Červen 2006

V zajetí entropické smrti

Vít Haškovec, Ondřej Müller

Má před sebou lidská civilizace miliardy let vývoje - anebo jen pouhých několik tisíciletí? Myšlenky britského filozofa a spisovatele Olafa Stapledona, od jehož narození uplynulo 10. května sto dvacet let, dodnes inspirují všechny, kteří se zabývají budoucností lidského rodu. Žádná Stapledonova kniha však nebyla doposud přeložena do češtiny.

Olaf Stapledon se narodil v roce 1886 ve Wallasey (hrabství Cheshire), dětství strávil s rodiči v Egyptě a v roce 1910 absolvoval studium historie na univerzitě v Oxfordu. Byl přesvědčený pacifista, a v první světové válce proto sloužil jako zdravotník v kvakerském ambulantním oddílu na francouzsko-německé frontě. Brzy po válce se oženil a v roce 1920 získal doktorát z filologie na univerzitě v Liverpoolu, aby se pak živil střídavě jako pedagog a úředník. Psal především odborné práce věnované filozofii, náboženství a etice.

Teprve ve čtyřiačtyřiceti letech dokončil svou první velkou knihu Poslední a první lidé (1930). Je označována jako „vědeckofantastický román“, ale ve skutečnosti je to spíše futurologicko-filozofický traktát, který sehrál určující inspirativní roli pro celý žánr sci-fi. Po H. G. Wellsovi byl Stapledon druhým velikým generátorem nápadů a idejí, ale také filozofických otázek, které se sci-fi snaží řešit. Motivy a myšlenky z jeho díla čerpali spisovatelé od Clarka, Asimova a Simaka až po Stanisława Lema.

Stapledon načrtl impozantní „scénář“ budoucího vývoje lidstva od 20. století až do doby vzdálené dvě miliardy let. Sleduje evolučně-biologické proměny lidského druhu i vývoj sociálních systémů, kultury, vědy a filozofie. Některé jeho prognózy pro blízkou budoucnost sama skutečnost rychle překonala (neodhadl např. brzký nástup jaderné energie a kosmických letů), na druhé straně je tu však i řada překvapivě přesných postřehů: Výstižně popisuje budoucí vývoj Číny (která převezme komunistickou ideologii z Ruska, ale přetvoří ji do vlastní, zcela odlišné formy), evropskou integraci (pod jejíž pokličkou bude nadále vřít tradiční egoismus „národních zájmů“) i americko-čínské soupeření o globální ekonomickou hegemonii.

Některé Stapledonovy myšlenky očividně inspirovaly Aldouse Huxleyho při psaní Konce civilizace (1932). Oba britské autory spojuje obdivný a zároveň kritický pohled na technicky vyspělou a výkonnou, ale poněkud „bezduchou“ amerikanizovanou civilizaci, v níž sex, sport a zábava nahradily jakoukoli hodnotnější kulturu a filozofii. Huxley vytvořil plastický obraz této civilizace na jejím vrcholu, kdy celá planeta je řízena jako obří koncern spravovaný osvícenými manažery s alfa-inteligencí, kteří udržují stabilitu, blahobyt a „mírný pokrok v mezích zákona“.

Takový systém by mohl fungovat po tisíciletí - ale Stapledon nevěří v „trvale udržitelný rozvoj“ a domýšlí osud této civilizace až do hořkého konce. Příčinou pádu je vyčerpání veškerých fosilních paliv. I když společnost již ví o blížící se krizi, nedokáže včas hledat a najít východisko - a nedokáže změnit ani své chování. Takřka do poslední chvíle jede ekonomika na plné obrátky a všichni se kojí nadějí, že problém už zítra vyřeší nějaká nová technologie. Ta však nepřijde a drtivý „energetický šok“ uvrhne civilizaci do naprostého chaosu.

Stapledon zde poukázal na „meze růstu“ dávno před Římským klubem - ale to je jen začátek knihy i lidských dějin, které pokračují v dynamickém rytmu vzestupů a pádů civilizací. K výrazným motivům patří opakovaná snaha lidstva o řízení vlastní evoluce, biologické inženýrství a přetváření člověka i celé přírody, cílevědomé zvyšování inteligence a vytváření nových smyslových orgánů. Jeden ze Stapledonových lidských druhů (tzv. čtvrtý člověk) má dokonce kyborgickou podobu: Každý člověk je vlastně obří kovová věž vybavená množstvím čidel, servomechanismů a robotů - a v této pancéřové skořepině se neomezeně rozrůstá mozková hmota.

Celkem osmnáct lidských druhů se postupně vystřídá ve sluneční soustavě, než nadejde definitivní konec historie. Stapledon doslova hýří nápady: popisuje organismy, jejichž zdrojem životní energie je radioaktivní rozpad těžkých prvků, inteligenci tvořenou oblakem mikroorganismů, velké kolektivní rodiny s mnoha typy různých pohlaví, propojení lidských myslí do kolektivní inteligence, přístroje pro čtení a záznam lidských myšlenek, tovární výrobu potravin pomocí umělé fotosyntézy. Stapledonova poslední civilizace dokonce posouvá oběžnou dráhu své planety s cílem kompenzovat změny zářivého výkonu Slunce. V roce 1930 tato myšlenka musela vypadat jako čirá fantazie - ale nedávno vědci vypočetli, že takový posun planety lze opravdu reálně uskutečnit pomocí metody „gravitačního praku“.

Pád a úpadek civilizací

Leitmotivem knihy je obraz opakovaného pádu a úpadku lidských civilizací. Někdy je katastrofa vyvolána lidmi samotnými, ale častěji se příčinou stávají přírodní kataklyzmata. Lidstvo se vždy znovu pozvedá, postupně kolonizuje další planety, ale nakonec se i přes veškerý dosažený pokrok ocitá tváří v tvář nevyhnutelnému zániku ve výhni explodujícího Slunce.

Stapledon nechává odejít lidstvo ze scény s důstojností stoiků. Jeho osmnáctí lidé, žijící na Neptunu, čelí nadcházející katastrofě se smířenou odvahou - ale nikoli s rezignací. Ještě před svým zánikem se snaží rozeslat do galaxie spory s jednoduchými zárodky života, které by se snad mohly uchytit v jiných slunečních soustavách. Šance na úspěch jsou mizivé, ale lidé neskládají ruce do klína a bojují až do posledního okamžiku. Stapledonovo lidstvo dokázalo téměř beze zbytku využít a naplnit možnosti, které mu poskytla příroda -a jeho zánik lze tedy chápat jako završení velkolepého uměleckého díla.

Pro Stapledona je estetická dimenze dějin stejně důležitá jako dimenze etická - mnohé z jeho civilizací se dokonce snaží žít a rozvíjet spíše podle měřítek krásy než dobra. I definitivní konec historie má v jeho podání osudovou krásu antické tragédie. Přesto se Stapledon nedokáže zbavit smutku při myšlence, že vesmír s chladnou lhostejností zničí strom života a rozumu, který se tak dlouho a pracně vzmáhal. Odkud pramení tento pocit bezvýchodné nevyhnutelnosti konce?

Stapledon byl dobře obeznámen s antickou filozofií i s křesťanskou eschatologií. Avšak hlavním zdrojem jeho pesimismu se očividně stala teorie „tepelné (entropické) smrti vesmíru“, která se rozšířila mezi vědci na sklonku 19. století - právě v době Stapledonova mládí. Na základě druhého zákona termodynamiky fyzikové přesvědčivě ukázali, že entropie dříve či později nutně rozruší a zničí veškeré struktury ve vesmíru, zmizí jakékoli použitelné zdroje energie a vše se vrátí do stavu naprosté neuspořádanosti. Pro mnohé myslitele to byl šokující závěr. Moderní osvícenská víra v pokrok se tu střetla s vědecky odhalenou nevyhnutelností entropického zániku. V okamžiku, kdy jsme uvěřili, že poslední soud je jen mýtus a před námi je věčný vývoj stoupající ke stále komplexnějším a dokonalejším strukturám, náhle jsme zjistili, že i sama věda naznačuje konečnost a dočasnost světa.

Stapledon se zájmem sledoval výsledky soudobé vědy, ale byl především filozofem, a proto ho trýzní otázka po smyslu evolučního vývoje: Pokud je každý myslitelný vesmír odsouzen k zániku, jaký je potom smysl evoluce, vývoje, života, inteligence a civilizace?!

S touto eschatologickou otázkou se Stapledon pokusil vyrovnat ve svém druhém stěžejním díle Tvůrce hvězd (1937). Podává zde ještě grandióznější obraz vývoje inteligentních bytostí, tentokrát v epoše delší než 50 miliard let. Předpovídá, že rozmanité civilizace překonají hranice svých mateřských slunečních soustav, propojí se do galaktických společenství - a posléze do celovesmírné kolektivní superinteligence. Ale i zde je entropický zánik vesmíru nevyhnutelný. Závěr knihy tvoří pozoruhodný filozofický esej: Stapledonova kosmická superinteligence se v posledním vrcholném vzepětí setkává tváří v tvář s Bohem - tvůrcem hvězd (či spíše tvůrcem vesmírů) - avšak vzápětí je sražena zpět do propasti počínajícího rozkladu a zániku. Z hlediska Boha je každý vesmír jen experiment, malířské plátno, které je důležité jen po dobu tvorby obrazu - jakmile je obraz dokončen, Bůh se pouští do tvorby něčeho nového, ještě lepšího.

Stapledon se však bolestně snaží nalézt naději, a vyslovuje proto tezi o jakémsi posledním a nejdokonalejším vesmíru, v němž bude zúročeno a znovuobnoveno vše dobré a krásné, co Bůh „objevil“ v předchozích experimentech. Je to eschatologický vesmír - ráj či nebe - v němž vše pozitivní může být v jistém smyslu vzkříšeno.

Z exaltovanosti textu je ovšem zřetelné, že pochybností o smyslu existence se Stapledon nikdy nezbavil. I v dalších jeho knihách se střetává nadšení přesvědčeného evolucionisty s pochmurným vědomím omezenosti a konečnosti veškerého bytí.

Olaf Stapledon jako jeden z mála filozofů 20. století dokázal s intenzivním zaujetím sledovat aktuální vývoj přírodních věd - a dokázal své úvahy přetavit do velkolepých obrazů možné budoucnosti. Smrt jej zastihla uprostřed práce 6. září 1950.

Stapledonův paradox

Hlavní Stapledonův paradox zůstává v platnosti i dnes, i když se naše znalosti od jeho časů značně rozšířily: Na jedné straně jsme získali několik matematických indicií, které naznačují, že evoluční složitost a komplexita může (alespoň v principu) růst nade všechny meze. Na druhé straně však nadále platí (byť v poněkud pozměněné formě) i fyzikální teorie entropické smrti vesmíru.

Dnes víme, že nám vesmír ponechává mnohem víc času, než se domnívali vědci ve Stapledonově době. Teprve za 100 bilionů let definitivně pohasnou poslední hvězdy - a dokonce ani pak ještě nemusí život zmizet. Poslední plaménky inteligence budou možná žhnout kolem ergosfér černých děr - zvláštních oblastí, v nichž je koncentrována rotační energie těchto „temných oblud“. Masivní černé díry, jako je ta v centru naší galaxie, mají nepředstavitelně dlouhou dobu života (řádově až 1097 let). Pokud rychle rotují, je energie obsažená v ergosféře obrovská - milionkrát větší, než jakou vyzáří naše Slunce za celých 12 miliard let své existence. Fyzika přitom ukazuje, že tuto rotační energii lze z ergosféry poměrně lehce těžit. Při střídmém užívání by tedy mohla udržet civilizaci při životě po biliardy let.

Ani čerpání energie z tohoto zdroje však není zadarmo. Vyžaduje stálý přísun hmoty - a její zásoby nejsou neomezené. Zhruba za trilion (1018) let se zbytek naší galaxie definitivně rozpadne a rozptýlí v důsledku náhodných gravitačních efektů. I kdyby naši „potomci“ dokázali tento proces nějak zpomalit, stejně nemají vyhráno. Nejpozději za 10100 let veškerou hmotu zničí nevyhnutelná kvantová degradace - všechny protony se rozpadnou a zbudou jen osamělé elektrony a tu a tam nějaký foton či neutrino. Nakonec tu bude už jen temná prázdnota, která se bude dál a dál nafukovat do nekonečna.

Popsaná období jsou nepředstavitelně, takřka fantasmagoricky dlouhá. Přesto dnes řada vědců (zejména v anglosaském světě) v těchto časových kategoriích docela seriózně uvažuje. Svědčí o tom např. kniha australského astrofyzika Paula Daviese Poslední tři minuty (česky 1995). V hutné, až dramatické formě tu můžeme poznat myšlenky vědců, kteří s vážným zaujetím hledají řešení „Stapledonova paradoxu“.

Jiný úhel pohledu

Fyzikální entropie působí pomalu a skýtá nám přinejmenším ještě biliony let potenciální existence. Ale nedávno se objevil nový znepokojivý argument, který naznačuje, že čas vyměřený lidstvu může být mnohem kratší.

V roce 1983 australský fyzik Brandon Carter uveřejnil jednoduchou statistickou úvahu, která předtím nenapadla žádného myslitele: Je vysoce nepravděpodobné, abychom my (dnešní lidé) žili na samém počátku existence lidského druhu - abychom patřili k úplně „prvním lidem“. Podle odhadu vědců až dosud žilo na Zemi asi 60 až 100 miliard lidí. Naše vlastní místo v dějinách lidské populace je náhodné, takže počet lidí, kteří budou žít po nás (v budoucnosti), by neměl nijak extrémně převyšovat počet těch, kteří žili před námi (v minulosti). Budoucí populace našich potomků je tedy evidentně limitována prostým počtem pravděpodobnosti: Lze očekávat stovky miliard nebo nanejvýš několik bilionů lidských jedinců.

Český čtenář se může s jednou verzí tohoto výpočtu seznámit v podnětné knize amerického astrofyzika J. R. Gotta Cestování časem v Einsteinově vesmíru (česky 2002). Detaily nejsou důležité, ale podstata „Carter-Gottovy katastrofy“ je jasná: S pravděpodobností 95% (ta je vědci považována za „dostatečně spolehlivý odhad“) nepatříme k prvním 5 % příslušníků lidstva. Pokud před námi žilo 100 miliard lidí, pak po nás jich budou žít maximálně nějaké dva biliony. I to je zdánlivě mnoho - ale pokud se světová populace ustálí na 10 miliardách (a lidé se budou dožívat v průměru sta let), pak má lidstvo před sebou nanejvýš 20 tisíc let existence.

Jakákoli změna parametrů toto číslo samozřejmě promění. Pokud by se lidé např. běžně dožívali dvou set let, vyměřená budoucnost lidstva se zdvojnásobí. Nebo můžeme naopak výrazně zredukovat populaci - mnozí považují za optimální počet obyvatel Země jednu až dvě miliardy lidí. (Ale, na druhé straně, při maximálně efektivním využití je prý Země schopna uživit až 50 miliard obyvatel.)

Z hlediska skeptiků může i 20 tisíc let vypadat jako optimistický odhad - ale řada vědců i laiků sní o mnohem vzdálenějších horizontech. Podle jednoho populárního odhadu odborníků lidstvo může během jednoho až pěti milionů let osídlit celou naši galaxii, a to jen s použitím kosmických lodí pomalejších než světlo. Carter-Gottův výpočet ovšem naznačuje, že lidstvo s vysokou pravděpodobností žádné miliony let k dispozici nemá. Zdá se, že kolonizace dálného vesmíru zůstane jen snem a žádná „galaktická říše“ lidstva nikdy nebude existovat.

Je možné zformulovat hned několik různých námitek proti Carter-Gottovu výpočtu, ale žádný z těchto protiargumentů není zcela přesvědčivý. Je překvapivé, že se v českém tisku (ani v odborných médiích) neobjevila žádná diskuze o této „eschatologické“ otázce. Zřejmě to jen potvrzuje postřeh filozofa Bohuslava Blažka, že Češi jsou už od 19. století národem, který se mimořádně málo zajímá o budoucnost.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)