Červen 2006

Nestrašme Černobylem

Luděk Frýbort

Jo jo. Už tomu bude jedenáct let, co jsem pro tehdejší Český deník napsal sérii článků o jaderné energetice, maje přitom pocit jako poslední žoldnéř ústupového boje. Získávání energie štěpením atomu se tehdy zdálo prohrávat svůj zápas, kdo na sebe dbal, štítivě je odmítal, evropské vlády rušily jaderné elektrárny nebo přinejmenším nedovolovaly stavět nové, triumfy slavilo zelené hnutí, udělavší si z odporu proti atomovému satanovi živnost. To jsme se ještě, lidé zlatí, měli. Evropské hospodářství, dosud nezasažené úprkem produkce na levnější Východ, sypalo dostatek grošů do veřejných pokladnic, utrácelo se, subvencovalo se, zkracovala se pracovní doba, a benzín u pumpy stál kolem čtyřiceti procent toho, co musí nebohý automobilista vysolit dnes, přičemž se ještě modlí, aby Pámbíček ty ukrutné ceny aspoň zachovati ráčil.

Ale vypadá to, že na některé maléry je i Pámbíček krátký. Ostatně co bychom si vyprávěli. S arabskými ropnými vyděrači z jedné strany, s Ruskem nedosnivším své imperiální sny z druhé, s islámsko-džihádnickým radikalismem z třetí, s čínským molochem, stavícím svůj ekonomický vzestup na nezřízeném plýtvání surovinami z čtvrté... Ještě by neradi oželeli svého znejmilejšího satana ti, jimž taková léta znamenitě sloužil, ale už není pochyb, už jsou to na oplátku oni, ustupující žoldnéři ztraceného boje. Neboť kdo má oči, vidí: chce-li si Západ zachovat zbytky blahobytu, ba prostou existenci, musí se zbavit svých závislostí, musí získávat energii jinak než spalováním toho, co Bůh uložil do země před miliony let. Zdůrazněme, že tolik doporučované větrné a sluneční elektrárny to sotva budou: jednak ze své vlastní podstaty nemohou pokrýt víc než dvacet procent energetické potřeby (o zbývajících osmdesáti se ohleduplně nemluvívá, nu, šejkové a pan Putin také musí být nějak živi), jednak jsou to špásy pěkně drahé, schopné funkce jen za předpokladu vysokých subvencí z dobře naplněného daňového pytlíku. Jak karta padá, není to právě ten případ, a sotva kdy bude. Co zbývá, je už jen atomový satan. Přišel čas, abychom znovu popřemýšleli, je-li skutečně tak zlý, aby kvůli němu naše civilizace vzdala svůj existenční boj.

Nepřikročil bych k repríze svých někdejších článků, kdybych se v novinách nesetkával s týmiž kolovrátkovitě opakovanými, z neznalosti nebo z bezedného pokrytectví plynoucími argumenty jako před tuctem let. Střelou z nejkalenějších v protiatomovém boji zůstává poukaz na někdejší černobylskou katastrofu; i pohlédněme na ni zblízka a ve světle faktů. Předesílám, že mé vědomosti v oboru jaderné techniky nejsou z nejčerstvějších, jelikož už drahně let neohřívám židli Dolnosaského geologického úřadu, na níž jsem sedával a tím tématem se zabýval. Ale některé poznatky nestárnou, což platí i o Černobylu.

Před dvaceti lety, dne šestadvacátého dubna roku 1986 tam došlo k havárii jaderného reaktoru. Nebožtík Sovětský svaz tehdy produkoval štěpením jádra 12 % své spotřeby, což není ve srovnání se západními zeměmi mnoho; vedoucí postavení mezi nimi zaujímá Francie se 78%, následovaná Jižní Koreou a Japonskem. Evropský průměr kolísá kolem 30 %. Polovinu toho množství získával Sovětský svaz z reaktorů předpotopního typu RMBK-1000, jímž byl vybaven i zlopověstný Černobyl. Jinde než na území SSSR nestál a nestojí. Druhá půle výkonu pocházela z lehkovodních reaktorů, principem odpovídajících západním, třebaže se od nich některými detaily liší. Poznamenejme, že tyto reaktory lze za jistých nákladů přestavět na západní standard. Černobylský typ nikoliv. Zatímco v reaktorech západního typu probíhá štěpná reakce v jediné tlakové nádobě, RMBK-1000 využívá 1 693 jednotlivých trubek, z nichž každá obsahuje palivo a moderátor (moderace je způsob, jímž se kinetická energie neutronů snižuje nárazem na určitou hmotu - v tomto případě tuhu - aniž dojde ke ztrátám energie výsledné). Trubky jsou na horním konci opatřeny klapkami k výměně spotřebovaného paliva, v případě havárie jimi však uranové tyče povylétají a ocitají se mimo jakoukoliv kontrolu. Tím se dostáváme k zásadnímu rozdílu obou systémů. Západní typ reaktoru je snadno kontrolovatelný a rozběhne-li se v něm spontánní štěpná reakce, samoregulací se udusí. Černobylský je sice vybaven bezpečnostním zařízením, majícím při havárii (především při výpadku chlazení) tlakové trubky uzavřít, ale v praxi je vzhledem k jejich množství a vzájemné izolovanosti možnost přerušení spontánní štěpné reakce jen velmi omezená. Jinak a srozumitelněji řečeno: zatímco havárie lehkovodního reaktoru se automaticky v samém počátku zastaví, černobylskou už zastavit nelze a dojde ke katastrofě se všemi hrůznými následky.

Kdyby i jiných rozdílů nebylo, stačil by tento jediný k pochopení, proč nemůžeme oba systémy házet do téhož krchovem smrdícího pytle. Ostatně byla jednou i západní elektrárna vystavena své hodině pravdy: v americkém Harrisburgu v roce 1979. I tam došlo k výpadku chlazení a k nastartování nekontrolované reakce; ale celý soubor havarijních a samoregulačních zařízení jí nedovolil rozvinout se dál, neštěstí nenastalo, ani nastat nemohlo. Mluvit v té souvislosti o americkém Černobylu je víc než hloupost; je to záměrná, zlou vůlí vedená dezinformace.

K dovršení všeho jsou tlakové trubky vyrobeny ze zirkon-niobové oceli, v níž podíl zirkonu činí 2,5 %. Dojde-li k přehřátí reaktoru a roztavení trubek, vyvine se z vody působením zirkonu vysoce výbušný vodík, což, jak rozum dá, vede k explozi, až se nebesa otřesou. Jelikož se veškeré katastrofy, jak známo, dějí výhradně na Západě, neuznala sovětská věda za nutné opatřit reaktor ochranným krytem, který by aspoň pro první čas veškerý malér pod sebou utlumil. Energie i radioaktivita, uvolněné nekontrolovanou jadernou reakcí, se tak mohly vesele šířit do atmosféry.

Shrňme tedy sled událostí v oné dubnové noci před dvaceti lety:

1. Samovolné zvýšení výkonu reaktoru, zničení několika chladicích kanálů, vyhození palivových tyčí z trubek.

2. Požár v hale reaktoru: hoří jaderné palivo i ostatní hořlavé látky, dochází k explozi páry.

3. Uvolnění radioaktivity z nechlazených palivových tyčí.

4. Uvedení v chod nouzového chladicího zařízení. Po vyčerpání vodní zásoby obrovská reakce zirkon-voda, samovolný vývoj vodíku, roztavení jaderného paliva.

5. Exploze vodíku, zřícení haly, únik štěpných produktů do okolí.

6. Požár tuhového moderátoru, jeho smísení s tavícím se jaderným palivem, další uvolnění radioaktivity.

7. Chaotická havarijní opatření: shazování mokrého písku, olova a bóru s cílem zabránit přístupu vzduchu k požáru a udusit jej.

Tolik k příčinám a postupu černobylské havárie i na vysvětlenou toho, proč k ní v moderních jaderných zařízeních nemůže dojít. Kdo by intelektem nepostačoval k pochopení předešlých řádek a chtěl nadále ukazovat prstem na Černobyl, mohu mu posloužit názorným příměrem z jiného oboru.

Ztroskotal v šestnáctém století v Karibském moři plachetní koráb, protože se jeho kapitánovi zasekl sextant a pro poruchu přesýpacích hodin nemohl určit správný čas, což vedlo k nepřesnému určení polohy na námořní mapě, získané v jedné lisabonské krčmě od vysloužilého piráta. Z čehož pro dnešek vyplývá: zakažme námořní dopravu, neboť není zaručena její bezpečnost!

Ale odpusťte, zadováděl jsem si. Když byla řeč o bezpečnosti, uveďme, že leží na srdci nejen amatérským ekologům, nýbrž i vědcům například z Ústavu jaderného bádání v německém Karlsruhe (KfK), na základě jejichž propočtů jsou či byly s velkou technickou rezervou budovány, případně zlepšovány reaktory. Díky tomu by i při úplném a naprosto nepravděpodobném selhání sext... ech, bezpečnostních bariér unikla jen asi jedna desetitisícina radioativity ve srovnání se stoprocentním únikem v Černobylu. Vědátoři z KfK ale počítali dál a vyčíslili pravděpodobnost jaderné havárie s přihlédnutím k nejhorším možným okolnostem. V učenecké hantýrce se takový případ nazývá GAU (Größter anzunehmender Unfall - největší předpokladatelná nehoda). Mohlo by k němu teoreticky dojít za souběhu řady nepříznivých okolností, ale ani pak by nenastalo zamoření okolí jako v Černobylu, protože havarijní mechanismy by úniku štěpných produktů zabránily. Pravděpodobnost takového maléru byla vypočtena na jeden případ za sto let.

Tomu tak bylo za mých časů; lze mít za to, že dnes je technika dokonalejší a bezpečnost vyšší. Možnost ještě nepravděpodobnější, totiž selhání všech ochranných bariér a nekontrolovaná expozice do okolí, byla rovněž vzata v úvahu. Nazývá se Super GAU a její pravděpodobnost je vypočtena na jednu takovou havárii za pět miliard let! Ale i kdyby ta pátá miliarda let měla uhodit pozítří, zkoumali němečtí vědci ještě dál a došli k počtu - v nejhorším představitelném případě - 14.500 okamžitých obětí nebo 104.000 obětí do třiceti let. To je ovšem značně šeredná matematika, ale srovnejme ji například s pravděpodobností stát se nebožtíkem v důsledku silniční nehody. Převažuje hrozbu Super GAU mnohamilionkrát, aniž bychom se klepali hrůzou, usedajíce do automobilu.

Iniciátoři protijaderných aktivit to všechno ovšem vědí, proto také velice nemilují konkrétní čísla. Místo nich vypouštějí na lidstvo hrůzostrašné a vrcholně nepravděpodobné, zato i nejtupější hlavičce pochopitelné scénáře. Pád letadla plného atomových bomb na jadernou elektrárnu. Soustředěný teroristický útok.

Nuže, připadá mi hloupé se zabývat námitkami tak praštěnými, ale budiž. Pád letadla opravdu mohl poněkud rozrušit kryt starších elektráren, dnešnímu se už nestane nic. Ono také není zvlášť složité vypočítat energii padajícího letadla a vybudovat kryt podle toho; je to jen otázka tloušťky stěn, a s ní si dokázali poradit už středověcí rytíři. Co se atomových bomb týče, nejsou to bouchací kuličky, aby se vznítily pouhým nárazem. Teroristů by musel přibýt do elektrárny celý regiment a svést úspěšnou bitvu se silami automaticky přivolané policie, a poté v dlouhé a velmi odborné práci uvést v chod řetězovou reakci; je směšná domněnka, že to jde jen tak, jako když se zapálí fajfka. Ale to jsou, jak říkám, dětinskosti, o nichž se mi příčí psát.

Tolik tedy pro informaci těm, jimž zblednou uši hrůzou, slyšíce jméno Černobyl. V rajském čase ještě před deseti lety, kdy se svět zdál být bezproblémovým místem vesmíru a nám pýchou otrnulo, bylo příkazem doby žádat bezpečnost ne vyjádřenou číslicí s přemnoha nulami za desetinnou čárkou, nýbrž bezpečnost absolutní. Dejme si říci, že taková neexistovala nikdy, a v budoucnosti, jak všechno ukazuje, teprve nebude. Jak již řečeno, naše budoucnost je, mírně řečeno, problematická. Nevyrážejme si proto pošetile z rukou prostředek záchrany. Jestli naše civilizace přežije toto století, bude v podstatné míře záviset od dostatku levné a čisté energie, nepodléhající diktátu vyděračů. Až do zdokonalení vyšších, ve vývoji se nalézajících forem je to energie jaderná. Nezříkejme se jí pro hloupost, pro pověru s dezinformačním úmyslem vytvořenou a dodnes v některých hlavách strašící.