Červen 2006

Válčil kvůli lidem, které měl rád

Jan Gazdík

František Peřina byl vždy vzdorovitý muž. Vzdor mu pomohl přežít boje s nacisty a později i riskantní útěk před komunisty. Avšak i dnes, jak uštěpačně říká, vzdoruje "zubaté", která se o něj při opakovaných infarktech pokoušela. Legendární stíhač 312. československé stíhací perutě RAF se v sobotu (05. 04. 2006 - pozn. red. CS-magazínu) dožívá obdivuhodných pětadevadesáti let.

Když se o někom řekne, že je živoucí legenda, může to vyznít pateticky. U Františka Peřiny se však nikdo neodváží tento neoficiální titul zpochybnit. Ostatně historik Jiří Rajlich neváhá použít ještě silnější slova: "František Peřina je víc než stoprocentní živoucí legendou. Stal se jí už v roce 1937 při mezinárodních leteckých závodech v Curychu, na nichž Češi v akrobacii vyhráli a v celkové klasifikaci skončili druzí za Německem. Obrovský respekt si pak u protivníků i spolubojovníků upevnil v roce 1940, když v bojích o Francii sestřelil pět nacistických letounů."

Rajlich uznává Peřinu o to víc, že generál - nehledě na slávu i nejvyšší francouzské, britské či české řády - zůstává až neobyčejně skromný. I na státních recepcích, na něž jsou váleční veteráni zváni, stojí vždy pokojně stranou a nikdy na sebe neupozorňuje.

Dělat, co je třeba

Opravdovou legendou mezi veterány druhé světové války se stal generál nejen pro své hrdinství (celkem sestřelil 15 německých letounů), ale také kvůli pokoře a umění odpouštět. Jako jeden z mála českých pilotů z druhé světové války se setkává s bývalými německými protivníky. Je imponující, jak si drží od válečných utrpení odstup a že v sobě neživí - vzhledem k tomu, jak Němci jeho rodině ublížili - nacionální nenávist. I proto se několikrát setkal (ačkoli za to vždy sklidil kritiku) se slovenským stíhačem Jánem Režňákem, který ve službách německé luftwaffe sestřelil na východní frontě dvaatřicet sovětských letadel.

Ačkoli se tedy Peřina drží v ústraní, v kritických chvílích vždy ví, jak se zachovat. V době náletů NATO na Kosovo, k nimž česká vláda dala souhlas až po velkém otálení, Peřina bez váhání prohlásil: "Být mladší, tak tam okamžitě letím."

"František umí žít, a právě proto vždy neomylně dělal, co je třeba," vysvětluje bývalý šéf generálního štábu, armádní generál Karel Pezl. Pověst zemitého Moravana potvrzuje stíhač i v odpovědi na otázku, co ho přimělo bojovat proti nacismu. "Promiňte, ale to je přece jasné - bojoval jsem za vlast a hlavně za lidi, které jsem měl rád." A s nepatrnou trpkostí dodává, že i dnes by se ani minutu nerozpakoval bojovat za vlast, ale za národ už asi ano.

Vděk je cennější než řády

O tom, jaká síla a tvrdost, ale i lidskost se ve zdánlivě flegmatickém Peřinovi skrývá, svědčí následující historky: "V republice jsem zanechal osm nejbližších příbuzných a bylo mi jasné, že je nacisté mohou odpravit. Říkal jsem si proto - musím jich zlikvidovat nejméně desetkrát tolik. A povedlo se. Když pominu osádky sestřelených bombardérů, napáchal jsem spoustu škody mezi pozemním leteckým personálem luftwaffe. Při jednom z náletů ve Francii jsem postřílel celou rotu do kasáren pochodujících vojáků. Nejdříve jsem začal střílet na ty první, kteří svými těly zacpali bránu, takže se přes ně ostatní jen hromadili. Po třech náletech jsem celou jednotku zlikvidoval. Byla to pro mne ohromná satisfakce," přiznává letec. Stejně jako o mnoho let později, když přijel do Paříže na setkání leteckých es. "Ztratily se mi malé palmičky ze stužek francouzských vyznamenání, zašel jsem proto v Paříži do specializovaného obchůdku a chtěl si koupit osm palmiček. Stará paní, která tam prodávala, se na mne podívala a říká: ,Osm palmiček? Pokud já si pamatuji, tak za války byli osmi palmičkami vyznamenáni jen čtyři piloti. Kapitán Accart, poručík Méslee, Čech kapitán Vašátko a nějaký Rinope.' Tak mi totiž zkomolili jméno ve francouzské cizinecké legii. Pak se na mne ta paní pozorněji podívala a říká: ,Že vy jste ten Rinope? No jistě -jiný to být ani nemůže. Ostatní přece zahynuli v bojích anebo už zemřeli.' Myslel jsem, že se mi to jen zdá. Ta paní totiž - za války musela být mladičká holka - si pamatovala čtyři vyznamenané letce. Hrozně mě to dojalo. To má cenu víc než všechny metály dohromady," porovnává Peřina.

Více než všechny metály ho před časem dojal i vděk neznámého muže, jenž stíhače v jakési hospůdce oslovil jménem a poděkoval mu.

Svatý Petr mne vyhodil

V lednu 1949 utekl z republiky v obavách před zatčením podruhé. S manželkou Annou a přítelem Karlem Radou uletěl ve sportovním letounu do německého Pasova. "Hustě tenkrát pršelo, byla mlha a my spodkem letounu doslova lízali stromy. Podruhé bych s lidmi na palubě už neletěl. To raději pět let komunistického žaláře," vzpomíná na riskantní let generál. On ani jeho žena už rodiče nikdy nespatřili. Křivda a zlost na totalitu z nich proto - nehledě na podnikatelské úspěchy v USA - dodnes nevyprchala. "Lidé se mě ptají, proč jsme se před třinácti lety vrátili. Je to prosté, chci být pochován v zemi, za jejíž svobodu jsem bojoval, byť je život v USA nesrovnatelně jednodušší než v Česku. Zejména pro mou Aničku, která ve Státech bez problémů řídila náš auťák, ale tady v té české silniční divočině toho raději nechala. Je až neuvěřitelné, co se tu na silnicích děje. Často jde doslova o život," vysvětluje důvody a s nimi i těžkosti návratu Peřina.

A se sobě vlastním černým humorem dodává: "V třiadevadesátém jsem přijel domů umřít, ale ono se mi to stále jaksi nedaří a nedaří. I když jsem se o to, pravda, už několikrát při infarktech pokoušel, tak mne svatý Petr vždy od té své brány zhurta vyhodil. Pětadevadesát let? No - opravdu nevím, zda je to důvod k nějaké radosti."

Raději než na válku vzpomíná na historky z míru

K dobrému dává František Peřina raději historky, na nichž dokazuje, že ne všechny jeho zážitky v letectvu jsou spojeny s válkou či se ztrátou kamarádů. Tady je jedna z nich.

Ve třicátých letech, když sloužil ve stíhací letecké škole v Chebu, byl svědkem zmrtvýchvstání svého kamaráda, který "zahynul" při nácviku akrobacie nad letištěm. Když vytáhli bezvládné tělo z trosek stíhačky, konstatoval přivolaný lékař už jen smrt. O dva dny později vystavili při vojenském pohřbu pilotovo tělo na katafalku, u něhož stál v čestné stráži i mladý Peřina. Ve chvíli posledního loučení se u rakve poprvé tváří v tvář setkala manželka "zesnulého" s neznámou ženou, která srdceryvně plakala a objímala "mrtvolu". Když se jí manželka zeptala, zda "zesnulého" znala, dozvěděla se, že jde o snoubenku a že měli jen pár dnů před svatbou.

"Tu rvačku dvou zhrzených ženských bych vám přál vidět," vzpomíná Peřina. "Nestačili jsme uhýbat kabelkám, jimiž se do sebe pustily. Vřískot dam ale nebyl zjevně nepříjemný jen nám. Mrtvý se najednou posadil v rakvi a ohromeně zíral na to divadlo. Vůbec nechápal, kde se ocitl. My na tom ale nebyli lépe. Ženské ztichly, jako když utne. První, kdo se vzpamatoval, byl pilot: vyskočil z rakve a sprintem utíkal ze hřbitova přes sousedící vojenské letiště. Pohled na ,umrlce' v rubáši přivedl do mdlob několik pilotů-nováčků, kteří nastoupili k odpolednímu létání. Dost ale vyděsil i zkušené mechaniky a učitele létání."

Po pilotovi jako by se slehla zem: až druhý den volal hostinský z Chebu, aby si páni od letectva přišli pro na mol zpitého pilota, který mu v lokále sedí v jakémsi bílém pyžamu.

Stíhač staví svou stíhačku

Dnešek začíná pro Františka Peřinu poněkud netradičně: ráno snídá s náčelníkem generálního štábu Pavlem Štefkou, který mu na důkaz úcty k jeho zásluhám v boji proti nacismu předá osobní dar a zlatou pamětní medaili. Zítra pak veterán převezme v tělocvičně Základní školy Františka Peřiny v Praze-Řepích od ministra obrany Karla Kühnla čestný kord. Generála tedy čeká perný kolotoč.

To, že se z Františka Peřiny stala žijící legenda se vším všudy, dokazuje i písnička Kavalír nebe, kterou mu na míru ušila country skupina Taxmeni. A jak tuhý má stíhač kořínek, dokazuje i to, že je hnacím motorem stavby létající celodřevěné repliky stíhačky Avia BH5, kterou dokončuje Historická letka. Peřina se strojem létal ve stíhací škole v Chebu.

1911 - narodil se v Morkůvkách u Břeclavi

1937 - exceloval v akrobacii na mezinárodních závodech v Curychu

1939 - dva dny po svatbě s Annou Klimešovou utekl před nacisty do Francie

1940 - s pěti sestřely se řadí k leteckým stíhacím esům; celkově má na kontě 15 sestřelů

1945 - vrátil se do Československa a stal se instruktorem střelby a bombardování v olomoucké škole leden

1949 - byl vyhozen z armády duben

1949 - odletěl do americké zóny obsazeného Německa

195O - opět byl přijat do britské RAF

1960 - nastoupil v USA do firmy Weber Aircraft

1993 - natrvalo se vrátil do Čech

(MFDNES)