Červen 2006

Svět bez růžových brýlí aneb Putování mezi poledníky a rovnoběžkami proti proudu ustálených představ

Luděk Frýbort

(Část 11)

(ANNONCE, k. s. Praha 2002, (c) ANNONCE, k. s., (c) Luděk Frýbort, ISBN 80-900125-5-8)

Mezi Singapurem a Barmou

1. Spořádané město na rovníku

Míval jsem takový klukovský sen. Pocházel z časů, kdy na matějské pouti stával pestrý stan a v něm ... inu, hadi, krokodýli, mořské panny a podobný inventář, a nad vchodem název toho podniku: Borneo. Učaroval mi. Jednou, umiňoval jsem si, se tam vydám. Ne do cirkusu, nýbrž přímo na onen tajemný ostrov. Trvalo šedesát let, než jsem své předsevzetí uskutečnil.

Sychravý podzim se chýlil k Dušičkám, když jsem v Amsterdamu přestupoval na letadlo do Singapuru. Řečené město sice neleží zrovna na Borneu, ale vždyť mám čas. Mohu se toulat po tomto horkém koutě světa, dokud mě to bude bavit. Ukáže se, kam všude mě kromě toho Bornea nohy ponesou. V prvních čtyřech týdnech mě bude provázet moje choť, poté ji propustím - musí pracovat, chuděra, ne jako já stařík důchodce - a pustím se dál sám. Mám v hlavě všelijaké plány, mnohé končiny jihovýchodní Asie, ještě donedávna nepřístupné, se nyní otvírají, uvidím, co z toho bude.

Musím říci, že nebýt toho mrtvičného vedra, které návštěvníka oblije jako horká kaše, hned jak vystoupí z letadla, byl by Singapur jedním z bodů na zeměkouli, kde bych si asi dobře zvykl, kdyby mě životní náhoda zavála zrovna sem a ne na evropský západ. Snesu na cestách ledajakou obtíž, ale pro všední den dám přednost normálnosti, čímž myslím pořádek, bezpečnost a čistotu. V dnešní Evropě normálnost dávno přestala být tak úplně normální, ale tady ještě je. Už cestou z letiště poutník zjistí, že se octl v místě až neskutečně spořádaném a vzorně čistém, s nímž se dnešní západoevropské metropole, plné čmáranic a odpudlivých figur, nemohou rovnat. Singapurská podzemní dráha je ze všech, jichž jsem kde ve světě použil, nejen patrně nejfunkčnější a nejlépe organizovaná, ale také nejčistší. Zrak cestujícího není urážen stupidními čmáranicemi a stopami svévolného ničitelství, jaké se uhnízdilo v podobných zařízeních téměř celého světa. Snad že jsou obyvatelé Singapuru lidé vesměs slušní a svého dobrého bydla si vážící; stačí totiž malý skok přes kousek moře a srovnání s poměry například v Indonésii, aby si singapurský občan řekl - sláva Bohu za vzácné privilegium žít v tom malém, prosperujícím státě.

Ale také že se ničitelská svévole ani bohorovné odhazování odpadků nevyplácejí. Tresty za taková provinění jsou v Singapuru značné i bolestné, a to doslova. Kdo si jen tak ledabyle odhodí krabičku od cigaret, ba jen pouhého špačka, může ho tento odvěký kuřácký obyčej stát pěkných pár stovek singapurských dolarů - jeden dolar, pro informaci, rovná se asi dvaceti korunám českým.

Kdo by pak chtěl napodobit rozšířený evropský mrav a ukájet své vášně čmáráním po zdech, očekává ho kromě pokuty nářez bambusovou holí na zadek. Potrefilo to před časem jistého amerického mládenečka, který se rozhodl podniknout noční túru po městě s barevným sprejem v ruce; byl polapen, odsouzen a nářezem potrestán, ačkoliv se proti takovému barbarství vzbouřilo veřejné mínění celého světa, bylo mnoho řečí o lidské důstojnosti a sám prezident Clinton se do té věci vložil, aby svého čmáravého poddaného ušetřil výprasku. Nadarmo; Singapur si v některých věcech nedává do svých záležitostí mluvit. Mládeneček odjel s jelity na zadku, světová veřejnost se uklidnila a Singapur zůstal čistý.

A tak vám nevím: lidská důstojnost mladého čmárače - inu, zajisté je to důležitá věc. Ale není zde i jistá důstojnost nás ostatních, nečmárajících, jež ty ohavnosti do hloubi duše urážejí? Nemáme přinejmenším stejný nárok na veřejnou ochranu jako vandalův zadek? Přiznám se, že procházím-li se tak někdy Prahou a jedu jejím metrem, mívám luznou vidinu singapurské bambusové hole. Je možná lidsky nedůstojná, ale účinnější než celá ošatka filozofických spisů.

Vím, že se dopouštím neslýchanosti a nejeden lidsky důstojný ušlechtilec se ode mne zhnusen odvrátí - ale nevylila západní spravedlnost jakési dítě s vaničkou, když se v liberální zanícenosti vzdala všech druhů trestu s výjimkou postihu finančního a odnětí svobody? Protože první odpadá tam, kde není co vzít, a druhý nepůsobí u těch, kteří si občasný pobyt v kriminále zakalkulovali do svého životního běhu a nijak se za něj nestydí, nýbrž se jím mezi sobě podobnými vychloubají. Zajisté, bývaly v Evropě zvykem kruté, příšerné a vskutku nelidské tresty, a nenutno zdůrazňovat, jak je správné, že od nich bylo upuštěno. Jenže po nich zůstalo vakuum, do nějž se vedralo ... třeba zrovna tohle čmáravé ničitelství. Není kvůli němu nezbytné hned řinčet řetězy nejtěžších žalářů. Ale promíjet je a tolerovat také ne. Současný řád na takové mezery v účinnosti nepamatuje, ale pár na zadek by je zacelilo, jak neklamně ukazuje singapurský příklad. Nevylučuji tak úplně, že jej západní svět časem bude muset napodobit, až mu rozjívená zvůle začne přerůstat přes hlavu.

Jinak se v Singapuru nabízí pozornosti poutníkově nádherné, blyštivými mrakodrapy se skvící obchodní centrum kolem Orchard Street, samý mramor a samé sklo, široké chodníky se záplavou tropických květů ... zvykli jsme si na pomyšlení, že starobylá architektura bývá krásná, kdežto ta nová pouze funkční, že ano. Tady na Orchard Street se můžeme přesvědčit, že i v mramorové novosti může být zakleta krása. Jen musí být funkčnost vyvážena vkusem a modernost musí být přirozená a ne přerůstat do modernistického producírování. A třebaže ke starobylé architektuře už může patřit jistá porce sešlosti či dokonce rozpadu, musí být architektura moderní blyštivě čistá, protože jakákoli poskvrna z ní dělá ohavnost. Tento požadavek splňuje Singapur dokonale.

Přiměřenou dávku exotické starobylosti najdeme ovšem v Singapuru také. Můžeme se procházet po bazarech indické čtvrti, najdeme malou čtvrť arabskou, malajský kampung (vesnici) a pochopitelně i nezbytný Chinatown, čtvrť čínskou. Jak by ne, když Číňané tvoří tři čtvrtiny singapurské populace - ten zbytek je rozdělen mezi Malajce, Indy a drobné menšiny jiných národností. Poutník se může procházet uličkami čínského města - málem bych řekl typickými, ale ono tu do té pravé čínské typičnosti přece jen něco chybí. Jsou to tytéž řady jednopatrových domků jako v jiných městech s čínským živlem, v přízemí krámek či jídelna, v poschodí majitelovo obydlí - ale jaksi neexoticky úhledné a čisté, ani orientálního hemžení zde není tolik, jak by správně čínsky mělo být. Jen prodavači ovoce lemují chodníky a nabízejí své zboží v množství a pestrosti výběru, jaký už se poutníku později jen tak nenaskytne. Už jste okusili například durian? Mangosten? Rambutan? Zajeďte si do Singapuru, tam všechnu tu chuťovou nádheru najdete pohromadě. Jinde - nu, to už přijde na to.

Kdo je labužník a sběratel exotických chutí, měl by aspoň jednou v životě ochutnat durian. Je to plod, podobající se kaštanu (se slupkou), velkému jako menší kopací míč. V jeho dužině se skrývají kapsy, vyplněné bílou ovocnou hmotou. Je to - lidstvo se ještě nedohodlo, zda největší dobrota ve vesmíru nebo největší ohavnost. Přijde prostě na gusto. Chutná to jako jemný smetanový sýr a trochu jakoby po cibuli, a jak pověst praví, nevýslovně to smrdí. Chci říci, že pověst je přehnaná, pocházící od Číňanů, kteří si oškliví vůbec všechno sýrovité, tvrdíce, že bílí ďábli žerou zkažené mléko. Nicméně je netaktní konzumovat durian například na terase hotelu, když jsem jednou tak v Thajsku učinil, byl jsem sledován nesouhlasnými pohledy personálu, a číšník, odnášející nakonec slupky, otáčel odporem hlavu vzad jako lenochod. Jedno by však měl zvědavý poutník vědět: durian nesnese ani kapku alkoholu. Kdo si k němu dá pivečko, do smrti na tu polízanici nezapomene, což mohu sám potvrdit.

K čínské čtvrti ovšem neodlučně patří i nesčetná starožitnictví. Jen čínský pámbu ví, odkud se všechny ty antikvární artefakty berou a komu se zase prodají, protože kupujících nevidím mnoho. A není to jen tak nějaký vetešnický brak a vůbec už ne suvenýrové harampádí, po tunách vyráběné v Hongkongu. Celý byt by se zde dal přenádherně a ne draho zařídit vkusným starobylým nábytkem, řezbami a hezoučkými titěrnostmi, jen kdyby bylo jak dopravit všechnu tu krásu přes sedmero moří do Evropy. Ale tady - hle, pravý div. Budík, pěkný, babičkovsky masivní, s mohutným řinčivým zvoncem - což o to. Avšak budík má kromě obvyklých dvou ručiček ještě jednu osičku, vrtící se sem a tam, a na osičce je upevněn Mao Ce-tung jako živý a kyne plechovou pravicí namalovaným davům. Od té rány bych ten zázrak koupil, ale má choť nemá tolik pochopení pro kynoucí Mao Ce-tungy a hovoří o blbinách. Sám uznávám, že by bylo hloupé se celé dva měsíce vláčet s Mao Ce-tungem v ruksaku, a tak se aspoň nad tou podívanou ze srdce chechtám, avšak dostaví se majitelka podniku, neříká nic, ale má na nose napsáno, že se jí můj smích pranic nelíbí. Mao sem, Mao tam, ale nesluší se bledé tváři chechtat se čínskému výrobku. I opouštím starožitnictví.

Den se nachyluje a zítra již opustíme malou, leč úhlednou a zámožnou ostrovní říši: co se zbytkem večera? Nu, třeba si zajet metrem na sám severní okraj republiky, kde je v pěkné, parkovité krajině umístěna zoologická zahrada. Zoologickou zahradu ovšem mají ledakde; ale v Singapuru, když se setmí a z denního úmoru se stane příjemný vlahý večer, otvírají noční zoologický park. Je to krásný zážitek. Asie má lecjakou zajímavou faunu, ale poutník ji vesměs okem nespatří, ani toulá-li se po džunglích a osamělých pobřežích, protože Asie je kontinent starý a kulturní, na němž je zvířectvo zčásti dávno vyhubeno, zčásti velmi plaché. Zde, za neviditelným oplocením a v decentním pološeru skrytých lamp, je možno zhlédnout tvory a tvorečky, kteří v noční přírodě sice všelijak pokřikují, piští, škvrkají, kvílí a cvrlikají, ale vidět je není. Lemuři s kukadly jako talířky, vodní kočky, myší jelínkové (jsou velcí ne sice zrovna jako myš, ale aspoň jako kočka), létající psi (českým jménem kaloň jedlý - nevím, co je na něm jedlého, nezkoušel jsem to) a mnoho jiných. Kdo má rád zvířátka, přijde si na své.

Cesta zpátky k hotelu vede přes celý stát, ztemnělými ulicemi a poloprázdným metrem, ale žádný strach: Singapur je říše nejen čistá, nýbrž i dokonale bezpečná. Jestli i na tom má zásluhu čarovná moc bambusové hole, Bůh suď.

2. Kočičí město a pobřeží nosatých opic

Na severní straně dělí singapurskou ostrovní říši od malajsijské pevniny mořský průliv zšíří asi tak Dunaje v Bratislavě. Přes průliv se pne hráz, a po ní proudí veškerý provoz do zahraničí i zpět. Jelikož je Singapur země lidnatá, zámožná a dobře rozvinutá a ani Malajsie není žádný chudáček, lze tušit, že je to provoz náramný. K tomu jsou ceny v Malajsii dobře poloviční, kdežto Singapur je zase pravý ráj k nákupu elektronického, optického i jinak technického zboží; i hrnou se sem i tam armády koupěchtivého lidstva, kterýžto nápor se pokoušejí zdolat celní boudičky.

Singapurskými boudičkami projde poutník ještě jakž takž, avšak Malajsie, stižená v poslední době finanční krizí, se rozhodla čelit tomuto zlu vydáváním přemnoha celních a devizových prohlášení jakož i jiných lejster a certifikátů, jež je všechny nutno na hranici vyplnit. Jako jinde ani zde nikdo nevymluví byrokratům jejich zatvrzelou víru, že vydáním správného druhu formulářů lze odvrátit i potopu světa. Dá rozum, že odbavení nejde právě rychle; vytvářejí se fronty a davy, slibující mnohahodinový zmatek, nervozitu a předbíhání, avšak hle: čekání opravdu je, ne však nervozita. Asiaté dovedou přijímat neodvratný osud s fakírskou odevzdaností. A když je některý netrpělivostí do běla zpěněný Evropan předběhne, nelají mu a neoznačují ho živočichopisnými názvy, nýbrž mu ještě s příjemným úsměvem udělají místo. Je se čemu přiučit na singapurské hrázi.

Hned za hraniční závorou začíná - ne že by úplně jiný svět. Ale tak trochu. Malajsie. Jako tak často, první dojem mi zprostředkoval řidič taxíku, což právě není živnost, v niž bych měl neomezenou důvěru; ale byl to dobrý dojem. Sympatický, inteligentní chlapík, pověděl nám mnoho o malajsijském živobytí a ani trochu se nepokoušel o nějaký podfuk, jímž by z nás, neznalých, vydřel nějaký dolar navíc. Uvádím tu skutečnost, abych zdůraznil odpovědnost lidí, jejichž povoláním je zprostředkovat první dojem. Mohou to být celníci a jiní hraniční hodnostáři, ale také například taxíkáři, co tak čekávají před letištěm; na nich z velké části záleží, bude-li poutník procházet jejich zemí s radostnou důvěrou, nebo naopak v sobě bude dusit hněv a neustávat v nedůvěřivém odstupu. Nevím, nakolik se situace zlepšila, nebyl jsem drahný čas na ruzyňském letišti a v Praze taxíkem od nějaké doby ze zásady nejezdím; ale tolik vím, že pražští zprostředkovatelé cizincova prvního dojmu byli nebo snad ještě jsou z nejhorších, jež si lze vybrat. Jejich zlá pověst už stačila obletět svět a způsobila mé staré vlasti pořádný kus ostudy. Snad, přemýšlím, by měl být neurvalý a zlodějský taxíkář trestán nikoli pouze za šizení zákazníků, nýbrž i za selhání v úkolu, jenž by neměl být svěřován lidem nízkých morálních kvalit: být průvodcem prvních kroků a zvěstovatelem prvního a nejdůležitějšího dojmu.

Malajsijské živobytí, jak o něm byla řeč, není snad přímo překypující, ale dosáhlo jistého skromného blahobytu, což je vidět na všech stranách. Blahobytu, dlužno podotknout, vyplývajícího ne z ničím nezasloužené štědrosti přírody, jako jej užívají některé země, dokud jejich ropné prameny nevyschnou, nýbrž z vlastní pracovitosti a důmyslu. Jsou v Malajsii kraje chudší a kraje bohatší, zejména průmyslové západní pobřeží s hlavním městem Kuala Lumpur, ale vcelku lze říci, že si malajsijský občan přijde průměrně na týž výdělek jako občan český. Jelikož ale nemusí vzhledem k rovníkovému počasí vydávat peníze za teplé oblečení, stavby jsou lehké, takže ceny nemovitostí i nájem jsou levné a za topení se nevydá ani halíř, plyne z toho přece jen značná finanční výhoda proti řečenému občanu českému. Domy jsou o něco méně skvělé než naproti v Singapuru, ale úhledné, silnice jsou dobře asfaltované a proudí po nich rušný provoz, který se však nemění v nervózní blázinec. Osobních aut, slušně zánovních, neklamného to znamení občanského blahobytu, je vidět dost a jsou dokonce domácí, malajsijské produkce. Kdo na to má, pořídí si automobil značky Proton, připomínající tak trochu českou oktávii; chudší národ se spokojí s vozítkem značky Kancil, připomínajícím poněkud trabanta.

Ale to jen tak pro první nahlédnutí do Malajsie, protože za hodinku nám už z letiště Johore Bahru startuje letadlo do Kučingu, hlavního města provincie Sarawak, a tudíž i na mé vysněné Borneo. Kdo je slabý v zeměpise, napovím mu, že větší část tohoto ostrova patří Indonésii a nazývá se Kalimantan; menší část, táhnoucí se podél severního pobřeží, je malajsijská, ponechala si své staré jméno a dělí se na jižnější Sarawak a severnější Sabah. Mezi ně je ještě vklíněn samostatný sultanát Brunej, maličký, ale sakramentsky bohatý. Je ale z těch, jejichž bohatství je ropné, vlastním úsilím nezasloužené, takže jej bezpochyby jednou bude konec.

Nad Jihočínským mořem se zatáhlo, a než se v šedivé dálce objevily obrysy zalesněných hor, leje už jako z konve. Zajisté; vletěli jsme rovnýma nohama do monzunového období. Na Borneu už vládne plnou silou, na východní pevninské pobřeží má teprve přijít, kdežto na západním je mají za sebou. Pocestný, vzavší si do hlavy, že obcestuje celou Malajsii, se monzunovým lijákům prostě nevyhne. Na štěstí tomu není tak, že by lilo od rána do večera; i během monzunu je dopoledne většinou krásně slunečno, po poledni se začne zatahovat a tak kolem třetí vypadne z mračen lijavec, jako by se protrhla slapská přehrada. Ale i ten liják je teplý a nepudí k zběsilému útěku pod střechy, ba naopak, zmoknout je docela osvěžující. Před stmíváním jako na povel přestane pršet a ukáže se nakrátko zase slunce. Na pestrém listí a na květech se třpytí dešťové kapky a vzduch je čistý a svěží ... ano, monzun lze docela dobře vydržet, mnohem lépe než evropské upršené léto. Ledaže je pořád ještě dost horko. Byl jsem poučen, že Malajsie má tři roční období: období vedra, období většího vedra a největšího vedra. Zdá se, že poučka neklame. Zatím letadlo dosáhlo pobřeží, pod námi je pás pláží, kokosové háje a v pozadí divoké, rozeklané hory. Pohled je to zajímavý, ale už jsme tu scenérii obletěli třikrát a letadlo ne a ne přistát. Z reproduktoru se chraplavě ozývá jakési hlášení, nejdřív malajsky, pak anglicky. »Co to říkají?« ptá se znepokojena moje choť. »Ale,« povídám, »že prej přistanou, až se vyčasí.« Sklidím za tu informaci nesouhlasný pohled, ale opravdu, za chvíli vysune letadlo kolečka a přistáváme. Vody je na letišti ještě pořád dost, ale už neleje. Pilot zajisté věděl, že tropický déšť, ať je jaký je, za chvilku přejde.

Kučing je asi nejpříjemnější město v celé jihovýchodní Asii, aspoň já jsem ještě příjemnější neviděl. Leží na široké řece Sungai Sarawak, poněkud stranou má obchodní čtvrť, jaká by slušela i New Yorku, pěkný, čisťoučký park podél řeky, úhlednou pěší zónu s množstvím čínských krámků, několik zajímavých muzeí a bohatý výběr hospod k rozkošnému debužírování, vesměs rovněž čínských. Nadto, jako jiná města vystavují na odiv sochy národních hrdinů a buditelů, má Kučing sochy, památníky a celá sousoší koček, bílých, černých i mourovatých. Kučing totiž, kdybyste to náhodou nevěděli, je kočičí světové hlavní město. Ne proto, že by zde žilo obzvlášť mnoho koček, ale že samo slovo kuching znamená malajsky kočka. Jak město k tomu jménu přišlo, nikdo sice neví, ale kočky jsou slaveny s velkou náruživostí, lze si koupit pohlednice, hrnky a trička s vyobrazením koček i s celými výjevy z kočičího živobytí, ba spatřil jsem dokonce svatební dort celý posázený cukrovými kočkami. Pravda, na geroje či osvoboditele jednou něco praskne a socha se strhne, kdežto kočky zůstanou aktuální pro všechen čas. I přejmenovali jsme to pozoruhodné město na Kočičing. Slyší na to dobře.

Byla řeč o restauracích a debužírování: uveďme na tomto místě, že návštěvník Malajsie se může radovat z rozkoší trojí kuchyně: malajské, indické a čínské. Poměrně nejméně stojím o výtvory malajské. Ne že by byly tak docela špatné, ale jsou dost na jedno brdo - rýže, trochu nějaké zeleniny nebo také ne a kuřecí maso. Kuře je k tomuto účelu uvařeno, načež je Malajec rozseká velkým sekáčem na kousíčky, kost nekost. Jelikož mě nebaví lovit si v jednom kuse z pusy střepiny kuřecích kostí, uchýlím se k malajské kuchyni, až když nic jiného není v dohledu.

To indická kuchyně je už o hodně lepší, k tomu ještě jsou rozdíly mezi kuchyní severoindickou a jihoindickou, muslimskou a hindskou, takže přinejmenším výběr je podstatně větší. K rýži se podává spousta misek s těžko definovatelnými omáčkami a zeleninami, ale kupodivu se i Indie poměrně rychle přejí. Ještě že Indové dovedou dělat mnoho druhů chlebových placek, zvaných vesměs roti, jemných, chřupavých, všelijak plněných. Je dobré chodit k Indovi na snídani, protože si našinec těžko zvyká cpát se hned po ránu rýží, jak jest jinak zvykem.

Avšak není nad Číňana. Jeho kuchyně je vynalézavá, s mnoha neznámými, ale vždy chutnými substancemi, maso se neomezuje vždy jen na kuře - u Indů a Malajců je příčinou té jednotvárnosti jejich náboženství - a je zásadně bez kostí, pěkně nakrájené na sousta, aby se dalo dobře nabírat jídelními hůlkami. Vidí-li Číňan bledou tvář, donese jí i lžíci a vidličku (nůž ne), ale stojí za to naučit se ovládat čínské jídelní nářadí; ukáže se poté, že je v mnoha případech vhodnější než náš navyklý příbor a navrátivší se cestovatel bude občas hůlek rád používat i doma.

Také ubytování se najde snadno, skromný čínský hotel nabízí dvoupokoje s klimatizací za pětačtyřicet ringgitů, po nějakém smlouvání je z toho ringgitů čtyřicet. Ringgit neboli malajsijský dolar, abyste věděli, je místní měnová jednotka a čítá kolem devíti kaček českých. Z toho je patrno, že ubytování je vcelku levné, jistě levnější než kam až dnes vyšplhaly ceny za podobné služby v království českém. Ne že by se ovšem nenašlo nic dražšího; v obchodním centru Kučingu jsou hotelové paláce, v nichž se ubytování nečítá na desítky ringgitů, nýbrž na mnoho a mnoho set. Ale když spím, nevím obvykle, jestli postel pode mnou stála stovku nebo deset tisíc, takže se o luxusní ložumenty nezajímám.

Ráno už se zase ukazuje vlídné a obloha je modrá, i naskýtá se otázka, jak s ním naložíme. Výběr je kolem Kučingu značný: několik rozlehlých přírodních parků s džunglemi a vodopády, mohutné řeky ve vnitrozemí, stanice Semenggok pro převýchovu orangutanů a leccos jiného. Z té orangutaní převýchovny se vyklube tak trochu zklamání: jsou zde prý umisťována mláďata, která se buď našla v džungli bez rodičů, nebo byla zabavena soukromým chovatelům - ono chovat si doma orangutana jako pejska se dnes ani na Borneu nesmí. Zabavení exempláři jsou v Semenggoku opět zvolna přivykáni živobytí v džungli a nakonec vysazeni někde v horách na svobodu. Ale po dlouhém a úmorném pochodu v poledním žáru - na rovníku je nouze o stín i v lese, jelikož jej stromy vrhají v podobě malé plošky jen přímo pod sebe - se ukáže, že se opice školí někde stranou, a nám se naskýtá k obdivu jen několik uválených zvířat v těsných klecích, kvůli čemuž věru není třeba létat na druhý konec světa. Také zpáteční autobus nám, to se ví, ujel, ale hned nás naložil do svého auta místní guru (není to žádný divotvorce, jak by se podle toho titulu mohlo zdát, nýbrž pouhý učitel) a odvezl na kraj Kučingu. Nic za to nechtěl.

Myslíte si možná, že tak to při autostopu chodí; ale všude jinde v tomto koutě světa bychom se setkali s nastavenou dlaní, jen v Malajsii ne. Lidé jsou zde nejen usměvaví od ucha k uchu - to lze nalézt i jinde - nýbrž i ochotní pomoci zcela nezištně a bezplatně, jak jsme i později častokrát zažili. Snad že už takoví Malajci jsou. Ale spíš že už dosáhli toho stupně zámožnosti, kdy člověku není třeba bakšišů a spropitných, takže si může dovolit pomoci bližnímu, aniž by hned myslel na peníze. Je trochu scestná ona ustálená představa, že chuďas jest pohostinný, kdežto peníze člověka kazí. Kdepak. Zaleťte si do Asie, miláčkové, a porovnejte, je-li víc žádostiv šestákového zisku Ind v hadrech, nebo Malajec v automobilu Proton.

Přírodní park Bako už je onačejší, pokrytý kopcovitou džunglí, má romantické pobřeží s maličkými plážemi uprostřed divoce rozeklaných skal a ve vnitrozemí sbírku vodopádů. Pláže jsou z toho všeho nejpřístupnější, ale poutník si jich mnoho neužije, protože voda v moři je dost kalná. Není to způsobeno žádným znečištěním, nýbrž blízkostí velké řeky, která zde vyúsťuje a přináší s sebou z vnitrozemí červenohnědý splach. Tak je tomu v tropech ostatně všude.

Džunglí je možno vydat se na pochod, protože na rozdíl od území mimo park v ní jsou cestičky. Jde to nahoru a dolů mezi vysokými, liánami ověšenými stromy, občas se překročí bystřina, která ve skalnatém podloží vytváří hluboké tůňky zvané odborně obří hrnce, do nichž je možno zalézt a chvíli si medit v relativně chladné vodě, než se vydáme dál do prádelnovitého dusna. Zvířectva kupodivu v džungli mnoho vidět není, což odporuje představě získané například z Kiplinga. Tuhle přeběhne malé zvířátko a zmizí, než si dokážu všimnout, jak vlastně vypadalo, tamhle cvrliká pták, ale jinak je, řekl bych, pražská ulice živočišný biotop bohatší, protože tu aspoň běhají psi a zpívají kosi. Je třeba vědět, že ze všech kontinentů je Asie na zvířectvo nejchudší. Ne že by neměla svou pestrost zvířecích druhů, ale vesměs ty druhy již vykazují jen po několika zbylých, vzácně se vyskytujících a plachých exemplářích, takže je cestovatel může spatřit tak nejspíš doma v zoologické zahradě. Kdepak obrovská stáda africké zvěře, kdepak překypující pestrobarevný ptačí svět Austrálie, kdepak bizoni, medvědi a losi Severní Ameriky. Asie je kontinent starý, v němž se zvěř už po tisíciletí loví a hubí, je zatlačována do posledních nejodlehlejších koutů, takže jí mnoho nezbývá.

To už spíš botanické zvláštnosti stojí za zmínku: kolem stezky rostou masožravé rostliny, co vypadají s odpuštěním jako záchodová mísa i s poklopem. Mají na dně louži sladké tekutiny; když se jí hloupý hmyz nechá zlákat, poklop se přiklopí a hmyz je zkonzumován. Dál na severu, v Sabahu, prý dokonce rostou tytéž byliny tak obrovské, že pojmou třicet litrů té tekutiny. Musím se tam za nimi jednou vydat.

V mangrovových porostech téže lokality lze ale pozorovat jistou živočišnou zvláštnost, vyskytující se jen na severním pobřeží Bornea a jinak už nikde na světě. Jsou to opice - jistě mají nějaký český název, ale zatím jsem se jej nedozvěděl - jménem proboscis. Malajci jim říkají orang belanda, po česku Holanďan. Holanďané totiž byli první Evropané, jež domorodci spatřili, a zaujaly je na nich zejména velké, kostnaté evropské nosy na rozdíl od těch knoflíků, co nosí Asiaté. Také opice proboscis má veliký masitý frňák mezi pichlavými očky, což jí dodává mimořádně lidského výrazu. K tomu mívá mohutné, bubínkovité panděro jako všechna listím se živící zvířata, což lidský dojem ještě zvyšuje. Vypadá takový opičák jak pantáta Škrhola, skoro byste čekali, kdy si dá pivo a začne nadávat na poměry - člověka ten tvor totiž věru připomíná, ne však Goetha nebo Einsteina, spíš svárlivého hospodského vařbuchtu. Avšak milý orang belanda nenadává, nýbrž dřepí na mangrovové větvi a cpe se listím. Když se mu zdá, že by na protější větvi mohlo být listí výživnější, vznese se obrovským skokem (pozoruhodný výkon s tím vynikajícím panděrem), přistane a živí se dál.

Ale ještě jsem neřekl, co jsou to ty mangrovy: je to prazvláštní stromovitý porost, vzdáleně podobný olším, vyrůstající z bahnité půdy přílivové zóny. Za přílivu trčí z rozvlněné mořské hladiny, takže to vypadá, jako když právě začala opadat potopa světa. Za odlivu je všude slizké, pobublávající řídké bahno, z nějž vyrůstají klíčky mladých mangrov. Opicím je to jedno, protože se zdržují beztak jen na stromech a žvýkají své listí. Opouštím Bako se spokojeným pocitem, že jsem spatřil nejen opičí druh jinde se nevyskytující, ale hlavně toho pantátu Škrholu. Snad mi vědec poví, že gorily, šimpanzi a jiní lidoopi jsou člověku příbuznější; ale žádný boží tvor nebyl nadán tváří tak strejcovsky povědomou.

3. K lovcům lebek

Historii má Sarawak dost zvláštní: když evropské mocnosti zřizovaly všude v zámořských územích své kolonie, dominia a protektoráty, byla tato část Bornea královstvím, jehož korunu nosil jistý britský námořník jménem James Brooke. Říkali mu Bílý rádža a dodnes má to jméno dobrý zvuk. Připlul k zdejším břehům někdy před polovinou devatenáctého století, zrovna ve chvíli, kdy se všechno mezi sebou beznadějně mlelo a pralo; se svou dobře vyzbrojenou lodí pranice ukončil, vyhlásil se králem a jeho rod pak panoval v této tropické končině až do začátku druhé světové války, kdy bílému kralování udělala konec japonská okupace. Nebylo to tak špatné kralování. Zanechalo za sebou zemi v slušném stavu, schopnou dalšího rozvoje, a tu nesmírně různorodou směsici národů a kmenů ve vzájemné toleranci. Nebývala zde zvykem odjakživa, ale dynastie Brooků se o ni přičinila, třebaže ne vždy prostředky zcela líbeznými. Člověk musí srovnat dnešní Sarawak s poměry třeba na Balkáně, aby si vážil té zdánlivé samozřejmosti, s jakou zde vedle sebe a navzájem pomíchaní žijí lidé naprosto odlišných etnických i náboženských skupin.

Kučing například je z největší části čínský. Ale hned za městem už začíná oblast vnitrozemských kmenů ... jsem teď trochu na rozpacích, co je vlastně kmen a kterému lidskému společenství již náleží hrdý titul národ; snad že kmen ještě nepřišel na nápad se tak nazývat. Také že kmeny žijí obvykle na území nesouvislém, vesnice tuhle a skupina chatrčí tamhle a hned vedle zase vesnice jiného kmene; a že si nestanovily žádné parlamenty a vlády za účelem vybírání daní, ale nechávají tu záležitost spánembohem vládě v dalekém Kuala Lumpuru. Zejména ale žijí kmeny na Borneu už odjakživa, kdežto národy jako Malajci, Číňani a Indové se sem přistěhovaly za obchodem poměrně nedávno. Kmenů je hromada, ale ze všech nejpočetnější jsou Ibanové, světu známější jako Dajakové. Je jich ke čtyř stům tisíc a jsou to oni, kteří plnívali stránky dobrodružných románů mého klukovského věku, v nichž hráli hrůzostrašnou úlohu divokých lovců lebek. Je pochopitelné, že nemohu opustit Borneo, aniž bych tento pozoruhodný lid navštívil. Ostatně to není tak obtížné, v Kučingu jsou malé agentury, které zájemcům za nevelký peníz návštěvu u Dajaků zprostředkují. Mohl bych se k nim vydat i sám, Dajakové jsou nesmírně srdeční a pohostinní lidé, ale byla by to poměrně složitá záležitost, dostat se do míst, kde ještě žijí svým tradičním způsobem. Rovněž by s nimi byla těžká domluva, protože mají svůj vlastní jazyk, takže je výhodné mít s sebou průvodce, který se s nimi dorozumí.

Slovo Dajak prý znamená něco jako lidé, sídlící u řek. Je tomu skutečně tak, najdeme jejich sídliště všude na březích větších toků, kde se živí hlavně pěstováním horské rýže - ta roste i na nerovné půdě a nepotřebuje zavlažování - a aby si vydělali nějaký ten ringgit na všelijaké spotřební zboží, bez nějž se dnes už neobejde ani lovec lebek, dali se do pěstování pepře. Mimochodem, je to hezká rostlina, pepř, tvoří takové štíhlé, temně zelené keříky s lesklým listím a jeho plantáž dovede vytvořit líbeznou, oku příjemnou plošku v krajině. To už je, víte, takové nadání některých kulturních rostlin, jako třeba révy nebo čaje, že dodávají krajině divného kouzla; a na Borneu hraje tuto roli pepř. Musím rovněž oznámit, že čerstvý, zelený, voňavý pepř rovnou z keříčku chutná docela jinak a pepřovatěji než ty černé usušené kuličky, co je mám doma v kredenci. Hlavní zvláštnost Dajaků ale je, že nežijí ve vesnicích, každá rodina pro sebe v jedné chalupě, nýbrž celá obec sídlí v jednom dlouhém domě. Jako by se vzalo obyvatelstvo jednoho paneláku a místo do výšky se mu postavilo obydlí do délky, kam až by to na vysokém břehu nad řekou šlo; a ovšemže by obydlí nebylo z betonu, nýbrž ze štípaného bambusu, palmového listí, pletených rohoží a podobného poctivého materiálu.

Návštěva u Dajaků je spojena s mnoha složitými předpisy, které se nesmějí poplést. Ne že by na ně byli obyvatelé dlouhého domu tak hákliví, ale je nutno vědět, že všude kolem šmejdí duchové a strašidla, jež by si okamžitě vzala jakoukoli chybu v obřadech za záminku, aby začala vyvádět psí kusy. Do dlouhého domu vedou schůdky - celé stavení je na nožičkách, aby se do něj tak snadno nedostaly krysy, hmyz a jiná havěť - a návštěvník naprosto nesmí vstoupit na schůdky bez pozvání. Nemusí ale čekat dlouho, za chvíli vyjde některý ze starších mužů a pozve ho dovnitř. Hned vedle schůdků je umístěno ze dřeva vyřezané strašidlo s nabíleným obličejem, které dává dobrý pozor, kdo leze do domácnosti. Zdá se, že strašidlo proti nám nic nenamítá, takže jdeme dál. Je nutno si zout boty, což je ale docela příjemné, protože celá podlaha je pokryta jemnými rohožemi. Dům je napodél rozdělen na tři zóny: na straně obrácené k řece je otevřená veranda, sloužící k hospodářským účelům: suší se na ní pepř a pobíhají slepice. Poté, už uvnitř domu, přijde široká chodba, vystlaná rohožemi: to je společenské místo, sloužící za shromaždiště obce, taneční sál, místo k pití rýžového vína a vůbec k radostné pospolitosti a večernímu veselí, neboť Dajakové jsou lidé velmi společenští. U některých národů by takové nahloučení v jediném obytném stavení vedlo nevyhnutelně k různicím, křikům a ledovému oddělování se ve vlastních čtyřech stěnách, ale Dajakům naopak slouží k utužení přátelských vztahů. Bylo by málo říci, že obyvatelé dlouhého domu jsou jedna rodina, protože ani v mnohých rodinách nevládne tak radostná, vždy k společné zábavě hotová pohoda. Z chodby vedou nesčíslná dvířka do jednotlivých komůrek, v nichž už žije každá rodina pro sebe; ale tam se opravdu jen spí a je uskladněno těch málo soukromých věcí, jež Dajak má, jinak se veškerý život odehrává společně.

Po vstupu následuje uvítací obřad. To není jen tak nějaké pojďte dál, to jsou k nám hosti, ale dlouhý proslov, jejž drží sám náčelník obce. Není mu sice rozumět, ale mluví dlouho a slavnostně. Když skončí, přišel čas předložit dary. K Dajakům nelze přijít bez darů; ne že by jich byli tak chtiví, ale sluší se to prostě. Dary je nutno se zaopatřit už předem a může to být třeba škatulka kávy, balíček cigaret nebo sušenky pro děti. V dlouhém domě se položí na zem, uvítací komitét je sebere a rozdělí tak, aby se dostalo na každého obyvatele. Sám nezůstane návštěvník ani na chvilku, neboť je okamžitě zapřažen do společného jásání. Započne se pitím rýžového vína a kořalky, přičemž se očekává, že návštěvník pronese přípitek, třeba i česky. Nikdo mu sice nerozumí, nicméně je kvitován velkým potleskem a souhlasem. A již usedá na rohože hudba - sestává z dost monotónního bušení do bubnovitých předmětů - a přicházejí tanečníci. Děvčata v krojích, pošitých stříbrnými penízky, ale především sólista. Je jím starší válečník - neboť veškerá radostná pohostinnost nesmí zakrýt skutečnost, že Dajakové jsou lid velmi bojovný - a oděn pouze v bederní roušku a čelenku s dlouhými péry předvádí tanec. V rukou drží úzký meč a pomalovaný štít.

Dlužno ještě poznamenat, že starší muži jsou na celém těle vyjma chodidel potetovaní, ale ne jen tak, jak koho co napadne; každá tetůvka má svůj hluboký mytologický smysl. U mládeže už tolik tetování vidět není, staré zvyky se zvolna vytrácejí i u těchto lidí, tak lpících na své tradici. Starý válečník se jme tančit jaksi pozorně napjatými, soustředěnými pohyby, jako by se hotovil k čemusi nebezpečnému - a nikdo mi nemusí vysvětlovat, co tu před sebou vidím. To válečník a lovec lebek se obezřetně krade k nepříteli ... musím říci, že při troše představivosti z toho jde poněkud strach. Náhle poznávám, že tihle veselí, trochu legrační lidičkové asi dovedli být pěkní neřádi a žít v jejich sousedství nejspíš nebyl žádný med.

Ano; jak tomu vlastně bylo s tím lovectvím lebek, jímž Dajakové tak prosluli? Ach, mávají rukou tetovaní staříci, kdopak ví, to už je dávno, možná víc než sto let, teď už si nikdo nepamatuje...Nebo spíš nechce pamatovat? Zdá se, že hovor zaveden na toto téma jaksi vázne. O lovu lebek Dajakové neradi slyší, asi že se i do jejich dlouhých domů doneslo, že je to ošklivá věc, která se v dobré společnosti nesluší. Ale století neuplynulo od té chvíle, kdy se naposledy s mečem v ruce plížili džunglí k sousedům na návštěvu. Vím totiž svoje; viděl jsem v Kučingu fotografie ještě někdy ze čtyřicátých let, na nichž bylo zřít Dajaky, vedené do basy skrze lov lebek. Asi to úřadům, tehdy ještě britským, trvalo dost dlouho, než jim tu zábavu vymluvily. Dokonce kdoví jestli docela; je známo, že po skončení druhé světové války se v nastalém mezivládí hodlali zmocnit Malajsie, jakož i jiných zemí, komunisté. Communist people, bylo mi řečeno. Trochu mi to označení people bylo k smíchu - zřejmě jsou komunisté na Borneu pokládáni za jeden z pralesních kmenů. Angličané s Australany se tomu nadělení snažili zabránit, ale nestačili na ně; a tak si zavolali z Bornea na pomoc Dajaky. Ti přišli a s communist people si odborně poradili. Nebude od věci domněnka, že i své sbírky si při tom trochu doplnili.

Za starších a vlastně ještě ani ne tak moc starých dob byl lov lebek velmi důležitý prvek dajackého společenského systému. Čím víc lebek kdo svým bližním uřezal, tím byl v obci váženější; naopak kdo ještě žádnou lebku neulovil, nepožíval vážnosti žádné a nemohl se ani oženit, protože ho žádná holka nechtěla. Prosím vás, ani hlavu neumí nikomu useknout, trdlo jedno! Rád bych věděl, jestli některý z těch veselých, potetovaných dědečků také ještě... Dříve prý visívaly od stropu dlouhého domu celé hrozny lebek, ale pak úřady Dajakům ten sport zatrhly, nalovené lebky zabavily a daly je do muzea. Jednu lebku ale musely v každém dlouhém domě nechat, jelikož ji Dajakové nutně potřebují ke zdravotním účelům. Když totiž někdo dostane bolesti hlavy, musí zaříznout slepici a lebku pokapat její krví, pak bolesti určitě přestanou. Lebka tedy visí na podpěrném sloupku, celá omotaná šátky, pentlemi a zčernalá tou vší obětovanou krví; kdyby mi neřekli, co se pod těmi šátky skrývá, neuhodl bych to.

Tak mě napadá, že moje žena často trpí migrénami a žádná apatyka jí nedovede poradit; cožpak to zkusit takhle? Když o tom tak přemýšlím ... čí lebku si pověsit ke stropu, to už by se našlo, ale ty slepice bych kvůli tomu nerad choval.

Pro nemoci, jež nelze léčit kapáním krve na lebku, jsou také metody. Onemocní-li někdo vážněji, zkouší se to nejdřív s léčivými bylinkami. Takový jeden strejda, co s námi sedí na rohoži, je prý medicinman, ten se v tom vyzná. Nepomohou-li bylinky, je zahájeno čarování a vymítání zlého ducha z těla nemocného. Původ veškerých nemocí jest vědecky dokázán: do maroda nalezl zlý duch. Nedá-li se duch ani nejodbornějším zaříkáním vypudit, přistoupí se k třetímu stupni léčby. Je totiž známo, jak duch dané nemoci vypadá. Jeho podoba se vyřeže ze dřeva; a jak duch tu sošku vidí, nemůže odolat, vystoupí z nemocného a zaleze do ní. V tom okamžení se soška i s duchem hodí do ohně a je to. Dá rozum, že je po nemoci. Což by možná bylo zajímavé pro ty, kteří opovrhují školní, chemickou medicínou a hledají poučení u přírodních národů.

Zbytek času uplývá v radovánkách, upíjí se rýžového vína, ale hlavně se tancuje. Po Dajacích je řada na nás, bledých tvářích, že prý máme předvést také něco ze svých kmenových tanců. Mám na tancování tak zvané olšové nohy, takže je z toho spíš ostuda, ale naštěstí jsou zde dva mladí Dánové, kteří zakřepčí jakýsi námořnický dupák, což se setkává s nadšeným jásotem. Následují různé společenské hry, záležející hlavně v tom, že se někdo zamotá do smyček, z nichž se musí tím jediným správným způsobem vymotat. Ovšemže to nejde, nešťastníka musí vysvobodit dajacký hostitel a je z toho zase mnoho smíchu. Rozcházíme se k spaní až pozdě v noci v dobré náladě. Možná že civilizovaný svět o hodně přišel, když nahradil babičkovské černé hodinky a povídání u kolovrátku koukáním na televizi.

Noc je příjemná, dlouhý dům leží na řece Lemanak už trochu výš pod horami a dusno rovin sem nezasahuje, dá se spát i bez klimatizace. Ráno jsou na řadě kohoutí zápasy - ale o té asiatské vášni už jsem psal. Další bod pořadu už je zajímavější: střelba z foukaček. Náš nejmilejší, nejpotetovanější dědoušek přinese dlouhou foukačku a hrst šípů, upevní velký list jako terč na strom a soutěž začíná. Foukačka, musím říci, je obdivuhodný kus lidského díla. Není z bambusu, jak jsem se mylně domníval, ale z rovné, asi dva metry dlouhé tyče tvrdého dřeva. V džungli roste jakési lupení, mající podobné vlastnosti jako smirkový papír, a jím Dajakové v mnohaměsíční práci, milimetr po milimetru, celou tyč provrtají, a to tak krásně a dokonale, že drobounké šípy nelítají za roh, nýbrž absolutně rovně. Či lépe řečeno, dělávalo se to všechno také jen za dřívějších dob, kdy se foukačkami lovilo. Dnes, kdy se dole v městě dá koupit za pár ringgitů hovězí konzerva bez běhání s foukačkou po džungli, slouží tento předmět už také jen ke společenské zábavě a k povyražení případných turistů.

Ještě se ale musím pochlubit, prosím. Stařík s péry v čelence foukl, a opravdu, strefil se do listu. Pak jsem přišel já a strefil jsem aspoň ten strom; mnoha účastníkům expedice se nepovedlo ani to. Načež přikráčela moje choť, známá svým odporem k jakýmkoli zbraním a střelbě vůbec. Nadula tváře - a pic ho! Šipka vězela přesně uprostřed listu. Óóó, udělalo to mezi shromážděnými, a každý lovec lebek spěchal, aby se s vítěznou střelkyní obejmul. Byli jí všichni po ramena.

Ještě zbyl čas se v čisté, bystré řece vykoupat, taková chladivá vodička je přece jen něco jiného než to kafovitě teplé moře tam dole, ještě nás Dajakové provedli džunglí a ukázali, k čemu slouží to či ono lupení nebo kořeny - povím vám, neroste snad v džungli nic, co by nemohlo být použito buď jako potrava, nebo jako léčivo, nebo jako materiál k výrobě nádob, oděvu a nářadí. Škoda, že i této lesní znalosti už mezi Dajaky ubývá.

A nakonec jsem ještě přišel na mýtinu s jakýmisi malými stříškami - bylo to pohřebiště. Pod každou stříškou ležel velký džbán, nevím, nechtěl jsem se ptát, obsahoval-li kosti nebožtíka. U některých stříšek stál dřevěný křížek, u jiných zas znamení z pentlí a větviček, to podle toho, jestli pod stříškou spočívají ostatky Dajaka pokřtěného nebo vyznání dosud pohanského. A ačkoli je obojí víra rovným dílem zastoupena, nehádají se a neperou kvůli ní ani obyvatelé dlouhého domu, ani nebožtíci pod stříškou. Potichu opouštím pohřebiště a divný, svíravý pocit mě provází, je to zvláštní, ale jako by to místo uprostřed pralesa mělo víc posvátné, úctu vzbuzující atmosféry než evropský hřbitov.

Byl to pěkný čas u lovců lebek. Pod srázem u řeky už na nás čekají dlouhé, štíhlé loďky a jde to dolů peřejemi a mezi padlými stromy až strach jímá, ale Dajakové se na řece Lemanak vyznají, je to jejich jediná dopravní tepna. Ledaže se hned po vyjetí strhl liják tak strašlivý, že jsem takový nezažil ani v tropech, jednu chvíli skrz tu clonu vody nebylo vůbec vidět, a raději ani nehádám, jak kormidelník hledá cestu. Později jsme se dozvěděli, že na Sarawak zasáhl výběžek tajfunu a dole v Kučingu že vyvracel stromy a zaplavoval ulice; to jsme měli na té řece ještě štěstí. Božstva džungle nás zřejmě neviděla na Lemanaku ráda, protože jedva jsme přirazili k břehu, výběžek tajfunu unikl někam nad moře a dostavilo se to nejvlídnější počasí. Nejspíš jsme jim měli také asi obětovat pár kapek kohoutí krve nebo aspoň rýžové kořalky, ano, tak to bude.

4. Ráj v dešti a zázrak tolerance

Až na malý proužek pevninské hranice s Thajskem, a na Borneu také s Indonésií, obklopuje Malajsii moře - Jihočínské na východě, Indický oceán se svými zálivy a průlivy na západě. Pocestnému by se zachtělo i někde se na pár dní zastavit, oddat se mořským radovánkám, plavat a potápět se. Jenže kde? Taková otázka může vypadat absurdně, ale Malajsie neposkytuje tak nepřeberný výběr vhodných míst. Na pobřeží Bornea jsou spíš bahnité mangrovové porosty než zlatavé pláže, a kde jsou, tam mořskou vodu kalí obrovské řeky, valící se z vnitrozemí. Několik výjimek lze nalézt v severní části ostrova, v Sabahu, tam ale zůstává v nedobré paměti den, kdy teroristé z blízkých jihofilipínských ostrovů unesli skupinu turistů a dlouhý čas je trýznili a vydírali. Západní břeh pevninské Malajsie je průmyslový se vším, co k tomu patří, tedy i se znečištěním, a je nutno vyplout už hodnou míli od břehu, aby se mu uniklo.

Východní pobřeží, méně hospodářsky vyvinuté, je v tom ohledu lepší; ale nejlépe je vydat se na některý ostrov. Je jich před východním pobřežím hromádka a všechny krásné. Pulau Tioman, radili nám domorodci. Tioman je nejkrásnější ostrov světa.

Nuže, zažil jsem už porůznu po všech kontinentech a oceánech velkou sílu nejkrásnějších ostrovů světa, takže jsem k takovému údaji poněkud skeptický. Ale ono nemusí být všechno hned nejkrásnější na světě; stačí, že Tioman je ostrov pěkný, malebný, jako dělaný pro toho, kdo si chce vsunout do někdy dost namáhavého putování několik lenošných, robinsonských dnů. Po hodině plavby z městečka Mersingu už se Tioman také ukáže: je to divoce a ježatě hornatý, asi dvacet kilometrů dlouhý kus země, porostlý skrz naskrz neprostupnou džunglí. Džungle prý hostí různé druhy opic i jiné zvěře, ale kdyby se v ní vyskytoval i pták noh a zlatý jednorožec, může to být cestovateli také jedno, protože se do vnitrozemí prostě nedostane. Není v něm pěšinky, ba ani od osady k osadě na pobřeží nevede cesta, veškerá doprava se koná čluny. Osad je několik, a když se poutník pro jednu z nich rozhodl, opustit ji už nelze, leda uplavat. Nutno mít na paměti, že být robinson je záležitost dosti osamělá. Nadto nejsou osady ani příliš obydlené, zvláště nyní, začátkem monzunu. Stálé obyvatelstvo, pokud jaké je, se živí téměř výhradně turistikou, a když turisté před monzunem odplují, ostrov téměř vymře.

Ale zatím monzun teprve začíná a je možnost se těšit z mořských krás. Osada Salang leží v zátoce na severním konci ostrova, před zátokou ční z moře malý, skalnatý a velice romantický ostrůvek a jinak už pusté pobřeží, džunglový porost až nad samou vodu a bludiště oblých žulových skalisk. Tioman je žulový ostrov, čímž geologie trochu znalý čtenář už také uhodne, v čem tkví jeho půvab. Žulu totiž mezi všemi horninami stvořil Bůh, aby dávala krajině krásu. Není ostře hrotitá jako umí být například vápenec, ani ji povětrnost nevymílá do bizarních tvarů jako pískovec, spíš větrá do tvarů měkkých a oblých, ale právě ta pravěká, šedavá oblost spolu s bílým korálovým pískem, modří zálivu, kokosovými palmami u břehu a opičí džunglí v pozadí ... ba, jen málokdy umí příroda vytvořit něco tak pěkného.

Odpoledne už s železnou pravidelností přicházívá déšt, což také není zlé; lze sedět u chaty na verandě a pozorovat, jak květiny i listí dostávají svěží, čistý lesk a jak poryvy větru cloumají korunami palem. Dopoledne je však hezky, takže mohu vzít potápěčské brýle a jít se podívat, jak vypadá pokračování Tiomanu pod vodou. Víte, ono je dnes dobrým mravem hubovat, jak turismus všechno zaplavuje a zkomerčňuje. Řekněme tedy aspoň, že na Tiomanu má i svou dobrou stránku: už se zde tak divoce, bezohledně nerybaří. Korálové zahrady pod hladinou se neničí vlečnými sítěmi ani dynamitem pro pár stovek ringgitů okamžitého zisku. Ani už není moře deset metrů od břehu pokládáno za vhodné smetiště, do nějž se vejde všechno a není to vidět. Domorodci pochopili, že zůstane-li podmořská krása jejich ostrova zachována, přinese jim to víc a stálejšího blahobytu než jednorázové vytěžení. Neboť kdyby turisté jednoho dne našli pod mořem šedivé trosky bývalých korálů a ryby leda tak v restauraci na pánvi, obrátili by se a už by se nevrátili. Jejich ostrov by tak sice byl zbaven toho opovrženíhodného turismu, ale také by zchudl. V mnoha končinách tropických moří se to už přihodilo, jak jsem sám měl možnost vidět. Přičtěme Malajsii k dobru, že tuto zákonitost včas pochopila.

Ale monzun sílí, déšť přichází každý den o minutku dřív a restaurace, chatové osady a jiná zařízení se prázdní. Veliký, luxusní chatový rezort byl prázdný už když jsme připluli; tady se někdo přepočítal. Postavil velkolepé zařízení pro bohaté turisty, kteří jsou ochotni zaplatit ne třicet ringgitů za chatičku pro dva jako my, nýbrž mnoho set i tisíc za bungalov se vším druhem přepychu. A oni ti bohatí, po přepychu baživší, co jen tak levou rukou tisíce rozhazují, nepřišli. Asi se o osadě Salang na Tiomanu nedozvěděli. Nebo jich možná není tolik, aby splnili chtivé očekávání všech těch chytrých světa, co si umínili rychle z cizinců zbohatnout. Nu, známe takové případy i blíže, není-liž pravda.

Co teď dál? Je stále ještě možno se potápět, také svěží lesk dešťových kapek na pestrém listí má stále své kouzlo, ale už se to začíná trochu opakovat. Popojet na jiný ostrov? Nebude to tam jiné. Tady na východě prší, nedá se s tím nic dělat. Snad to bude lepší na západním pobřeží, třebaže je mnohem zasaženější průmyslovým a obchodním ruchem.

Malajsijské autobusy se na dlouhé vzdálenosti vydávají výhradně v noci, což není tak špatné zařízení, z krajiny se toho sice moc nevidí, zato ale když se o šesté udělá naráz ráno, ukazují již silniční směrovky jen několik kilometrů k městu Georgetown. Leží na ostrově Pulau Pinang, s pevninou jej spojuje mohutný most a je to v mnoha ohledech pozoruhodné město. Už třeba jen svým jménem. Bylo tak nazváno k poctě kteréhosi britského monarchy, a třebaže od té doby i v Malajsii čas několikrát oponou trhnul, nebylo to zde signálem k horečnému přejmenovávání měst i ulic jako ve většině rozpadnuvších se koloniálních říší. Malajsijci nepojali k své bývalé koloniální metropoli neukojitelnou zášť, jaká se stala přímo povinnou mnohde jinde, ale uznali, že jim Angličané zanechali mnoho užitečných věcí, třeba dobrou dopravní síť a rozumně fungující správu, na nichž mohli dál stavět svou vlastní samostatnost. A je to znát. Země, stanovivší si za hlavní cíl přejmenovávání a povinné nepřátelství - dostalo se mu vznešeného jména antikolonialismus - se zpravidla usnesly nejdřív popřít a zničit všechno, co po panství bílého muže zbylo, načež pak na troskách nenáviděného systému chtěly vybudovat příslovečné zářné zítřky. Výsledek byl na celém světě stejný: povedlo se jen to zničení a na zářné zítřky nezbylo. V Malajsii se pokroková nenávist nedostala ke slovu, ani protibritská, ani žádná jiná. Proto se také nedostavily žádné ideology vysněné zářné zítřky, ale aspoň přítomnost rozumná a do jisté skromné míry blahobytná. Šťastná to země, chtělo by se zvolat s paní kněžnou.

Podobně jako Singapur, i Georgetown je město asi ze tří čtvrtin čínské. Není to k přehlédnutí; ulice jednopatrových domků s ozdobnými sloupky kolem oken se hemží obchodním ruchem, tak příznačným pro čínský živel všude v tomto koutě světa. Na každém druhém (nejméně) domku je upevněn podlouhlý štít hlásající čínskými znaky i písmem bílých ďáblů, že se zde nachází sídlo světové obchodní společnosti, např. Hu-tsang World Trade Comp. Ltd. V přízemí pak dřepí ta World Trade Company, vaří nudle, prodává trička nebo spravuje škrpály. Ale nedbejte tohoto nevážného tónu; právě to nes- mírné množství drobné čínské podnikavosti, ten úžasný potenciál spořivé přičinlivosti dělá z Malajsie zemi skutečného hospodářského zázraku, zejména srovnáme-li ji s lecjakou končinou sousední. Z malé dílničky totiž může vzniknout skutečná World Trade Company, čítající svůj kapitál na miliardy, kdežto obráceně to nejde, což mnohému národohospodáři světové pověsti jaksi nechce jít do hlavy.

Ale mimoto a hlavně: Georgetown je praktickou ukázkou ještě jiného zázraku, k němuž se ve světě nenajde mnoho paralel, totiž zázraku tolerance. Malajsijské obyvatelstvo je velmi různorodé. Většinu sice tvoří Malajci, malajská je většina ministrů, poslanců i sám pan král (jehož titul ovšem nezní takto prostě, nýbrž Yang Di-pertuan Agong), rovněž úřední řeč je malajština, avšak v hospodářském životě Malajci velkou roli nehrají. Jsou to lidé spíš prostí, velmi přátelští, nezatěžující si hlavy starostmi o kdovíco a nebažící stát se předsedy světových obchodních společností. Slunce svítí i pro nebohaté a skrovný příjem také k životu postačí, proč se pořád o něco starat. Indové v Malajsii ovládají peněžnictví a klenotnictví - chce-li si poutník vyměnit pár dolarů za ringgity, děje se tak zpravidla v malé indické směnárně. Číňané pak mají v rukou téměř všechno ostatní, jsouce tak hospodářským motorem země. K tomu ještě uveďme, že k různorodosti jazykové přistupuje i různost věr a vyznání: Malajci jsou vesměs muslimové, Číňané mají svou neprůhlednou směsici taoismu, konfucianismu a buddhismu, horské kmeny na Borneu zčásti zůstaly pohany, zčásti přijaly křesťanství, někteří Indové jsou muslimové, jiní zas vyznávají hinduismus, i křesťan by se tu a tam našel ... už tento výčet stačí k předpokladu, že všude jinde na světě by taková motanice vyústila do nekonečných vzájemných pranic. Ostatně jsou pogromy na Číňany například vedle v Indonésii sport stejně oblíbený jako kdysi v Rusku pogromy na Židy, čímž velká, bohatá indonéská země chátrá a propadá se ve zmatek.

Malajsie tohle všechno nemá a nezná. Její národy a vyznání snad spolu nežijí v bratrské lásce, ale aspoň ve vzájemném respektu. To někdy bývá víc než bratrství, víte, popravších se bratří znají dějiny habaděj.Vůbec si zde návštěvník poopraví standardní evropský názor na Číňany. Je to živel, pravda, dost cizí, ale jejich způsob myšlení je praktický a podobný našemu. Pro cestovatele je to úleva. Když Číňan řekne ano, znamená to ano. Nikoli možná, uvidíme, myslím si, kdoví jestli, něco takového jsem slyšel a hromádku dalších neohraničeností, jež se dozvídáte od jiných etnických příslušníků. Nikdy vám také Číňan nepodá nepravdivou informaci, jen aby vás potěšil - ano, ano, je to jen kousek, hned tam budete, je tam moc krásně - s úsilím podle dané informace někam dorazíte a ono tam není nic. Zákazník je u Číňana ne snad zrovna král, ale aspoň osoba, jíž je nutno si vážit a solidně obsloužit. Obchod mají Číňané v krvi a není to ten obtížný, obřadný, mnoha hodin smlouvání vyžadující obchod orientálního typu, nýbrž se blíží naší představě. Nebo, abych svá tvrzení upřesnil, to všechno platí o čínských komunitách, rozptýlených po ostrovech a pobřežích jihovýchodní Asie. Na čínské pevnině to prý má být jiné, nesolidní a podfukářské, ale tam jsem zatím nebyl, ani po tom zvlášť netoužím. Socialismu jsem si užil dost a vím, že by dokázal rozvrátit a přeměnit v peleš sobeckého švindlu i království nebeské.

Dalo by se dlouho chodit po ulicích a uličkách Georgetownu, prohrabat se trochu v sortimentu čínských krámků a ledaco výhodného koupit, nebo také nekoupit a jen tak koukat. Navštívit některou z čínských jídelniček, trochu si vydechnout z toho mrtvičného vedra a něco dobrého slupnout. A zachce-li se poutníku kulturních památníků, prosím: jsou zde k návštěvě a obdivu četné čínské chrámy. Kdyby žádný jiný, aspoň chrám Khoo Khong-si by pocestný neměl vynechat, už pro jeho výstavnost a nádheru, jaké jen tak není rovno. Byl prý ještě krásnější, pozlacenější a vyřezávanější, ale praví se, že čínští bozi se na tu pejchu nemohli koukat, takže chrám nechali hned po postavení vyhořet. Georgetownští Číňané tomu pokynu nebes porozuměli a postavili jej příště už o něco skromnější. I tak je ještě pořád dost nádherný. Chytrý z něj ale poutník zvlášť nebude. Víte, já se v těchhle věcech dost vyznám. Vím, co se děje, co se uctívá, co se patří a nepatří v mešitě, v synagoze, v buddhistickém, hindském, sikhském, šintoistickém nebo kterém ještě chrámu. V chrámu čínském jsem z toho dodnes jelen, jeho obřady mi zůstávají záhadou. Vypadá takto: mívá střechu z těžkých keramických prejzů, její rohy jsou zdvižené - zejména to už na dálku působí velice čínsky. Celá konstrukce je nesena červeně natřenými trámy, od nichž visí obrovské lampiony. Vchod je střežen dvěma kamennými potvorami, prý to mají být lvi, ale spíš se podobají vzteklému pudlovi, nu ano, představa lva se k Číňanům dostala z Indie a cestou prodělala všelijaké proměny. Uvnitř chrámu je podivuhodná směsice orientální starožitnosti a měšťansko-moderního inventáře, lze spatřit svorně vedle sebe nádherné filigránské řezby v kameni a hned vedle třeba stojací hodiny nebo ledničku. V hloubi chrámu je vyvýšený svatostánek, v němž jsou zřít sochy rozličných božstev; může být mezi nimi i Buddha, ale také nemusí. Rozhodně nehraje stěžejní úlohu. Stěny zdobí množství rozličných hrdinů, světců, poustevníků a jiných postav a je zajímavé, jak spokojeně, usměvavě, ba jaksi špásovně se všichni ti svatí mužové tváří, jako by se právě dobře najedli a teď mají chuť provést něco rozpustilého. Zřejmě čínské náboženství nepotřebuje zobrazovat své světce v umučeně trpitelské grimase. Musím říci, že je mi to sympatické. Před hlavním svatostánkem je nádobka s pískem, v níž se pálí tyčinky z voňavého dřeva. Aspoň tohle vím, jak funguje: vezme se do obou dlaní malá otýpka zapálených vonných tyčinek, třikrát se s nimi s úklonou kývne, načež se zastrkají do hrnce. S tím jsou čínská božstva spokojena.

Jinak jsou Číňané tolerantní, nic zvláštního od nevěřících nevyžadují, ba ani jim nestrkají pod nos kasičky, jak jest zvykem jiných věr. Platí spíš sami: přilehlá místnost je obložena mosaznými tabulkami se jmény těch, kdož chrámu věnovali významnější dary. Každé jméno tu začíná na Khoo; zdejší chrám je totiž hlavním svatostánkem všech Číňanů na světě, kteří nosí toto jméno. Khoo San-hu, Khoo Fung-ku, stovky jiných, někteří až ze Sydney, z Londýna nebo z Toronta. Jako by si třeba v Pardubicích pro sebe postavili kostel Nováci a sjížděli se tam z celého světa. Docela hezká představa.

A dalo by se ještě dál popocházet po Lebuh Chulia i jiných staročínských uličkách, ale chceme zase vidět trochu jiné kulisy, takže ráno už stojíme na přístavním molu, odkud vyplouvají lodi na různé strany, na malajsijskou pevninu i naproti do Indonésie. Indonésanů všude čeká na sta, hrají v Malajsii podobnou roli jako Turci v Německu nebo Alžířané ve Francii: nekvalifikovaní dělníci pro práce, které nikdo jiný nechce dělat. Podobná je i jistá nedůvěra k nim ze strany domorodců. Vydávají se sem někdy jen za přechodným výdělkem, ale často také s úmyslem se ilegálně usídlit, z čehož malajsijská vláda ani obyvatelstvo nemají pražádnou radost.

Zmiňuji se o tom, protože z četby evropských novin vyplývá dojem, jako by pouze bílý Západ byl tak neužilý a nedopřál lidem chudých zemí kousek z koláče svého blahobytu; ale on je to všeobecný a patrně přirozený jev. Také pochopitelný: zaplaví-li desetkrát lidnatější Indonésie tuto dobře fungující a slušně zámožnou malou zemi, nelze doufat, že to její způsob přežije. Jen chudoba a bezvýchodnost se zase o něco rozšíří a s ní rozhlížení, kam dál by se zas bylo možno přelít a čí zámožnost zkonzumovat. Je patrně nutno se rozhodnout, co je lepší: zda zóna blahobytné funkčnosti a zóna chaotické bídy vedle sebe, mezi nimiž je přece jen nějaká pomoc možná, nebo rozlivší se a převládnuvší chudoba bez pomoci. Možná že teoretickým úvahám o všelidské spravedlnosti vyhovuje to druhé. Sám bych ale řekl, že o spravedlnost, která šíří zmatek a bídu, není co stát.

5. Turistický ostrov, čajová vysočina a horký dech historie

Ostrov Langkawi je opravdu pěkný. Dokoce velmi. Modravé kulisy strmých hor, řadící se jedna za druhou, neboť Langkawi není sám, nýbrž je pouze největší v stejnojmenné ostrovní skupině. Bludiště průlivů, zátok, ostrůvků a výběžků, skály čnící z moře jednou hluboce šmolkového, jindy zelenkavého a ještě jindy světlounce modrého, to podle toho, jakou hloubku hladina kryje ... ba, krásné je to. Jenže je to krása jaksi dost vyprodaná. Hlučná a v turistický jarmark obrácená. A to nikoli v turistický jarmark evropského rázu, nýbrž v jarmark asijský. Langkawi se zařídilo na obecenstvo domácí a zejména singapurské, neboť Singapur je země bohatá a její obyvatelé mohou pustit nějaký ten groš za luxusní dovolenou. Malajsijci v průměru tak bohatí nejsou, ale přesto se jim vede dost dobře, aby si jednou za čas mohli vyrazit na výlet. Tím se liší země již poněkud zámožná od chudobné: lidé v ní jezdí na výlety.

Je jistý rozdíl mezi evropským a východoasijským pojetím turistiky. Na německé Rujáně postavil Hitler tři kilometry dlouhou a několik pater vysokou velkotovárnu na masové dovolené, kde by se dovolenci v rámci ideologických představ na povel zotavovali a uvědoměle jásali. Neboť diktátoři vesměs velmi milují masovost. Dodnes je ta příšernost prázdná a nikdo neví, co s ní. Na kriminál je to moc velké a dovolenou by v tom nikdo netrávil ani zadarmo. To Japonci nebo Číňané by trávili. Naplnili by betonový kolos svým radostným, bezelstným hlaholem. Ne že by řvali; při vší masovosti bývají Japonci mnohem ohleduplnější než například evropská mládež. Na hlavách by měli bílé kloboučky a výzbroj podle posledního katalogu, vše jako ze škatulky. Evropský člověk se hromadné turistice podvoluje většinou proto, že si netroufá organizovat si svou dovolenou sám, a nechává se proto vláčet cestovními kancelářemi, pro něž je hromadné ustájení dovolenců ekonomicky výhodnější. Ale nelibuje si v ní. Sní o malém místečku, kde by byl stranou všeho komerčního rumrejchu. Podaří-li se mu to, zhlíží s pohrdáním na plážové hemžení obestavěné věžovitými hotely, kde se mačká tělo na tělo. Evropan je přesvědčením individualista, třebaže se tak z pohodlnosti mnohdy nechová. Jeho ideálem je Robinson, ovšemže Robinson s klimatizací, swimmingpoolem a kreditní kartou. Asijec je v hromadnosti jako ryba ve vodě a vtiskuje tento ráz místům, kde jeho způsob převáží.

Takové je tedy Langkawi. Jeho pláže jsou pěkné, i když postrádají korálových zahrad, a tedy i potápěčských zajímavostí. Ale je tu pro můj vkus dost rušno. Hladinu brázdí vodní lyže, vodní skútry a jiné přístroje na výrobu rámusu, za motorovými čluny se nechávají vléci zákazníci na padácích, každý jedno kolečko, další, prosím... Lze vykonat objížďku po menších ostrovech, ale ani tam to není příliš jiné. Ještě že je tu ostrovní vnitrozemí. Nijak zvlášť zapomenuté, ale přece jen se k jeho kopcům a vodopádům musí dojít aspoň kousek pěšky, což ledakoho odradí. Nejpěknější z vodopádů se nazývá Telaga Tujuh - Sedm vln - a opravdu, je to jeden obrovský skalní stupeň, z nějž se řítí voda jak z Niagary, a pod ním šest mírnějších. Jedna pod druhou se řadí terasovité tůňky, hladké žulové plošiny, dole všechno mizí v prosluněné džungli, opravdu, moc hezké je to. Ledaže je zde značný nepořádek. Chvíli tak zlořečím lajdáckým turistům, kteří nechají všechno ležet, jak jim co od ruky upadne, až shledám, že v tom jsou turisté nevinně; mohou za to opice. Lesní správa umístila u vodopádu odpadkové koše, do nichž návštěvníci házejí slupky od banánů, prázdné plechovky a takové věci; načež přijdou opice, vlezou do koše - je zajímavý pohled na odpadkový koš a z něj do výše čnící opičí ocas - všechno podrobí prohlídce, vyházejí na zem a roztahají po okolí. Nato se opět dostaví zřízenci lesní správy, všechno svědomitě posbírají, dají do košů, a hned jim za zády přijdou zase opice ... tak se vše opakuje v neměnném koloběhu přírody.

Jsou ty opice potvory značně drzé, z druhu makaků, kteří všude v jižnější Asii oživují dokonce i velkoměstské ulice a nic je nepřivede z míry. Co se nechá chvilenku bez dozoru, to ukradnou. Jde z nich i strach; když takový opičák vycení zuby, jsou vidět špičáky jak u vlčáka. Zkoušel jsem je zahnat, ale kdepak; až když jsem se shýbl pro kámen, rozprchla se opičí banda, jako když do ní střelí. Rozumějí tomu pohybu stejně jako psi.

Čtyři dny jsou na Langkawi až dost; co teď dál? Zase nějaký koupací ráj? Toho jsme zatím nabažení; ale lákalo by nás to někam, kde není tak děsné vedro. Malajsijské vnitrozemí je hornaté a lesnaté a již britští sahibové v něm zřídili letoviska, kde trávili nejžhavější čas roku. Zvlášť v oblibě měli pohoří Cameron Highlands, takže to zkusíme po nich. Z Langkawi pluje převozní člun do přístavu města Alor Setar, hlavního to sídla sultanátu Kedah.

Když jsme u toho, povězme si něco o zajímavém vládním systému Malajsie: je to systém unikátní, jediná volitelná monarchie na světě. Malajsijský stát je federální, sestávající ze tří provincií, v jejichž čele stojí guvernér, a z desíti sultanátů. Sultáni se jednou za pět let sejdou a zvolí ze svého středu nejvyššího krále. Ten je pak ozdoben krásným obřadním turbanem a je vyobrazován na bankovkách. Jinak veliké moci nepožívá, stejně jako většina jeho moderních kolegů.

Z Alor Setar je cesta do horského letoviska Tanah Rata ještě dost dlouhá. Připozdívá se, dnes už bychom dojet nestačili a nocovat někde cestou se nechce; co tedy jiného nežli si na půli cesty v Ipohu vzít taxík. Ostatně jízda taxíkem zde nezanechává takovou díru v kapse jako u nás. Ipoh je v skalnaté krajině, do skal jsou vytesány různé chrámy, což by stálo za prohlídku, ale v té chvíli se dává do deště. V západní části země by tím časem pršet nemělo, ale počasí si vzalo do hlavy, že nebude poslouchat. Lije a lije, taxík je vetchý a jeho majitel je Ind, což předznamenává, že funguje jen to, co bezpodmínečně musí, hlavně kola, volant a houkačka. Stěrače a jiné titěrnosti jsou zbytečné. Proudy hnědavé vody se řítí po silnici, začínáme stoupat do hor, jedna ostrá zatáčka za druhou, po jedné straně propast, až srdce usedá, po druhé promoklá džungle, kalné vodopády. Najednou to nejde dál, dojíždíme zadek zácpy. Co se děje? Všichni řidiči odevzdaně sedí a čekají, až to Alláh, Buddha nebo jiný odpovědný činitel nějak zařídí. Já ve svém evropském nepokoji vyskakuji a liják neliják se jdu podívat - ovšem, silnici zavalil sesuv půdy. Sesuv se dá lopatami odstranit, ale napříč leží jeden pralesní velikán. Několik řidičů přišlo se sekyrkami a jali se do velikána klofat, ale seznali marnost toho počínání a ustali v bezmoci. Cíl se zdál mizet v nedosažitelnosti.

Avšak v této chvíli se z džungle vynořil - pračlověk. Měl jen hadr kolem beder, v ruce tomahawk, jaký by se dobře vyjímal v kterémkoli prehistorickém muzeu, ledaže nebyl pazourkový, ale přece jen ze železa, připevněný lýčím a smolou na dlouhém, pružném topůrku. Pračlověk se s ním dal do díla. Štěpiny jen tak lítaly, čekal jsem, kdy se ten neolitický nástroj rozpadne na sedm kusů, ale neřekli byste, jak taková technika drží, za půlhodinku byl kmen přehlodán. V tu chvíli se přiřítila silniční správa s motorovou pilou, ale už nadarmo, vavřín vítězství patřil pračlověku. Byl to, přesněji řečeno, příslušník některého z kmenů tak zvaných Orang Asli, což je prapůvodní obyvatelstvo této země, které zde žilo dávno předtím, než se dostavili Malajci, Číňané a všichni ostatní. Mají všechna občanská práva, ale nestojí o ně zvlášť, žijí po svém uprostřed horské džungle, živíce se lovem a primitivním zemědělstvím. Povím vám, máloco na mě v životě udělalo takový dojem jako tenhle Orang Asli s jeho nástrojem. Už nikdy nebudu ohrnovat nos nad pravěkou technikou; může to s ní jít od ruky tak, že člověk nestačí koukat.

V Cameron Highlands jsou hodny pozornosti zejména čajové plantáže. Kupodivu jsem ještě nikde čaj z Malajsie ani neviděl, ani nepil, ačkoli jsem milovník toho nápoje, a tak jsem zvědav. Už jsem někde napsal, že čaj dělá krásnou krajinu; doplňme tedy tento údaj naopak i v tom smyslu, že se čajové plantáže vesměs prostírají v krajinách výjimečně krásných. Ani tady tomu není jinak: široký obzor rozeklaných hor, kulisa za kulisou, hluboko dole strž skrytá v džungli, temným pralesem obrostlé svahy a uprostřed toho vrchy a doly, rovinky a stráně porostlé měkkou, lesklou zelení čajových keřů. K tomu barvy různého popínavého kvítí, skupiny stromovitých kapradin, houštinky bambusu, tu a tam v ploše plantáže ponechaný pralesní velikán... V Indii by tu pestrost ovšem ještě umocňovala barevná sárí sběraček čaje; to je obrázek, který mi k čajové plantáži nedomyslitelně náleží, ale tady jej nevidím. Místo toho objíždí keře za motorového rachotu jeden mužský s jakýmsi střihacím strojem. Keře také nejsou takové pěkné oblé bochánky, nýbrž dlouhé, ploché koberce, aby se po nich dalo jezdit těmi motorovými nůžkami. Je to nějaké jiné.

Přijdu i do zpracovatelny, kde se čaj suší, fermentuje, drtí, mele a třídí, a už vidím výsledek té motorové sklizně: z plantáže se sem nesvážejí hromádky čistého, mladého, světle zeleného listí, jaké dává nejvyšší kvalitu čaje, ale všechno možné, listy velké i malé, staré i mladé, tmavé i světlé, jak to stroj ošmidlá. K tomu i větvičky, pestré popínavé květinky, ba i mravenci a jiná žoužel mezi tím leze ... nu, nelze se divit, že zdejší čaj nedobyl světové trhy. Uvědomil jsem si, jak mnohé z toho, nač jsme si zvykli, je podmíněno lidskou bídou: v Indii ještě mohou chodit mezi keříky sběračky s loktuší na zádech a uždibovat pečlivě vždy jen světlounké výhonky nejmladších lístků. Kdyby někdy došla Indie k malajsijské životní úrovni (přál bych jí to, ale nečekám to) byl by takto sklízený čaj buď pochoutkou obzvláštních zbohatlíků, nebo by se i tam přikročilo k motorovým nůžkám, kytičkám a mravencům. Nu, nic. Přese všechno jsem si koupil kilový sáček zdejšího čaje. Je takový nějaký podezřele načervenalý, kdoví čím to je.

Ještě před nemnoha desítiletími se zdejší džunglí toulali divocí sloni, jistého majitele plantáže prý docela odnesl tygr, toho už se dnes pocestný bát nemusí. Tygři, panteři, nosorožci a jiná taková zvěř ještě sice v Malajsii žijí, ale už jen hluboko v nepřístupných koutech hor bez cest, kam kromě Orang Asli nikdo nepřijde. Zato vedou napříč zdejším pralesem stezičky, někdy dokonce i značené, po nichž je možno se vydat na dosti namáhavé a upocené výpravy. Ale už jen tři dny zbývají do chvíle, kdy budu muset manželku vyprovodit na letiště: máme je strávit tady?

Nemiluji protloukání času jen proto, aby nějak uplynul. Sjedeme tedy z hor do výhně rovin k našemu poslednímu společnému cíli: je jím město Melaka, nebo spíš, jak se zapsalo do koloniálních dějin, Malaka. Malajsie není země zvlášť bohatá na historii, ale v Melace dějiny zrovna zvoní. Zprvu zde byl jakýsi drobný sultanát, jehož vládce se pral se sultány okolními, jak už to bylo zvykem, avšak v roce 1509 zde přistáli Portugalci, hledající vhodné opěrné body, jež by chránily jejich plavební dráhy k ostrovům koření dál na východě. Sultána vyhnali, udělali z Melaky své hlavní sídlo, postavili v něm pevnost A Formosa a několik kostelů. Za půldruhého století přišli Holanďané, Portugalce vyhnali, pevnost zbourali a postavili řádku pěkných, červených holandských stavení včetně Stadhuisu neboli radnice. Za dalšího půldruha století přišli Angličané ... no, radnici nezbourali, stojí dodnes, moc pěkná. Samozřejmě to trvalo opět sto padesát let, než... Každý chvilku tahá pilku, až je z toho samostatnost.

Jinak má Melaka dosti rezavý přístav, línou řeku, v níž pluje všelijaký neřád a dvoumetroví varani, děsné vedro a bludiště úzkých, malebných čínských uliček. Chodit se tudy může pěšky, ale je to dost úmorné; lepší je najmout si rikšu - dnes už se, pro vysvětlení, s rikšou neběhá, nýbrž je napojena na bicykl. I tak je to pěkná dřina. Rikš čeká na zákazníky velké množství a jejich majitelé jsou celí rádi, uloví-li cizince, z nějž se přece jen vymáčkne o nějaký ten centík vyšší jízdné než z domorodce. Je to, povím vám, divný pocit, nechat se vozit rikšou. Takový panský, nafouklý, sáhibovský. Člověk si tu dřepí a někdo jiný se s ním dře, až mu nabíhají žíly. Přitom je to takový malý, vysušený mužský, v němž mnoho síly nenarostlo. Ale co bych měl správně dělat? Nechat ho stát, abych nebyl jako ten povýšený sáhib? Jenže on si chce vydělat. Je to jeho jediné živobytí. Kdybychom si vzali do hlavy, že budeme chránit jeho lidskou důstojnost tím, že se od něj nenecháme táhnout, nerozuměl by tomu. Takže je snad přece jen lepší nechat vznešené úvahy stranou a projet se tímto nezvyklým způsobem.

Kolem bezhlučně míjejí uličky čínské čtvrti s jejími obchůdky, krejčovskými dílnami a chrámy, je to vlastně docela milé, o hodně lepší než se vozit v uzavřeném autě, odděleni jeho plechem od živého okolí. Jen horko je, horko strašlivé, výheň pekelná, Melaka je snad nejžhavější ze všech míst, jež jsme v této rovníkové zemi navštívili. Když si vzpomenu na vyobrazení někdejších dobyvatelů v místním muzeu, těch portugalských senhorů a holandských mijnherů v těžkých kabátcích s okružím, v jezdeckých škorních, černé sukno upjaté až nad krk, přitom bez klimatizace a větrníků, jediným zdrojem osvěžení jim byl sluha mávající vějířem ... uf. Jsou jisté věci, jež dnešní člověk už nepochopí. Jak někdo před třemi staletími nastoupil kdesi v Enkhuisen na vratkou plachetnici, po dlouhých měsících obtížné plavby, o níž nemohl předem vědět, zda ji vůbec přežije, vystoupil na tomto horkém pobřeží, a to s plným vědomím, že jeho cesta byla jednosměrná, že nikdy, už nikdy nepopluje zpět. Že už, co živ bude, se nenadechne chladného vzduchu. Že je mu souzeno žít, zemřít a spočinout na holandském hřbitůvku v zříceninách portugalského kostela nad městem.

Naštěstí je ale čas plachetnic pryč, a na rozdíl od někdejších pánů tohoto místa máme zpáteční letenku v kapse. Mně ještě několik týdnů potrvá, než na ni dojde řada, ale manželčiny dovolené je konec. Ještě tohoto odpoledne nasedneme do autobusu, odjedeme do Kuala Lumpuru a odtud na velikánské mezinárodní letiště dobrých padesát kilometrů od něj. Čert ví, čím to je, že se teď nová letiště stavějí tak hrozně daleko od měst, snad aby si taxíkáři přišli na své. Vůbec se zdá, jako by malajsijské hlavní město cosi pudilo k stavbám náramným a zbytečně velikým; vězte, že dva nejvyšší mrakodrapy světa už se nenalézají v New Yorku nebo v Chicagu, nýbrž v tomto tropickém městě. Nevím, mělo-li jich zapotřebí, spíš se mi zdá, jako by Malajsie trpěla jistým komplexem méněcennosti vůči svému exkluzivnímu sousedu Singapuru a mocí mermo se chtěla naparovat také něčím náramným, co možná největším na světě.

Doprovodím manželku k odletu, odtud už snad nezabloudí, s mezipřistáním v Amsterdamu by měla být zítra doma. Sám pak už nastoupím do letištního autobusu, jehož digitální teploměr ukazuje i v tuto pozdně večerní hodinu ještě přes třicet stupňů, a odjedu na hlavní autobusové nádraží Puduraya. Než se převalí půlnoc, budu už uhánět napříč nocí k severu, do Thajska.

6. Thajské intermezzo

Hodinku postál autobus před hraniční závorou, a když se rozjel dál, směrem k thajskému městu Hat Yai, už svítalo. Bylo mi nápadné, že když jsem v Malajsii to jméno vypustil z úst, začalo na mne mužské obecenstvo významně pomrkávat a potměšile se usmívat. Až mi bylo konečně naznačeno - Hat Yai, ráj osamělých pánů! Tak pravil jeden z těch mužských a usmíval se jak bazilišek. Aha. Tak takové to je. Nu ano, obstarožní evropský gentleman, k tomu sám, a chce do Hat Yai ... za turistikou, prý. Krásy krajiny obdivovat, ovšem, ovšem. My ty vaše krajiny známe, hihihi. My víme svoje. Nesnažil jsem se těm usmívajícím se hochům něco vyvracet. Malajsie je země mravná, ale v Thajsku hojně kvete jistá živnost, tím lákavější, čím zakázanější ovoce nabízí rozdychtěným návštěvníkům zpoza hraniční šraňky. Začínalo mi být jasné, za jakým cílem se značná část mých spolucestujících ubírá.

Autobus se mezitím šine dál a uvědomuji si dvojí: zaprvé že se ocitám v zemi znatelně chudobnější. Chatrné domky kolem silnice, rozblácené místní komunikace, jistá zašlost a uplouhanost až i nelad a nešvar, Thajsko se sice už dostalo na dost vysoký konzumní stupeň, ale na rozdíl od spořádané Malajsie si jaksi příliš neví rady s odpadem toho konzumu. Zadruhé zjišťuji, že překročením hranice se ze mě stal analfabet. Kolem míjejí všelijaké tabule, návěští, vývěsní štíty, silniční směrovky ... a nic, pranic si nepřečtu. Nepřicházím do Thajska poprvé, ale znovu mě to uvádí v rozpaky. Přitom jsem se kdysi thajsky i trochu učil - neříkám že naučil. Je to ďábelská řeč. Z těch zhruba dvaceti, nad jejichž slovíčky a gramatikami jsem kdy v životě seděl, jistě ta nejtěžší. Nejen že se skládá z krátkých, většinou jednoslabičných slůvek, jež se ničemu nepodobají, takže vypadávají z paměti rychleji, než do ní lezou. Dnes se klopotně naučíš padesát slovíček a zítra ráno víš jedno. Ale navíc thajština - podobně jako čínština, barmština a jiné jazyky v této části světa - náleží ke skupině řečí tónových. To znamená, že se nestačí jen učit slovíčkům, nýbrž navíc i polohám, v nichž je nutno slovíčko zamňoukat. Nezamňoukáš-li správně, nikdo ti nerozumí. Těch poloh je pět: tón hluboký, střední a vysoký, navíc ještě mňouknutí z vysoké polohy do nízké a naopak. Jelikož se mnohá jinak shodná slova od sebe liší právě jen tónem, je to věc, již při učení nelze obejít, ale k zapamatování to není. I když si do hlavy natluču ta jednoslabičná zamňouknutí, nelze mi jednotlivé tónové polohy v ní nikterak podržet.

Na ukázku: věta - nové hedvábí špatně hoří - se řekne thajsky takto: mai mai mai mai mai. Rozdíl mezi těmi mai je pouze v jejich tónu. Chcete-li si pak na trhu koupit vajíčko, jest vám se ptáti takto: khray khaay khay kay? - kdo prodává vejce? Uznáte, že by z toho člověk dostal mladé.

A k tomu ještě písmo. Celý svět si vystačí s latinkou nebo přinejhorším s některou blízce příbuznou abecedou, jen tady v jižní a jihovýchodní Asii musí poutník zápolit se změtí všelijakých záhadných klikyháků a kudrlinek. Nu, aspoň thajština nemá písmo s tisíci znaků jako čínština nebo japonština, nýbrž poctivé písmo hláskové jako my. Ledaže jsou ty hlásky jaksi těžko čitelné. Jeden můj známý, který se v tom vyzná, tvrdí, že thajština má 44 písmen, která všechna vypadají jako -n-. Musím mu v tom odporovat, jelikož jsem viděl i značný počet písmen vypadajících jako -u-, aspoň tři jako -a- a jedno nebo dvě jako -s-. Z toho plyne, že thajský nápis vypadá na první pohled poměrně čitelně, což je ovšem šalba a mam. K tomu má thajština spoustu všelijakých háčků, čárek a takových znamínek, takže celý dojem je pozoruhodně český, což je ovšem šalba ještě větší. Nicméně se na každém rohu domnívám vidět cosi českého - koukejte, nestojí tamhle docela jasně a výrazně napsáno »šutráky«? Ale patrně nepůjde o žádné šutráky, nýbrž třeba o výzvu Pijte limonádu Fanta. Je to kříž.

V Hat Yai jsem nezamýšlel navštěvovat žádné pánské ráje, nýbrž se po té noční jízdě trochu vyspat. Avšak po opuštění autobusu mi okamžitě padla do oka vývěska jakési dopravní agentury, nabízející jízdu do Bangkoku za pět set bahtů, a to hned za půl hodiny. Abyste si to uměli spočítat, jeden thajský baht je o něco málo méně než jedna koruna česká, takže přepočet je snadný. Vzdálenost mezi Hat Yai a Bangkokem obnáší kolem patnácti set kilometrů, z čehož je patrno, že cena je ve srovnání s evropskými poměry opravdu lidová. Je třeba se rychle rozhodnout. Najít si hotel a zalézt do postele? Po ničem bych víc netoužil. Nebo zaplatit těch pět stovek a už večer být v Bangkoku? Mít ten celý dvouapůltisícikilometrový lán světa mezi malajsijským a thajským hlavním městěm za sebou a ušetřit tak jeden celý den? To taky za něco stojí. Nasnídal jsem se nudlové polévky s křepelčími vejci, strašlivě pálivé, já, víte, něco snesu a na pálivost jsem zvyklý, ale co je moc, je moc; thajská kuchyně je patrně nejpálivější na světě.

Poté jsem si koupil jízdenku, přijel minibus, nějaký čas se mnou ještě objížděl město a sbíral pasažéry (thajský minibus se nevydá na cestu, dokud není plný), až se přece jen začal vyplétat z ulic a zamířil k severu.Thajské území tvoří na tomto místě úzkou šíji, z jedné strany Andamanské moře, z druhé Siamský záliv. Ještě při mé první návštěvě Thajska se nedoporučovalo tudy jezdit, protože zde nikoli zřídka docházelo k přepadům. Barmská hranice je nedaleko a těžko kontrolovatelná; za ní leží území kmene Karenů, kteří jsou s barmskou vládou na nože a opatřují si peníze pro svůj ozbrojený odboj jak mohou, tedy i lupičstvím. Ale od těch dob se cosi změnilo, jednak barmské vládní vojsko zčásti vzpouru potlačilo, jednak se thajská vláda za nějaký peníz s povstalci dohodla a silnice je bezpečná. Také docela pěkná, vede divokými horami, rýžovými poli a kokosovými háji, tamhle kolébavě kráčejí pracovní sloni, je nač se dívat. Ledaže už ta jízda trvá trochu dlouho. Kdybych si aspoň mohl na cedulích přečíst, kde to jsme! Jistě už nemůže být Bangkok daleko.

Konečně řidič zamířil k zájezdní hospodě, přestávka. V hospodě na zdi visí mapa Thajska, i ptám se personálu, prosím vás, kdepak to jsem? Tadyhle, ukazuje tmavý prst: Thung Song. Proboha! Není to mýlka? Vždyť jsme teprve sotva popojeli! Pomalu, pomalu mi dochází, nač jsem se to dal. Už padl večer, už jde pomalu na půlnoc, když se minibus v zběsilé jízdě blíží k moři světel, pádí nekonečnými předměstími, přes mosty, kolem nočních trhů, ulice, křižovatky, ulice, až konečně zastaví. Kde se v tom Bangkoku nalézám, nedokážu tušit, třebaže už jsem v něm byl a jeho podobu mám jakž takž v paměti. Bangkok je město mnohamilionové a stále rostoucí, vysílá svá chapadla na všechny strany, a octl-li jsem se v něm konečně, neznamená to, že mám k cíli blízko. Cíl se nazývá Khao San, jedna z ulic ve středu města.

V Bangkoku sice nějaká veřejná doprava je, ale ani ve dne není snadné se v ní vyznat, takže je nutno si sehnat taxík. Jeden je hned po ruce, přesně takový taxíkářský typ, jaké nemám rád: mladý vykutálený lotřík, jací všude na světě mají jen jediný cíl - vzít hosta řádně na hůl. Také je samozřejmě spřažen s mnoha hotely, v nichž dostává provizi za dodané kunčofty, a nejen s hotely. Anglicky rozumí, jen když chce, o ulici Khao San nerad slyší, oh, very far, mister, very expensive ... a tak mě tahá od jednoho drahého establishmá k druhému; nato se jme objíždět různé ráje osamělých pánů, a když vidí, že na spoře oděné slečny nezabírám, chápavě hned obrací k podnikům jiného rázu, až se už neudržím a vyřknu velmi tvrdě a nahlas, ať už k čertu jede do té Khao San, nebo na tom místě vystoupím a zastavím si někoho jiného. Ono se, víte, v Asii zvyšovat hlas nemá; zvýšený hlas nebo dokonce křik je zde urážka, nevedoucí k ničemu jinému, než že před vámi místo usměvavého, zdvořilého človíčka najednou stojí zatvrzelý, velmi vynalézavý nepřítel s dlouhou pamětí. Ale někdy se tomu člověk neubrání. Neochotně se tedy dá vehikl do pohybu a za nějakou chvíli je Khao San tady, ovšem za cenu, jakou si umí vymyslet jen zhrzený taxíkář.

Ptáte se zajisté, proč jsem byl té Khao San tolik žádostiv. Odpovídám takto: Khao San jest zázrak. Někteří též praví, že je to cizinecké ghetto, ale nešť. Neboť v Khao San najde poutník vše, po čem prahne jeho tulácké srdce. Je to sice ulice zdélí jen asi Celetné v Praze, ale co všechno se do ní nevejde: řady hotelů a hotýlků velmi rozumných cen a přitom čistých a pořádných; celé baterie jídelen, restaurací, pivnic a hospod; krámky s nejrůznějším zbožím, jaké si cestovatel jen může přát, od ošacení nejpřednějších světových značek - jejich praví vlastníci se pak mohou nad těmi falzifikáty vzteknout - po suvenýry a jinou veteš; je tu dokonce plavecký bazén, knihovna, v níž můžete s mírným příplatkem vyměnit svůj dočtený a potrhaný román za jiný v témže stavu; dále směnárny, je zde místo, kde můžete, octnuvše se zcela na mizině, prodat svůj ranec a jinou výstroj, ba i boty a kalhoty - a opravdu se najdou nezřídka tací, jimž nic jiného nezbývá. Večer pak se objeví pojízdné kuchyně, nabízející za směšný peníz - deset, dvacet bahtů - slušné a velmi chutné pokrmy, jinde zase kus melounu, oloupaný a naporcovaný ananas, opečené kuřecí maso na špejli, misku nudlí se zeleninou, můžete se tak projídat z jednoho konce na druhý a zase zpátky... Také žebráci se zde ovšem vyskytnou, které v Thajsku jinak nevidíte, a v pozdních hodinách jisté živnostnice. Slovem, není, co byste v ulici Khao San nenašli.

Avšak zejména a oč mi především jde, je tu množství malých cestovních agentur, u nichž je možno objednat a obstarat kdeco. Od cesty na letiště za rozumnou cenu - to jinak může být v Bangkoku drahý špás - přes vietnamská, tchajwanská a kdovíjaká ještě víza, lenošné pobyty na tropických plážích i expedice k horským kmenům, až po levné letenky ke všem možným cílům v Asii i po celém světě.

Neměl jsem žádný pevný plán. Má-li člověk dost času, nemusí se držet žádných plánů, v tom je jeho výhoda. Předsevzal jsem si jen jedno: jsem-li sám, vydám se do krajů ne snad vysloveně nebezpečných, ale v každém případě takových, kam bych nerad vlekl svou drahou choť. Ona by mi tam ostatně ani nešla. Výběr je v tomto koutě světa pestrý a po nějakém váhání jsem se rozhodl pro Barmu, Laos a Kambodžu. Po bližším propočtu jsem seznal, že bych to všechno nestihl, a vypustil jsem tedy Laos; snad se tam podívám jindy. Má to být krásná a zajímavá, i když velmi chudá a zaostalá země. Jako první jsem se pokusil o Barmu.

Ukázalo se, že s tím bude trápení. Do Barmy je třeba víza, a třebaže agentury v Khao San obstarají vízum třeba do pekla k Luciferovi, v případě Barmy jsou velmi, velmi zdrženlivé. Buď tuto službu neposkytují vůbec, nebo za velice mastnou cenu. Je ovšem možno se na barmské vyslanectví vydat sám, ale to také není bez háčků. První taxíkář, kterého jsem zastavil a vyřkl »burmese embassy«, se zatvářil nevlídně, vyštěkl »no« a ujel. Prosím vás, to už musí být, když taxíkář oželí rito. Začal jsem chápat, že jsem se zapletl do politických problémů. Barma totiž nemá v Thajsku, řekněme že dost oprávněně, dobré jméno. Je to vojenská diktatura zvlášť odpudlivého typu a Thajci jsou toho názoru, že tam nemá kdo co jezdit a diktátorským generálům peníze vozit. Což se ovšem netýká četných obchodníků a obchodníčků, kteří na Barmáncích a jejich chtivosti jakéhokoliv podřadného zboží dobře vydělávají.

To není věc, nad níž je možno mávnout rukou. I sám cestovní průvodce Lonely Planet, jejž na svých cestách nejraději používám, dává svým čtenářům k uvážení, chtějí-li Barmu opravdu navštívit a svými dolary prodloužit životnost zkrachovalého režimu, nebo raději toto potěšení oželet. Každý se prý má poradit se svým svědomím. Nuže, radím se. Diktátorské režimy věru nemiluji, sám jsem si jich užil dost. Na druhé straně ... neupínali jsme se my sami za oněch temných dob na ty vzácné návštěvníky ze svobodného světa jako na posly naděje, jako na svědky toho, že kdesi existuje ještě něco jiného, než co nám bylo všemi prostředky vnucováno? Jak by nám býval pomohl ten, kdo by si mračně a spravedlivě řekl - je v tom Československu diktatura, nebudu tam jezdit? Snad by naše panstvo bylo chudší o pár stovek dolarů, což by je nejspíš neporazilo. Ale my bychom přišli o naději. Teprve to by bývalo způsobilo, že bychom byli nadobro zavřeni do temné klece bez okénka ven.

I řeklo mi mé svědomí - jeď tam. Možná, že tamní lidé na takové čekají, aby jim přinesli naději. Jenže byl zrovna pátek třináctého, kterážto neblahá okolnost patrně způsobila, že v Barmě vypukl jakýsi státní svátek a vyslanectví bylo zavřené. Rychle zváživ nastalou situaci, změnil jsem bleskově plán, ještě téhož večera koupil letenky do Kambodži a příštího rána už letěl. Tak rychle to dovede jít, nechá-li si poutník veškerou organizaci až do blahoslavené ulice Khao San v Bangkoku.

A ještě vám chci úplně na závěr sdělit, že je nepřesné mluvit o Bangkoku, protože pravé jméno tohoto královského hlavního města zní takto: Krung Thep Mahanagorn Amorn Rattanakosin Mahintara Magadirok Popnoparat Radžathani Burirom Udommahasthan Amornpiman Awathansathit a ještě to jde nějak dál. Kam se hrabe Kostelec nad Černými lesy.

7. Krása i smutek malé země

Letadlo přeletělo jakousi neznatelnou čáru, za níž už bylo znát, že to tam dole, ano, to už bude nejspíš Kambodža. Země o poznání pustší, rýžová políčka, nepravidelné pastviny, silničky z červeného jílu. Bylo mi trochu podivně. Ke všemu mě včera vyděsila ta dáma v cestovní agentuře, když jsem se přišel ptát, jaké je to s cestováním do Kambodži: »Oh, vely dangelous, mistel, vely dangelous!« lamentovala (Číňané nedovedou vyslovit -r-) a jistě by se taky křižovala, kdyby to uměla. Kdepak do Kambodži, moc nebezpečné, pane, moc nebezpečné! Ale slyšel jsem už i jiné posudky, a tak jsem se přece jen opatrně zeptal - no ale co chrámový komplex Angkor? Tam snad prý o holý život nejde? Dáma chvíli uvažovala, načež připustila, že tedy snad nejde, a když jen ten Angkor, mohl bych to možná zkusit.

Později jsem milou dámu za tu informaci nejednou posílal do buddhistických pekel, protože mi jednak nahnala zbytečný strach a odradila mě od zhlédnutí jiných koutů té sympatické země, jednak mě i stála dost peněz. Hádám ostatně, že skutečný důvod jejího zděšení byla snaha odradit mě od samostatné cesty a prodat mi organizovaný zájezd, on totiž z poutníků na vlastní pěst velký výdělek nekouká. Nedlouhý let z Bangkoku do Siem Reap stojí z neznámých důvodů dvojnásobek toho, zač je možno se dostat do podstatně vzdálenějšího hlavního města Phnom Penhu. Mohl jsem tam pobýt a pak podniknout zajímavou celodenní plavbu po veletoku Mekong a po velkém jezeře Tonle Sap, což mi takhle uniklo. Měl jsem ... dodnes vlastně nevím co. Situace v některých zemích jihovýchodní Asie, probírajících se ztěžka z dlouholetých válek a ideologických zmatků, se mění ze dne na den a získat opravdu aktuální informace je nesnadné. Jak také? Z cestovních průvodců a příruček? Ty nejčerstvější jsou dva tři roky staré, a to je při tempu změn totéž, jako bych své informace o Francii čerpal ze Tří mušketýrů. Ptát se vyslanectví? Povědělo by mi bezpochyby, abych jen do té Kambodži probůh nejezdil, chci-li se vrátit živý - oni vyslanci nemívají ani tak na zřeteli zájem cestovatelův, jako aby spíš sami neměli se ztroskotaným turistou nepříjemné oplétačky. Ještě tak nejpoužitelnější jsou v takovém případě údaje jiných pocestných, kteří se právě z té země vrátili, ale ke své smůle jsem dokonce ani v Khao San žádného takového nepotkal.

V letadle jsem byl až na jednu starší dámu sám, což mi sice dalo užít pocitů, jaké může mít významný státník nebo naftový šejk, ale jinak se mi v mé nejistotě spíš přitížilo. I z té výšky bylo vidět, že pole a pastviny pod námi jsou rozryté vyrážkou malých kráterů, patrně po vybuchlých minách. To je skutečně nebezpečí, jež nelze v Kambodži podceňovat; při troše lehkomyslnosti můžeš přijít o nohy, než bys řekl švec. V mém průvodci ovšem stojí, že se mám všude vyptat na bezpečnost terénu slovy Phleuv nih mian sohwatthaphiap dai reu te? To bych ale mohl vyletět do povětří, než bych to dopověděl. S čím se shledám, až přistanu?

Nebylo toho mnoho. Malá letištní budova a v ní skoro nikdo s výjimkou tří policajtů udělujících víza. Ač jsem už prošel pěknou řádku zemí světa, není mi dosud jasno, proč některé země na vízech trvají, kdežto jiné se bez nich, jak se zdá, dobře obejdou. Snad aby se přiživil úřední šimlík, v takových těch rozvojovějších zemích zpravidla dobře vypasený. Ale uznávám, že musejí-li se víza už bezpodmínečně udělovat, ať se to děje jako v Kambodži. Položíš na stůl dvacet dolarů, policajt otevře pas, vezme razítko a bum! - vízum je uděleno. Pěkné, s malebnými kudrlinkami kambodžského písma. Veškerá procedura trvá dvě minuty, na rozdíl od končin jiných, které poutníkovi ukrojí z jeho času celý den i více. Leda že by se snad nemuselo mluvit o vízu, nýbrž o vstupném.

Místo obvyklých taxíkářů stojí před letištěm jen pár mládenců s motorkami. Cestovné do města tímto prostředkem stojí jeden dolar americký, což není tak moc. Nevím ovšem, co bych si počal, kdybych byl opatřen řadou kufrů, golfových holí a jiných zavazadel, jaká mívají cestovatelé, jež tak vídám v televizi. Asi bych je musel do města vléci na hřbetě nebo si někde zjednat volský povoz. Ale cestuji nalehko a se svým malým tlumokem se na zadní sedadlo dobře vejdu. Malá motorka je v Kambodži všeobecně rozšířené a také asi jediné vhodné - pominu-li ty volské potahy - vozidlo. Jízda autem po silnici z červeného jílu, rozbrázděné dírami zvícími koupací vany, by skýtala pochybný komfort; to motorka tudy prokličkuje líp. Mládenec s motorkou mluvil obstojně anglicky, což je značný rozdíl proti mnohem lépe vyvinutému Thajsku, kde použitelnou znalostí slyne jen málokdo. Hned se mi také nabídl, že mi po dobu mé návštěvy bude dělat průvodce i dopravce, to vše za sedm dolarů denně. Jsem sice ze zvyku k nabídkám tohoto druhu opatrný a nepřijímám je bez rozmyslu, ale požadovaná cena byla rozumná a opravdu nevím, v čem by se mohl skrývat zálud.

Pomalu si vštěpuji dva první poznatky.Ten první, méně podstatný je, že země má dvě měny. Jedna, domácí, se jmenuje riel, vešlo se jich za mé návštěvy do dolaru čtyři tisícovky a platí se jimi tak právě za trs banánů u babky, vystavující své zboží na pytli u cesty. Veškeré služby jen trochu vyšší úrovně se počítají v dolarech. Naštěstí jich nebývá mnoho, neboť Kambodža je země laciná, večeře v překvapivě dobré restauraci (bývalý francouzský vliv je v tomto ohledu ještě znát) vyjde na dolar a půl, nocleh v krásném rodinném penzionu na čtyři. Druhý, podstatnější poznatek je, že u Kambodžanů není nutno se obávat lstí, podvodů a úskoků. Rádi si přijdou na nějaký ten dolar, ale způsobem veskrze poctivým a bez dlouhého orientálního handrkování. Aniž by se to zde hemžilo zloději, kapsáři a bandami drzých harantů jako ledakde.

Po právě skončených válkách je v zemi nespočítatelné množství zbraní a odhaduje se, že nejméně dvě třetiny všech rodin chovají doma ve skříni nějakou tu flintu nebo i kulomet; podobný stav vede zpravidla k všeobecnému lupičství, ale v Kambodži je klidno. Snad se ještě džunglemi na laoské hranici potloukají zbytky guerill - právě ve dnech mé návštěvy se vzdaly poslední oddíly Rudých Khmerů - snad jsou některé cesty v odlehlejších končinách dosud zaminované, to však jsou rizika dobře odhadnutelná a lze se na ně vyptat.

Ale není zde toho neustálého strachu o majetek i život, jemuž je pocestný vystaven mnohde v Africe a Latinské Americe. Už během prvního dne se mi stačil dobrý dojem proměnit aspoň v jednom ohledu v obdiv. Kambodžský člověk je vlídný, poctivý a nezáludný. Je takový, ačkoliv prožil hrůzy a utrpení, s nimiž není srovnání ani v tomto právě končícím století, obzvlášť bohatém na vražedná bláznovství; Hitler i se Stalinem se ve srovnání s výkony Rudých Khmerů jeví jako hotoví žabaři. Zvykli jsme si na pomyšlení, že dlouhodobý útisk a ideologické vtloukání nutně vedou k všeobecné závistné nevraživosti, k nedůvěře, bezohlednosti a zlodějství; kambodžský příklad dokazuje, že to není nevyhnutelné.

Ukázalo se, že Siem Reap, ač druhé nebo snad třetí největší město království, je spíš rozlehlá vesnice nízkých dřevěných domků a blátivých cest. Pozoruhodný je leda barvitý trh a úhledná, i když mírně opršelá vila v centru. Velký obraz upomínající na někdejší podobizny státníků v prvomájových průvodech ozřejmuje, že opršelé stavení patří panu králi, kdyby tudy náhodou jel a chtěl se zastavit. Kambodžský pan král je světu dobře znám pod jménem Norodom Sihanuk, muž za oněch truchlivých dob ne vždy ve svých rozhodnutích právě šťastný. Je to však potomek někdejších kambodžských monarchů, a na to se tady hodně dá, takže ho po desítiletích chaosu a diktatur zvolili hlavou této politováníhodné země. Také asi proto, že nebyl po ruce nikdo známější, když se diktatury hroutily jedna po druhé a hledala se osobnost, která by měla jakous takous nadstranickou reputaci.

Pozoruji lidi kolem sebe, vnímám prostou, nezáludnou atmosféru země a něco mi nechce jít do hlavy. Čím to bylo, že právě Kambodža si zažila tak hrůzného vraždění, o němž skýtají jen nedokonalé svědectví hory lidských lebek v jednom z pnompenhských muzeí? Co se zvrtlo v myslích národa jinak tak vlídného a úsměvného, že se v něm našli zezvířečtělí kati celých milionů? Z jakých úvah či pocitů vyšlo jejich řádění? Zkusme najít odpověď, neboť nelze jen tak chodit a dělat že nic.

Kambodža bývala spolu s Vietnamem a Laosem francouzská kolonie. Ne však, jako mnohé jiné, země primitivní; měla svou bohatou domorodou vrstvu, své intelektuální kruhy a své staré rody včetně královského. Ze všech těchto prostředí byli vysíláni mladí lidé za vzděláním do západních zemí, povýtce do Francie. Není zcela známo, jakým vědám se na tamních univerzitách vyučili, zato ale nasákli až po uši intelektuálně ideologickými módami, jaké se právě tou dobou mezi evropskými vzdělanci nosily. Francouzští kolonizátoři po nějakém čase ze země odešli a byl vztyčen prapor nezávislosti; a mladí intelektuálové se vrátili z Paříže, aby zaujali přední místa ve své vlasti. Učení radikálních myslitelů, jež na univerzitách tak dychtivě vstřebávali, se nyní hotovili uvést do praxe.

Dopustili se při tom jisté chyby. Studovali na Západě dlouhá léta, a přitom jej nepochopili. Netušili, že si jejich učitelé a pokrokoví myslitelé jen tak hrají, vyhlašujíce z kateder různé důmyslné myšlenkové školy, směry a módy. Že by je samotné ani nenapadlo se jimi řídit, zříci se svých platů a profesur, svého pohodlného živobytí, a oddat se jimi hlásané proletářské prostotě, v níž člověk člověku není vlkem. Asijský mozek prý - četl jsem o tom jakousi studii - je inteligentnější než evropský. Vyššího IQ dosahující. Jenom nedovede tak dobře odhadnout, co je v Evropě míněno vážně a co plyne z přemíry myšlenkové hravosti. Nikdo mladým Kambodžanům z dobrých rodin neřekl, že je opravdovost hlásaných teorií snadno rozpoznatelná: podle ochoty, s níž je jejich tvůrce připraven je uplatnit ve vlastním životě. Jean Paul Sartre a jiní bohové evropského intelektuálního nebe se roztáčeli před katedrami, hlásali ideologii činu - jakéhokoliv, hlavní jim bylo vyjádřit se činem - a nevšimli si smrtelně vážných tváří kambodžských posluchačů, vštěpujících si každé slovo do své učenlivé asijské paměti.

Přešlo několik zvratů, jimiž byl odstraněn zbytek starého řádu, a bývalí studenti - mezi nimi budoucí arcivrah Pol Pot - převzali vládu. Okamžitě se jali vyjadřovat činem, jak o tom slyšeli v Paříži. Namísto hnilobné, zisku oddané měšťácké společnosti se rozhodli zřídit společnost prostou, venkovskou, v níž se žije jednoduše, avšak šťastně. Osvobodit se od diktátu peněz. A jelikož byli odkojeni slovní radikálností svých učitelů, vzali to od podlahy. Vyhnali v jediném dni všechny obyvatele měst, včetně nemocných. Kdo neutíkal vstříc šťastnému životu dost rychle, byl zastřelen, případně utlučen klacky, jelikož revoluce trpěla nedostatkem munice. Peníze i veškerý obchod byly zrušeny a obživu si od nynějška všichni měli radostně a svorně obstarávat v rolnických komunách pod dohledem ozbrojených gard. Kdo cekl, odskákal to. Experiment nakonec skončil zásahem vietnamské armády a nastalo počítání lebek. Napočítalo se jich něco mezi jedním a dvěma miliony, což je dost, uváží-li se, že celá Kambodža čítá kolem osmi milionů duší.

Při takových číslech se nikdo nevyhne otázce, kdo je tak strašnými zločiny vinen. Jen samotný Pol Pot a jeho zabijáci? Opravdu jen on? Nejsou v té vině aspoň zčásti namočeni i západní studentští revolucionáři šedesátých let, běžící snaživě se stádem poslední módy? Či snad dokonce sami důmyslní pařížští myslitelé, jen tak nepříliš vážně se roztáčející před svým učenlivým, legrace neznajícím kambodžským posluchačstvem? Snad jen nebesa to rozsoudí. K jedné otázce se ale musím vrátit znovu, jelikož jsem s rozumem v koncích: kde se mezi mírným, slušným kambodžským lidem vzala ta krvavá posedlost. Ty kohorty zběsilých vrahů. Snad že je nebezpečné říkat prostému, důvěřivému člověku, že má všechnu pravdu světa a že je jeho svatým úkolem ji prosadit, na hory lebek se neohlížeje. V tom ostatně nebyli Pol Potovi krvaví holomci sami, ledaže byli výkonnější než jiní.

Co tak medituji, vidím se po výmolovité silnici kolíbat nákladní auto, plné mužů v maskovacích uniformách. Nu ano, už to nejsou Pol Potovi řezníci, nýbrž královská armáda. A jede pravděpodobně někam odstraňovat miny, což je zaměstnání záslužné a nikoli zrovna bezpečné. Ale třebaže jsou to Kambodžané, neusmívají se. Dívají se zarytě a přehlíživě, jako... Podivné. Jako by se oblečením uniformy z nich stal kdosi jiný. Kdo ví, co všechno se skrývá na dně jejich duší a co se může probudit neuváženým slovem, gestem, povzbuzením k pýše.

Všechno to skončilo náramně smutně. Místo šťastné venkovské společnosti se z Kambodže stala země žebráků, což je okolnost, týkající se dnešního návštěvníka nejtruchlivěji. Víte, znám i jiné země, v nichž je masová žebrota neodmyslitelný jev, z nich na prvním místě Indii. Přesto nemívám ve zvyku se celý rozdat, vidím-li napřaženou dlaň, jelikož je mi známo, že ti skutečně ubozí většinou nežebrají a žebrák že není ten ze všech nejchudší, nýbrž zpravidla nejdrzejší. V Kambodži je tomu jinak. Ještě jsem nikdy nerozdal v tak krátkém čase tolik almužen a bylo mi smutno, že ji nemohu dát každému, protože tolik malých bankovek jsem každého rána nesehnal, když jsem se vydával na obhlídku angkorských chrámů. Už večer jsem se staral, abych nashromáždil dost storielovek (v přepočtu zhruba osmdesát haléřů českých) ale rozdal jsem je během první půlhodiny. Beznohým mužům v cárech vojenské uniformy na přístupové cestě k chrámu Angkor Wat, kteří si přivodili zmrzačení při odstraňování min. Beznohým sedlákům, kteří se dočkali téhož na svém vlastním rýžovém poli. Beznohým dětem, pod nimiž vybuchla mina při hře. V tomhle ohledu je Kambodža asi země z nejsmutnějších, třebaže je zároveň i z těch, do nichž je možno se zamilovat.

8. Chrámy v džungli

Ale pozoruji, že jsem ještě neřekl ani slovo o Angkoru, kvůli němuž jsem tu cestu vlastně podnikl. Mohl bych začít všelijak, ale pro začátek povím zkrátka, že Angkor je pro mne, aspoň do chvíle, kdy uzřím něco ještě velkolepějšího, div světa číslo jedna. Slyšel jsem nějaké srovnání s egyptskými pyramidami, ale je to srovnání nevýstižné. Protože pyramida, víte, to je jen taková hrozně velká hromada kamení, srovnaného do geometrické formy. To už sám královský chrám Angkor Wat, nejmohutnější, ale zdaleka ne jediný, je tatáž kamenná masa, ale s neuvěřitelnou jemností umělecky zpracovaná. Ale k Angkor Watu se ještě dostanu.

Celý chrámový areál je nepravidelná, obrovská rozloha porostlá džunglí, k vzdálenějším chrámům je to dobrých třicet kilometrů. Do Angkoru se vydává třídenní vstupenka, ne zrovna levná - přijde ten špás bledou tvář na čtyřicet dolarů, kdežto tváře místní to mají levnější - a opravdu, tří dnů je právě tak dost. Ne že bych už měl všechno prohlédnuto, to ani zdaleka, ale že se nedokáži udržet při plné pozornosti. Jsem, jak by se tak česky řeklo, nachrámovaný až po uši. S tím je nutno u prohlídek tak rozlehlých komplexů jako Angkor počítat.

Silnička ze Siem Reap k branám Angkoru je jedna z mála asfaltovaných komunikací v celém království. Nějakou chvíli se ještě jede mezi domky a poli, míjím školní děti na kolech, muže s obrovskými otepmi palivového dříví rovněž na kolech, ženy jedou na trh, kola do neuvěřitelna ověšená banány, zeleninou a jiným zbožím, až silnička velne do džungle. Vše tichne, tajemstvím prosycené ticho vystřídá lidský hlomoz. Okamžitě poznávám, čím se liší Angkor od jiných světových proslulostí: na rozdíl od nich neleží uprostřed parkovišť, suvenýrových bud a jiného tartasu, nýbrž v tichém, poněkud tajuplném přítmí, kam lidský shon nedoléhá. Lesní krajinu protíná široký příkop, kdysi patrně zatopený vodou, nyní však už zarostlý, jen místy probleskují malá jezírka s lotosy; to zřejmě bývala hranice města, v němž přebývali kambodžští králové. Přes příkop vede kamenný most, který mi jaksi připomíná most na Valdštejně, ledaže jej místo pískovcových svatých lemují řady - démonů? Skřítků? V každém případě kamenných postav se špičatými čepicemi, třímajících pod paždím dlouhatánské břevno. Břevno vpředu vybíhá do podoby devítihlavého hada Naga. Za příkopem temně ční brána, již také drahně obrostlá vegetací, z níž shlížejí obrovské kamenné tváře. Mají to prý být podobizny nejslavnějšího z kambodžských králů, Džayavamana VII., stavitele většiny chrámů. Můj dojem je však jiný. Jako by se na mě dívalo cosi mimo čas a prostor, jako by se kamenná tvář jemně usmívala a říkala, co vy víte, vy dočasní návštěvníci země...

Po nějaké chvíli se lesní přítmí rozsvětlí a zaleskne se vodní hladina. Rozlehlý čtverec vodní nádrže, v níž se zrcadlí stupňovité pagodové věže, štíhlé obrysy cukrových palem (jsou dobře dvakrát tak vysoké jako kokosové), kamenný most jako by značil přechod z vezdejšího života k věčnosti. Praví se, že pohled na siluetu chrámů od západní strany má symbolizovat smrt. Hledím-li pozorně a pohroužím-li se až na samé dno své duše ... snad ano. A ne-li smrt, tedy něco jiného, stejně nevýslovného. Je na světě málo pohledů tak fascinujících.

Kamenná hráz je plná návštěvníků, z nichž jen malou část tvoří turisté ze západních zemí. Většinou jsou to buddhističtí mniši v červených nebo temně žlutých hávech a zástupy Kambodžanů, přišedších se poklonit největší svátosti své země. Prostoupím temným vchodem chrámové hradby a dám se do obdivné prohlídky reliéfů, soch, říms, portálů, věží, není plochy, aby nebyla překypujícím lidským důmyslem přeměněna v hru půvabných a přece dech beroucích detailů... Ale cítím, že takto lze ten kamenný zázrak možná probádat, ne mu však porozumět. Všechno je příliš málo, nedovedu zplna popsat tu prazvláštní, tajemnou atmosféru, již angkorské stavby vyzařují; nelze ji pochopit a tím méně zachytit písmem.

Měl bych ... ano; asi bych měl zůstat sedět, vypudit z hlavy všechny myšlenky a otevřít se plně kouzlu, jak to dovedou buddhističtí mniši. Ale neumím to, jsem neklidný člověk Západu, jejž po několika minutách už zase jeho nepokoj štve dál. Ale aspoň Angkor Wat obejdu ze všech stran, i z té východní, kam jen málokdo zabloudí. Otvírají se vždy nové pohledy, vždy jiný závan kouzla. Světský život se harmonicky mísí do nadsvětské nálady, vesnické děti se máchají na kraji nádrže a potěšeně vřískají, buvoli nehybně spočívají ve vodě, že jim jsou vidět jen nozdry a rohy. Nevědí nic o posvátnosti té lázně, hovada hloupá.

Ledaže je všechna ta nádhera a posvátnost už zřetelně pomíjivá. Nestane-li se něco závažného, rozpadne se časem celý Angkor Wat na hromadu zelenkavého glaukonitického písku. Už teď je jeho kámen navětralý až běda, celé pláty se odlupují a odpadávají, půvabné figurky tanečnic, bohyň a princezen ztrácejí podobu, mnohde lze v rozměklém pískovci rýt prstem. Světová veřejnost ví o vzácnosti Angkoru a mezinárodní organizace věnují na jeho výzkum velké peníze; ale snad že se archeologům lépe líbí proslavit se odhalováním stále nových a neznámých chrámů hlouběji v džungli, k opravě největšího z nich se zatím nikdo nemá. Snad k tomu dojde brzy. Ne-li, mohou příští generace znát tajemný obraz Angkor Watu už jen z fotografií.

Kus dál se nachází jiná pamětihodnost, neméně proslulá, ale jiného druhu: byl-li Angkor Wat nejpřednějším svatostánkem někdejší kambodžské říše, byl Bayon sídlem samotných králů. Zpovzdálí vypadá jako velmi ježatá hromada šedého kamení, v níž je těžko nalézt nějakou soustavu; teprve přiblížím-li se, rozpadne se do labyrintu teras, věží, temných chodeb a schodišť, což vše opět střeží obrovské, lehce se usmívající kamenné tváře. Cosi oranžového se mi zakmitne okrajem pohledu; v temnu malé síňky před kamennou soškou Buddhy zívá a nudí se buddhistický mnich. Trhne sebou, jak zočí bledou tvář, a hned se dá do náramného modlení a klanění, přičemž skuhravě prozpěvuje. Nelze jinak, už se mě zmocnil, okuřuje mě vonnými tyčinkami a krákoravě vyzpěvuje požehnání, za kteroužto službu je nepříliš vtíravě, ale přece jen vyžadován dar. Nu, pět set rielů to spraví, mnich je spokojen, uctivě se usmívá a přidá ještě nějaké požehnání navíc. Což, nepodceňuji moc svatého muže, třeba mi ještě bude cestou k užitku.

Vyzvednu si svého průvodce a jedeme dál, cestami v džungli od chrámu k chrámu, každý je jiný, některý jen jako vysoké trosky černého kamení v houšti džungle, jiný v podobě širokých, do volného kraje obrácených teras, vše posázeno kamennými podobami lvů, devítihlavých hadů, slonů a všeličehos jiného. Bylo by asi užitečné se trochu lépe obeznámit s buddhisticko-hindskou symbolikou, jíž je zde všechno naplněno. Chrámy Preah Ko, Bakheng, Pre Rup, Banteay Srei, Banteay Samré ... už druhý den si nevzpomenu, kde jsem to vlastně byl.

Angkorský komplex je pozůstatkem někdejšího královského hlavního města z dob, kdy Kambodža nebyla tou malou a ubohou zemí jako dnes, nýbrž slavnou a mocnou říší. Také značně rozlehlejší; patřilo k ní všelicos od Vietnamu až po barmské pomezí; a kam nedosahovala jejich moc, to aspoň kambodžští králové přepadali a pustošili. Ba, slavná říše to byla. Jenže slavné říše obvykle nepožívají lásky svých méně mocných sousedů, jak lze až podnes spatřovat, a když slabý soused oklikami dějin zmohutní, obvykle to svému bývalému trapiteli spočítá i s úroky. To se stalo i mocné říši kambodžské, když mimo nadání zmohutnělo Thajsko, a jak nemohlo být jinak, kambodžským králům to spočítalo. Tu se ukázalo, že Angkor leží příliš na ráně, je těžko hájitelný a k pobytu nebezpečný; i opustili osláblí králové své hlavní město, ač posvátné a plné divů, a založili v bezpečnějším vnitrozemí nové sídlo Pnom Penh, v němž jejich potomek sídlí až podnes. Angkor v krátkém čase upadl v zapomnění a zarostl hustou džunglí, z níž spletí kořenů a lián jen tu a tam vyhlédaly věkovité kamenné tváře, nehybně se usmívajíce. Tak jej nalezli po staletích francouzští archeologové a jejich úžas byl z největších, jaké kdy kdo zažil.

Než se dali do vyprošťování Angkoru z objetí kořenů a lián, pořídili řádku kreseb. Jsou fascinující, dech beroucí.Snad že by byla škoda, aby něco z té úžasné atmosféry nezůstalo zachováno, rozhodla se kambodžská památková správa ponechat jeden z chrámů takový, jaký byl před sto lety: v rdousivém sevření džungle. Je to chrámový komplex Ta Promh. A třebaže tajemné, napůl strašidelné ovzduší naplňuje celou oblast Angkoru, zde se ještě znásobuje. Úplně se dá krájet. Duchové, strašidla džungle, přízraky někdejších králů se jen tak třepotají v povětří a šramotí v houštině.

Domníval jsem se před třemi lety na jednom místě v Indii, že jsem poznal ono tajuplné město v džungli, kde Kiplingův Mauglí našel svůj poklad. Teď vím, že jsem se mýlil; muselo to být zde. Zdi, portály, věže, dlouhé a temné chodby, v nichž slyšíš jen vodu odkapávat od stropu, hromady sutin, to vše obepnuté obrovskými kořeny jako chapadly chobotnice. Spleť lián, hustá zeleň, dusno a nehybno, koruny pralesních obrů se spínají kdesi v nesmírné výši, občasný sluneční paprsek, který jimi pronikne a prchavě se zatřpytí ... cosi podobného svaté hrůze sevře duši osamělého návštěvníka. Možná že je rozhodnutí ponechat jeden z angkorských komplexů v původním stavu poněkud pochybné; lze spočítat, kdy džungle pohltí a rozdrtí svými chapadly Ta Prohm úplně. Ale zatím je to úžasný zážitek a jsem rád, že mi jej život dopřál.

To by tak mohlo být z angkorských pozoruhodností při zběžné prohlídce všechno; ale můj motocyklista mi s poněkud tajemným pohledem sděluje, že by pro mě měl něco zcela speciálního, za drobný příplatek ovšem. Chrám Bantheay Srei, ležící dost daleko na východě, na samém okraji archeologické oblasti. Trochu to ve mně hrklo; o chrámech Batheay Srei jsem cosi četl a bylo to dost znepokojující. Moje příručka mluví o velké kráse, ale také o nebezpečí. Ještě zcela nedávno tam prý záškodníci přepadli skupinu amerických turistů a všechny je postříleli. Také že se tam nesmí jen tak; je třeba povolení a ozbrojeného doprovodu. Avšak jiné zvěsti praví, že ozbrojený doprovod prý zpravidla při prvním výstřelu uteče, takže je to podnik povážlivý a příručka od něj odrazuje. Ptám se tedy domácího, vyptávám se večer v restauraci, ale všichni jen radostně kývají hlavou a říkají, ano, ano, to všechno bylo, ale nyní je ten výlet zcela bezpečný. Jakýsi červ pochybnosti ještě ve mně hlodá, ale určité riziko už je kořením cestovatelství, rozhodl jsem se je vzít na sebe.

I ukázalo se, že Bantheay Srei je ... inu, chrámový komplex jako jiné, jen s tím rozdílem, že zatímco jiné chrámy jsou zbudované z měkkého, rozpadavého kamene, je tenhle vytesán z tvrdého křemenného pískovce červené barvy, vzdorujícího větrání, takže reliéfy, sošky a kamenořezby jsou až do nejdrobnějšího detailu čerstvé a zachovalé, jako by je sochařovo dláto opustilo teprve včera. V paměti mi též utkvělo, že mi rýži se zeleninou a kuřetem v nedalekém bambusovém přístřešku předložila dívka tak krásná, jaké se ani v této zemi hezkých žen nevyskytují na každém kroku. Jsou to vůbec pěkní lidé, Kambodžané, i když ve srovnání s evropskými hromotluky poněkud kapesní.

Cesta zpátky vede domorodými vesničkami, rýžovými poli, háji a útržky džungle. Ještě před dvěma lety tudy neprošel ani pes, sděluje mi můj řidič, tak bylo všechno zaminované. Ale výjimečně prý není správné přičítat to nadělení Pol Potovi, o zamoření minami se v Kambodži postarali Vietnamci. Všude se lesknou menší i větší vodní hladiny, v loužích a tůních stojí po pás domorodci a rybaří do sítí a vrší. Kambodža je prostoupená vodou a je to znát, její sytá, lesklá zeleň nevadne a nešediví jako v jiných koutech Asie. Její krajina není snad plná monumentálních zázraků, ale je pěkná a příjemná na pohled. Také čistá; nikde se neválí plastikové cáry a jiné civilizační pozůstatky, jakých umí být plné například sousední Thajsko. Ne snad pro nadměrnou pořádnost domorodců; ale Kambodža je dosud země tak chudá, že každou plechovku, každý sáček, byl-li odhozen, hned někdo sebere a odnese si jakožto předmět vhodný pro domácnost.

Odcházím z Angkoru s pocitem, že jsem právě byl obohacen vjemy, jakých dává i ten pestrý a starobylý asijský svět málo. Jedním z nevypověditelných zážitků, jež musí člověk udělat sám, jelikož lidský dav ruší posvátné tajemno. Ale mísí se mi s ním pocit jiný, světštější: k čemu to proboha všechno bylo? K čemu kdo potřeboval ty stovky obrovských chrámů, někdy až chrámových měst? Buddha jistě ne; Buddha byl zvěstovatel pokorný a skromný, jistě by si takovou pompu nepřál. Snad tedy kambodžští králové, Džayavaman I. a po něm celých pět století následovníků? Stavěli zde pomíky ani ne tak své víře, jako vladařské pýše a samolibosti? Buď jak buď, vysílilo to Kambodžu nesmírně, neboť třebaže to byla říše veliká a mocná, jejím jediným bohatstvím byla rýžová pole. Prostředky vybičované z poddaného obyvatelstva musely chybět jinde, a tak sláva a krása angkorských staveb byla příčinou jejího konečného zhroucení. Jak poučné až podnes pro všechny, kdož chtějí stavět pomníky své slávě!

Ještě mi zbývá půlden, a protože jsem z kambodžské krajiny viděl poměrně málo, chci jej využít: požádám svého motocyklistu, aby mě zavezl k jezeru Tonle Sap. Ukáže se, že je to podnik trochu nesnadný. Jezero je sice nedaleko, ale leží v ploché krajině, celé porostlé rákosinou a protkané bludištěm průplavů, k volné hladině se nelze po souši dostat. U hráze však kotví motorové čluny, po nějakém smlouvání se dohodnu na ceně projížďky a vyplouvám. K jezeru směřuje široká vodní cesta, lemovaná rozlehlou rybářskou vesnicí. Rybáři však nebydlí v domcích, nýbrž na džunkách, bárkách, pramicích a jiných plavidlech. Je zde i škola na vodě, i opravny člunů, i obchody, každou chvíli míjím pramičku, do výše naloženou ovocem a jinými produkty. Byla by to takhle zajímavá, exotická podívaná, ledaže trochu páchne. Nu ano, ta jistá zařízení na plovoucích obydlích představuje díra v palubě, a je-li obydlí mnoho... Až za hodinu se rákosinatý obzor otvírá a objevuje se širá hladina, druhý břeh není vidět, jako na moři. Jenže to i jako na moři houpá a hází, ještě se převrhneme, raději pryč odtud.

A to by tak bylo z Kambodže všechno. Bohužel. Neměl jsem se dát poplašit pověstmi a nechat si pro ni víc času. Nu, snad až jindy. Cítím, že Kambodža není z těch zemí, jež si odškrtnu a víc se tam nepodívám, neboť je nejen pěkná a plná zajímavostí, ale také sympatická, do jaké se člověk vrací rád. Ledaže to budu muset udělat dost brzy, dokud ještě požívá pověsti země nebezpečné, v níž jde o holý život. Až strach poleví ... nechci vidět ten ruch a tu tlačenici. Jest se obávati, že na kamenné hrázi před chrámem Angkor Wat to bude jako na pražském mostě.

9. Barmské složitosti a klopotná cesta do Mandalay

Slušné a solidní firmy si vystačí s jménem po zakladateli. Firmy zničehož nic přejmenované budí nedůvěru; asi že už ostuda a dluhy dosáhly meze, kdy samo jméno křičí Pozor! a je třeba nového. Pročež mi nemějte za zlé, budu-li v následujících řádcích užívat pojmenování starých; ostatně není každý povinen vědět, jaký přejmenovací úmysl právě pojala která vláda za devatero moři. Budu totiž vyprávět o zemi jménem (starým) Barma; a ať chci nebo ne, bude mé vyprávění nejspíš zabarveno nesouhlasem. Mám k němu víc důvodů, ale ten první je instinktivní nedůvěra k přejmenovaným firmám. Barma se totiž nyní nazývá Myanmar, jestli to nevíte.

Vstup do ní není právě snadný, ale to je pokrok. Před nějakým časem nebyl možný vůbec, což se pak začalo pomalu, neochotně a z důvodů spíš zištných měnit: barmské načálstvo objevilo turistiku jako zdroj deviz. Po souši do Barmy vniknout nelze, jediný bod, na němž může stanout noha poutníkova, je letiště hlavního města Rangúnu (kterýžto však nyní slove Yangon). Všechny ostatní hraniční přechody jsou buď v rukou různých povstaleckých vojsk, nebo jsou sjízdné leda pro tank, což je ovšem v Barmě běžný stav; poslední totiž, kdo se zde zabýval něčím tak pošetilým jako stavbou silnic, byli nenávidění britští kolonialisté. Ani letecký vstup není zvlášť povzbudivý. Cestovateli, majícímu už své zkušenosti, se hned dostane upozornění, kde se to octl: neujde ani deset kroků a čeká ho povinná výměna valut. Musí vysolit na dřevo tři sta dolarů, za něž nedostane týž obnos v místní měně zvané kyat (čti čat), jak by se někdo mohl domnívat, nýbrž jakési kupony, podobné tuzexovým bonům neslavné paměti. Avšak připusťme, že na rozdíl od nich jimi lze platit nejen ve vybraných prodejnách, ale po celé širé zemi barmské; i tážeme se, jaký je účel toho moudrého opatření. Je takový, aby se kapitalistický peníz dostal do ruky vládě a ne nějakým pokoutním kupčíkům. Při návratu, rozumí se samo sebou, si zbylé kupony může cestovatel strčit za čepici, jelikož se zpět nevyměňují.

Nu, chci-li v Barmě zůstat tři týdny, právě tak ty tři stovky dolarů utratím, takže nemusím transakce litovat. Ale jinak barmská vláda na svém chytrém opatření spíš prodělává. Turisté přicházejí pořídku, mnohem vzácněji, než jaké bylo přání dolarů chtivé vlády, a chovají se mnohem úsporněji, než jak se v některých mozcích vytvořila představa o rozhazovačném západním turistovi. Tři neděle v Barmě, nu, je to trochu dost pro normální nervy; ale na týden, na deset dní by se ledakdo ze zvědavosti podíval, když už třeba je vedle v Thajsku. Ale nepodívá se, aby mu pak v peněžence nezbyly neupotřebitelné kupony.

Neboť Barma, obracejme to jak chceme, je diktatura. Systém totalitní, a ještě spíš totalitní než systém, protože o nějakém systému mluvit by byla nadsázka. Do světa prosáklo něco zpráv o statečné obhájkyni lidských práv paní Aung San Suu Kyi, která za zásluhy svého boje dostala Nobelovu cenu. Bohužel byla jí i celé Barmě dobrá leda k tomu, že na ni bylo uvaleno domácí vězení; bez Nobelovy ceny by bezpochyby zakusila vězení nedomácího. Barmská diktatura má kočičí život a neodstraní ji tak hned nic. Přitom všechno začínalo tak nadějně.

Barma bývala dosti bohatá kolonie. Produkovala leccos, co jí vynášelo exportní příjmy, například drahokamy, ale zejména rýži, v jejímž vývozu byla jeden čas první na světě. Uplynula válka, japonská okupace a po ní ještě krátké pokračování britské správy, načež získala samostatnost. Předpoklady k ní měla dobré a jeden čas to i docela slušně vypadalo. I jakási mezinárodní reputace tu byla, takže druhým poválečným tajemníkem Spojených národů byl zvolen Barmánec U Thant. Pak už to ale začalo jít z kopce. Je to jen můj soukromý názor, ale zdá se mi, že hlavní příčinou úpadku - nejen Barmy - bývá v takových případech převaha negativních koncepcí nad tvůrčími. Nedotvoří se ničeho, kdo stále jen křičí »ne«. Do čela státu se postavili ti, kteří si ve světě sice vydobyli obdiv jako bojovníci proti kolonialismu, imperialismu a jiným -ismům, jinak ale jim nebylo jasné, co chtějí dělat s výjimkou různého odstraňování, rušení, bourání a okázalé nenávisti k bývalé koloniální metropoli. I z britského Commonwealthu tehdy Barma hněvivě vystoupila, aby už neměla s Brity pranic společného. A opravdu, nemá až podnes, nikoli však ke škodě Britů.

Ale samozřejmě nedovedli demokratičtí vůdcové nenávidět dokonale. Jako nezřídka za takových okolností uchopili věc do rukou mladí, pokrokoví důstojníci a ty demokratické břídily zčásti povyházeli, zčásti pozavírali. Náhodou byl po ruce i jistý veliký osvědčený rádce, a co osvobozenému lidu poradil, netřeba dlouho hádat. Zavést revoluční pořádek. Vědecký společenský systém. Ten pak už samočinně povede k zářným zítřkům, jak ani jinak být nemůže.

Nu dobře. Mladí důstojníci se mezitím povýšili na generály a dali se do uskutečňování vědeckého systému. Jen jednu z rad jim jaksi bylo zatěžko uvést v život: barmský lid je hluboce, do dřeně kostí věřící, a s ateismem, byť i vědeckým, si na něj nikdo nepřijde. Je tak neuvědomělý, že dá přednost Buddhovi před zářnými zítřky. To generálové moudře uvážili a vypustili do světa pozoruhodného křížence socialismu s buddhismem. Vynašli pro něj i rozkošné jméno: socialistická cesta do nirvány, opravdu, nic si nevymýšlím. A tak nirvánovali a nirvánovali, až se donirvánovali třetího místa v žebříčku světové prosperity, ovšemže odzadu. K tomu ještě absolutní izolace od zbytku světa, což však jim ani jejich rádcům nebylo nijak proti mysli.

Nadešel ale rok devětaosmdesátý a jako leckde jinde, i v Barmě čas oponou trhnul. Osvědčený rádce najednou nebyl schopen poradit ani sám sobě a barmští generálové se vážně zamysleli. Zvykli si na moc a přišli na chuť i různým praktikám, nevedoucím právě do nirvány, zato však vlastní kapse velice příhodným. A jak už byli ducha vojensky řízného, vyhlásili konec nirvánového socialismu. Teď nastane kapitalismus, holenkové. Tržní systém. Peníze, špinavé nebo čisté, jsou nám všechny dobré a ze všech nejlepší dolary.

V zájmu pravdivosti nutno říci, že cosi se opravdu pohnulo. Drobná podnikavost, vždy v lidech zakletá, se probudila a dala vyrůst tisícům malých živností. Pohříchu rázu spíš obchodního, hospodám, krámům, krámkům i krámečkům, i jen tak po zemi rozloženému brakovému, z Thajska pašovanému zboží, nad nímž dřepí na bobku podnikatel a za ukrutného řevu si hledí vydělat pár kyatů. Že by ovšem někdo také něco vyráběl, tak daleko nově probuzená podnikavost nejde. Barma se ze svého třetího místa odzadu pozvedla a je to znát. Zvedání se však zastavilo na ještě pořád dost ubohé úrovni a dál už sotva půjde. Nemůže jít, není-li vůle ani schopnosti vedle obchodování i něco vytvářet.To tedy k historickým kořenům stavu, s nímž se dnes poutník v Barmě setká. Avšak kořeny ho v první chvíli zpravidla tolik nezajímají jako spíš otázka, kde má směnit své tuzexové bony za místní měnu. Děje se tak, jak zkušený čtenář zajisté uhodne, u veksláků. Ledaže se rangúnští veksláci neplíží ulicemi za tajemného šepotu change, wechseln, change, nýbrž lze dolary i kupony směnit u každého prodavače kokosových ořechů, sice nelegálně, ale naprosto veřejně.

Komu se nelegálnost příčí, může ovšem navštívit i Státní banku republiky Myanmar. Musel by ovšem být úplný ... teď nevím honem co, protože i v Čechách hojně vzývaný živočich by byl naprostý inteligent proti takovému šílenci. Za mé návštěvy vyplácela banka za dolar 7 kyatů. Vekslák 350.

(Připsáno v únoru r. 2002: dozvídám se právě, že se bankovní kurs kyatu vůči dolaru vcelku nezměnil, avšak vekslácký vystoupil na 800, tendence setrvalá.) Proč si za takového stavu Barma ještě drží banku, jest záhadno. K nějakým bankovním transakcím ne; bezhotovostní bankovní provoz je zde věc zhola neznámá. Poněkud jsem se vyděsil, když mi vekslák podal přes pult moje kyaty. Byly všechny v dvoustovkách, což dohromady činilo takový kopec špinavého papíru, že jsem měl potíž jej někam uskladnit. Barmský občan však takové starosti nemívá, protože ani těmi kyaty zvlášť neoplývá. Dozvěděl jsem se, že běžný zaměstnanec pobírá v přepočtu kolem deseti dolarů měsíčně, dobře placený patnáct. Ceny jsou sice podstatně nižší než v Evropě, zadarmo se ale také nežije. Sami vládnoucí generálové si nepřidělili platy vyšší než sedmdesátidolarové, v čemž ovšem nejsou zahrnuty výnosy milionových kšeftů, jimiž si strkají do kapes všechno, co nevyplundrovaného ještě v Barmě zbývá.

To cizinec na vlastní kůži nepocítí, ledaže je protivné, jak se mu v peněžence kyaty míchají s dolary a kupony, čímž vzniká mírný zmatek. Také se mi hned podařilo někomu zaplatit místo třiceti kyaty třiceti dolarovými kupony; ale ten dobrý muž se jen vesele smál a na můj omyl mě upozornil. Mohl si bez mrknutí oka kupony nechat a přijít tak k svému tříměsíčnímu platu, ale neudělal to. Taková je Barma: chudá až k pláči a poctivá k dojetí. Až na nějaké to drobné ošizení, zajisté.

Rozhodl jsem se nechat si krásy metropole až na závěr a vypravil jsem se autobusem do Mandalay. Bývalo to poslední hlavní město barmského království, než mu Britové udělali konec. Je vzdáleno od Rangúnu nějakých pět set kilometrů, což při rychlosti, jakou tak obvykle barmský autobus vyvine, obnáší patnáct hodin jízdy. Ve vší skromnosti dodávám, že jsem jel nejdražším, nejluxusnějším autobusem, jaký se vyskytl. Ne že bych byl tak rozhazovačný, ale měl jsem přece jen jakous takous záruku, že se ten stroj cestou nerozpadne. Vehikly levnější se rozpadají téměř zpravidla. Za noční jízdy lze často zřít u silnice drobné ohníčky, kolem nichž odevzdaně táboří pasažéři a čekají, až buď řidič ten svůj krám nějak slátá a sdrátuje, nebo až je za dva za tři dny přijede odvézt někdo jiný. Zaplatil jsem za ten luxus dva tisíce kyatů neboli asi dvě stě korun českých, což srdcem čtenářovým patrně zvlášť nepohne. Ale pro barmského človíčka je to polovina měsíčního příjmu, takže lze říci, že se mnou jeli samí lepší lidé, kteří si mohli takovou rozmařilost dovolit. I oni však museli snášet tu klátivou, drncavou noční jízdu, kdy na mne šly záchvaty mořské nemoci a klnul jsem sám sobě, co mě to s tou Barmou napadlo.

Nejhlavnější barmské silnice mají šířku tak asi cestiček ve Stromovce, nejsou ale ani zdaleka tak pěkně udržované. Naštěstí není provozu moc, takže když se potkají dva náklaďáky, mají dost času provádět vyhýbací tanec, přičemž se otírají bočnicemi a naklánějí se až těsně před bod převržení. Musím zdůraznit, že zdlouhavá procedura míjení probíhá v klidné a věcné atmosféře, nikdo netrpělivě nenadskakuje a neprovolává zoologické názvy. Občas se při vší pomalosti dožene něco ještě pomalejšího; tu si evropský cestovatel řekne, no těbůh, tady se přece nedá předjet, nejspíš se za tou rachotinou povlečeme až do Mandalay. Avšak hle: řidič lehce houkne, rachotina ustoupí až nad samý příkop a autobus se proplouží. Při vší děravosti a nedostatečnosti barmských dopravních tepen jsem nikde nezažil nervózní vztekání, ukazování převahy a jiné silniční tanečky, jaké bývají obvyklé v evropských zemích, v některých pak obzvláště.

Ať jsou barmské silnice jakkoli bídné a vehikly zchátralé: od barmských řidičů by se ledakdo mohl učit ohleduplnosti.Luxus dražšího autobusu má i své pochybnější stránky, což se projeví hned po rozjetí: řidič zašoupne do videopřístroje kazetu a už to jede až do samé půlnoci, film za filmem, buď díla s protikoloniálními náměty, nebo sladce nyvé zamilovanosti takového typu, jaké se nás točívaly někdy v čtyřicátých letech. Tak hloupé, až jsou dojemné. Ucpávky do uší a klapky na oči jsou zcela nezbytnou součástí cestovatelovy výzbroje i jinde, ale v barmském autobusu obzvlášť. Zbytek noci se nějak proklimbá, a než nastane den, je zde nový rámus, tentokráte však zbožný: hodinu za hodinou se z reproduktoru linou litanie buddhistických posvátných zpěvů. Jsou to dvojverší na stále stejnou melodii, končící pokaždé slovy - že jó. Nebo jsem tomu tak aspoň rozuměl. Ale pravda, ještě pořád jsou snesitelnější než povyk gerojských filmů.

Přitom, tak pravím, celé Mandalay za to utrpení nestojí. Nevím, proč se tak houževnatě udržuje v průvodcích jako jeden z hlavních cestovních cílů v Barmě. Je to velké, hlučné, špinavé, na nervy jdoucí město. Středem jeho ulic se táhne tentýž kráterovitě děravý, klikatý pruh fosilního asfaltu z britských dob, jaký tvoří silnice, po stranách pak bláto nebo prach, to podle ročního období. S blátem je do pestré směsi zadělán neřád nejrůznějšího druhu, v němž převládají igelitové sáčky. Vše pak je zdobeno červenými skvrnami plivanců, jež kolem sebe roztrušují žvýkači betelu.

Když už mluvím o nechutnostech, musím se o tomto národním nešvaru zmínit zvlášť; je všeobecně rozšířený a mimořádně ohavný. Staří i mladí kudy chodí, tudy žvýkají v jakémsi listu zabalenou směs betelového ořechu a vápna, což způsobuje nejen ty flekance, ale i zuby v podobě černých pahýlů a ústa plná červeného hlenu. Nikdy jsem si nezvykl dívat se domorodci do obličeje, když s ním mluvím, je to příliš odporné. Prý má betelový ořech mírně povzbuzující účinek a zahání únavu, proto jej žvýkají zejména řidiči. Patrně že by jinak při těch podmínkách museli vyletět z kůže.

Mandalay má ovšem i mnoho historických pozoruhodností, zejména velkých a slavných pagod. Co se pagod týče, lze je v Barmě vidět na každém kroku a většinou bezplatně. Mandalay však barmské úřady pokládají za obzvlášť dobrý objekt k oškubávání turistů, takže všude stanovily - for foreigners only, pouze pro cizince - mastné vstupné. Jinak je Barma země někdy až směšně laciná, vstupné však - oho. Ani Švýcarsko taková nemá. Chtěl jsem navštívit aspoň královský palác, který tu po někdejších vládcích zbyl. Je to stavba takhle impozantní, obklopená mohutnou zdí a širokou vodní plochou a její obvod činí mnoho kilometrů. Běhám od brány k bráně, ale všude stojí napsáno jazykem imperialistů - no foreigners. Až nakonec celý zchvácený - zkuste běhat dvě hodiny v tom úpalu po prašných ulicích - dorazím k bráně, nesoucí naopak štít foreigners only. Zaplať Buddha. Za pět dolarů obdržím vstupenku a domnívám se, že útržek takto nazvaný mě opravňuje k vstupu. Avšak ouha! Nejprve je mi předložena tlustá kniha, do níž musím zapsat: jméno, adresu v Barmě, adresu domácí, pohlaví mužské, číslo pasu, datum narození a ještě hromadu jiných věcí, na něž si nevzpomínám. Vykonav to, chci konečně vstoupit, ale opět ouha: jsem odkázán k ozbrojenci s přílbou na hlavě, jako by v tu chvíli čekal vpád nepřítele, který rozevřel tlustou knihu a...

Musím říci, že jsem do starodávného paláce dospěl ve stavu dosti dožraném. Do tlustých knih mi pak bylo se během mé cesty se zapisovati ještě nesčíslněkrát, ale dělal jsem to tak, že váhám, jak o tom mám psát. Inu, takto: všechny údaje jsem si vymyslel a vepsal do tlusté knihy slovy, jaká se v slušných písemnostech tečkují. Jen místo čísla pasu jsem si žádnou nemravnost nedokázal vymyslet, takže jsem psal Ludolfovo číslo, kam až si je ještě ze školy pamatuji. Nevadilo to nikdy nikomu. Snad jen že by se zasmál český návštěvník, kdyby po mně takový přišel - a opravdu, téhož večera vám najednou slyším - je to šalba a mam, nebo opravdu tady někdo mluví česky? Ne, jde tudy parta pocestných a povídá si česky a slovensky. Bylo z toho pěkné posezení večer nad láhví barmského piva, výměna zkušeností a adresy v notýsku. Třeba se s nimi ještě někdy setkám, s potomky českých krajánků, kteří vědí, že zážitky a zkušenosti, posbírané po cestách světa, jsou zboží nejvzácnější a není pro ně škoda peněz.

A on ten slavný palác ani nakonec nebyl nic zvláštního, bývalo by stačilo se na něj podívat zvenčí. Pozlacené stavení se sedminásobnou věžovitou střechou po čínském způsobu, červeně natřené arkády z teakového dřeva a uvnitř - nic. Jen sádrová socha posledního krále dřepí na falešném trůnu a zírá do zasmušilého prázdna síně. Pokud po králích v paláci něco zbylo, je to k nalezení nejspíš u singapurských starožitníků, jimž valut chtiví generálové všechno samkumprásk prodali. Zklamání to v Barmě nikoliv ojedinělé. Do dalších pětidolarových památečností jsem se již nehrnul, neboť skýtají za mnoho peněz věru málo muziky.

10. Ošemetnosti barmské turistiky

Mluvil jsem v Mandalay s místními turistickými experty. Zdáli se být jaksi udivení. Ano ano, přitakali, už si toho také všimli, je to zvláštní, ale turistů chodí málo. Vlastně si vláda od turismu slibovala mnohem víc. Dala nastavět drahých hotelů a luxusních zařízení, ceny stanovila takové, jaké dle jejího soudu jsou v bohatém světě zvykem (co co, vždyť oni to doma taky platí), a on jako by ten kapitalistický luxus nikdo nechtěl. Pokud vůbec kdo přijde, je to vandrovník s ranečkem na zádech a ubytuje se v levném soukromém hotýlku za tři dolary, jakých se v Barmě poslední dobou vylíhla velká síla. Stodolarovým vládním hotelům v té konkurenci jaksi dochází dech, dva takové dokonce trčí v Rangúnu nedostavěné. Podal jsem expertům stručné vysvětlení toho jevu, ale nevypadali, že by zcela rozuměli.

Jejich představa turisty je takováto: obézní pán ducatých tváří s fotoaparátem na pupku, v hubě tlusté cigáro a v kapse ještě tlustší peněženku. Je nepředstavitelně bohatý, takže nemoha své dolary utratit doma, jezdí světem a trousí kolem sebe tisíce jak koza bobky. Jest zároveň obézní turista postavou směšnou, jelikož je hloupě důvěřivý a dá se ochotně oškubat. Takoví tvorové, jak známo, obývají západní svět, kdežto světy jiné jsou obývány převážně mahárádži a majiteli naftových polí. Vlastně jen tací by měli naši drahou, deviz potřebnou vlast navštěvovat. Chodí-li místo nich jacísi šetřiví hadrníci - nu, nelze jim vstup tak úplně zakázat, leda trochu opepřit. Ale je to zklamání. Švýcarsko prý bohatne z turistiky, a my...

Druhý omyl místních expertů plyne z dlouholeté izolovanosti. Je přímo zákonité, že v zemi dlouho odloučené od zbytku světa se vyvine jakási zvláštní odrůda vlastenectví z nevědomosti. Vyjadřuje se přesvědčením, že naše drahá vlast je co do přírodních, historických i všech ostatních krás naprosto ojedinělá a nejprvnější na světě. Její kuchyně je daleko nejlepší, pivo jako křen a holky nejkrásnější. Její lid ... nu dobře, snad nepatří k těm nejbohatším, ale zato je ze všech nejdůvtipnější, nějaký přituplý cizák si na něj nepřijde. A zahraniční zbohatlíci se jen třesou na to, aby mohli všechny ty divy na vlastní oči vidět, jelikož co živi byli, něco tak úžasného nezhlédli. U nich doma se o ničem jiném nemluví, než jak nádherná ta Barma je. Přitom samozřejmě doširoka a ochotně otevřou svůj dolarový pytlík.

V prvním čase po otevření hranic se opravdu něco takového zdá nadcházet, takže se mnohá dlaň radostně zamne, aha, už je to tady, tlustí, dobře odíratelní ťulpasové jdou. Avšak brzy ... co to, proud návštěvníků slábne. Nevšimli si, experti, že dolarový ťulpas mívá notýsek, v němž si odškrtne jméno Barma, tak, tady už jsme byli, příště se podíváme ... no, dejme tomu zase na Šalomounovy ostrovy. Netuší, že je třeba něčeho víc, aby se z jednorázového sběratele zemí stal návštěvník stálý, host ze zalíbení, jemuž dobrá zkušenost s navštívenou zemí přerostla v náklonnost a sympatii, takže přijde i podruhé, potřetí, podesáté. Nesmí se mu ovšem dávat najevo, že je vepřík k odrbání. Ceny mohou být třeba i o něco vyšší, ale jednotné, ne jedny pro domácí a jiné for foreigners only. Nevymýšlet si na cizince zvláštní vchody a zvláštní předpisy, nepokoušet se zabránit mu ve styku s lidmi, beztak to není nic platné. Složité úřadování, přihlašování, odhlašování, směšných lejster vyplňování nechť odpadne zcela. Třeba to nikoho nenapadne v zemi, kde domácí lid je bez odmluvy pokorný, ale zahraniční návštěvník ze sebe nerad nechává dělat blázna. A v případě Barmy by měl příjem z turismu plynout do jejího rozvoje, do silnic a mostů, ne do nákupu čínských tanků a raket. Pak ... ano; pak ještě pořád země z turistiky nezbohatne naráz, ale její zámožnosti bude přibývat, až ... nu dobře, nemusí z ní být hned Švýcarsko. Sousední Thajsko by docela stačilo. K tomu ovšem pro samé chytráctví jen tak nedojde.

Ale málem bych byl zapomněl: kolem mandalayského paláce stojí veliké tabule s hesly. To by nebylo nic zvláštního, hesel zří oko cestovatelovo jako v každé podobné zemi všude spoustu, avšak jelikož bývají psaná v kudrlinkovitém barmském písmu, zůstává cizinec jejich moudrostí ušetřen. V Mandalay se ale rozhodli vystavit i tabule v jazyce imperialistů, aby z toho cizáci taky něco měli. »Jen v jednotě armády a lidu je naše síla! Pryč s...! Rozdrťme všechny zahraniční i vnitřní nepřátele!« Ach jo. Jak rády budí tyranské režimy v občanech dojem, že jsou obklopeni nepřáteli, kteří netouží po ničem víc, než se té jejich nešťastné, na kost vyplundrované země zmocnit!

Kdepak, pozlacení pánové. Co by s ní kdo dělal, leda by byl blázen. Dřív snad ano, dokud existovaly koloniální říše, zmítané ctižádostí, aby nad nimi slunce nezapadalo. Dnes už si směle zapadat může. Máme jiné zdroje prosperity, víte. Nikdo není na tak prodělečný obchod zvědavý. Nepotřebujete nikoho drtit a nikoho se bát, nikdo už neudělá z Barmy svou kolonii, ani kdybyste ho o to na kolenou prosili.

Je dost horko v Mandalay, třebaže má vlastně být chladnější roční období. Abych si od něj odpočinul, mohu si například vyjet do hor, jejichž první svahy už jsou nějakých sto kilometrů dál k východu, u města Pyin U Lwin. Dál to nejde, dál už začíná území povstalců a loupežníků, ale k tomu ještě dojdu. Kolonialisté říkali tomu městu Maymyo a rádi sem jezdili z horké roviny a posílali sem své rodiny, člověk se nestačí divit, co tisíc metrů výškového rozdílu udělá. Ulice jsou v něm čisté, řádka domů ze zašlé koloniální éry, spousta květin všude, jaký rozdíl proti té umatlané metropoli dole. Nic zvláštního, proč bych sem musel bezpodmínečně jezdit, ale člověk tu pookřeje. Cesta do hor je klikatá a její povrch připomíná rozvlněný oceán, ale už se pracuje na opravě, což je věc jinak v Barmě nevídaná. Vždy tak po padesáti metrech se v prachu a kamení ryje několik polonahých postav a jiné postavy v tmavozelených uniformách se samopaly v rukou je hlídají. Je to trochu skličující podívaná.

Kdo jsou ti lidé? ptám se řidiče a průvodce. Odpověď je rozpačitá: ééé, ééé ... prisoners. Vězni. Mlčím, abych nepřivedl informátora do rozpaků, ale už vím své, protože právě tohle je jedna z příčin, proč Barma není u světové veřejnosti v oblibě. Houby prisoners. Robotězi to jsou, jako za feudalismu, ony si jisté společenské systémy nejsou tak vzdálené. Barmští předáci, seznavší že nestačí jen drtit vnitřní a zahraniční nepřátele, nýbrž i sem tam kámen ke kameni přiložit, zavedli povinnou pracovní službu. Robotu. Rozdíl je v tom, že Lomikarovi stačil dráb s lískovkou, kdežto generálům hlídají tu poddanou holotu celá hejna zbrojnošů. Nevadí to, protože ničeho není v Barmě takový dostatek jako drábů s flintami.

Vojáci jsou všudypřítomným znakem Barmy, vojáci, všude vojáci, vojáci se samopaly a přílbami na hlavách, na nohou vietnamky. Kontrolují na každých deseti kilometrech dopravu, ušmudlané boudy, v nichž zívá kolem deseti ozbrojenců, už patří k barmským přepravním obyčejům. Voják s kvérem dokonce dozírá na kontrolu vstupenek, kam by všude jinde postavili bábu biletářku. Ptal jsem se opatrně - nerad bych skončil v base jako špion, ony na takové otázky bývají jisté režimy háklivé - jak dlouho trvá v Barmě povinná vojenská služba, že je armáda tak početná? Odpověď mě zaskočila: nijak. Barma má dobrovolné vojsko. Kdo chce, jde a upíše se k službě. V dobrovolnosti takové, v jaké se upisovali do bílého kabátu chudí chasníci za Marie Terezie. Aby unikli té nevýslovné bídě a hladu. Aby se aspoň najedli. Alternativou je klášter, i tam může mít barmský chasník svou vezdejší rýži zajištěnou, ale jen málo a naposled v poledne, pak už je půst. To v armádě je to lepší. Když si venkovský chasník zvykne na oficírský řev a kasárenskou nudu, když se mu zdůrazní, že trče v uniformě se stává čímsi lepším, s právem přednosti, dá už se snadno ovládat.

Zdá se to být zvrácené, ale je to tak: všeobecnou bídou se zchátralý režim nejenže nerozpadá, jak jsme se naivně domnívali, ale naopak sílí. Čím víc hladu, tím raději se chasníci hlásí do armády; a čím mohutnější je armáda, tím snadněji drtí své vnitřní nepřátele, například rodiče chudého chasníka. A tím slabší je naděje na změnu k něčemu kalejšímu. Chmurný koloběh beznaděje.

Leda by to generálové dovedli tak daleko, že by sami začali mřít hladem, ale to jim prozatím nehrozí. Stačí se rozhlédnout po horských svazích, abychom viděli, odkud jim ještě dlouho poplyne vydatný zdroj blahobytu. Cestou do Pyin U Lwin jsou svahy doširoka dodaleka vyholené, porostlé jakousi druhotnou žouželí. Bývala zde ještě nepříliš dávno hustá džungle, ale měla tu smůlu, že sestávala valným dílem z teaků. To je strom vzácný, žádané dřevo poskytující a dobře zpeněžitelný. Obzvláště dnes, kdy Thajsko, Malajsie i jiné tropické země už bezohledné drancování svých lesů ukončily, je po barmském teaku tím větší poptávka. Ptáčka živáčka v tom smutném roští také vidět není. Dřív zde bývali dokonce i tygři, ale i je zpeněžili chtiví generálové. Ve spřátelené Číně se totiž za postřílené tygry dobře platí, jelikož panuje domnění, že spolkne-li kdo prášek z tygřích kostí, získá tím pádem tygří sílu. A tak z tygrů ... nu, ani ten prášek. Ale dál do hor prý teaky ještě rostou, i nějaký ten tygr se sem tam vyskytne, takže je na nějaký čas vystaráno. O vzdálenější budoucnost se lidé typu barmských samovládců málokdy starají.

Je to k vzteku, rád bych jezdil a chodil, kudy bych chtěl, Barma by poskytovala nepřeberné množství krásných cílů, ale nakonec jsem jako každý jiný nucen směřovat tam, kam mi rangúnské panstvo určilo. Není toho příliš mnoho; co je v Barmě volně navštívitelné, není zvlášť úchvatné: rovina rovinoucí, zčásti pokrytá rýžovými poli, zčásti suchým polostepním porostem. Města jsou špinavá a hlučná a k vidění jsou v nich pagody velké i menší, slavné i lidstvu neznámé, ale nakonec, pomine-li okouzlení prvního okamžiku, všechny jaksi na jedno brdo. Země má ovšem i mnohé přírodní krásy v horských oblastech, ale do nich je - až na výjimky - cizincům zakázán přístup. Má i nejkrásnější ostrovy, jaké si lze představit, a korálové moře snad v Asii bez konkurence, ale nesmí se k němu také. Vládní experti zkusmo zpřístupnili dvě pláže, opatřili je drahými hotely - a co byste řekli: ta svoloč kapitalistická tam své tisíce rozhazovat nejezdí, nýbrž zůstává vedle v Thajsku. Pak něco zpřístupňujte.

Z toho mi vyplývá výběr nevelký. Ještě je několik bývalých hlavních měst v okolí Mandalay, jmenují se Amarapura, Awa a Sagang - zdá se, že svého času bylo v Barmě zvykem měnit často sídlo vlády, aby se na každého dostalo. Dnes se z královských sídel staly ubohé vesnice s nějakou tou ruinou opodál, nic obzvláštního, to spíš je zajímavé v nich sledovat běžný obrázek barmského všedního dne. Poblíž je vysoký vršek nad řekou Ayerawady, na němž ... dobře, pagod je všude v Barmě dost. Ale když se rozhlédnu z temene, naskytne se mi pohled na širokou krajinu, posetou bílými kuželi pagod od obzoru k obzoru. Není asi pohledu pro Barmu typičtějšího.

Tím jsou atrakce okolí vyčerpány a mohu si vybrat: buď jet z Mandalay hrkavým autobusem dvanáct hodin k starobylému městu Bagan a odtud k horskému jezeru Inle, nebo stejným způsoben nejdřív k Inle a pak do Baganu. Jak račte. Nicméně je Inle aspoň v horách, ve výšce kolem čtrnácti set metrů, což slibuje příjemný pobyt. Pozoruhodné je, že ta horská krajina nenáleží k žádné z barmských provincií, ale tvoří autonomní stát Šanů. Abyste věděli, Barmánci činí ve své zemi sotva polovinu obyvatelstva. Ta druhá polovina jsou Šanové, Karenové, Monové, Rakhinové, Činové, Kačinové, Kayahové, Pu-Ové a přemnozí jiní. Mají své rozličné jazyky, mravy a kroje, ale jedno mají společné: milují barmskou vládu jako trn v patě. Sice jim byl hned po svržení koloniálního jha dle známého vzoru udělen statut autonomních států a oblastí, ale oni si toho nevážili a hned se začali bouřit. Každý z národů si pořídil svou osvobozeneckou armádu, ba Karenové hned dvě, a s nimi se jali osvobozovat od jha již jednou osvobozeného.

Dlouhá desítiletí šlo osvobozování dobře, zbraně si povstalci opatřili za opium, a jelikož Velký bratr podporoval vládu, mohly se osvobozenecké armády nadít zase pomoci z opačné strany. Každý si přišel na své. Šanové ani ti ostatní si barmský trn z paty sice vytáhnout nedokázali, ale barmská armáda do jejich území proniknout také ne, a tak se mohlo vesele osvobozovat ještě tři sta let. Jenže pak přišlo ouvej. Velký bratr zmizel roku devětaosmdesátého ze scény, a tak už ani druhá strana neshledávala důvod, proč by měla podporovat ten pytel blech v barmských horách, nadto blech nespolehlivých a s opiem kšeftujících. Opět se prosadil zákon paradoxu: protože socialismus padl, socialistická vláda zvítězila.

K tomu přišli rangúnští vládci na velice úspěšný trik: zkorumpovali povstalecké náčelníky. Prominuli jim jejich protistátní činnost a obdarovali je znamenitými, výnosnými trafikami. Kdo se například ubytuje v okolí jezera Inle v jednom z nesčetných penzionů, může si být jist, že je hostem u někdejšího povstaleckého plukovníka. Vydělávání dolarů je činnost daleko příjemnější než národní osvobozování v nepřístupné džungli. Tak přinesl konec světového napětí paradoxně nejen barmskému lidu beznaděj neodstranitelné diktatury, ale i Šanům, Kačinům a všem ostatním konec nadějí na nezávislost.

A návštěvníkům ze Západu (počítejme v to pro jednoduchost i Japonce a jiné takové) zklamání naděje, že by se po skončení bojů mohli podívat i do odlehlých koutů barmských hor, prý velmi krásných. Přední osvoboditelé už složili zbraně, ale na osvoboditele nižších stupňů se trafik nedostalo; a třebaže se dřív mohl dobrodružnější cestovatel s povstalci po zaplacení bakšiše ještě nějak dohodnout, s lupiči už žádná dohoda není. I jsou barmské hory ještě nepřístupnější než kdykoli předtím.

11. Horské jezero a hora duchů

Ačkoli činí krajina kolem jezera Inle v obecné nepřístupnosti barmských hor výjimku, není nikterak řečeno, že se k němu pocestný dostane jen tak. Ubytovací možnosti, ať již u vysloužilých raubířů nebo ne, se nacházejí šmahem všechny v městečku Nyaung Shwe (zamňouká se to nějak jako ňaušvi) a to na jezeře ještě zdaleka neleží. Vodní živel je zde zastoupen značně odpudlivým kanálem, k jezeru teprve směřujícím. Odpudlivá špinavost veškerých vod v Barmě je jev všeobecný, pokládaný zřejmě domorodci za stav přirozený a zlepšení nepotřebující, ale jemnocitného návštěvníka popadá nevolnost. Ani sama matka barmských řek, posvátná Ayerawady, není výjimkou. Valí se rmutně rovinami dolní Barmy v podobě hnědavě marmeládovité hmoty, na níž se lenivě pohupují pestré plastikové předměty. Jak marmeládovitá hmota vzniká, o tom promluvme jen zlehka; pochopitelně jde veškerý lidský i nelidský odpad přímo do řeky a s ní pak dál, až vplyne do velebných vod Indického oceánu. Po téže řece plují mezi Rangúnem a Mandalay neobyčejně drahé, dolarovým cizákům určené parníky, i oželel jsem tuto rozkoš.

Po vší barmské vlasti jde jedna řeč (v tom se shoduje generálská vláda s nejzanícenějšími disidenty), že je zemi třeba ústavy. Nu, možná ano; nechci v tom nikomu odporovat, i když vím, že sebekrásnější ústava ještě nezaručí fungující správu, není-li provázena rozumem a dobrou vůlí. Ale spíš bych řekl, že mnohem, mnohem víc než ústavy je Barmě třeba čističek odpadních vod a složišť odpadků. Obávám se však, že bude mít ústavu daleko dřív než je.

V té souvislosti udávám, že ač jsem vodomil a pěkné vykoupání by v tom upoceném vedru byl hotový ráj, nohu jsem v barmské vodě nesmočil. Nebylo kde. Ostrovy jsou nepřístupné, mořské pláže až na málo drahých výjimek též, řeky jeden hnůj, a jezero Inle ... což, koupat by se v něm dalo. Dál od vyústění kanálu je docela čisté, vodička teploučká, pěkné by to bylo. Avšak nelze. Koupání v jezeře není obsaženo v programu pro turisty, zodpovědný expert zapomněl, že turisti, blázni, i do vody lezou. Nebo ani nezapomněl, ale je mu to jedno. A na zodpovědného činitele se vykašlat, na vlastní pěst se na jezero pustit také nelze. Nesmí jen tak ledakdo imperialistické špiony po jezeře vozit, nýbrž jen k tomu přísně určené plavidlo.

Kdyby to bylo jinde, znal bych snadnou pomoc: šel bych ráno k přístavišti, vyhlédl si důvěryhodného lodníka, zakýval na něj - hey, you, boat lake how much? (Užití rozvinutější gramatiky by mohlo takového muže uvést v rozpaky.) Trochu bych srazil k zemi vzlet jeho cenových představ a už by se jelo. Teď bych rád viděl tamhletu vesničku, teď zakormidluj k tamtomu klášteru, a tady uprostřed jezera, kde je voda tak krásná, se na hodinku zastavíme, chci se vykoupat. To v Barmě nejde. Je vyjádřenou snahou úřadů, aby cizozemec neudělal podle vlastní představy pokud možno ani krok. Ne že by mu něco bylo přikazováno nebo zakazováno; ale vše je zařízeno tak, aby to nešlo.

Takže tedy co je možno: zaplatit si celodenní výlet loďkou po jezeře s pevným programem. Ještě než loďka vpluje z hnědavého kanálu na širé jezero, zastaví se u kontrolního místa, dolary vysolit třeba, do knih se zanést, třeba i nesmysly, hlavně že si bdělost přišla na své. Mimo kontrolní boudičky - nelze. Musím uznat, že odchyt turistů je dosti důmyslně zorganizován. Jinak ten špás nestojí mnoho, při plném obsazení vyjde na jednoho účastníka výletu asi třicet korun českých, ba, levné povyražení. Krásné je to také, nepopírám. Jezero v klínu hor, hladina jako rozlité stříbro, klidná - to proto, že je voda mělká, prorostlá houští vodních rostlin, jež zabraňují vlnění. Svým smyslem geologa poznávám, že se Inle nalézá v posledním stadiu před zánikem, za nějakou stovku let už bude na jeho místě bažina.

Na jezeře jsou mnohé malebné zajímavosti, jež není darmé zhlédnout: rybáři se starodávnými vršemi, plovoucí políčka - jsou to plochy vodního rostlinstva, už natolik zhoustlého a navzájem prokořeněného, že je lze zúrodnit humusem a osázet zeleninou. I jeden div světa je zde k spatření: rybáři pádlují po jezeře - nohou. Byl jsem z toho jako starý vodák dočista bez sebe. Rybář stojí na levé noze, pravou rukou balancuje v povětří, pod kolenem a za patou pravé nohy má zaklesnuté dlouhé pádlo a metelí si to po hladině takovou rychlostí, že by to vypadalo na olympijskou medaili v kanoistice.

Také na březích a ostrůvcích je k vidění dost zajímavých věcí, i když se průvodci snaží nasměrovat turistický proud hlavně k různým krámkům se suvenýrovým brakem. Ale pobyl jsem například v domorodé kovárně, pročež teď vím, jak to mohlo vypadat na počátku doby železné. Mezitím se udělá podvečer, hladina je ještě tišší a stříbřitější, okolní hory a mraky se začnou barvit sluncem, věru, hezké to je. Ale dost málo na jednu vzdálenou zemi. Například Finsko má krásných jezer na tisíce a nenadělá s tím takových obřadů. Aspoň jsem se ještě u žádného finského jezera nemusel zapisovat do knih Ludolfovým číslem a platit vstupné.

Co dál s časem? Bylo by tu například muzeum, prý palác posledního šanského knížete, než ho zavřeli a ve vězení umřel. Vstup stojí dva dolary a uvnitř jsou k vidění hlavně pavučiny. Také je možno si půjčit kolo a jet na něm k domorodému trhu v jedné odlehlejší vesničce. Musím říci, že to byla neobyčejná a vzácně poučná zkušenost. Kolo je čínské výroby, jež ušlapat není jen tak, což je výborné pro posílení svalů. Také moc nebrzdí, což zase bystří postřeh: už nejméně na padesát metrů je nutno dávat pozor, aby pod kolo nevběhl nějaký pes nebo dítě, na kratší vzdálenost by se neubrzdilo. A konečně se kolo někde cestou jistě rozpadne, čímž se zase cyklista cvičí v trpělivosti a sebeovládání. Jede se totiž po komunikaci tak příšerné, že by člověk váhal vydat se na ni i s velbloudem, ale prosím, nakonec jsou všechny nástrahy překonány a trh je tady.

Jaký to trh! Dřepí tu na bobku zástupci veškerých národů, co jich kolem jezera Inle sídlí, Šanové, Inthové, Pu-Ové, i nějaký ten zatoulaný Barmánec. Mezi kroji převládá čerň šanských selek, zpestřovaná skvrnami velkých barevných turbanů a typických červených brašen. Mohly by to být docela hezké ženy, jen kdyby si odpustily to příšerné žvýkání betelu. Co všechno se zde prodává, nelze vypovědět. Rybky z jezera, nijak zvlášť velké, přelovování obvyklé v chudších zemích panuje i zde, rýže, ovoce - není ho mnoho, přece jen jsem v horách, koření ... povím vám, není na asijských trzích nic hezčího než stánky s kořením: je sytě červené, žluté, zelené, oranžové. A mimoto ještě množství substancí, na něž by bylo nutno se vyptat, ale lze-li se ještě jakž takž dohovořit s Barmánci z rovin, s horskými kmeny není domluva žádná. Zajímavá je rozličná technika, například váhy: obchodnictvo odvažuje své zboží na starobylých mincířích, přičemž nemajíce závaží, slouží jim za ně jakýkoliv předmět, jehož váha je známá, například plechovka coca-coly. Škoda, že tomu brebentění nerozumím. Kolik té rýže, prosím? Váhu tří plechovek coca-coly, služebník, čím ještě posloužím?

A ještě je možno se před večerem vydat do osamělého kláštera, ležícího na úzkém vedlejším kanálu. Jeho opatem je veselý chlapík, jejž velice zajímá daleký svět, třebaže nikdy svůj kraj neopustil. Ach, vy jste z Prahy ... prý velmi krásné město, ano, četl jsem o něm. Musím se zapsat do knihy návštěvníků česky, jelikož takovou vzácnou řeč v ní ještě nemají. V domku o něco dál je možno zhlédnout výrobu doutníků: mladé ženy sedí na zemi, vedle sebe hromadu nahrubo nakrájeného tabáku a jakési lupení. Nasypou špetku tabáku do listu, zatočí kolem tyčky, šup šup, zalepí a cigáro je hotové. Činí-li se tak dosti hbitě od rána do večera, vydělají si prý kolikrát až patnáct korun českých. Kupodivu, úsměv a radost jim vyhlídka na takový výdělek nezahání.

I do hor je možno se vydat, ovšemže, dozvídám se, v doprovodu odborného průvodce. Ne že bych se ulakomil na ty tři dolary, nač by průvodce přišel. Ale už toho mám pomalu dost, být na každém kroku provázen, pochopitelně nějakým estébáčkem. Stezička do hor je zřetelná, nic z ní neodbočuje a zabloudit se nedá; domluvím se tedy s jedním mladým Berlíňanem a vytratíme se spolu potají z Nyaung Shwi, aby za námi ještě nějaký odborný průvodce neběžel. Stoupáme k jihovýchodu, nejdřív drobnými políčky, na nichž roste to lupení k výrobě doutníků - hlavní obchodní produkt tohoto kraje, dozvídáme se. Dál to jde nějakou chvíli nízkým lesem, i z té pusté džungle ční bílý kužel pagody, jsou odtud krásné pohledy na jezero, až se přijde do první vesnice Pu-Oů. Tady už si cestovatel připadá opravdu jako Livingstone v černé Africe, protože bledá tvář v šortkách je zde zjev naprosto nevídaný. Přesto nejsou domorodci dotěrní; ale diví se nelíčeně. Usedají na zem a zbožně koukají. »Oni od nás chtějí vidět nějaký div,« pochopil mladík z Berlína, který už má svou zkušenost. Inu, nemám při sobě divů mnoho, ale zůstalo mi v kapse pár mincí ze Singapuru a z Malajsie. (Barma jako typická inflační země už dávno žádné mince nemá.) »Singapur money,« povídám. Shromážděním projede zbožný údiv. »Singapure money! Ooooh! Malaysia! Aaaah!« A ještě mám s sebou mapu; to už obecné vytržení vůbec nezná mezí. »Thai! Lao! China! Ooooh!«

Škoda, že nejsem mladší. S dobrým rancem na zádech, se zásobami a výzbrojí by se dalo po takových stezičkách jít stále dál do hor, na vládní povolení se vykašlat, cítím, že těch uctivých, přátelských lidiček bych se bát nemusel.

Tak skončil můj čas na horském jezeře a bylo třeba se nějak přesunout k dalšímu cíli, k městu tisíců pagod, k Baganu. Nijak jsem se na tu cestu netěšil. Opět mi kynulo patnáctihodinové natřásání v autobusu, večer tupohlavé videofilmy, ráno mnohahodinové zbožné vyzpěvování... Naštěstí se ukázalo, že se od jezera Inle vrací do Baganu mnoho prázdných taxíků, jejichž zákazníci rovněž raději sáhli hlouběji do kapsy, než by podstoupili hrůzu autobusové jízdy. S taxíkáři se proto dá vyjednat rozumná cena, vydělená počtem cestujících není o moc vyšší než za autobus; a navíc je cestou možno navštívit posvátnou horu Popa, k níž by jinak bylo nutno se složitě dobývat.

Posvátná hora Popa ční z lesnaté, velmi hezké krajiny a je to vypreparovaný čedičový sopouch, asi jako Trosky, jenže ne dvojitý. Vrchol je celý posázený chrámy, pagodami a svatostánky. Avšak pozor: svatostánky nejsou jako jinde zasvěceny Buddhovi, nýbrž duchům, jejichž jméno jest natové. Takovým, jací i u nás vládli přírodě, než je vystrnadili Cyril s Metodějem. Na rozdíl od nás totiž nedošlo v Barmě k potlačení primitivní staré víry novou; Buddha se s naty velmi dobře srovná. Dá se říci, že došlo k rozdělení kompetencí: Buddha je odpovědný spíš za věci ideální, jako jsou reinkarnace, nirvána, posmrtné tresty a podobně, kdežto naty jest záhodno si naklonit v praktických otázkách denního života, například jak výhodně prodat na trhu ryby nebo vyhrát v lotynce. Malých svatyněk mají natové všude v Barmě plno, ledaže je pocestný zřídka vidí. Bývají skryty v temnu džungle, jelikož natové milují klid a neporušenost. Je-li někde uprostřed krajiny, jinak už dávno odlesněné, kus přírody zcela bez lidského zásahu, liány, zelené přítmí, vzdušné kořeny sahající až k zemi, nikde stopa sekery, ovzduší zrovna husté neviditelným kouzlem - pak zde asi sídlí natové. Zle by se pomstili tomu, kdo by je rušil lámáním dříví na otop.

Natové tak přispívají k zachování přemnoha maličkých přírodních rezervací, protože Barmánec jinak zachází s přírodou dost brutálně: šmik ho, sek ho a je po přírodě. Hora Popa má být těch přírodních svatyněk střed a srdce, ale abych tak řekl, já vám nevím. Kde jsou natové, to se přece pozná: je tam to tajemné nevýslovno. Na hoře Popa jsem nic takového necítil. Natové tam jsou k vidění v podobě sádrových pumprlíků, mají na sobě hnědé sako a vypadají jako pantáta z Horní Lhoty. Kolem nich - inu, taková ta obvyklá barmská posvátná směs: vonné tyčinky, zasklené kostelní kasičky plné drobných bankovek, zrcátka, zvonečky, třepetátka, cingrlátka. Ale že by zde bylo také to tajemno, pohanská hrůza, pocit k zalknutí jako v okolí jejich přírodních chrámků, to není. Ať se třeba rouhám: na hoře Popa žádní natové nejsou, leda ti sádroví. Zato je pěkný pohled z jejího temene na širé okolí. Někde na západě, kde se začíná oranžově stmívat, se křovinaté svahy schylují k velebné řece Ayerawady. Tam je též památné město Bagan, můj příští cíl.

12. O městě tisíců pagod, zlatém kameni a víře Buddhově

Vlastně váhám, mohu-li Bagan nazývat městem. Spíš je to rozlehlá oblast, v jejímž jednom cípu cosi jako město je a nazývá se Nyaung U. Lze se v něm ubytovat, pochodit po trhu, v mnoha malých restauracích se lépe nebo hůř najíst. Kolem dvaceti kilometrů jižněji je druhé takové centrum a po západním okraji plyne široká, špinavá Ayerawady, matka řek. Mezi tím stojí v suché, trnitými keři porostlé krajině 2 600 pagod a chrámů, malých i obrovských, pozlacených, nabílených i jen tak cihlově červených. Komu se to zdá mnoho, tomu mohu sdělit, že jich zde původně bylo 4 000, ale část jich vzal vichr času. Je to pozoruhodné, v světě ojedinělé a zároveň jaksi šílené. Jako by u nás, řekněme mezi Benešovem a Voticemi, stálo 2 600 kostelů a mezi nimi nic, jen suché trní a malá políčka.

K čemu to mohlo sloužit? Jakému rozumnému účelu? Nu - žádnému. To jsme celí my, lidé Západu, že se pořád ptáme po rozumných účelech. Mohli bychom už vědět, že jsou i účely velmi nerozumné, případně vůbec žádné. Jedním z takových je lidská chlouba. Snaha o zviditelnění, jak se nyní stalo módou tomu jevu říkat. V Baganu tomu bylo tak, že byl mezi polovinou jedenáctého a koncem třináctého století, za vlády králů Anawrathy až Narathihapathiho, hlavním městem Barmského království, říše to velmi mocné a rozsáhlé, dle tehdejšího obyčeje pilně přepadávající a plundrující okolní země. Thajci dodnes zahlížejí na Barmu dosti křivě, což je stále ještě následek její středověké roztahovačnosti. Můžeme si na tom příkladě dokumentovat, jak dlouhou paměť mívají pokořené národy.

Jakožto v takovém žila v Baganu velká síla princů, knížat, ministrů, velekněží, královských sekretářů, rádců a poradců, dvorních dodavatelů, dvořanů, lokajů, poskoků a vůbec lepších lidí. Ti všichni se občas museli zviditelnit, aby je vladař při rozdílení hodností nepřehlédl; k tomu účelu bylo nejlepší postavit novou pagodu. Byl jsem svého času v některých sovětských městech a nepokládám za vyloučené, že až vír věků smete jejich paneláky a umouněné fabriky a jen ti Leninové všude zůstanou, budou pak přicházet turisté a říkat - ó, jaká krása, jaká umělecká hodnota, jaké to poklady nám zanechali ti lidé dvacátého století! Ledaže nebude Leninů na jednom místě 2 600, protože k nahromadění tolika pomníků pochlebné horlivosti je přece jen třeba mnoha věků.

Nu, nevšímejte si mého pošklebného tónu, on je ten Bagan opravdu pozoruhodný a někdy i krásný, zejména takhle půl hodiny před západem slunce, kdy se zlaté pagody lesknou až k oslepnutí, ty bílé jen tak září, ale nejpěknější jsou ty obyčejné, cihlové, které naběhnou do temně oranžové červeně, až dech zůstává stát.

Ještě abych, když pořád vykládám o pagodách a chrámech, také pověděl, jaký je mezi nimi rozdíl: Barmský chrám je budova s vnitřními prostorami, obvykle pyramidovitého (ale proti pyramidám o hodně složitějšího) tvaru se strmými schodišti a terasami, z nichž lze krásně pozorovat tu podvečerní prozářenou náladu. Ve vnitřních prostorách už toho tolik není, leda pozlacení Buddhové a kostelní kasičky. Krom toho, jde-li o chrám větší a proslulejší, bývá obležen mocnými šiky kramářů, nabízečů, zprostředkovatelů, šejdířů, obejdů a ušmudlaných harantů, až člověk začne rozumět Kristu Pánu, proč vypráskal penězoměnce z chrámu. Pagoda (barmsky paya) naopak vnitřní prostory nemá, je to kompaktní těleso se štíhlou, do vysoké špice vybíhající bání, nad všechno pomyšlení všelijak prolamovanou, pokroucenou a krumplovanou. Uvnitř, má-li poutník sklon všemu věřit, bývá uložena relikvie, například Buddhův vlas. Lepší pagody mívají i Buddhův zub. Podle toho, co jich je všude mezi Cejlonem a Japonskem, bych řekl, že Buddha musel být velmi zubatý pán. Ale nechci se vměšovat do vnitřních záležitostí buddhismu. Jak se všechny ty baganské pagody jmenují, nelze vypsat a také už jsem to zapomněl, leda že ta nejkrásnější, nejzlatější a nejvelkolepější z nich se nazývá Shwezigon Paya. Také je kolem ní nejvíc nábožně-obchodního rumrejchu.

K obježdění všech těch zázraků je možno si najmout koňskou bryčku. Je to záležitost hrkavá, drncavá, pomalá, pocestný se utápí v nečinnosti a nadto je vydán zvůli kočího, který ho pochopitelně vláčí všude tam, kde má nějakou provizi za dodané zákazníky. Poutník zmužilý a trochy námahy se nebojící udělá lépe, půjčí-li si kolo. Stojí to za den kolem třiceti korun. Pravda, kolo čínské, na němž ujet dvacet kilometrů je už výkon hodný zvěčnění v kronikách. Ale zato je svobodný a může si vyjet kam chce, i mimo hlavní cesty, k menším pagodám, ztraceným v polích. Kouzla i malebnosti kolem nich najde nejvíc, zato suvenýrové haraburdí zcela chybí, pročež by sem kočího s bryčkou na žádný způsob nedostal. Polní stezičky jsou ovšem trnité a občas se píchne.

Nu což; čínský bicykl je robustní, i po placaté pneumatice kus cesty ujedeš. Nicméně je nutno vyhledat opravnu, jichž je kolem hlavní silnice dost. Sestává z dřevěné kozy k zavěšení kola někde ve stínu akácie a bedny s antikvárním nářadím. U ní dřepí na bobku dva živnostníci a pilně pracují, protože lepení duší má za těchto okolností konjunkturu. Ceny jsou pevné: deset kyatů za díru. U mého kola našli díry dvě, takže si po půlhodinové svědomité práci řekli o 20 kyatů. Neboli šest centů amerických. Nebo kačku šedesát českou. Tady teprve člověk pozná, co lidé v Barmě vydělávají, když jdou peníze přímo do jejich rukou a ne řešetem zprostředkovatelů, šéfů, firem a společností. Musím říci, že jsem se tak styděl, až jsem sám cenu zdvojnásobil, i když vím, že se to nemá; příští bílý zákazník již je automaticky požádán o dvojnásobek.

Ještě nedávno bývala Baganem prohlídka Barmy celkem skončená. Jsou i památečnosti jiné, ale buď stěží přístupné, nebo v prostředí velmi, velmi protivném, jak se k tomu za chvíli dostanu. Bylo mi však dopřáno zhlédnout ještě jedno místo, posvátné mezi posvátnými, donedávna bledým tvářím zakázané, neboť kolem něj rejdily národně osvobozenecké jednotky národa Mon. Svátost se nazývá Kyaiktiyo a je jí veliký žulový kámen - viklan. Stojí vysoko v horách na kraji skalního srázu ve velmi vachrlaté poloze a je celý pozlacený. Na vrcholku se špičatí maličká zlatá pagoda; a praví se, že by se zlatý balvan do propasti zřítil, ale nezřítí, jelikož je v pagodce umístěn Buddhův vlas a ten celou stavbu vyvažuje. Nedám moc na kouzelné vlasy, ani děda Vševěda, ani Buddhovy; ale nějaký zázrak v tom musí být. Jinak by zlatý kámen už dávno přece musel spadnout při některém zemětřesení, o něž v Barmě nebývá nouze. Kdo prý se sehne až k samému spodku svatého balvanu, může pozorovat, jak se stále maličko kýve. Nemohu to potvrdit, protože se mi tak těsně přistrčit nos nepodařilo, bylť kámen zcela obklopen modlícími se poutníky, jejichž zbožné zanícení jsem se ostýchal rušit.

Poutníci rovněž oblepují kámen plátkovým zlatem, čímž vytvářejí na jeho povrchu celé zlaté boule a hrboly. Musí tam už za ta staletí být pěkných pár desítek kil zlata, že snad vyvažuje kámen spíš než ten Buddhův vlas. Tenounké zlaté útržky poletují i v povětří, sebral jsem jeden takový a chtěl si jej nalepit do pasu, ale nechtělo to, potvora, držet; snad zlato ulpívá jen na posvátných předmětech. Nalepíš na kámen čtvereček zlaté fólie - je k dostání hned vedle u stánku - a kádrový profil je zase o něco vyžehlenější, pokud k tomu účelu nestačí sama pouť ke Kyaiktiyo, jedna z nejzáslužnějších, jakou může buddhista podniknout.

Kyaiktiyo není atrakce pro turisty. Chodí sem sice také, a zují-li si u vchodu boty, nikdo jim nebrání; ale hlavní proud návštěvníků jsou zbožní poutníci, domácí i z okolních buddhistických zemí. K úpatí hor lze dojet autobusem, poté do ukrutného svahu po úzkých stezkách náklaďákem, kýve se ten vehikl nad svahem propasti, až hrůza jímá, ale poslední úsek cesty je nutno vykonat už pěšky. Mohl bych také použít služeb nosičů, stojících všude kolem a majících k tomu účelu dlouhá nosítka na dvou bambusových tyčích. Jakmile zočili můj šedivý vous, vrhali se mi pod nohy velmi divoce, vidíce ve mně zákazníka, ale zklamal jsem je, neboť mi nohy chválabohu zatím slouží a dopravován v nosítkách po způsobu komtesy Hortensie bych si připadal jako trouba.

Cesta je vroubena prodejními stánky, dělanými rovněž spíš pro domorodý vkus. Což si někdo může představovat jako cosi jásavě prostého a přírodního, ale ono jde většinou - s prominutím - o různé ohavnosti. Jakási střeva a vnitřnosti, sušení hadi a netopýři, kozí hlavy v nedefinovatelném láku, špatně vypreparované opičí lebky a jiné předměty, dost dobré k tomu, aby se jemnějším povahám obrátil žaludek. Musíte ale vědět, že to nejsou ohavnosti ledajaké, nýbrž léčivé. Přímo zázračné. Takové, jakým se o nějaký ten tisíc kilometrů západněji říká alternativní medicína, těšící se velké obliby, jelikož, jak známo, školní doktoři ničemu nerozumějí. Nu, i alternativní medicína k nám dospěje spíš v podobě pastilek a vodiček, to zde, u strmé cesty k zlatému kameni, je možno si jí užít bezprostředněji, v celém jejím puchu a odpornosti.

Krom toho jsou zde stánky s různým občerstvením, což je nejen příjemné, ale i poučné. Když host limonádu vypije - šups, piksla letí ze stráně dolů. Pokud bílému návštěvníku k tomu skutku chybí smělost, jelikož je zvyklý na odpadkové koše a jiné takové zbytečnosti, udělá to obsluhující personál za něj. Budiž to upozornění snílkům, kteří si představují, že přírodní národové cítí s přírodou, kdežto civilizace ji ničí. Kdepak, nikdo nenakládá s přírodou tak bezcitně jako přírodní národ. Může být, že cestovatelé budoucích věků budou muset nejdřív posvátný kámen vyhrabat bagrem z nánosu plechovek a plastikových pytlíků včetně toho přírodního národa, který je na nejlepší cestě se udusit ve vlastním nepořádku.

A přece jen mi to nedá, abych se neotřel o buddhismus, když je ho kolem svatého kamene tak plno. Nedbejte toho, že si z něj utahuji; ve skutečnosti je mi velmi sympatický, především svou tolerancí a nevtíravostí. Buddhisté se hned nepokoušejí každého mermomocí obrátit na víru, ani mu nevyhrožují pekelnými tresty, když zůstane u té své. Každý může - jak praktické - být buddhistou, ale vedle toho zůstat třeba českým bratrem. Ostatně není buddhismus ani skutečné náboženství, jako spíš životní filozofie. Velice pesimistická filozofie, je nutno hned říci. Život podle ní stojí zásadně a bez výjimky za starou belu, je bezúčelný a bezcenný, nicméně je člověk nucen jej prožívat znovu a znovu, v nekončícím řetězu znovuzrození. Vyhlídka na příští život není nic nadějného, jak bychom tomu rozuměli my, nýbrž prokletí. Avšak dobrými skutky a askezí je možno se příště zrodit do života přece jen o něco snesitelnějšího; a těm ze všech nejhodnějším bude prý dopřáno se znovu narodit v Barmě. Probůh! Jak jsem to slyšel, hned jsem si předsevzal usilovně páchat nemravnosti a prostopášnosti, jen abych se toho nedočkal.

Je jen jedna cesta z bezvýchodnosti pozemského utrpení. Odřeknout se světa a jeho marností, zošklivit si svou vlastní existenci, nic nechtít, nic necítit, po ničem netoužit. Kdo to dokáže, může přetrhnout řetězec reinkarnací a nenarodit se už vůbec. Rozplynout se v nicotě, neexistovat. Tomu se říká nirvána. Žádná věčná blaženost, žádná odměna na onom světě. Nic. Nula, prázdno, konečná smrt. Tak vysoko ovšem dospějí jen zcela mimořádní jedinci, boddhisatvové. Nám západním lidem je touha po nicotě nepochopitelná, jakkoli nám může být buddhismus svými projevy sympatický. V ulicích thajských či barmských měst lze občas potkat evropské konvertity v mnišských rouších. Poznají se mimo své pleti i tím, že nesou své nosy velmi zvysoka, neboť přijali východní Moudrost. Liší se tím výrazně od mnichů místních, kteří jsou veselí, přívětiví chlapíci, a dosáhli-li nějaké moudrosti, nevytahují se s tím. Především bych ale řekl, že konvertité buddhismus nepochopili. Jinak by jejich západní duši, již nemohou odložit, odradila představa věčného prázdna.

Holohlaví mniši v temně červených rouších jsou obecný a velmi malebný obrázek barmského dne. Rovněž stejně holohlavé jeptišky v rouších růžových, ale těch není tolik. Vycházejí za kuropění husím pochodem z klášterů s černými, kulovitými nádobami v podpaždí, vybírajíce almužnu. Je jí ponejvíc hrst rýže - zdálo by se, že je to almužna skromná, ale kráčí-li kolem dveří mnichů dvě stě, může to do rodinného rozpočtu dost citelně zasáhnout. Barmánci ale ochotně dávají, třebaže náleží ve světě k nejchudším. Kolik je v Barmě mnichů, se lze jen dohadovat. Sčítání se totiž ze zásady žádná nedělají, i o celkovém počtu obyvatel panují jen dohady, většinou přehnané, aby se zdálo, že nás mnogo. Co se týče mnichů, slyšel jsem čísla mezi 200 000 a dvěma miliony, skutečnost asi bude někde uprostřed. Někteří se zavazují k řeholnímu životu nadosmrti, ale většinou jde o mnichy dočasné. Sluší se prostě, aby každý mužský byl nejméně jednou v životě, zpravidla však dvakrát, mnichem. Poprvé jako klouček (viděl jsem mníšata sotva pětiletá), aby se v klášteře naučil abecedě a sebeovládání, jednou ve věku zralém, aby meditacemi dosáhl osvícení.

Nu, neodmítám to zcela. Ale je mi to dost podivné. Všechno mužské obyvatelstvo Barmy a část ženského strávilo kus života v rouše řeholním, že ano. Studiem a meditací dosahovali osvícení a osvícením spěli k moudrosti, ba k dokonalosti. Dejme tomu. Z toho by tedy logicky vyplývalo, že Barma musí být plná moudrých a dokonalých lidí. Pohříchu jich není víc než kdekoliv jinde. Moudrost je pojem široký, ale snad je možno jej měřit výsledkem; a ten je v Barmě takový, jaký jej vidíme. Řekl bych, že by snad moudrost veškerého obyvatelstva měla přinést jiné plody než zoufalou bídu a bezvýchodnou porobu. Zřejmě si moudrost nelze přimeditovat.

Ať třeba nedosáhnu nirvány, ale tvrdím, že meditací a usebráním může člověk aktivovat své skryté síly a schopnosti, ale právě že jen je. Odjinud mu nic nepřiletí, i kdyby se umeditoval, zůstane, jaký byl, což někdy arciť nebývá slavné.

Ale aspoň je barmský člověk, když ne zrovna výlupek nadzemské dokonalosti, tedy jistě slušný, poctivý a vlídný. Nese svůj kříž s úsměvem, což nedokáží národové daleko méně osudem navštívení. Buddhismus má na tom velkou zásluhu. Měříme-li nauky a víry ne ušlechtilostí zásad, ale praktickými výsledky, musíme uznat, že toto jsou výsledky dobré, mnohem lepší než u leckteré víry hlučnější. Za dva tisíce let se už ukáže, co v čem vězí. Pro poutníka mezi kontinenty z toho vyplývá závěr velmi příjemný. Buddhistická jihovýchodní Asie je kout zeměkoule možná poněkud cizí, někdy těžko pochopitelný a vůbec už ne napodobitelný, ale v tomto rozháraném světě patrně nejbezpečnější, s obyvatelstvem milým a nezáludným.

13. O různých kvalitách barmských měst a návrat domů

Domorodí poutníci ke Kyaiktiyo se mohou ubytovat v rozčepejřených herbercích pod vrcholem svaté hory, ale i kdybych chtěl vzít tento druh tábornictví na sebe, nesmím, jelikož si barmští oficiálové nepřejí, aby se jim poddaní míchali s cizinci. Proto je nutno vykonat cestu sem i tam z města Pegu v jediném dni, což lze pouze taxíkem. Na tom by nebylo ještě nic tak zlého, jenže ono je nutno v tom Pegu jednu noc předtím a jednu potom přečkat. A to je nepříjemné. Neboť - nu dobře, neviděl jsem v Barmě všechno, ale z toho, co jsem viděl, je Pegu místo nejšpinavější, nejrámusivější, nejprotivnější. V hotýlku na hlavní ulici vládne apartheid, v jednom patře domácí cestovatelé, v jiném cizinci, což nakonec při různých svérázných obyčejích není k zahození. Hned mi bylo ohleduplně vysvětleno, nač se mohu těšit. Vláda že prý nemá dostatek elektřiny, takže vláda elektřinu vypíná, ale hotel že má vlastní generátor, jenže zas vláda nemá dost nafty ... byl jsem z té vlády u vypínače celý jelen a jen jsem si pomyslel, že se v Barmě řekne vláda všude tam, kde by se v mé vlasti řeklo oni.

Jelenem jsem přestal být přesně o půlnoci. Větrník pod stropem, do té chvíle pokojně vrnící, udělal najednou ššš - šš - š - a dost. Husté, lepkavé, těstovité vedro zavalilo místnost. Válel jsem se upoceně nějakou chvíli, až jsem vzal prostěradlo, šel je do sprchy namočit - naštěstí nechala vláda aspoň téci vodu - a celý se do něj zabalil. Odpařovacím principem se dělá chlad, a když si člověk na ten hastrmanský nocleh zvykne, dá se i usnout, než se prostěradlo vysuší a je nutno opět běžet ke sprše. O hodině šesté, před rozbřeskem, vláda větrník zase nahodila; jenže v týž okamžik se vesmírem rozlehl řev.

Neřvala už vláda, nýbrž burácely náklaďáky, razící si cestu mezi psy, slepicemi, dětmi a jiným tvorstvem. Troubily všechny o sto šest, neboť v Pegu (jinde ani tak ne) vládne domnění, že automobilu nelze otočit jednou koly, aniž by se přitom stiskla houkačka. Podstatná část mužského obyvatelstva stála u kraje ulice rovněž u velikém řevu. Nemluvím v této souvislosti o chodnících, pokud za ně nepovažujeme hromady neřádstva a odpadovou strouhu, ledabyle překrytou betonovými panely. Mnozí cestovatelé se obávají jet do Barmy, aby je tam nesežral tygr či neuštkla kobra. Není to zcela vyloučeno, ale mnohem pravděpodobněji může cestovatel sejít ze světa tak, že spadne mezerou mezi panely do páchnoucího kalu a ještě si o betonovou hranu urazí hlavu.

Když byla řeč o generátorech a o naftě, přichází mi na mysl ještě taková arabeska z barmského všedního dne. Ano, vláda má nafty málo, třebaže ji těží. Ale co vytěží, prodá ne zvlášť výhodně do Číny, aby si měla zač pozlatit generálské čepice. Zbytek, zůstavší v zemi, vláda rozděluje velmi přísně. V první řadě musí být uspokojena armáda, aby mohla drtit hypotetického nepřítele, to dá rozum. Zbytek zbytku se konečně dostane na vnitřní trh a podléhá šetrnostním opatřením. Tolik a tolik na auto, tolikrát a tolikrát v měsíci, a basta. Kdyby se šetrnostní opatření dodržovala, potkali bychom na barmské silnici bílého nosorožce častěji než motorové vozidlo. Ale ono se jezdí vesele dál. Znalec již patrně uhodl jak: na kradený benzin, pochopitelně. Z bohatě zásobených armádních skladů berou pohonné hmoty vojáci (ti obyčejní po kanystrech, oficíři po cisternách), prodávají je překupníkům a ti zas ilegálním, ale veřejně trpěným benzinovým stanicím. Lze je poznat podle toho, že nemají čerpadlo, nýbrž rozlévají a cmrndají benzin z vyboulených sudů. Dokonce i veřejná doprava je na tento zdroj odkázána, protože z legálního přídělu by se daleko nedojelo. Tím dochází k známému jevu: šetří se a šetří, až se promrhá víc, než kdyby se vůbec nešetřilo. Na druhou stranu se kolem šetření uživí kromě lotrů a lotříků uniformovaných i civilních velké zástupy úředníků, pilně nařizujících, kontrolujících, sledujících, statistické archy vyplňujících, hlášení a výkazy píšících. Tak má uměle vyvolaný nedostatek i ten dobrý účinek, že se jím snižuje procento nezaměstnaných.

Ale zpět k městu Pegu. Ty jeho nepořádně přikryté stoky, ty hromady špíny, to nepřetržité troubení, řev ... něco mi to připomíná. Krátce zauvažuji, no všem, Indii. Pegu je město velmi indické, nebo je v něm aspoň Indů víc než jinde. Indové jsou zvláštní lidé. Jednotlivě, někde v Anglii nebo v Kanadě, jsou výkonní, inteligentní, dovedou to vysoko přivést, stávají se chirurgy, význačnými vědci, právníky. Doma, v masách a zástupech ... nu dobře, zdržím se příliš drsných soudů. Ale je s nimi pořízení nesnadné a hlavně nepříjemné. Nemusí se kvůli tomu jezdit do Indie, stačí Pegu. Ti mužští u cesty řvou a povykují buď proto, že cosi prodávají a chtějí na svůj sortiment upozornit - to najdeme i jinde, nebo že si jen tak vyprávějí. Normální člověk, chce-li něco sdělit svému bližnímu, jde k němu a poví mu to. Člověk indický se postaví na roh a hýkavě povykuje na druhý konec té vřavy. Do Barmy se Indové dostali před stoletím, neboť tehdy náležela s Indií pod jednu koloniální střechu a Indové byli výkonní, inteligentní dělníci. Ledacos z těch časů se v Pegu změnilo, ale indické pokřikování mu zůstalo. Nu, ještě že byly vynalezeny voskové ucpávky do uší. Ale spěchal jsem z Pegu velice, ani si jeho slavné pagody neprohlédnuv.

A pak už nezbývá než zastávka poslední, samo slavné a hlavní město Barmy Rangún, nyní Yangon. Je to město vcelku příjemné a hned povím proč: jeho ulice jsou asfaltované z kraje do kraje, takže v nich není těch hor prachu, bláta, špíny. Odpadků je sice také dost, ale nesměšují se s blátem do mazlavého olejovitého neřádstva jako jinde. Budovy jsou leckde i pěkné na pohled, neboť víc než kde jinde ve světě pocházejí ještě z koloniálních dob; vlast barmská z koloniálního jařma osvobozená toho postavila pramálo, cokoliv se kde najde novějšího, ukáže se zpravidla být nějakým armádním objektem. Je ovšem ta pěkná architektura dost sešlá. Jak by ne, po takové době, v tropickém podnebí a prakticky bez údržby. Zdi pokryté černou plísní, z říms, fasád a okapů roste bujné kapradí, ano i celé stromečky. Uvnitř ale umí ještě stále být krása zrovna mahárádžovská. Dovedli ti kolonialisté bydlet, domorodé umění s duchem britským v zdařilé syntéze spojit. Ubytoval jsem se v lacinějším hotelu pro batůžkáře, to, račte vědět, nebývá zrovna žádný Sheraton. Ale ostění z temného dřeva, filigránské vyřezávání ... krása. Intimní pohodlí, klid a odpočiněk po tolika zážitcích ne právě komfortních.

Pozoruhodností poskytuje Rangún málo, ovšem s výjimkou nádherné, proslulé pagody Shwedagon, která je Barmáncům něčím jako nám Svatý Vít. Div světa, klenot klenotů, neuvěřitelnost sama, nad níž se rozplýval už Kipling. V mé době ji právě opravovali, takže jsem ji nalezl obehnanou bambusovým lešením a pokrytou rohožemi, nu dobře, také to musí být a aspoň vidím jednou v Barmě něco opravovat. Ostatně Shwedagon není jen ta jedna pagoda, třebaže obrovská a zlatoskvoucí. Je kolem ní i pagod menších, zlatých i stříbrných, zlatých špicí, umně vyřezávaných zábradlí, dveří a bran, roztodivných svatostánků, k tomu i pouťových cingrlat, zrcátek, žároviček, omalované sádry, občas takový Buddha vypadá, jako by ho zrovna přivezli z matějské pouti, být jím, nedal bych si to líbit. Je pozoruhodné, jak buddhismus - s výjimkou absolutně vkusného Japonska - dovede na jednom místě nahromadit takové množství vzácné umělecké krásy i naprosto nevkusného harampádí. Ale to není naše věc.

Co však se našince týká a hluboký dojem mu dost kazí, je obvyklé barmské úřední sekýrování. Snaha zmocnit se bílého návštěvníka, oddělit ho od proudu barmských lidí, uvést ho zvláštními vchody, zvláštními pokladnami, zvláštními schodišti a zvláštními výtahy - foreigners only - až do náruče velmi vlezlých průvodců, jejichž úkolem je kromě dalšího útoku na cizincovu kapsu totéž: oddělit ho. Udělat z něj toho tučného, dolary sypajícího ťulpasa, který beztak ničemu nerozumí, takže je mu možno pověsit na nos cokoliv. Setřásl jsem ze sebe vnucující se průvodce s veškerou nevlídností, jíž jsem schopen, a zkazilo mi to náladu, protože jsem nerad k lidem příkrý.

Když si tak vzpomínám: procházel jsem vůbec mnoha barmskými památkami ve stavu dosti dožraném a důvod byl vždy týž - sklon barmských oficiálů vidět ve mně ne hosta, nýbrž jednak špiona, jednak kasičku na nožičkách. A beztak nemá cenu někudy procházet s průvodcem. Jen by mi darmo špatnou angličtinou žblabunil do uší jména, čísla, letopočty ... zadrž, muži, neboť nejsem zvědav na počet věžiček, tuny zlata a jména dávno umrlých králů, protože je v příštím okamžení beztak zapomenu; co chci, je toulat se, vnímat, mlčky otvírat duši atmosféře místa - ale tomu nechtějí oficiálové rozumět. Chtějí se poutníka zmocnit. Aspoň bych rád Shwedagon opustil nedovoleným východem, po krásném schodišti s vyřezávanými podobami draků, v proudu obyčejných lidí, heč, ouřadové, aspoň takhle jsem na vás vyzrál. Avšak nevyzrál, protože jsem u vstupu foreigners only musel nechat boty. I ta radost mi zůstala odepřena.

Jiného už není v Rangúnu moc, leda jedna synagoga, ale už skoro opuštěná, jen bosý šames dřepí na schodech a počítá poslední ovečky. Židů zbylo v celé Barmě dohromady padesát, ostatek se před nirvánovým socialismem spasil do země otců, nu, žádný div, taky bych se spasil. Přehojné, velmi barvité a velmi rámusivé trhy, o nichž je těžko povědět, odkud až kam se prostírají, jelikož skorem všechny ulice jsou plny stánků i zboží jen tak na chodníku vyloženého: zeleniny, ryb, koření, ovoce, z Thajska pašovaných hodinek a jiného luxusu. Zejména ale textilu; kdybych neměřil metr devadesát, mohl bych se zde velmi levně ošatit, třebaže trochu obnošeně, ona skoro všechna ta trička, košile, jupky a kajdy pocházejí od milosrdných dárců v Evropě a v Americe. Tady se ty hadříky vyžehlí, pozašijí a šup s tím na trh. Při troše štěstí by si šlechetný dárce mohl koupit své vlastní podvlíkačky. Slitovné dárcovství třetímu světu má krom jiného za následek, že zanikají domorodé živnosti, zabývající se výrobou textilu, prosím vás, při těch cenách na trhu...

Ano, a ještě musím ohlásit tu podivnou příhodu, že jsem na jednom z rangúnských trhů viděl takového mužského, který nesl na tácu neurčitelné zboží a v jednom kuse vyvolával: »Méďa Béďa! Méďa Béďa!« Na dlouhých cestách cizinou mívá poutník občas sluchové halucinace, které mu předstírají, že slyší kohosi mluvit zcela zřetelně česky; ale tohle nebyla halucinace. Šel jsem za tím chlapem aspoň sto metrů, takže vím, že provolával Méďa Béďa a nic jiného.

A to by už tak bylo všechno, ještě trochu vztekání na špatně vyznačeném rangúnském letišti, trochu rozmíšek s důležitým kontrolorem zavazadel - být zaměstnán na letišti je přece něco. Hodnost přímo tuzexová! Krátký let do Bangkoku a dlouhý do Amsterdamu, nad Amsterdamem bílé ráno a úžas - on tam dole leží sníh! Docela se na něj těším. Po delším pobytu ve vlhkých tropech je luzná představa země, celičké klimatizované.

Jestli se ještě někdy do Barmy podívám ... spíš asi ne. Trochu moc trápení za tu hrst prožitků sice často vzácných, ale přece jen trpce vykoupených. Ale v jihovýchodní Asii jsem snad naposledy nebyl. Už mám své plány, uvidím, nic neříkám, ale možná že se za nějaký čas opět shledám sám se sebou v bangkokské ulici Khao San, ráji poutníků.

(Květen 1999)

(pokračování)

Zpátky