Červen 2006

Letec, který nikdy neuhýbal

Jan Gazdík

Při vyslovení jména Jiřího Hartmana se i v autorovi tohoto článku mísí hrdost a stud. Hrdost proto, že velitel 310. československé stíhací perutě britského Královského vojenského letectva, RAF, patřil k lidem, bez nichž by tato země druhou světovou válku nepřežila. A stud proto, že o něm téměř nic nevíme. Jiří Hartman zemřel na sklonku března v 89 letech. Pochován byl minulý pátek (07. 04. 2006 - pozn. red. CS-magazínu) v britském Porchesteru.

Uniformu Jiřího Hartmana zdobily nejvyšší britské válečné řády. Počtem bojových operací (168) nad územím obsazeným nacisty se mu rovnal jen málokdo. Celkem měl za sebou přes dvě stě akcí. Podle statistik měl být stíhač v letech 1941-1945 vlastně několikrát zabit. A přesto o svém hrdinství mluvil jen neochotně. O to raději naslouchal jiným.

Měli ho za mrtvého

I nejbližší kamarádi si o něm několikrát mysleli, že při akci padl, takže si podle zvyku rychle rozebrali jeho skromný majetek. Když se třeba 28. dubna 1943 čtyřiadvacet strojů Spitfire z 310. a 313. československé stíhací perutě blížilo jen několik metrů nad hladinou moře k německému námořnímu konvoji, Češi moc dobře věděli, co je asi čeká. Protiletadlová palba „mariňáků“ byla totiž vždy o mnoho přesnější než wehrmachtu. „Německé válečné lodě se doslova ježily hlavněmi. Nálet na tyto cíle se téměř vždy rovnal sebevraždě,“ vysvětluje historik Jiří Rajlich.

Stíhači se nemýlili: zaútočili přesně v 11.00 a vzduch byl okamžitě plný železa a ohně. Spitfire sedmadvacetiletého Otty Pavlů dostal přímý zásah do kabiny a v poloze na zádech se zřítil do moře. Hladina se nad ním ihned zavřela. O život šlo všem - nebyl čas pátrat po jeho osudu. Pavlů byl pravděpodobně zabit přímo v kokpitu stíhačky.

Jiří Hartman s Augustinem Meierem z 310. perutě vyvázli. První s prostřeleným koncem levé poloviny křídla, druhý s děravou výškovkou. Oba se vrátili domů, jen Hartman se na mateřské letiště dovlekl tak pozdě, že byl považován za mrtvého. Tím spíše, že jeden z pilotů vypověděl, že viděl Hartmana v podivném náklonu spadnout do vody.

Hartman ve svém deníku na tuto akci vzpomíná: „Když jsem vybíral spitfira z třicetistupňového letu, nějaký Boš mi kanonem ustřelil špičku jednoho křídla. Ve velké rychlosti se letoun stal téměř neovladatelným. Jsi v průšvihu, říkalo mé druhé já. Okamžitě jsem snížil rychlost a tak tak se mi dařilo udržet rovný let. Ale byl jsem nízko nad hladinou a nemohl se z toho dostat. Kdykoli jsem se pokusil přidat motoru šťávu, abych získal výšku a rychlost, spitfire se snažil otočit na záda. Zůstal jsem sám.

Každou chvíli mi hrozil pád do moře a udržet letoun v rovnováze bylo stále těžší. Věděl jsem, že nesmím ničím pohnout. Jinak jsem u rybiček. Noha, kterou jsem udržoval kormidlo v jediné možné pozici, mi začala dřevěnět a také ruce se hlásily, že za chvíli vypoví službu. Úzkostlivě jsem pozoroval poškozené křídlo, na němž prudký proud vzduchu malé proužky plechu buď ohýbal, anebo odtrhával. Díra rostla - každou upachtěnou míli byla větší a větší. Říkal jsem si: nevydržím už ani minutu. Lidská vůle ale někdy překoná i nemožné. Asi po půl hodině jsem přistál na letišti.“

Poté, co Hartmana vyzpovídal zpravodajský důstojník a on vstoupil do letištního baru, první, co spatřil, byla jeho jediná slušnější uniforma, kterou si oblékl jeho kamarád Vladimír Chocholín. „S patřičným komentářem jsem ho z mé uniformy rychle vysvlékl a začal se ohlížet po dalších mých osobních věcech, které si piloti rozebrali.“

Masakr u Dieppe

Jiří Hartman byl podle historika Jiřího Rajlicha pověstný tím, že neuhýbal ani před seberiskantnějším bojovým úkolem. „Bez odmluvy plnil všechny úkoly, které situace vyžadovala - právě v tom spočívala obrovská odvaha Jiřího Hartmana.“ Stíhač si na své konto nepřipsal desítky sestřelených letounů, Britové jej přesto vyznamenali prestižním řádem DFC. Dali tím jasně najevo, jak velmi si cení Hartmanových kvalit i neohroženosti. Stejnou poctou pro pilota bylo jeho jmenování velitelem 310. československé stíhací perutě RAF. Jedné z nejstarších a Brity nejrespektovanějších zahraničních jednotek v jejich službách.

Už předtím však na sebe 27. srpna 1942 Hartman upozornil při podpoře kombinované výsadkové operace spojenců Jubilee v prostoru francouzského města Dieppe. Vylodění mělo zjistit, na jaký odpor se mají Spojenci připravit při vlastní invazní operaci do Němci obsazené Evropy.

Za pozemní armádu se vylodění ve Francii zúčastnilo 6 100 mužů, většinou Kanaďanů. Důležitá role připadla letectvu: ještě před vyloděním pěchoty mělo vyřadit pobřežní baterie a postupně vybojovat vzdušnou nadvládu nad bojištěm, a chránit tak pozemní i námořní jednotky před útoky německého letectva. Vzápětí po zahájení invaze vzlétli i Čechoslováci a v nulové výšce nad mořem směřovali k Dieppe. Cestou potkávali osamělé spitfiry vracející se do Anglie. Některým vynechávaly motory, piloti jiných se s prázdnými zásobníky munice proplétali mezi mraky, aby unikli nežádoucí pozornosti německé luftwaffe. Opodál jiný spit s tlustou stuhou dýmu padal ve vývrtce do moře a jeho pilot visel na padáku. Na moři pak osádka rychlého člunu britské záchranné pomoci tahala z vody jiného sestřeleného letce.

Asi patnáct kilometrů před francouzskými břehy Jiří Hartman s ostatními Čechy prudce vystoupali do výšky 1 800 metrů a naskytla se jim ohromující podívaná: sedmdesát spitfirů se nad městem pralo v zuřivém kolotoči s německými stíhači a bombardéry.

Celý obraz bitvy lze dnes podle historika Jiřího Rajlicha jen stěží rekonstruovat. Stíhači 310. perutě však podle německých záznamů sestřelili sedm dornierů. „Byli jsme příliš zaměstnáni bojem a střelbou po Hunech, než abychom sledovali, co se s většinou z nich stalo,“ vysvětlil po návratu jeden z českých pilotů.

Kanaďané si v tvrdých bojích s jednotkami 302. německé divize prorazili cestu do Dieppe. Do jeho ulic však proniklo jen několik malých oddílů. Pěším a obrněným jednotkám Spojenců decimovaným wehrmachtem byly poslány na pomoc elitní úderné jednotky. Vražedná palba Němců je však smetla. Hlavní výsadek tak zůstával přibit na invazní pláži.

Při záchraně zdecimovaného výsadku se v první vlně podařilo odvézt tisíc mužů. O dvě hodiny později však už druhá vlna člunů neměla koho evakuovat. Přestože operace Jubilee skončila pro Spojence víceméně debaklem. Češi se obešli beze ztrát. „Až půjdeme do skutečné invaze, tak to bude bašta,“ zapsal si jeden z nich do deníku.

Stíhač uměl žít

Po válce Hartman dostal vyznamenání od prezidenta Edvarda Beneše a pak velel Leteckému pluku 8 v Brně. Po únoru 1948 však viděl, že život v novém Československu nebude nic pro něj, a přes Šumavu prchl zpět do Británie. RAF tak výtečného letce ráda přijala zpět - deset let pak učil mladé Brity létat (mezi jeho žáky patřili i členové královské rodiny).

Po pádu komunismu se Jiří Hartman do své staré vlasti rád vracel. Doma však byl už v Británii, kde se dvakrát oženil a v posledních letech žil s přítelkyní. Ženy byly snad jeho jedinou slabostí. Šéf Historické letky Milan Mikulecký vzpomíná: „Kdykoli přijel, tak měl po boku krásnou dámu.“ A historik Rajlich diplomaticky dodává: „Generál Hartman uměl žít jako málokdo.“

Uměl být i velkorysý. Když se na Mezinárodním festivalu leteckých filmů setkal s německým stíhačem Fritzem Wienerem a ze svých i jeho záznamů zjistil, že nad Belgií se minuli jen o několik minut,Wienera popíchl: „To jsi měl ale štěstí, jinak bychom tu dnes spolu neseděli.“ „A na festivalu pak nebylo větších přátel,“ říká Mikulecký.

1917 - narodil se v Praze na Žižkově

1937 - po maturitě vystudoval Vojenskou akademii

1939 - po nacistické okupaci utekl do Polska a odtud do Francie

194O - po pádu Francie byl přidělen k 310. čs. stíhací peruti RAF, postupně bojoval i s 607. a 111. britskou perutí RAF

1944 - stal se posledním válečným velitelem 310. čs. perutě 1945 - v jejím čele bojoval i ve výsadkové operaci Market-Garden v Nizozemsku

1948 - utekl před komunisty

1949 - následujících 10 let sloužil v RAF na různých typech proudových letounů i vrtulníků

1991 - byl rehabilitován a povýšen na generálmajora

(MFDNES)