Červen 2006

Krvavá madame Mao

Marie Homolová

Ťiang Čching, vdova po Mao Ce-tungovi, si před 15 lety vzala život. Předtím poslala na onen svět tisíce dalších, nevinných lidí. Počet jejích obětí se pohybuje v tisících. Ťiang Čching byla manželkou čínského vůdce Mao Ce-tunga, původním povoláním neúspěšná herečka. I její odchod ze života byl vlastně pokusem o dramatický výstup: před patnácti lety spáchala ve vězení sebevraždu.

Pro dramatika by byl příběh Ťiang Čching vděčnou látkou, ale co by její postavou symbolizoval? Krutost, patologickou ctižádost, pomstychtivost, žárlivost… Těžko už bude někdo tak naivní, aby za jejím počínáním viděl věrnost spravedlivým komunistickým ideálům. Jistě - nevraždila vlastníma rukama. Jako hlava takzvaného gangu čtyř však posílala odpůrce na smrt škrtem pera, intrikami a krvelačností, kterou uměla vzbudit u svých přívrženců.

Každý, kdo mi ublížil, zaplatí

Narodila se v roce 1914 u břehů Žluté řeky v Ču-š’u, stejném městě jako Konfucius. Čína byla tehdy už tři roky republikou, ale zemí stále zmítal svár: má lpět na tisíciletých tradicích, nebo se otevřít Západu? Svět, ve kterém první roky žila, patřil spíš k těm špatným tradicím: otec matku bil, ta beze slova otročila a malému děvčátku bolestivě fačovali nohy, aby je mělo „krásné“. Když s ní pak matka utekla ke svým rodičům do Ťi-nanu, našly domov jen o málo laskavější. Nezměrná Čína té doby byla zemí velké chudoby a velkých rozdílů mezi lidmi a maličká Jün-che, jak se Ťiang Čching původně jmenovala, patřila k těm ubožejším vrstvám.

Bylo jí sedm, když v roce 1921 vznikla Komunistická strana Číny, ale o tom tehdy nic nevěděla. Dědeček ji učil znát čínskou operu a ona propadla touze stát se herečkou. Za svým snem dokonce utekla z domova: dostala se do divadelního souboru, ale v roce 1930 divadlo zavřeli, tak se pokorně vrátila do Ťi-nanu. V sedmnácti ji provdali za muže, kterého ze svého životopisu později tvrdě vymazala. I od něho rychle utekla a znovu se pokoušela o herecké štěstí.

Rok nato potkala svého pozdějšího druhého manžela, Jü Čchi-weje. Pod jeho vlivem začala hrát v revolučním divadle, ale hlavně - vstoupila do komunistické strany. Pár měsíců po svatbě Jü Čchi-weje zatkli a ona nevydržela čekat. Když to po propuštění z vězení zjistil, nikdy se k ní už nevrátil. Zdá se to jako bezvýznamná manželská epizoda. Jenže v budoucí madam Mao se už tehdy hromadilo to, co pak řídilo její kruté kroky: chorobný pocit pokoření a pomstychtivost. Jü Čchi-wej měl štěstí. Zemřel dříve, než se stala všemocnou šedou eminencí Číny.

Po rozchodu s druhým mužem odjela do Šanghaje a začala si říkat Lan Pching, Modré jablko. A opět hledala cestu na jeviště. Nedařilo se. Čankajšek, který tehdy stál v čele Číny, zahájil už ve dvacátých letech tvrdé tažení proti komunistům. I ona byla zatčena, absolvovala nelítostné výslechy, nevydržela. A tak přistoupila na výměnný obchod -propustí ji a ona podepíše papír odsuzující komunismus. Podepsala a mohla se vrátit k divadlu. Dostala dokonce obrovskou šanci - titulní roli v Ibsenově Noře.

Vrhla se do ní s pocitem naprostého ztotožnění. I ona se chce přece osvobodit z pout tradic! Torvalda hrál pohledný a impozantní Čao Tan. Na jevišti ji sice jako manžel miloval, mimo ně však jejímu nadbíhání odolával. O třicet let později za to tvrdě zaplatil, za Velké proletářské kulturní revoluce ho madame Mao nechala zavřít. V cele devět metrů pod zemí strávil v naprosté tmě řadu let. Na svobodu se dostal až v roce 1977 po jejím zatčení.

Velký vůdce

Tehdy se v Šanghaji vdala potřetí, za divadelního kritika Tchang Naa, muže sice vzdělaného a okouzlujícího, ale slabošského floutka a opilce. Jejich soužití plnily hádky, rozchody, návraty a Tchang Naovy pokusy o sebevraždu… Nakonec od něho odešla, ale později mu neodpustila, že v jejím životě sehrál „buržoazní“ epizodu, za kterou by se jako pravověrná komunistka měla stydět. I on její pomstě unikl, protože po vítězství komunistů v roce 1949 odešel do Hongkongu.

V životě budoucí madame Mao se však pořád ještě psala třicátá léta. V roce 1937 obsadili Šanghaj Japonci, divadla byla zavřena, hrát nemohla. Vydala se na severozápad země do provincie Šen-si, kam se v roce 1934 před Čankajškovým pronásledováním stáhl se svými přívrženci komunistický vůdce Mao Ce-tung.

Do Jen-anu, srdce oblasti ovládané komunisty, dorazila jako nezaměstnaná herečka. A tady do jejího života vstoupil Mao. Vlastně spíš naopak. To ona udělala pro jejich sblížení všechno. Přitahoval ji nejen aureolou všemi zbožňovaného vůdce, ale rychle pochopila, že on je tím, kdo by mohl otevřít dveře její ctižádosti.

Z Modrého jablka Zelenou řekou

Byl to Mao, kdo jí daroval nové jméno Ťiang Čching. „Už nejsem Lan Pching -Modré jablko. Čínské znaky, kterými se teď podepisuji, jsou rovné tahy jako plachty člunu plujícího v plném větru - Ťiang jako řeka a Čching jako zelená.“ Trpělivě ho donutila k rozvodu, stejně trpělivě jej dotlačila, aby si ji vzal. Maovo okolí jí nebylo příliš nakloněno. Vytušili v ní nebezpečnou osobu. Když stranické politbyro se svatbou nakonec souhlasilo, donutilo ji podepsat, že se „nesmí podílet na jeho práci“.

Pozice Maovy manželky ji neuchránila ani od povinnosti podrobit se obvyklému rituálu stranické prověrky, při které měla prokázat svou komunistickou bezúhonnost. Jenže ona v ní skvrnu měla - podepsala přece text, kterým komunismus odsoudila. Od skandálu ji zachránil muž jménem Kchang Šeng. Oznámil jí, že má v rukou důkaz o jejím podpisu. A ona mu za mlčení nabídla podporu u svého muže. Tak se mezi nimi zrodilo spojenectví, které trvalo zhruba půl století. Přesto umírající Kchang Šeng ve své poslední vůli v sedmdesátých letech stručně napsal: „Madame Mao Ťiang Čching je zrádce. Doporučuji okamžitou likvidaci.“

Maova děvčátka

Ťiang Čching si od manželství s Mao Ce-tungem slibovala hodně, ale marně. Netrvalo dlouho a zjistila, že tím, kdo ji drží stranou všeho dění, je sám Mao. Po narození dcerky Na ji odstrčil do role hospodyně, která ho přestala zajímat.

V roce 1949 sesadil Mao a jeho armáda dosavadního vůdce Číny Čankajška a komunisté převzali v zemi moc. Mao to oznámil z tribuny u brány pekingského Zakázaného města a pak se do bývalé císařské rezidence nastěhoval. Ťiang Čching to přineslo další zklamání: on sám si vybral k bydlení Zahradu žní, jí vyhradil dost vzdálenou Zahradu ticha. Nechodil za ní, nezval ji k sobě. To ponížení nedokázala snést. Navíc se stárnoucí a stále nemocnější Mao uchýlil k oblíbenému elixíru dlouhověkosti čínských císařů: k pannám v posteli. Počet děvčat, která defloroval, byl úctyhodný. S některými se po první noci rozloučil, jiné se staly jeho trvalejšími milenkami. V provětrávání dívčích spodniček mu nebránil ani fakt, že trpěl syfilidou.

V roce 1958 Mao Ce-tung odstartoval takzvaný „velký skok“, kampaň, jíž se pokusil z hospodářsky skomírající Číny vytvořit jakousi socialistickou „Utopii“. Vyvlastnil poslední kousky soukromé půdy, reformoval průmysl. Výsledkem byl velký chaos a hladomor, při němž zemřelo na třicet milionů lidí.

Neúspěch „velkého skoku“ ohrozil Maovu vůdcovskou pozici, straničtí „liberálové“ se ozývali stále hlasitěji. V čistkách, jež poté Mao rozpoutal, si nezadal se Stalinem. Na přelomu padesátých a šedesátých let jeho nutkání likvidovat všechny, jimiž se cítil ohrožen, zesílilo. A tehdy Ťiang Čching vycítila příležitost - v jeho paranoidní hrůze ho věrně podpořila. Manželé se znovu sblížili.

Gang čtyř

Madame Mao tehdy nahrálo uvedení divadelní hry Sesazení Chaj Žueje z úřadu. Ačkoli se děj vracel o několik století zpět do období dynastie Ming, narážka na Maa a jeho katastrofální „velký skok“ byla evidentní. Ťiang Čching na to svého muže upozornila a s jeho svolením zorganizovala veřejnou odpověď na zmíněnou hru, což v roce 1966 v podstatě rozběhlo Velkou proletářskou kulturní revoluci.

Žáci, studenti, učitelé vytvořili Rudé gardy, které měly bojovat proti revizionismu a stranické opozici. S rudou knížkou Maových myšlenek v ruce vyráželi do měst a na venkov a v atmosféře středověkého šílenství odsuzovali lidi na smrt za sebemenší podezření. Vražedný mechanismus se rozjel na plné obrátky. A Ťiang Čching dostala v tom tragickém dramatu od Maa hlavní roli. Jejím polem se stala nejdřív kultura, kde se pod její taktovkou rodila řada neuvěřitelných propagandistických her a filmů. Svého sílícího postavení brzy využila k organizování všeobecného honu na čarodějnice. Byla to především ona, kdo plamennými projevy hnal Rudé gardy do útoku. Na seznamu obětí se objevili všichni, kteří se jí někdy nějak dotkli.

Nezůstala na to sama, brzy si našla věrné kolegy. Evropanům už jména Wang Chung-wen, Čang Čchun-čchiao a Jao Wen-jüan moc neříkají, ale v tehdejší Číně byla symbolem jednoho z nejkrvavějších terorů 20. století. Sám Mao Ce-tung, který je označil jako gang čtyř, časem pochopil, že mu přerůstají přes hlavu, a pokusil se přistřihnout jim křídla. Rozhodnutí o jejich sesazení se však naplnilo až po Maově smrti.

Zemřel 9. září 1976. Nesplnil Ťiang Čching její touhu postavit se po něm do čela Číny a v závěti pověřil někoho zcela jiného. Ťiang Čching sice rozpoutala hysterický boj za získání moci, ale její protivníci se ukázali silnější. Gang čtyř byl zatčen a Ťian Čching dostala trest smrti. Později jí byl změněn na doživotí.

Patnáct let strávila ve vězení a šila šatičky pro panenky určené na export do celého světa. Do některých z nich údajně tajně všila své jméno. V cele se 14. května 1991 oběsila. Alespoň tak zní oficiální verze. Podle jiné zemřela na následky dlouhodobého podávání jedu.

(MFDNES)