Červen 2006

Proč snadno uvěříme pověrám?

Tomáš Hájek

Za přežití vděčíme schopnosti odhalovat souvislosti. Snaha najít vztahy je však někdy natolik silná, že je objevujeme i tam, kde nejsou. A proto vznikají pověry a rituály. Médii každou chvíli proběhnou senzační zprávy o tom, že stres způsobuje depresi, hliníkové ešusy Alzheimerovu demenci, marihuana schizofrenii, gen Z bipolární poruchu, homosexualitu, nebo dokonce tendenci věřit v Boha. Většina takových zpráv je založena na seriózním, komplikovaném a zpravidla dosti nejednoznačném výzkumu. V podobě redukované na tvrzení stres = deprese nebo hliník = Alzheimerova demence mají však podobnou informační hodnotu jako zjištění, že velká část pachatelů trestných činů před zločinem jedla chleba. Veřejnost ovšem takové zprávy přijímá nadšeně a nekriticky.

Proč jsme fascinováni jednoduchými formulkami typu A způsobuje B? Máme předpoklady k tomu, abychom ve světě kolem nás viděli řád, souvislosti a význam. Náhodnost, chaos a nedostatek významu nás neuspokojují.

Schopnost odhalovat souvislosti jsme získali v průběhu evoluce. Rozkrytí některých vztahů je totiž prospěšné, nebo dokonce nezbytné pro přežití. Ze situací, které jsou předvídatelné, lze těžit, popřípadě minimalizovat jejich škodlivé následky.

Pokyn vyslaný zeleným světlem

Člověk zdaleka není jediný živočich, který hledá souvislosti. Dokazuje to vynález brilantního amerického psychologa Burrhuse Frederika Skinnera. Takzvaný Skinnerův box je klec vybavená rozličnými páčkami, knoflíky, světélky. Pokud zvíře zmáčkne páčku, spadne do klece pamlsek nebo se dočasně vysune miska s potravou. Ve složitějších verzích musí živočich mačkat tlačítka v různé sekvenci, nebo jen za určitých podmínek, třeba když svítí zelené světélko.

Zvíře umístěné v kleci zkoumá své okolí. Náhodou zmáčkne páčku a je odměněno. Detektor souvislostí v jeho mozku vyšle příslušný signál. Chování, které vedlo k odměně, se posílí a zvíře je začne opakovat. Mnozí živočichové (holubi, prasata, laboratorní potkani, primáti) dokáží velmi citlivě odhalit i souvislosti, při kterých jsou odměněni jen ve zlomku případů.

Schopnost objevit i slabé vztahy mezi jevy je dána mikroskopickou organizací mozku. Některé neurony v podstatě slouží jako detektory souběhu jevů. Princip je jednoduchý. Pokud jsou dva neurony opakovaně aktivovány zároveň, posílí se spojení mezi nimi. Mozek je vlastně hardware, který se aktivně mění v procesu učení. Podobně, jako kdyby se elektrické vedení v domě samo přeskládalo podle toho, kde zrovna potřebujete mít zásuvku.

Epidemii zastavila utržená klika rumpálu

Člověk dovede evolučně starou, pro přežití prospěšnou schopnost odhalovat souvislosti využít i při hledání vztahů mezi abstraktními pojmy. Bez velké nadsázky lze říci, že věda je vedlejším produktem této schopnosti. Odhalování vztahů a souvislostí mezi jevy vede k objevům a pokroku. A přitom nemusíme vědět, proč dané vztahy existují. Pouhá znalost souvislosti může vést k prospěšným závěrům a opatřením. V medicíně existuje několik dramatických demonstrací této skutečnosti.

V roce 1854 propukla v Londýně epidemie cholery. Rozšíření případů nemoci symetricky okolo studny na Broad Street vedlo Johna Snowa k odstranění kliky rumpálu, a tím epidemie skončila. Původce a způsob přenosu cholery byl objeven až o více než třicet let později.

Ignaz Semmelweis si zase všiml, že horečka omladnic bývá častější u žen, jejichž porodník před výkonem prováděl pitvu. I přes neznalost mikrobiálního původu nemocí vedla jeho pozorování k zavedení antisepse, tedy ničení patogenních mikroorganismů, a tím k záchraně tisíců životů.

Odhalení vztahů mezi jevy však většinou rychle vede k zjištění, proč dané vztahy existují. Charles Darwin například zaregistroval řád v rozšíření živočichů na Galapážských ostrovech a stanovil evoluci přírodním výběrem jako příčinu tohoto uspořádání.

Schopnosti citlivě odhalovat souvislosti vděčíme za své přežití a za obrovský rozmach vědy. Snaha najít vztahy je však někdy natolik silná a automatická, že je mnohdy nalézáme i tam, kde neexistují. Výsledkem jsou pověry a rituály.

Pověrčivý holub

Člověk není jediný živočich, který nachází souvislosti i tam, kde nejsou. Škodolibý Skinner přišel s rafinovanou obměnou svého výzkumného zařízení. Upravený box dávkoval pamlsky v pravidelných časových intervalech, bez ohledu na to, co zvíře dělalo. Příčinná souvislost mezi chováním a odměnou byla přerušena. Vysvětlete ale něco takového holubovi. Když do klece padne pamlsek, detektor souvislostí v jeho mozku začíná signalizovat a chování před dodáním pochoutky je identifikováno jako možná příčina odměny.

Zvířata v boxu si tak zanedlouho vyvinula komplikované vzorce chování, kterými se snažila navodit odměnu. Jeden holub se točil proti směru hodinových ručiček, jiný se kýval ze strany na stranu, další ukazoval hlavou do rohu klece, čtvrtý jako by hlavou nadzvedával pomyslnou překážku. Holub odhaloval souvislost, která neexistovala - falešně si spojil chování s odměnou. Pták by totiž pamlsek dostal, i kdyby nedělal nic nebo dělal něco úplně jiného. Skinner nazval tento jev pověrčivé chování.

Protože nebyla mezi chováním a odměnou žádná souvislost, pověrčivé chování nezůstávalo stejné, ale plynule se vyvíjelo. Například holub, který otáčel hlavou do rohu klece, jí začal otáčet energičtěji, následně se točil celý a nakonec k otočce přidal ještě několik kroků. Původní rituál nebyl odměněn, proto jej holub zintenzivnil, začal se více otáčet. Když opět nedostal odměnu, rozhlížel se a najednou do klece padl další pamlsek. Co se v takové situaci stane? Jednoznačně to musí znamenat, že vhození pamlsku vyvolala kombinace starého a nového chování, domnívá se holub.

Vytrvalý šaman dosáhne požadovaného výsledku

Součástí řady kultur jsou rituály, které mají přivolat déšť, vyléčit nemoc nebo zlepšit úrodu. Podkladem podobných pověr je falešné odhalení souvislosti mezi chováním a žádoucím výsledkem. I v nejsušších lidmi obývaných oblastech jednou zaprší. Pokud tedy bude šaman dostatečně vytrvalý v provádění rituálu, nakonec se dočká. Falešný výsledek - šamanův tanec přivolal déšť - je na světě.

Šaman, podobně jako Skinnerův holub, si neuvědomuje, že by začalo pršet i bez rituálu. Případy, kdy po tanci nepršelo, se rychle zapomenou nebo vysvětlí momentální nepřízní bohů. Neúspěšný rituál pak bývá vylepšován, podobně jako u točícího se holuba. Není tedy divu, že je nakonec nesmírně komplikovaný. Jeho nedílnou součástí bývají do detailů propracované ceremonie, přezdobená roucha, speciální nástroje. Můžeme se dokonce domnívat, že existuje souvislost mezi neúspěšností rituálu a jeho složitostí. K vytvoření falešné souvislosti mezi chováním a deštěm v tropickém deštném pralese při monzunu není potřeba příliš námahy. Jinak je tomu ale na poušti.

Západně od Kordiller leží v Peru pouštní planina Nazca, kterou proslavily obrovské ornamenty. Některé z nich jsou tak gigantické, že je lze vidět pouze z letadla. Jednou z hypotéz o důvodu vzniku těchto ornamentů (respektive některých z nich) je právě snaha zintenzivnit sílu rituálu pro přivolání deště.

Ponožky zajistí úspěch

Rituály ale vznikají i v současnosti. Tenista například před podáním dělá určité grimasy, hokejisté se v průběhu série utkání neholí. Mezi další časté předzápasové rituály patří konzumace stejného jídla, poslech hudby, oblékání výstroje ve stejném pořadí, nošení talismanů, ale i oblíbených „šťastných“ ponožek či prádla. Rituály jsou tak časté, že jejich popis bývá zahrnut do medailonků hráčů.

Vznik sportovního rituálu je jednoduchý. Sportovec, který měl obzvláště úspěšný den, zapojí vyhledávač souvislostí a dojde k závěru, že to zřejmě byl otočený límec, nespárované ponožky nebo poklepání raketou do boty, co způsobilo jeho úspěch. Navíc pokus neuvěřit v existenci souvislosti mezi „šťastnou“ ponožkou a výhrou může dopadnout ve prospěch rituálu. Sportovec, který ho neprovede, mnohdy totiž znervózní natolik, že skutečně sníží svou naději na úspěch. Utvrdí se tedy v tom, že bez rituálu špatně skončí. Pokračování v něm nic nestojí, popřípadě pomůže zlepšit soustředění, zmírnit úzkost. Přerušení rituálu může vést k prohře. Proč tedy riskovat?

Po zmáčknutí knoflíku se vysypou peníze

O Ivanu Petroviči Pavlovovi, zakladateli fyziologie, se říkalo, že by klidně strčil nemluvně do hrnce s vařící vodou, aby viděl, co se stane. A co se stane, když se ve Skinnerově boxu ocitne člověk? To prozradí pohled do obyčejné herny. Hrací automaty jsou totiž poměrně přesnou obdobou Skinnerových boxů. Mačkáte páčky či knoflíky za halasného pípání, cinkání, blikání a občas vypadne odměna v podobě mince. Netřeba dodávat, že frekvence a velikost výher je nastavena tak, aby provozovatel nikdy neprodělal. Navíc nepravidelné, občasné odměňování je velmi silným posilovačem chování.

Lidé, kteří se oddávají hracím automatům, jsou vděčnými objekty pro sledování vzniku rituálů. Jak je možné, že po některém zmáčknutí knoflíku se vysypou peníze a po jiném nikoliv? Určitě je to tím, že jsem se potáhl za ucho, opřel o místo na automatu, kde bliká zelená kontrolka nebo si dvakrát olízl rty.

Jak říká Richard Dawkins v knize Rozplétání duhy, v podstatě je celý náš život jeden velký Skinnerův box. Některá chování souvisejí s odměnou, jiná nikoliv, o dalších si to jenom myslíme. Ve většině případů nestojíme proti geniálním manipulátorům jako Skinner.

V některých situacích je výhodnější odhalit souvislosti, které neexistují, než si nechat ujít vztahy, jež by mohly být důležité. Poklepávání tenisovou raketou či pojídání hamburgerů před zápasem jsou jen neškodnou (a v případě obrazců na planině Nazca dokonce krásnou) daní za tento předsudek.

(Lidovky, www-lidovky.cz)