bych svůj úkol za splněný.