Červen 2006

Strašák se Lukašenkovi hodí

Alexandre Gajdamacký

Polské angažmá na podporu aktivních odpůrců režimu Alexandra Lukašenka je známé. Poslední dobou ale vzrůstá nervozita Minsku. Polsko se prý snaží destabilizovat poměry na východ od svých hranic a podílí se na organizaci dalších „barevných revolucí“, tvrdí Lukašenkův režim. Úlohu exprezidenta Alexandra Kwaśniewského za prosincových událostí roku 2004 v Kyjevě považuje za klíčovou, a proto vnímá Poláky jako rozvratnou sílu, která sní o sesazení Lukašenka a nastolení Milinkieviče (či jiného pro Varšavu vhodného kandidáta). Podle jeho názoru se tak Polsko nepřípustným způsobem vměšuje do vnitřních záležitostí sousední země.

Stalina na vás

V této nepříliš mírumilovné diskusi Minsk (často za asistence Moskvy) používá různé argumenty. Nechybí ani historické. Ruská a běloruská oficiální média pravidelně poukazují na negativní detaily polské minulosti. To má zdůraznit „zápornou roli“ Poláků v evropských dějinách. Hodně se píše například o polské okupační politice v západních oblastech Běloruska a Ukrajiny od středověku až do poloviny 20. století. Také se často objevují příspěvky o spolupráci polských vládních elit s nacistickým Německem.

Na toho, kdo nemá o dotyčných událostech větší přehled, to může zapůsobit, a tak se postupně vytváří představa o Polsku jako věčném nepříteli toužícím po maximálním oslabení východních sousedů. Proto prý sní pomstychtiví Poláci o pádu Lukašenka, jehož minská propaganda představuje jako garanta „obrození slovanského impéria“. Polský strašák se Lukašenkovým ideologům náramně hodí, slouží totiž jako názorná pomůcka pro přednášku na téma „Rusové, pokud nám nepomůžete, brzy Poláci budou jako před 400 léty v Moskvě a zaranžují vám pekelnou oranžovou revoluci“. Doposud se ten trik Minsku nepochybně vyplácel – Rusko mu přes veškerý nátlak Západu vždy poskytlo podporu.

Jenže nyní to už vypadá jako studená válka mezi Běloruskem a Polskem. Ve válce se jen těžko dá poznat hranice mezi pravdou a lží, dobrem a zlem, spravedlností a křivdou. Těžko uvěřit, že většina Poláků sdílí názor některých svých historiků, kteří například litují „promarněné šance“ zúčastnit se za druhé světové války společně s Německem vítězného tažení v Rusku. Běloruská a ruská propaganda ale vytváří pomocí citování podobných přinejmenším bizarních článků z polského tisku paušalizující obraz „revanšistů číhajících kolem našich západních hranic“. Tato představa snadno vyvede z míry, vyděsí a naštve.

Démonizace Poláků hezky zapadá do obrození stalinismu v Bělorusku: prý jenom Josif Vissarionovič, jako jediný z ruských vládců, nakonec učinil expanzi Varšavy přítrž. Nikoli náhodou byla loni pro turisty u Minsku otevřena tzv. Stalinova linie, vybudovaná ve 30. letech právě na hranici s Polskem maršála Piłsudského.

Dát své lidi do menšin

Spekulativní pseudohistorická rétorika má zakamuflovat skutečný stav věcí. Lukašenko se zřejmě bojí, že se mu aktivní a konsolidovaná 400tisícová (největší po ruské) polská menšina v Bělorusku vymkne z rukou a vytvoří pro opozici stejnou baštu, jakou je na Ukrajině pro Juščenka obyvatelstvo západních regionů. Proto musel diktátor před časem zasáhnout do vnitřního dění ve Svazu Poláků Běloruska a přinutit vedení, aby si zvolilo nového (pro státní moc pohodlnějšího) předsedu místo aktivní a rebelující Anželiky Barysové. Ta vzápětí prohlásila, že „Polsko je pro oficiální Bělorusko nepřítelem číslo jedna“.

Je třeba připomenout, že v Polsku, zejména v Białystockém vojvodství, žije rovněž početná běloruská menšina, ale zatím nejsou informace o tom, že by se polská vláda nějak snažila vnitřní život komunity ovlivnit.

Vyhošťování polských diplomatů z Běloruska (a na oplátku běloruských z Polska) se již stalo neblahou tradicí. Běloruská KGB neúnavně odhaluje jednoho „polského špiona“ za druhým. Napětí stoupá. Loni v létě byla ve spánku zabita Josefa Waraksová, předsedkyně oddělení Svazu Poláků v Rakově poblíž Minsku. Tehdy zmizela i její kolegyně z Grodna Alina Jaroszewiczová; objevily se zprávy, že byla úřady násilně umístěna do psychiatrické léčebny. V Minsku během březnového zásahu policie proti opozičním demonstrantům byl surově zmlácen a pak odsouzen bývalý polský velvyslanec v Bělorusku Mariusz Maszkiewicz. Následně byl s vážnými kardiologickými problémy hospitalizován; jenom oficiální nóta Varšavy přinutila Minsk, aby Maszkiewicze propustil na svobodu. Skoro současně byl v západoběloruském Grodnu surově zbit polský konzul Ryszard Badoń-Lehr, jenž potom následkům zranění podlehl. Tento případ už vyšetřuje polská prokuratura a do Varšavy „na konzultace“ byl odvolán polský velvyslanec. Hrdí Poláci diktátorovi ustupovat nechtějí. Zdá se, že Lukašenko to pochopil a v posledních dnech dává zpátečku. Běloruský velvyslanec Pavel Latuško přivezl do Varšavy balík návrhů k normalizaci vzájemných vztahů. Zatím není jasné, jak zareagují Poláci.

(Respekt, www.respekt.cz)